John Hodgman: Stručná odbočka k tématu ztraceného času

Všichni znáte tento příběh. V létě roku 1950, Enrico Fermi, italsko-americký fyzik a konstruktér jaderného reaktoru, šel na oběd v Národní laboratoři v Los Alamos, přisedl k několika kolegům a zeptal se jich: „Kde jsou všichni?“ To jeho kolegy zmátlo, pochopitelně, protože tam všichni seděli s ním. A tak musel upřesnit, že nemluvil o nich. Mluvil o mimozemšťanech.

Víte, bylo to jen několik let po té, co se, údajný létající talíř zřítil v Roswellu v Novém Mexiku. A přestože se ukázalo, že to nebylo nic, naprosto nic -- (Smích) pouze spadlý metrologický balón řízený malým holohlavým mužem s prořízlími ústy. Stejně se Amerika zbláznila do létajících talířů, včetně slavných vědců u oběda. Fermiho úvaha, mohu-li volně parafrázovat, je, že vesmír je tak ohromný, že dá rozum, že tam někde musí být inteligentní život. A vesmír je tak starý, že pokud nejsme první civilizace, která se kdy vyvinula, měli bychom už dnes mít důkazy o jejich existenci. A přesto, podle všeho, co víme, jsme sami.

„Kde jsou všichni?“, zeptal se Fermi, a jeho kolegové mu nedokázali odpovědět. Fermi pak pokračoval se stejně nekompromisní logikou k tomu, aby vyvrátil vyvrátil existenci skřítků, Sasquatche, Boha, možnosti lásky -- a od té doby, jak víte, Enrico Fermi obědval sám. (Smích) Tedy, já nejsem vědec. Nikdy jsem nepostavil jaderný reaktor. Ačkoli mohu namítnout, že, technicky, každý reaktor je jaderný.

(Smích)

Přesto, se vší úctou, mohu poukázat na dvě možnosti, které Enrico Fermi možná neuvážil. První je, že mimozemšťané mohou být velmi daleko. Možná, troufám si říct, až na jiných planetách. Další možnost -- (Smích) je, že možná Enrico Fermi sám byl mimozemšťan.

(Smích)

Přemýšlejte o tom. Není to docela příhodné, že uprostřed světové války se odnikud a náhle objevil italský vědec s úžasnou novou technologií, která změnila celý svět a potemnila historii lidského rodu jednou provždy? A není to docela zvláštní, že za to nepožadoval žádnou odměnu? Že žádal pouze jedinou věc: dostat dva zdravé plejtváky? Tohle -- tohle není pravda. Ale je to zvláštní.

(Smích)

A pokud Enrico Fermi byl skutečně mimozemšťan, nebyl by snad první, kdo by se pokusil přesvědčit své vědecké kolegy, že mimozemšťané tu již dávno jsou? Neboť je dáno v jistých UFO-logických nebo UFOlogických kruzích, že mimozemšťané jsou už mezi námi a byli po tisíciletí. Pohybují se mezi námi v přestrojení, pozorují nás, vedou náš vývoj z opic k člověku -- pokud věříte těmhle věcem. A příležitostně nás unášejí ve svých létajících talířích, aby s námi měli sex v pyramidách.

(Smích)

Taková teorie se dá těžko popřít, s tím, myslím, budete souhlasit.

(Smích)

Neboť i z mého vlastního života mám vzpomínky, které se těžko vysvětlují -- události, které jsou tak neobvyklé a zvláštně tajemné, že si lze jen stěží představit, že nejsou výsledkem dlouhodobého a častého kontaktu s mimozemšťany během mého života. Neboť jak jinak byste vysvětlili tato pozoruhodná a zcela pravdivá blízká setkání, která se mi stala a která vám teď popíšu? Setkání první: Ocean City, New Jersey, 1980. Bylo to léto, kdy byla uvedena speciální edice filmu Blízká setkání třetího druhu. A já jel se svými rodiči na prázdniny na pobřeží Jersey. Po 12 hodinách jsem byl příšerně spálený od slunce, právě tak jako Richard Dreyfuss ve tom filmu.

