Joshua Klein o inteligenci vran

Kolik z vás vidělo film Alfreda Hitchcocka "Ptáci?" A koho z vás opravdu vyděsil? Možná teď budete chtít odejít. (Smích) Takže, toto je prodejní automat pro vrány. Za posledních pár dnů se mě mnoho z vás ptalo: "Jak jsi k tomu přišel? Jak ses k práci na tomhle dostal?" Začalo to, jako s mnoha skvělými myšlenkami, či myšlenkami, kterých se nemůžete zbavit, na koktejlovém večírku. Před deseti lety jsem byl na koktejlovém večírku se svým kamarádem, seděli jsme, a on si stěžoval na vrány, že jich měl plný dvůr, kde dělaly velký nepořádek. A říkal mi, že bychom se je měli pokusit vyhladit. Měli bychom je pozabíjet, protože dělají nepořádek. Řekl jsem, že je to hloupé, možná bychom je měli trénovat, aby dělaly něco užitečného. A on řekl, že je to nemožné.

A jsem si jist, že jsem v dobré společnosti, která shledává nesmírně otravným -- když vám někdo řekne, že je něco nemožné. Takže, strávil jsem následujících 10 let čtením o vránách ve svém volném čase. (Smích) A po deseti letech má manželka řekla: "Podívej, víš, měl bys udělat tu věc, o které jsi mluvil, a postavit ten prodejní automat." A tak jsem i udělal. Ale jeden z důvodů, pro který jsem tohle shledal zajímavým, je, že jsem začal pozorovat, že jsme velmi informovaní o všech druzích, kterým hrozí na této planetě vyhynutí jakožto důsledek rozšiřování lidského osídlení, ale vypadá to, že se nikdo nestará o všechny ty druhy, které úspěšně žijí -- které přežívají. A mluvím konkrétně o synantropních druzích, což jsou druhy, které se přizpůsobily specificky na lidská prostředí, druhy jako potkani, švábi a vrány.

A jak jsem je začal pozorovat, zjistil jsem, že se staly hyper-přizpůsobené. Staly se mimořádně schopné žít s námi. A na oplátku jsme se je jen snažili celou dobu zabít. A tímto jsme je vychovali k parazitismu. Dávali jsme jim celou řadu důvodů pro nové způsoby přizpůsobení. Takže, na příklad, potkani jsou neuvěřitelně vnímaví. A švábi, jak každý, kdo se jich snažil zbavit, ví, se fakticky stali imunními proti jedům, které užíváme. Pomyslel jsem si, postavme něco, co je oboustranně přínosné. Nuže, postavme něco, z čeho mohou obě strany prospívat, a najděme nějaký způsob, jak vytvořit nový vztah s těmito druhy. A tak jsem postavil prodejní automat.

Ale příběh o prodejním automatu je o trochu zajímavější, pokud víte trochu víc o vránách. Ukazuje se, že vrány nejen že vedle lidí přežívají -- ony dokonce přímo prospívají. Lze je nalézt kdekoli na planetě kromě Arktidy a jižního cípu Jižní Ameriky. A na všech těch územích se jen velmi zřídka rozmnožují dále než pět kilometrů od lidí. Takže o nich možná nepřemýšlíme, ale jsou vždy v blízkosti. A není divu, vzhledem k lidskému populačnímu růstu, více než polovina lidské populace žije nyní ve městech. A z toho, devět desetin lidského populačního růstu připadá na města. Vidíme populační explozi i u vran. Tak sčítání ptáků naznačuje, že můžeme sledovat až exponenciální růst v jejich počtech. To není žádné velké překvapení.

Ale co pro mě bylo opravdu zajímavé, bylo zjištění, že se ptáci přizpůsobili dost neobvyklými způsoby. A dám vám toho příklad. Takže, toto je Betty. Je to vrána novokaledonská. Tyto vrány používají v divočině klacíky, aby tak ze dřeva vydolovaly hmyz a kdoví co ještě. Tady se snaží dostat kousek masa ven z trubičky. Ale výzkumníci měli problém. Zpackali to a zapomněli tam kus drátu. A ona předtím neměla příležitost tohle dělat. Vidíte, nefungovalo to příliš dobře. Tak se přizpůsobila.

