Josette Sheeran: Okamžitě zastavit hladovění

Po mnoha letech působení v oblasti obchodu a ekonomiky jsem se před čtyřmi lety ocitla v první linii boje, odkud sleduji lidskou zranitelnost. A ocitla jsem se na místech kde lidé každý den bojují o přežití a kde dokonce nemohou sehnat nic k jídlu. Tento červený hrnek je ze Rwandy od dítěte jménem Fabian. A nosím ho s sebou vážně jako symbol těžkého úkolu a jako symbol naděje. Protože jeden hrnek jídla denně úplně změní Fabianův život. Ale dnes chci mluvit hlavně o tom, že dnes ráno se na Zemi probudila přibližně jedna miliarda lidí což je jeden ze sedmi -- kteří ani nevědí,. jak a čím svůj hrnek naplní. Jeden člověk ze sedmi.

Nejdřív se vás zeptám, proč byste se o to měli starat? Proč bychom se o to měli starat? Většina lidí, pokud přemýšlí o hladovění nemusí jít příliš hluboko do historie své vlastní rodiny -- možná, že zažili hladovění ve svém životě nebo ho zažili jejich rodiče či prarodiče. Zřídkakdy mám mezi svými posluchači někoho, kdo by ve své rodinné historii mohl zajít příliš daleko bez takové zkušenosti. Někoho v jeho jednání vede soucit, pocit, který je pravděpodobně jedním ze základních znaků lidskosti. Jak řekl Gándhí, "Pro hladového člověka je kus chleba tváři boží." Nědo má obavy o mír a bezpečnost, stabilitu ve světě. V roce 2008 jsme viděli nepokoje kvůli nedostatku potravin poté co se, jak já říkám, tiché tsunami hladu přehnalo po zeměkouli, když se přes noc zdvojnásobily ceny potravin. Destabilizující vliv hladu je v průběhu historie lidstva dobře známý. Jedním z nejzásadnějších činů civilizace je zajistit, aby lidé měli dostatek jídla.

Další skupina lidí se obává Malthusiánské katastrofy. Budeme schopni poskytnout potraviny populaci, která dosáhne jen za několik desetiletí devíti miliard? Hlad není věc k diskuzi. Lidé musejí jíst. Bude se to týkat spousty lidí. Jde o práci a příležitosti na všech pozicích od nejnižší po nejvyšší. Ale já jsem se ve skutečnosti dostala k tomuto tématu jiným způsobem Toto je obrázek, kde jsem já a mé tři děti. V roce 1987 jsem byla čerstvá matka narodilo se mi první dítě a já jsem ji držela a krmila, když se obrázek velmi podobný tomuto objevil v televizi. A byl to další hladomor v Etiopii. Jeden nebo dva roky předtím způsobil smrt více než milionu lidí. Ale nikdy mne to nezasáhlo tak, jako v tuto chvíli, protože na tom obrázku byla žena snažící se nakojit své dítě, ale neměla žádné mléko, aby mohla kojit. Pláč toho dítěte mne opravdu zasáhl jako matku. A já jsem si říkala, že není nic naléhavějšího než pláč dítěte, které nemůžete utišit jídlem - to nejzákladnější očekávání každé lidské bytosti. A právě v tomto okamžiku jsem byla plná odhodlání i rozhořčení, protože my ve skutečnosti víme, jak tento problém vyřešit.

Toto není jedna z těch vzácných nemocí, kterou neumíme vyléčit. Víme, jak nasytit hladové. Před sto lety jsme to nevěděli. Máme technologie a systémy. Šokovalo mne, jak je celá situace nemístná V našem historickém období, jsou tyto obrázky nemístné. A víte co se děje teď? Uplynulý týden v severní Keni. Opět tvář utrpení ve velkém rozsahu. Více než devět milionů lidí má obavy, jestli se dožijí dalšího dne. Fakta, která známe, jsou že každých 10 sekund zemře jedno dítě hlady. To je víc, než na HIV/AIDS malárií a tuberkulózu dohromady. A víme, že problémem není jen produkce potravin.