(Smích)

A tak jsem zbytek prázdnin strávil většinou sezením v noci venku před naším pronajatým domem, dokud byl chodník stále rozehřátý sluncem, a pozoroval jsem oblohu, jestli nezahlédnu UFO. Co jsem viděl? Hvězdy, satelity, blikající letadla -- obvyklou veteš na obloze. Občas přišli další děti a pozorovali se mnou, ale brzy je začalo bolet za krkem a odešli z chodníku, aby hráli videohry a družili se s lidmi. Byl jsem dost dobrý ve videohrách. Nebyl jsem moc dobrý v té druhé části, tak jsem zůstal sám s kosmem.

A tehdy se to stalo. Ulicí přišel starší pár. Řekl bych, že jim bylo hodně přes sedmdesát, a řekl bych že byli na rande, protože on měl na sobě parádní oblek se žlutou vázankou, hnědé sako. A ona měla svetřík, protože již byla pozdní noc a od moře přicházel chlad. Z nějakého důvodu si pamatuji, že byli přesně stejně vysocí. A pak se zastavili a muž se na mě otočil a řekl: „Co tam hledáš, létající talíře?“

(Smích)

Musíte připustit, že to byl prvotřídní úsudek od postaršího muže na schůzce. Ale co bylo ještě zvláštnější -- a i já jsem si to v ten moment uvědomil jakožto devítileté dítě -- že se vůbec zastavili. Ten starý muž přerušil svou procházku při měsíčku se svou drahou jen proto, aby si dělal legraci z dítěte. „Oh“, řekl, „malí zelení mužíčci“ A pak se přidala i jeho přítelkyně. „Žádní mimozemšťané nejsou“, řekla. „Žádní nejsou.“ A potom se oba smáli. Ha, ha, ha. Rozhlédl jsem se. Ulice byla úplně prázdná. Už jsem neslyšel zvuk oceánu. Bylo to jako by se zastavil čas. Nevěděl jsem, proč mě tak škádlili. Podíval jsem se na jejich zvláštně zamračené tváře a vzpomínám si, jak jsem se sám sebe ptal: mají na sobě gumové masky?

(Smích)

A pokud ano, co je pod těmi maskami? Velké oči tvaru mandlí, které nemrkají? Prořízlá ústa? Starý muž ohnul prsty jakoby střílel z pistole a vydával zvuky laseru. Kjů, kjů, kjů „Dej pozor.“ A pak se najednou otočili a odešli pryč. Stařec natáhl jeho kostnatý spár k ženině ruce a uchopil ji a opustili mě. Tedy, můžete si to vyložit jako prosté nedorozumění -- neobvyklé lidské setkání. Možná to byl bahenní plyn, ale -- (Smích) já vím, co jsem viděl.

Blízké setkání druhé: Brookline, Massachusetts, 1984. Šel jsem na film Duna a oslovila mě nějaká dívka. Už to, samo o sobě -- (Smích) to je nemožné samo o sobě, já vím -- ale je to naprosto pravdivé. Byla to premiéra, přirozeně. Šel se mnou můj přitel Tim McGonigal, který seděl po mé levé straně. Po mé pravé straně seděla zmíněná dívka. Měla dlouhé, vlnité, černé vlasy a modrou džínovou bundu. Vzpomínám si, že měla poraněný kotník stažený obinadlem a měla berle. Byla velmi vysoká, řekl bych. V té době jsem byl na začátku střední školy. Řekl bych, že ono byla na konci základní, ale nikdy před tím jsem jí neviděl. Nechodila do mé školy. Neznal jsem její jméno a už se jej nikdy nedozvím. Seděla s někým, o kom předpokládám, že byla její matka a bavili se spolu o románu Duna. Oběma se velmi líbil, matce a dceři -- velmi neobvyklé. Mluvili o tom, že jejich oblíbené postavy jsou obří píseční červi. A dál to bylo ještě zvláštnější. V tu chvíli se na mě obrátila a řekla: „Těšíš se, až ten film uvidíš?“

(Smích)

V první chvíli jsem byl zaskočen, protože jsem v té době román Duna ještě nečetl. Byl jsem spíše znalec filmů o pouštních planetách, a jsem stále.

(Smích) Ale šlo také o tón jejího hlasu, když se mě zeptala, jakoby nic, jakoby jí ani nezajímala moje odpověď, jen se mnou chtěla mluvit. Nevěděl jsem co říct. Řekl jsem „ano“. Ani jsem neotočil hlavou. Film začal. Nemusím vám připomínat, že to byla verze filmu Duna od Davida Lynche, ve které jsou všechny postavy sexy a znetvořené zároveň.

