Příběhy, které si navzájem vyprávíme, jsou důležité. Příběhy o našich vlastních životech jsou důležité. A především si myslím, že to, jak vstupujeme do něčích příběhů, je ohromně důležité. Bylo mi šest let, když jsem poprvé slyšela příběhy o chudých. Neslyšela jsem je však od nich samotných, slyšela jsem je od svého učitele v nedělní škole a Ježíše, tak nějak díky učiteli z nedělní školy. Vzpomínám si, jak nás učili, že chudí potřebovali nějaké věci – jídlo, oblečení, přístřešek – které neměli. Taky nás učili, že by to vlastně měl být můj úkol – pro celou třídu pěti- a šestiletých dětí – měl to být náš úkol: pomáhat. Ježíš nás o to žádal. "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25, 40) Byla jsem z toho nadšená. Chtěla jsem být strašně moc užitečná. Myslím, že to cítíme všichni. A taky bylo celkem zajímavé, že Bůh potřeboval pomoc. To pro mě bylo nové a připadalo mi, že je ohromně důležité zapojit se do toho.
Zanedlouho jsem se však naučila, že Ježíš také řekl – teď parafrázuji – že chudí tu s námi budou napořád. To mě zklamalo a zmátlo. Vyznívalo to, jak kdybych prostě dostala domácí úkol, který bych musela a chtěla udělat, ale bez ohledu, co bych udělala, by to bylo špatně. Cítila jsem zklamání, trochu i marnost a zlost, jak kdybych snad něco zle pochopila. Byla jsem poražená. A ponejprve jsem se těchto lidí začala bát, cítit k nim negativní emoce. Představovala jsem si dlouhou řadu jedinců, která nikde nekončila, která tu vždy bude s námi. Pokaždé mě požádali, abych jim pomohla, abych jim něco dala, což jsem opravdu chtěla udělat, ale nevěděla jsem, jak to bude fungovat. A nevěděla jsem, co by se stalo, kdybych rozdala úplně všechno, zejména protože problémy by tím neskončily. Jak léta plynula slyšela jsem další zprávy o nárustu chudoby, které vůbec nebyly dobré. Viděla jsem například spousty obrázků a výjevů plných neštěstí a trápení. Slyšela jsem o tom všem, co v těch nebohých životech bylo špatné. Slyšela jsem o nemocích. Slyšela jsem o válkách. Vždycky šly tak nějak ruku v ruce. A tak obecně mě napadlo, že chudí po celém světě žijí životy narušené útrapami a zármutkem, ničením, beznadějí.
Za nějaký čas jsem si vypěstovala něco, co asi mnoho lidí, takový předvídatelný reflex, kdy jsem se začala cítit špatně, kdykoli jsem o nich uslyšela. Začala jsem cítit vinu za své relativní bohatství, protože jsem zřejmě nedělala nic proto, aby se věci zlepšily. Dokonce jsem cítila něco jako stud. Přirozeně jsem se tomu pak začala vyhýbat. Přestala jsem naslouchat jejich příběhům tolik jako dříve. A přestala jsem si myslet, že se to může opravdu změnit. Ale stále jsem dávala. Zvenčí to mohlo vypadat, že jsem se úplně nevzdala. Rozdávala jsem svůj čas a peníze. Rozdávala jsem, když řešení šlo koupit. Peníze za šálek kávy mohou zachránit dětský život, víte? Chci říct, kdo proti tomu může co namítat? Rozdávala jsem, zahnaná do kouta, kdy bylo těžké se tomu vyhnout, a dávala jsem, všeobecně, když se ve mně nahromadilo dost emocí na to, abych dávala, abych ulevila svému utrpení, ne utrpení někoho jiného. Popravdě, právě proto jsem rozdávala, ne kvůli naději samotné a nadšení, že můžu pomáhat a být velkorysá. Byla to pro mě výměna, druh obchodu. Něco jsem si kupovala. Kupovala jsem si právo užít si svůj den a neobtěžovat se všemi těmi špatnými zprávami. Myslím, že tato cesta může ledatak odhmotnit skupinu lidí, jedinců na tomto světě. Může je přeměnit v komoditu, což je docela děsivé. Takže jsem si – a podle mě nejen já, ale hodně z nás – kupovala odstup, svým způsobem právo prožít svůj den naplno. Myslím si, že tato výměna nás ale může dostat na cestu, kterou se chceme ubírat. Že nám může naplnit naši touhu dát smysl životu a být užiteční v životech někoho jiného a - v krátkosti - milovat.