Jedním z mých životních mentorů byl Norman Borlaug, můj hrdina. Ale dnes budu mluvit o dostupnosti potravin, protože právě letos a v loňském roce a v průběhu potravinové krize v roce 2008 byl na Zemi dostatek jídla, aby každý mohl mít 2700 kilokalorií. Tak proč máme miliardu lidí, kteří nemohou sehnat jídlo? Chci také mluvit o tom, čemu říkám naše nové břemeno znalostí. V roce 2008 magazín Lancet sestavil souhrnný výzkum a předložil pádné svědectví o tom, že pokud dítě v průběhu prvního tisíce dnů -- od početí do věku dvou let -- nemá dostatečnou výživu, je poškození organizmu nezvratné. Jeho mozek a tělo zakrní. A tady vidíte snímek mozku dvou dětí -- jedno mělo dostatečnou výživu, druhé nedostatečnou a bylo hluboce podvyživené. Můžeme vidět, že objem mozku těchto dětí je až o 40 procent nižší. A na tomto obrázku vidíte, že neurony a nervové spoje mozku se nevytváří. V současnosti víme, že to má velký dopad na ekonomiku, o tom budu hovořit později. Ale i schopnost vydělávat je u těchto dětí snížena v průběhu jejich života na polovinu právě v důsledku zakrnění, ke kterému došlo v raném dětství.

A toto břemeno znalostí mne nutí jednat. Protože my ve skutečnosti víme, jak problém vyřešit velmi jednoduchým způsobem. A přesto, na mnoha místech třetina děti do tří let věku už musí čelit těžkým životním podmínkám právě z těchto důvodů. Chtěla bych mluvit o některých věcech, které jsem viděla v první linii svého souboje s hladem o věcech, které jsem zjistila, když jsem se snažila využít svoje ekonomické a podnikatelské znalosti a moje zkušenosti se soukromého sektoru. Chtěla bych mluvit o tom, kde je mezera v našem poznání.

Tak nejprve bych chtěla mluvit o nejstarším způsobu výživy na Zemi, o kojení. Možná budete překvapeni, když zjistíte, že by každých 22 sekund mohlo být zachráněno jedno dítě pokud by v průběhu prvních šesti měsíců života bylo kojeno. Ale například v Nigeru je výlučně kojeno méně než sedm procent dětí v průběhu prvních šesti měsíců života. V Mauretánii je to méně než tři procenta. Toto může být změněno pouhým rozšířením znalostí. Tato zpráva, tato slova, že kojení není staromodním způsobem krmení, ale je to skvělý způsob jak zachránit život vašeho dítěte. A tak se dnes soustřeďujeme nejenom na rozdávání jídla, ale snažíme se také zajistit, aby měly matky dostatek informací a učíme je o kojení.

Druhou věcí, o které bych chtěla mluvit, je, že pokud žijete někde ve vzdálené vesnici, vaše dítě je unavené a malátné, a všude je sucho, nebo naopak povodně, nebo jste v situaci, kdy nemáte odpovídající pestrou stravu, co byste dělali? Myslíte, že byste mohli jít do obchodu a vybrat si některou z energetických tyčinek, jako to můžeme udělat my, a vybrat si tu, která se bude hodit? Já se setkávám s rodiči v chudých oblastech, kteří si velmi dobře uvědomují, že zdravotní stav jejich dětí se zhoršuje. A jdu do těch obchodů, pokud tam nějaké vůbec jsou, nebo na pole, abych se podívala, co mohou rodiče sehnat, ale oni nemohou sehnat dostačující výživu. I pokud ví, co potřebují, není to k dispozici.

Tento problém mne velmi zaujal, protože jednou z věcí, na kterých pracujeme, je transformace technologií, které jsou k dispozici v potravinářském průmyslu a chceme je aplikovat na tradiční plodiny. Toto je vyrobeno z cizrny, sušeného mléka a kombinace vitamínů, které jsou potřeba pro vývoj mozku. Výroba tohoto, jak já říkám, humanitního jídla nás stojí 17 centů. Tento způsob jsme vyvinuli ve spolupráci se specialisty na výživu v Indii a Pákistánu -- ve skutečnosti asi tři. Je to změna pro 99 procent dětí, které toto dostanou. Jeden balíček, 17 centů denně -- přestanou trpět podvýživou. Takže jsem přesvědčena, že pokud bychom zpřístupnili technologie, které jsou všeobecně dostupné v bohatší části světa, byli bychom schopni upravit potraviny. Toto odolá každému podnebí. Nemusí to být chlazené, nepotřebuje to vodu, která často chybí. Tyto typy technologií mají, domnívám se, potenciál omezit hlad a podvýživu tam, kde je to nejvíce potřeba.

Dále bych chtěla mluvit o školním stravování. 80 procent lidí na světě nemá žádnou záchrannou potravinovou síť. Jakmile udeří nějaké neštěstí může to být hospodářská krize, lidé ztratí práci, nebo povodně, válka, konflikt, špatný způsob vlády, všechny tyto věci -- nemají žádnou rezervu a nejsou nijak zajištěni. A obvykle instituce -- církve, chrámy a další -- nemají zdroje, aby pomohly v takových případech pomoci. Při své spolupráci se Světovou bankou jsme zjistili, že záchrannou sítí pro chudé, nejlepší investicí, je školní stravování. Pokud naplníte hrnek místními zemědělskými produkty od malých farmářů, způsobí to velkou změnu. Mnoho dětí na světě nemůže chodit do školy, protože musí chodit žebrat a shánět jídlo. Ale pokud je jídlo ve škole, je to velká změna pro život dítěte. Změnit život dítěte stojí 25 centů denně.