Toto je teď zcela spontánní. Nikdy předtím neviděla, jak to udělat. Nikdo ji neučil, jak to ohnout do podoby háčku, ani neukazoval, jak to lze udělat. Ale udělala to zcela podle sebe. Takže berte na vědomí, že tohle nikdy neviděla. Správně. (Smích) Jo. Dobře. (Potlesk) To je ta část, kdy výzkumníci šíleli. (Smích)

Takže, ukazuje se stále více a více, že vrány jsou opravdu inteligentní. Jejich mozky jsou přiměřeně, jsou ve stejném poměru k tělu jako mozky šimpanzů. Existuje celá řada anekdot o rozličných druzích inteligencí, kterými disponují. Na příklad, ve Švédsku vrány budou čekat na rybáře, až spustí vlasec do díry v ledu. A když rybář odejde, vrány k díře sletí, vytáhnou vlasec a snědí rybu či nástrahu. Je to pro rybáře dost otravné.

Z jiného soudku, na Washingtonské univerzitě před pár lety dělali experiment, při kterém odchytávali vrány v kampusu. Studenti venku odchytávali vrány do sítí, pak je uvnitř vážili, měřili a kdoví co ještě. A pak je pustili. A byli pobaveni zjištěním, že po zbytek týdne tyto vrány, kdykoli šli tito konkrétní studenti po kampusu, tyto vrány na ně krákaly, poletovaly kolem nich a dělaly jim život nepříjemným.

Byli výrazně méně pobaveni, když se to dělo i další týden. A další měsíc. A také po letních prázdninách. Dokud konečně nevystudovali a neopustili kampus, a -- byli rádi, že se dostali pryč -- když se přišli později podívat, zjistili, že vrány si je stále pamatují. Takže -- ponaučení je: nenaštvěte vrány. Takže teď studenti na Washingtonské univerzitě, kteří studují tyto vrány, to dělají s obří parukou a velkou maskou. (Smích) Je to vážně zajímavé.

Tak tedy víme, že tyto vrány jsou opravdu chytré, ale čím více jsem se do toho nořil, tím více jsem zjišťoval, že se ve skutečnosti vyznačují ještě výraznějším přizpůsobením.

Video: Vrány se staly vysoce dovednými v pobytu v těchto městských prostředích. V tomto japonském městě vymyslely způsob, jak jíst jídlo, které za normálních okolností jíst nedovedou: pustí jej mezi dopravu. Problém teď je posbírání kousků, aniž by je něco přejelo. Počkají na semafor, který zastaví provoz. Pak v bezpečí posbírají rozkřáplý ořech.

(Smích) (Potlesk) Joshua Klein: Jo, jo. Velice zajímavé. Co je zde podstatné, není, že vrány užívají aut k rozlousknutí ořechů. Ve skutečnosti je tohle pro vrány stará vesta. Toto se stalo před deseti lety na místě zvaném Sendai City, v autoškole na předměstí Tokia. A od této doby, všechny vrány v sousedství užívají toto chování. A teď, každá vrána v rozmezí pěti kilometrů stojí na chodníku a čeká, aby si posbírala svůj oběd.

Takže se učí jedna od druhé. A výzkum to potvrdil. Rodiče, zdá se, učí své mladé. Učí se od svých vrstevníků. Učí se od svých nepřátel. Jestli budu mít trochu času navíc, budu vám vyprávět o případu vraní nevěry, která to pěkně ilustruje. Podstatou je, že si vyvinuly kulturní přizpůsobení. A jak jsme slyšeli včera, je to Pandořina skříňka, která dostává lidi do problémů, a začínáme si toho všímat i u vran. Jsou schopné se velmi rychle a velmi flexibilně přizpůsobit novým výzvám a novým zdrojům v jejich prostředí, což je opravdu užitečné, jestliže žijete ve městě.