Naštěstí se před pár lety něco stalo, a já se seznámila s Dr. Muhammadem Yunusem. Předpokládám, že spousta z vás ví, kdo to je, ale v krátkosti pro ty, kteří o něm nikdy neslyšeli: Dr. Yunus byl před několika lety oceněn Nobelovou cenou za mír za průkopnictví v moderním mikrofinancování. Slyšela jsem ho mluvit tři roky před tím. V zásadě mikrofinancování – jestli i o něm slyšíte poprvé – chápejte jako finanční služby pro chudé. Vzpomeňte si na to všechno, co vám nabízí banka, a představte si tyto produkty a služby upravené potřebám těch, kteří žijí jen s pár dolary na den. Dr. Yunus se podělil o svůj příběh a vysvětloval, co udělal a co dokázal se svojí Grameen Bank. Mluvil také – obzvláště – o mikropůjčkách, což je malá půjčka, která může někomu pomoci rozjet nebo podpořit podnikání. Když jsem ho tehdy slyšela mluvit, zaujalo mě to hned z několika důvodů. Za prvé a především jsem se dozvěděla o nové metodě, jak změnit svět, ukázal mi způsob, jak být s někým v kontaktu a dávat a dělit se o zdroje takovým způsobem, který nebyl nepřiměřený a necítila jsem se při něm špatně. To bylo zajímavé. Ale podstatnější byly jeho příběhy o chudých, které byly jiné než ty, co jsem slýchala dříve. Ti jedinci, o kterých mluvil, jakoby vlastně ani chudí nebyli. Mluvil o silných, chytrých, těžce pracujících podnikatelích, kteří každý den vstali a dělali něco, aby se oni a jejich rodiny měli lépe. Jediné, co potřebovali, aby to prováděli rychleji a lépe byla trocha kapitálu. Pro mě to byl úžasný náhled.
Vlastně se mě to tak moc dotklo, a teď je opravdu těžké vyjádřit, jak moc mě to ovlivnilo, že jsem za pár týdnů dala v práci výpověď a letěla jsem se do východní Afriky, abych na vlastní oči viděla, o co jde. Poprvé v životě jsem ty lidi chtěla potkat, chtěla jsem se potkat s těmi podnikateli a zjistit, jak jejich životy opravdu vypadají. Strávila jsem tři měsíce v Keni, Ugandě a Tanzanii a vyzpovídala podnikatele, kteří dostali sto dolarů, aby rozjeli nebo posílili své podnikání. V podstatě díky těmto setkáním jsem se, poprvé v životě, začala přátelit s některými lidmi z té velké beztvaré skupiny, která se zdála být tak neskutečně daleko. Začala jsem se s nimi přátelit a naslouchat jejich příběhům. A znovu a znovu, jak jsem s nimi mluvila a trávila s nimi svůj čas, jsem slyšela příběhy o životních změnách, úžasné maličnosti.
Slyšela jsem o pastýřích koz, kteří za získané peníze nakoupili pár dalších koz. Jejich podnikání se proměnilo. Vydělávali o trochu víc peněz. Jejich životní standard se změnil a zlepšoval. Jejich životy se opravdu mohly měnit, po malých zajímavých krůčcích, třeba že začali děti posílat do školy. Mohli si koupit sítě proti komárům. Možná si mohli dovolit zámek na dveře a mít pocit bezpečí. Možná si jen dopřáli cukr do čaje, který mi nabídli, když jsem je přišla navštívit, a byli na to hrdí. Bylo to nádherné, i když jsem vyzpovídala 20 pasáků koz za sebou, a jednoho dne se staly – všechny tyto drobné změny života které pro ně mají smysl. To byla další věc, která mě dostala. Bylo velmi zahanbující vidět na vlastní oči, opravdu to pochopit, že, i kdybych měla kouzelnou hůlku a všechno spravila, nejspíš bych toho hodně pokazila. Protože nejlepší způsob, jak někomu změnit život, je nechat ho řídit si jej po svém tak, jak věří, že je to pro něj nejlepší. Došlo mi to a bylo to opravdu zahanbující.