Nejúžasnější je vliv na život dívek. V zemích, kde dívky nechodí do školy a nabídnete dívkám ve škole jídlo, je poměr zapsaných žáků zhruba 50 procent dívek a 50 procent chlapců. Počet dívek navštěvujících školu se zvýší. Nebylo potřeba se o ničem dohadovat jídlo ve škole je prostě motivací. Rodiny potřebují pomoc. Zjistili jsme, že pokud navštěvují dívky školu déle, chodí do školy až do 16 let a nevdávají se, pokud ve škole dostávají jídlo. Nebo pokud dostávají dávku jídla navíc na konci týdne -- stojí to kolem 50 centů -- udržíme dívky ve škole, a ony pak porodí zdravější děti, protože podvýživa se předává z generace na generaci.

Víme že cyklus hladu se pohybuje po sinusoidě. To víme. To co se teď děje v zemích Afrického rohu, se tam už odehrálo dříve. Takže je to beznadějný případ? Absolutně ne. Ráda bych mluvila o tom, čemu říkám zásobárny naděje. Kamerun, Severní Kamerun, stále se opakující cyklus vzestupu a útlumu hladovění každý rok po celá desetiletí. Potravinová pomoc přichází každý rok, když lidé hladovějí v průběhu období neúrody. Před dvěma roky jsme se rozhodli, že změníme model boje s hladem a místo toho, abychom rozdávali potravinovou pomoc, dáváme jídlo do potravinových bank. Řekli jsme, poslouchejte, v průběhu období neúrody si vezměte jídlo ze skladu. Vy spravujete, vesnice spravuje tato skladiště. A v období sklizně, dejte jídlo zpátky i s úroky, potravinovými úroky. Takže přidejte o 5 procent, o 10 procent více jídla. Za uplynulé dva roky 500 vesnic v této oblasti nepotřebovalo žádnou potravinovou pomoc -- byli soběstačné. A potravinové banky se dále rozrůstají. A lidé v těchto vesnicích začínají s programy školního stravování pro své děti. Tito lidé neměli nikdy možnost vybudovat ani základní infrastrukturu nebo shromáždit zdroje. Velmi se mi líbí myšlenka, která vznikla ve vesnici: tři klíče, kterými se odemyká zásobárna. Jídlo tam znamená zlato. A jednoduché myšlenky mohou změnit situaci ne v malých oblastech, ale ve velkých částech světa.

Chci mluvit také o tom, co nazývám digitálním jídlem. Technologie mění jídlo, aby bylo trvanlivější a dostupnější na místech, kde dochází ke klasickému hladomoru. Amartya Sen vyhrál svou Nobelovu cenu za výrok: "Víte co, ke hladomoru dochází i tam, kde je jídlo, protože lidé nejsou schopni si jídlo koupit." To jsme viděli v roce 2008 Teď to vidíme v zemích Afrického rohu, kde ceny potravin v některých oblastech stuply o 240 procent za uplynulý rok. Jídlo tam třeba je a lidé si ho nemohou koupit.

Tak, tento obrázek -- byla jsem v Hebronu v malém obchodě, v tomto obchodě, kde místo toho, abychom přinesli jídlo, zajistíme digitální jídlo, kartu. Je tu napsáno arabsky "dobrou chuť". Ženy mohou jít a zaplatit touto kartou za devět různých potravin. Musí to být výživné potraviny, které byly vypěstovány místními farmáři. Jenom za poslední rok tam, kde se za tuto kartu může koupit mléko a jogurt vajíčka a humus -- mlékárenský průmysl vzrostl o 30 procent. Majitelé obchodů přijímají více zaměstnanců. Je to situace, kde všechny tři strany vyhrávají, a která rozhýbává potravinové hospodářství. Dodáváme teď potraviny do více než 30 zemí prostřednictvím mobilních telefonů, tím měníme i přítomnost uprchlíků v různých zemích i jinými způsoby.

