Joseph Lekuton a podobenství o Keni

Jmenuji se Joseph, jsem poslancem keňského parlamentu. Představte si masajskou vesnici. Jednoho večera k nám přišli vládní vojáci, obklíčili vesnici a řekli každému staršímu, aby poslal jednoho chlapce do školy. Tak jsem já nastoupil do školy -- voják na nás přitom mířil puškou a řekl mému otci: "Musíš se rozhodnout." Šel jsem tedy do misionářské školy, kterou vedl americký misionář, a první věc, kterou mi ten misionář dal, byl bonbon. Nikdy předtím v životě jsem neokusil bonbon. A tak jsem si řekl, společně s další stovkou kluků, sem patřím. Zůstal jsem -- (Smích) -- i když to všichni ostatní vzdávali. Moje rodina se stěhovala. Jsme nomádi. Pokaždé, když se škola zavřela -- byla to škola s internátem a mně bylo sedm -- museli jste tak dlouho cestovat, až jste ji našli. 80, 65 kilometrů, na tom nezáleželo. Přespali jste v buši, ale pořád jste šli dál.

Zůstal jsem. Nevím sice proč, ale zůstal jsem. Najednou jsem udělal národní zkoušky a objevil jsem se na krásné střední škole v Keni. Střední jsme dokončil. A pak jsem našel člověka, který mi nabídl plné stipendium v USA. Moje matka stále žije v chatrči z kravského hnoje, nikdo z mých bratrů nechodí do školy a tenhle člověk mi řekl: "Tady máš, jeď."

Dostal jsem stipendium na St. Lawrence University ve státě New York. Dokončil jsem ji, pak jsem šel na postgraduál na Harvard. Vystudoval jsem, pak jsem trochu pracoval ve Washigtonu. Pro National Geographic jsem napsal knihu, vyučoval jsem americkou historii. Pokaždé jsem se vracel domů a naslouchal problémům těchto lidí, nemocných, bez přístupu k vodě, a tak dál. A vždycky, když se vracím do Ameriky, na ně neustále myslím.

Jednoho dne ke mně přišel stařešina a řekl mi takovýto příběh. Kdysi dávno došlo k velké válce mezi kmeny. Byl tady jeden kmen, který se obzvlášť obával kmene Luhya. Pokaždé vyslali zvědy, aby si byli jistí, že někdo nezaútočí. Jednoho dne přiběhli zvědové a řekli vesničanům: "Nepřátelé se blíží, do půl hodiny jsou tu." Lidi se vyděsili, vzali svoje věci a vyrazili pryč. Ale byli tam dva muži, jeden slepý a druhý od narození bez nohou. Kmenový vůdce jim řekl: "Promiňte, nemůžeme vás vzít, zpomalíte nás. Potřebujeme utéct s našimi ženami a s dětmi." Byli zanecháni tam, čekajíce na smrt.

Ale tihle dva se na něčem dohodli. Slepý řekl: "Podívej, jsem velice silný chlap, ale nevidím." Můž bez nohou opáčil: "Vidím na kraj světa, ale nedokážu se ochránit ani před kočkou nebo nějakou zvěří." Slepý se tedy sehnul, asi tak, a řekl tomu muži bez nohou, aby mu vlezl na záda. Ten nahoře vidí a slepý může chodit. Vyrazili, sledovali stopy vesničanů, a pak je dohnali a ještě předstihli.

Tohle mi řekli ve shromáždění stařešinů. Je to opravdu chudá oblast, severní Keňa -- oblast kočovných kmenů, ze všech nejizolovanější. Ten muž mi řekl: "Tady jsi, máš dobré vzdělání z Ameriky, vedeš tam dobrý život, co uděláš pro nás? Chceme, aby jsi byl našima očima, my budeme nohama. Poneseme tě, ty nás povedeš."

To byla příležitost -- vždycky jsem přemýšlel o tom, co bych mohl udělat pro svůj lid. Je to oblast, kde i přes 43 let nezávislosti pořád nemáme základní zdravotnická zařízení, nemocní se musí převážet na trakaři do nemocnice 20, 30 km vzdálené. Není tam pitná voda.

Tak jsem prohlásil: "Pustím se do toho, vracím se z Ameriky. Budu kandidovat do parlamentu." Minulý červen jsem se odstěhoval z Ameriky, v červenci jsem šel do voleb a vyhrál. Přišel jsem kvůli nim a to je můj cíl.

V tuhle chvíli mám po devíti měsících plán na to, jak za pět let každý nomád bude mít pitnou vodu. Budujeme v naší oblasti lékárny. Žádám své přátele ze Států, aby pomohli přivést sestry nebo doktory, kteří nám pomohou. Snažím se zlepšit infrastrukturu. Využívám znalosti, které jsem získal ve Státech a od své komunity, abychom se dostali dál. Snažím se rozvinout domácí řešení pro naše problémy. Protože víme, že lidé zvenčí mohou přijít a pomoci nám, ale pokud si nedokážeme pomoci sami, nic nezmůžeme.

Můj plán je tedy -- tak jak jsem začal uvádět studenty do různých oblastí -- někteří se stali doktory, někteří právníky -- chceme vytvořit komlexní skupinu lidí, studentů, kteří se mohou vrátit a pomoci nám v rozvoji komunity, která se nachází uprostřed těžké ekonomické recese.

Takže zatímco jsem dále poslancem, a poslouchám vás všechny, jak mluvíte o botanice, o zdravotnictví, o demokracii, o nových vynálezech, doufám, že jednoho dne, v mé vlastní malé komunitě -- která sídlí na ploše 26 000 čtverečních kilometrů, asi 5x větší než Rhode Island, bez jakýchkoli cest -- se staneme modelem, který pomůže ostatním rozvíjet se. Děkuji Vám