Joan Halifax: Soucit a skutečný smysl empatie

Chci se zabývat otázkou soucitu. Soucit má mnoho tváří. Jedny jsou rozlícené, jiné zatvrzelé další něžné, jiné moudré. Věta, kterou jednou pronesl Dalai Lama zní: "Láska a soucit jsou nezbytnosti, nejsou luxusem. Bez nich lidstvo nepřežije." A já se domnívám, že to není jen lidstvo, které nepřežije, ale všechny druhy na planetě, jak jsme dnes již slyšeli. Jsou to velké kočky, a je to i plankton.

Před dvěma týdny jsem byla v Indii v Bangalore. a dostalo se mi cti moci učit v hospicu na bangalorském předměstí. Časně ráno jsem šla na oddělení toho hospicu. Bylo tam 31 mužů a žen, kteří umírali. Šla jsem k lůžku staré vetché ženy, která dýchala velmi rychle, zřejme v poslední fázi před smrtí. Podívala jsem se jí do obličeje. Pohlédla jsem na obličej jejího syna, který vedle ní seděl a který byl rozpolcen zmatkem a zármutkem

a vzpomněla jsem si na jeden verš z Mahábharáty, velkého indického eposu: "Jakáže je nejpodivuhodnější věc na světě Judhištiro?" A Judhištira odpověděl: "Nejpozoruhodnější věcí na světě, je to, že všude kolem nás mohou umírat lidé a nám nedochází, že se nám to může také stát." Vzhlédla jsem. O těch 31 umírajících se staraly mladé ženy z vesnic okolí Bangalore. Pohlédla jsem do tváře jedné z těch žen a viděla v ní sílu, která povstane, když je vrozený soucit opravdu přítomný. Sledovala jsem její ruce, když koupala starého muže.

Pohlédla jsem na jinou mladou ženu, jak omývala tvář dalšímu umírajícímu. A připomnělo mi to cosi, čehož jsem byla nedávno svědkem. Každým rokem je mou výsadou podnikat misie do Himaláí a na Tibetské plošiny. V těchto vzdálených končinách, kde není žádná lékařská péče provozujeme kliniky.

První den v Simikot Humla na západním okraji Nepálu, v nejchudším nepálském regionu, k nám přišel starý muž, který svíral uzlík hadrů. Vešel dovnitř a někdo ho oslovil. Uvědomili jsme si, že je hluchý a podívali jsme se do hadrů kde byl pár očí. Z hader jsme vybalili malou holčičku, jejíž tělo bylo značně popáleno. Opět oči a ruce buddhy soucitu. Byly to mladé ženy, zdravotní pomocnice, které vyčistily a obvázaly rány toho děvčátka.

Znám ty ruce a oči také mne hladily. Hladily mne tehdy. Hladily mne po mých 68 let. Hladily mne, když mě byly 4 a ztratila jsem zrak a byla částečně ochrnuta. Má rodina obstarala ženu, jejíž matka byla otrokyní, aby se o mne starala. A ta žena mě nelitovala. Měla jedinečnou sílu. A věřím, že to byla vskutku její síla, která byla zdrojem jakési předčasné zralosti která byla u kormidla mého života.

Čili se můžeme ptát, z čeho se soucit tvoří... Má několik rysů. Je zde soucit vztažený a všeobsažný soucit. Ale předně, je soucit tvořen ze schopnosti vidět jasně do podstaty utrpení. Je to ta schopnost tvrdě trpělivě stát a uvidět, že ani já nejsem od onoho utrpení oddělena. Ale to nestačí, protože soucit, který aktivuje sensomotorickou oblast mozku, znamená, že aspirujeme, že se opravdu snažíme přetvořit utrpení. A pokud je nám takto požehnáno, tak se zabýváme činostmi, které utrpení přetváří. Ale soucit má daší část, která je opravdu podstatnou složkou. Tou komponentou je, že nelze očekávat výsledek.

Nyní již pracuji s umírajícími přes 40 let. Bylo mojí výsadou pracovat s odsouzenými na smrt v nejvyšší ostraze po 6 let. A velmi jasně jsem viděla, přinášejíc svou vlastní zkušenost z práce s umírajícími a ze školení pečovatelů, že jakékoli očekávání výsledku by značně narušilo mou schopnost být plně přítomna tomu celému neštěstí.

A když jsem pracovala ve věznicích, bylo mi zřejmé, že mnohým z nás i v této místnosti a skoro všem na smrt odsouzeným, se kterými jsem pracovala, semínka soucitu nebyla nikdy zalévána. Soucit je totiž přirozenou lidskou vlastností. Je přítomen u každé lidské bytosti. Ale podmínky k tomu, aby se soucit aktivoval, probudil, jsou specifické. Mně aktivovala soucit, do jisté míry má dětská choroba. Evě Ensler, kterou uslyšíte později, se soucit ohromně rozvinul skrze horstva utrpení, která překonala.