Pro mne je asi nejúžasnější, nápad, který výrazně podpořili Bill Gates, Howard Buffet a jiní. Jde o to, abychom si položili otázku: Co se stane pokud se nebudeme na hladové dívat jako na oběti -- většina z nich jsou malí farmáři, kteří nemohou vypěstovat nebo prodat dost jídla, aby mohli alespoň zajistit vlastní rodiny -- co kdybychom se na ně podívali jako na řešení, jako důležitý článek v boji proti hladu? Co kdybychom ženám v Africe, které nemohou prodat žádné potraviny -- nejsou tam žádné cesty, žádné sklady potravin nemají ani plachtu, do které by mohli sbírat úrodu -- co kdybychom jim připravili takové podmínky, aby mohli vypěstovat jídlo pro hladové děti jinde? Ve 21 zemích funguje dnes program Nakupováním k pokroku. A víte co? Doslova v každém případě kdy mají farmáři zaručený odbyt -- pokud řekenete: "Koupíme 300 tun tohoto. Vyzvedneme si to. Zajistíme, aby to bylo řádně uskladněno." -- Jejich výnosy se zvýší dvoj-, troj-, čtyřnásobně a oni si s tím poradí, protože je to první zaručená příležitost, kterou v životě mají. Vidíme, že lidé mění svůj život Dnes je potravinová pomoc, naše potravinová pomoc -- mocným motorem -- 80 procent potravin nakupujeme v rozvojovém světě. Úplná transformace, která může skutečně změnit životy těch, kteří sami jídlo potřebují.

Teď byste se mohli zeptat. Může se to udělat ve větším měřítku? Jsou to skvělé nápady na úrovni vesnic. Můžu vám ale říct o zkušenostech v Brazílii, protože v průběhu uplynulých několika let jsem cestovala po Brazílii, když jsem četla, že v současnosti Brazílie vítězí s boji s hladem rychleji než ostatní národy. Zjistila jsem, že místo investování peněz do potravinové podpory a dalších věcí, investovali do programu školního stravování. Požadují, aby třetina tohoto jídla pocházela od nejmenších farmářů, kteří by neměli jinou příležitost odbytu. V Brazílii to dělají ve velkém měřítku poté, co prezident Lula vyhlásil svůj cíl zajistit každému tři jídla denně. A tento program nulové tolerance hladu stojí 5 procent HDP a pozvedl životy mnoha milionů lidí z hladovění a chudoby. Zmírňuje podobu hladu v Brazílii a působí ve větším měřlítku a také vytváří příležitosti. Byla jsem tam; sešla jsem se s malými farmáři, kteří budují svoje živobytí na příležitosti a základně, kterou jim tento program poskytl.

Pokud se podíváme na ekonomickou stránku problému, nejde zde jenom o soucit s hladovějícími. Provedené studie ukazují, že prostředky na řešení podvýživy a hladu -- zatěžují společnost velkými náklady. Společnost to stojí v průměru šest procent a v některých státech je to až 11 procent HDP ročně. Když se podíváte na 36 zemí nejvíce zasažených podvýživou, představuje to ztrátu produktivní ekonomiky ve výši 260 milionů (USD) každoročně. Světová banka odhaduje, že by stálo zhruba 10 miliard dolarů, 10,3 miliardy, vyřešit v těchto zemích problém podvýživy. Podívejte se na analýzu nákladů a přínosů. Mým snem je předložit tento problém, nejenom jako záležitost soucitu s hladovějícími, ale oslovit ministry financí zemí světa a říct jim, že si nemůžeme dovolit neinvestovat do zajištění adekvátní dostupné výživy pro celé lidstvo.

Zjistili jsme důležitou věc. A to, že nic se nemůže ve velkém měřítku změnit bez odhodlání vůdčí osobnosti. Když vůdčí osobnost řekne: "Tohle nedopustím," všechno se začne měnit. A svět může vytvořit příležitosti, které to pomohou zrealizovat. Skutečnost, že Francie postavila potravinový problém do centra pozornosti G20 je opravdu významná. Protože potraviny jsou problémem, který nemůže vyřešit samotný jednotlivec nebo stát. Musíme se spojit. Vezměmě si například některé africké země. Světový potravinový program mohl vypustit 30 států, 30 států, protože změnili situaci hladovějících ve svých zemích.

Chtěla bych zde předložit výzvu. Jsem přesvědčena, že žijeme v takovém historickém období, kdy prostě není přijatelné, aby se děti probudily a nevěděli, kde seženou hrnek jídla. Nejenom to, odstranit hladovění, je přiležitost myslím si ale, že všichni musíme změnit styl našeho myšlení. Je pro mne taková čest být tady s některými světovými inovátory a mysliteli. A byla bych ráda, kdybyste i vy společně s celým lidstvem namalovali čáru v písku a řekli, "Už nikdy." "Už nikdy se s tím nesmíříme." Chceme říst našim vnoučatům, že v minulosti bylo takové hrozné období, kdy skoro jedna třetina všech dětí měla zakrnělé mozky a těla, ale že to už skončilo.

Děkuji.

(Potlesk)