(Smích)

Jedna z postav se jmenovala Navigátor Guildy třetího stupně, což bylo takové ohromné stvoření připomínající plovoucí zárodek, které žilo ve velké nádrži s oranžovým dýmem psychedelického koření vířícího okolo něj a umožňujícího mu ohýbat prostor i čas. Nemohl tu nádrž nikdy opustit ani přijít do styku s okolním světem. Ve své izolaci se stal tak znetvořeným a tak sexy, že musel s okolím mluvit přes jakési starobylé rádio a nikdy se jich nemohl dotknout. Líbil se mi mnohem víc než píseční červi. Červi byli v dobří, ale jako vaše oblíbené postavy? Prosím vás.

Když film skončil, všichni se zdáli velice šťastní, že mohou vstát a co nejrychleji odejít z kina. Kromě té dívky. Jak jsem odcházel, její chůze zpomalila. Možná kvůli těm berlím, ale zdálo se -- (Smích) zdálo se, jakoby se mnou chtěla opět mluvit. Když to řeknu nahlas, zní to tak absurdně, ale jediný závěr, ke kterému mohu dojít je, že to bylo to, co se mezi těmi, kteří byli uneseni mimozemšťany nazývá „krycí vzpomínka.“ Nesmyslný zážitek vytvořený pouze mozkem proto, aby zakryl nějaké trauma -- například že vás unesli a odletěli s vámi do sexuální pyramidy.

(Smích)

A tak jsem opravdu rád, že jsem se nezpomalil také, abych se s ní dal do řeči. Jsem opravdu rád, že už jsem jí nikdy znovu neviděl.

Blízké setkání třetí: Filadelfie, Pennsylvania, 1989 V druhé polovině 80. let napsal spisovatel Whitley Strieber knihu nazvanou Společenství, ve které popisuje své vlastní celoživotní zkušenosti s únosy mimozemšťany. Také popisuje fenomén známý v této komunitě jako „ztracený čas,“ kdy si Whitley Strieber najednou uvědomil, že si nevybavuje posledních 10 minut, posledních 10 hodin, nebo posledních 10 dní. A došel k závěru, že to byla doba, během které se ho mimozemšťané zmocnili a prováděli zkoumání rektálních dutin.

(Smích)

Z té knihy se stal, pochopitelně, nevídaný bestseler. Tento obrázek, který nakreslil Ted Joseph, je z té knihy a je to jeho jakýsi policejní náčrt podoby těch stvoření, jak mu je popsal Whitley Strieber. Kniha byla tak úspěšná, že podle ní natočili film. A v roce 1989, tak jak si to já pamatuji, jsem byl v Filadelfii na návštěvě za svou přítelkyní a rozhodli jsme se, jen tak, že si zajdeme na tento film. A tak, jak si to pamatuji, ve filmu bylo k vidění následující. Za prvé: Whitley Striebera hrál Christopher Walken. Za druhé: mimozemšťana hrála gumová loutka.

(Smích)

Za třetí: byla tam překvapivě dlouhá pasáž filmu, ve které gumová loutka vyšetřuje rektární dutiny Christophera Walkena. Za čtvrté: Film dávali v normálním kině v centru Filadelfie. Za páté: Kdybych to měl shrnout, udělali film na motivy knihy Společenství a hrál v něm Christopher Walken. Nezdá se vám na tom něco zvláštního? Něco divného? Něco nepatřičného? Něco nesprávného v téhle představě? Zamyslete se nad tím. Ano. Odpověď je: měl jsem přítelkyni. Cože?

(Smích)

Jak se to stalo? Kdy se to stalo? Pamatuji si, jak jsem odcházel z kina a náhle jsem si to uvědomil, když jsme tak šli, ruku v ruce, a hloubal jsem nad těmi samými otázkami. A do dneška na ně nemám žádnou odpověď. Blízké setkání čtvrté: Algarve, Portugalsko, 1991. O několik let později, já a tato žena -- říkejme jí „Catherine Fletcher“ -- (Smích) jsme cestovali spolu jižním Portugalskem. Zastavovali jsme v starých městech, jejichž zdi se už rozpadaly, v malých hotýlcích a lezli jsem na jejich střechy a popíjeli Vinho Verde a sledovali západ slunce a hráli dámu. Cože? Opravdu jsme tohle dělali? Dělá tohle vůbec někdo? Chodili jsem na pláže nahoře bez. No promiňte? Ne, za celý můj život ne. To, co stojí za to, dojeli jsme do Sagres, které, v té době, bylo považováno za konec světa. A v tamním přístavišti mě napadla smečka zdivočelých psů a vůdčí pes té smečky mě kousl do zadku, kvůli čemuž jsem musel do podivné portugalské nemocnice a dostat do zadnice injekci. Myslete si o tom co chcete.