Tedy víme, že je zde hodně vran. Zjistili jsme, že jsou skutečně chytré, a zjistili jsme, že se mohou učit jedna od druhé. A když už mi toto bylo jasné, uvědomil jsem si, že je jasné, co udělat: postavit prodejní automat. Tak to je to, co jsme udělali. Toto je prodejní automat pro vrány. Užívá to skinnerovského podmiňování k formování jejich chování ve čtyřech krocích. Je to zcela prosté. V podstatě, co se děje, je, že toto umístíme na pole, či někam, kde je hodně vran, a dáme všude kolem stroje mince a arašídy. A vrány nakonec přiletí a jedí arašídy a zvyknou si na přítomnost stroje. A nakonec snědí všechny arašídy. A pak si všimnou, že arašídy jsou v podavači a přeskočí tam a pomáhají si samy. A pak odletí a stroj vyplivne více mincí a arašídů a život je opravdu famózní, pokud jste vrána. Pak se můžete kdykoli vrátit a dostanete arašíd.

Takže, když si na to skutečně zvykly, zaměříme se na vrány, které se vrací. Jsou už teď přivyklé na zvuk stroje a vrací se zpět a vyhrabávají arašídy mezi mincemi. A když jsou z toho opravdu nadšené, vložíme se do toho a překazíme jim to.

A přesunujeme se do třetí fáze, kde jim dáváme pouze mince. Teď, podobně jako většina z nás, kdo si zvykli na dobrou věc, je toto pořádně vytočí. Tak udělají to, co dělají v přírodě, když něco hledají -- rozhrnují věci svým zobákem. A když tohle dělají a vrazí do mince, která spadne do otvoru, tak kdykoli se to stane, dostanou arašíd. A tohle se opakuje po nějaký čas. Vrány se naučí, že vše, co musí udělat, je přiletět, počkat až vypadne mince, strčit minci do otvoru, a pak dostanou svůj arašíd.

A když jsou v tomto už dobré a spokojené, přesuneme se do konečné fáze, ve které přiletí a nestane se nic. A toto je bod, ve kterém vidíme rozdíl mezi vránami a jinými živočichy. Veverky, na příklad, by přišly, porozhlédly se po arašídu, odešly. Vrátily se, podívaly po arašídu, odešly. Udělají to tak snad šestkrát než se začnou nudit a pak odejdou a hrají si v divočině.

Vrány, naopak, přiletí a zkouší tomu přijít na kloub. Vědí, že tenhle stroj si s nimi pohrává prostřednictvím tří rozličných etap chování. (Smích) Přijdou na to, že toho musí být víc. A tak do toho zobákem šťouchají a kdoví co ještě. A nakonec nějaká vrána dostane nápad: "Hej, všude okolo leží mnoho mincí z první fáze, povalují se po zemi." Seskočí dolů, posbírají je a vhodí do otvoru. A pak začínají závody. Tato vrána si užívá dočasný monopol na arašídy, dokud její přátelé nepřijdou na to, jak to vyřešit a neučiní to taky.

Takže to, co je pro mě mimořádně podstatné, není, že můžeme vycvičit vrány ke sbírání arašídů. Nezapomínejte, že 216 milionů dolarů se ztratí každý rok, ale nejsem si jist, že se můžu spolehnout na návratnost investice od vran. Místo toho, myslím, bychom měli koukat širším pohledem, myslím, že vrány mohou být vycvičeny k dělání dalších věcí. Na příklad, proč je nevycvičit pro sbírání odpadků po koncertech? Nebo pro hledání drahých komponent z vyřazené elektroniky? Anebo možná pro vyhledávání a záchranu? Hlavní věcí, hlavní myšlenkou, tohoto všeho pro mě je, že můžeme najít oboustranně výhodné systémy pro tyto druhy. Můžeme najít způsoby, jak interagovat s jinými druhy, aniž to znamená jejich vyhlazení, ale zahrnuje nalezení rovnováhy a užitečné vyváženosti. Mnohokrát děkuji. (Potlesk)