A co je fascinující, je to, že soucítění má nepřátele, kterými jsou věci jako litování, pohoršení, strach. A vy víte, že máme společnost, svět, jenž je paralyzován strachem. A v tomto ochromení je ovšem naše schopnost soucítění také paralyzována. Samotné slovo teror je mezinárodní. Samotný pocit ohrožení je globální. Čili naší prací je svým způsobem postavit se tomuto přízraku, tomuto svojskému archetypu, který infikoval mysl celé planety.

Teď už víme z neurověd, že soucit má některé velmi výjimečné kvality. Na příklad: Člověk, který kultivuje soucit, když je přítomen utrpení, prociťuje toto utrpení o mnoho víc, než mnoho jiných lidí. Nicméně zpět do normálu se vrátí o dost dřív. Tomuto se říká odolnost. Mnozí z nás si myslí, že soucit vysiluje, ale slibuji vám, že to je něco, co nás opravdu osvěžuje.

Další vlastností soucitu je, že skvěle podporuje tzv. neurální integraci. Zaktivizuje všechny části v mozku. Dalším, co bylo objeveno různými výzkumníky, na univerzitách v Emory, Davisu aj., je to, že soucit posiluje naši imunitu. Hej, žijeme ve velmi škodlivém světě. (Smích) Většina z nás se sesype tváří v tvář psycho-sociálním a chemickým jedům chorob našeho světa, ale soucit, jeho vytváření, skutečně mobilizuje naši imunitu.

Víte, je-li soucit pro nás tak dobrý, tak mám otázku, proč netrénujeme v soucitu naše děti? (Potlesk) Když je soucit pro nás tak dobrý, proč neškolíme v soucitu naše poskytovatele zdravotní péče, aby mohli dělat to, co mají dělat, což je: opravdu transformovat utrpení? A pokud je soucit pro nás tak dobrý, proč nehlasovat podle soucitu? Proč nehlasujeme pro lidi v naší vládě na základě soucitu, tak, abychom měli laskavější svět. V buddhismu říkáme, "chce to silný hřbet, ale měkkou tvář." Vyžaduje to velmi sílnou páteř stát vzpříma ve vřavě okolností. To je duševní vyrovnanost.

Ale také to chce měkký předek - schopnost být skutečně otevřená světu bez výběru, mít nechráněné srdce. Archetypem tohoto je v buddhismu Avalokitešvára, čínsky Kuan-jin. Je to ženský archetyp: Je to ona, kdo slyší nářky trpících na světě. Stojí a má 10 000 paží a v každé ruce je nástroj k osvobození, v každé dlani každé ruky jsou oči, a to jsou oči moudrosti. Říkám, že po tisíce let, ženy žily, byly příkladem i důvěrným znalcem archetypu Avalokitešváry Kuan-jinu té, která slyší nářek trpících světa.

Ženy po tisíce let ukazují sílu plynoucí ze soucitu vnímaným nepředmyšleně, přímo, tak, jaký je. Vnesly do společností laskavost což jsme opravdu cítili z žen, které se na tomto pódiu za poslední den a půl vystřídaly. A ony vyjadřovaly soucit přímou akcí. Jody Williamsová k tomu říkala: Je dobré meditovat. Je mi líto, ale měla bys to trochu dělat, že Jody. Ustup a nech svou matku na chvíli být, ok..

(Smích)

Ale druhou stranou rovnice je, že se musíte dostat ze své jeskyně. Musíte přijít na svět, tak, jako Asanga, který po 12ti letech sezení v jeskyni chtěl realizovat vědomí buddhy Maitréje. Řekl:"Jdu ven" A jde dolů po cestě. A cosi tam uvidí. Kouká, že je to pes, poklekne k němu. Vidí, že pes má na noze velkou ránu. V ráně se to hemží červy. Vyplázne jazyk, aby jím odstranil ty červy, ale neublížil jim. A tom okamžení se pes proměnil v buddhu lásky a milosrdenství.

Věřím, že ženy a dívky dnes musí mít s muži silný (vlivný) vztah - se svými otci, se syny, se svými bratry, s instalatéry, silničáři, s pečovateli, doktory, právníky, s naším prezidentem a se všemi bytostmi. Ženy v této místnosti jsou květy lotosů v moři ohně. Ať se daří užívat této schopnosti žen po celém světě.

Díky.

(Potlesk)