(Smích)

Náš poslední den v Portugalsku jsme trávili ve Faro, hlavním městě regionu, a Catherine se rozhodla, že by chtěla ještě jednou jít na pláž. Tedy, Faro je rušné městečko a pokud se chcete dostat na pláž, jak mi vysvětlila, musíte jet autobusem a pak lodí. A jestli chci jít s ní? Ale já byl vyčerpaný a pokousaný od psa a tak jsem řekl ne. Vzpomínám si, jak vypadala, než odešla. Pihy na její tváři a ramenech se rozrostly, znásobili a splynuly to jakéhosi opálení. Opálení, byli jsme oba opálení. Je tohle pravda? Její oči byly v důsledku toho velice jasné a velice modré. Usmívala se. Byla to samotná žena, chystající se jít sama z města, aniž by mluvila místním jazykem, aby jela autobusem a lodí na pláž, kterou neznala ani nikdy neviděla. Objal jsem ji a pak odešla do neznámé, cizí země.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Byl to můj vlastní „ztracený čas“, když jsem se probral a náhle si uvědomil, že už je velmi pozdě, skoro čas k večeři a ona se ještě nevrátila. Nervózně jsem se vydal hledat jí do ulic. Tedy, nemluvil jsem portugalsky. Nevěděl jsem, kde je ta pláž. Nemohl jsem jí zavolat na mobilní telefon, protože to bylo v roce 1991, a mimozemšťané nám ještě takovou technologii neposkytli.

(Smích)

Uvědomil jsem si, že ten den může dopadnout jen dvěma možnými způsoby: buď Catherine přijde zpět do hotelu, nebo už nikdy nepřijde zpět do hotelu. A tak jsem se posadil a čekal. Nesledoval jsem oblohu, ale konec ulice, kde projížděli autobusy a automobily a malé skútry a chodili lidé. A sledoval jsem to měnící se dění doufaje, že se rozestoupí a já uvidím její tvář. Právě v tu chvíli, v tom malém, asi třicetitisícovém městečku, jsem si naplno uvědomil ohromnou rozsáhlost vesmíru a hledání, které v něm můžeme činit. A pak přišil Liberijci. Pět mladých mužů -- všichni rozesmátí, veselí, cestovali spolu, vraceli se do hotelu, kde byli ubytování.

Jeden z nich se jmenoval Joseph a zeptal se mě, co tam dělám a tak jsem mu to vysvětlil. A on řekl: „Neboj se.“ Byl si jistý, že Catherine bude v pořádku. Ale zas tak jistý se nezdál, protože si ke mě přisedl a čekal se mnou. A během následujících dvou hodin tam všichni čekali se mnou; střídali se, odcházeli do svých pokojů a zase se vraceli, vyprávěli mi vtipy, rozveselovali mě. Dvě hodiny, to byla pro mě zpráva. Nejsme sami.

A pak, uprostřed věty, právě při západu slunce, jsem se ohlédl do ulice. Hvězdy se sestoupily a ona se vrátila. Usmívala se. Nechápala proč jsem byl tak ustaraný. Nechápali to ani ti Liberijci, přesto byla znát velká úleva v jejich smíchu, když nás plácali po zádech a odcházeli zpět do svých pokojů a nechali nás samotné na ulici, držíce se za ruce. Taková událost zanechá šrám v paměti, skoro jako kousek mimozemské technologie, který vám vložil do zadnice „portugalský doktor“.

(Smích)

A i teď, o desetiletí a půl později, i když jsme teď svoji, stále jí hledám, kdykoli není se mnou v místnosti. A i když, myslím, budete souhlasit, že je pravděpodobné, že během té doby, co byla pryč, byla unesena a nahrazena mimozemským klonem, já ji stále miluji a čekám na ni.

Děkuji za vaši laskavou pozornost.

(Potlesk)