Nicméně, přihodila se ještě jedna zajímavá věc, když jsem tam byla. nikdy mě nikdo nepožádal o milodar, což by podle mě bylo v pořádku. Je tam chudoba, tak dáte nějaké peníze na pomoc. Nikdo mě o dar nepožádal. Vlastně ani nikdo nechtěl, abych se kvůli nim cítila špatně. Když už, chtěli být schopní dělat to, co už dělali, ale ve větším a vytvořit si své vlastní schopnosti. Takže to, co jsem zjistila, bylo, že ti lidé chtěli půjčku – znělo mi to rozumně a zajímavě. Mimochodem, ve škole jsem studovala filozofii a poezii, takže když jsem jela do východní Afriky neměla jsem ponětí o rozdílech mezi ziskem a výnosem, Prostě jsem měla dojem, že by jim ty peníze mohly pomoci. Začala jsem své podnikání malými stodolarovými injekcemi kapitálu. O zisku a výnosech, pákovém efektu, o tom všem jsem se naučila od farmářů, švadlen, pasáků koz. Tahle myšlenka, že by další příběhy o obchodování a naději mohly být sdíleny s přáteli a rodinou, a díky tomu že by se možná daly získat další peníze potřebné pro to, aby mohly půjčky a podnikání mohlo dále pokračovat, tohle vyústilo v Kivu.
Za pár měsíců jsem se vrátila do Ugandy s digitálním foťákem a jednoduchým webem, který jsem se svým partnerem Matthewem vytvořila, vyfotili jsme sedm z mých přátel a vyvěsili jejich příběhy, příběhy o podnikání, na náš web, zaspamovali rodinu a přátele a říkali: „Myslíme si, že je to legální. Ještě se nám neozvala Komise pro cenné papíry, ale co říkáte, chcete se účastnit a pomoci nám získat peníze, které potřebují?“ Peníze přišly v podstatě přes noc. Poslali jsme je do Ugandy. A během šesti měsíců se stala úžasná věc: podnikatelé obdrželi své peníze, dostali zaplaceno a jejich podnikání opravdu rostlo a byli pak schopni postarat se o sebe a změnit směřování svých životů. V říjnu 2005 bylo těchto prvních sedm půjček splaceno a tak jsme s Mattem smazali z webu slůvko Beta. Řekli jsme si: „Náš malý pokus byl úspěšný. Začněme to dělat doopravdy.“ To byl oficiální start. Během prvního roku, od října 2005 do 2006, Kiva umožnila půjčky za 500 000 dolarů. Druhý rok to bylo 15 milionů. Třetí rok to vyskočilo na zhruba 40. Čtvrtý rok jsme byli těsně pod stovkou. A dnes, za méně jak pět let, Kiva zprostředkovala více jak 150 milionů dolarů v malých 25dolarových kouscích od věřitelů a podnikatelů – je jich přes milion, dohromady ve 200 zemích.
Tady se dnes Kiva nachází, to abych vás uvedla do současnosti. A zatímco tato čísla a statistiky jsou zajímavé a docela fajn, pro mě jsou podstatou Kivy příběhy. Je to převyprávění příběhu chudoby, je to obdarování nás samých možností zapojit se, která zachovává důstojnost, zachovává partnerský vztah, nikoli partnerství založené na tradiční dárcovské milosti, bizarnosti, co se může přihodit. Místo toho to je vztah, který upevňuje respekt a naději a optimismus, že společně můžeme věci změnit. Doufám tedy v to, že Kiva bude nejen prostředníkem v tocích peněz – což je strašně dobrá a smysluplná věc – ale že dokáže rozetřít rozdíl mezi hranicemi tradičních kategorií bohatství a chudoby, jak je jsme zvyklí vidět v našem světě, toto falešné dělení na nás a na ně, máme a nemají. Doufám, že ty hranice dokáže Kiva rozmělnit. Protože si myslím, že na sebe můžeme vzájemně působit mnohem otevřeněji, spontánněji a kreativněji, abychom byli propojení a pomáhali si navzájem.
Vybavte si, jak se cítíte, když vidíte někoho žebrat na ulici, a chystáte se ho oslovit. Představte si, jak se cítíte. A teď si představte ten rozdíl, kdy můžete potkat někoho, kdo má za sebou nějaké podnikání a tvrdou dřinu, kdo vám chce povědět o svém businessu. Můžou se třeba usmívat, mohou s vámi chtít mluvit o tom, co dokázali. Představte si, jak mluvíte s někým, komu se daří a práce mu kvete pod rukama, s někým kdo umí využít svůj talent na něco produktivního, s někým, kdo z ničeho vytvořil vlastní podnik, s někým, kdo je obklopen hojností, nikoli nedostatkem, vlastně tu hojnost vytváří, s někým, kdo má hodně co nabídnout, nikoli s prázdnýma rukama, nikoli s žádostí, abyste mu něco dali. Představte si, že byste slyšeli příběh, který byste nečekali, že vstává každé ráno, aby těžce, opravdu těžce pracoval na zlepšení svého života. Tyto příběhy mohou změnit způsob, jakým smýšlíme o ostatních. Kdybychom mohli urychlit příchod podpůrné komunity k těmto jedincům a zapojit se do jejich příběhů zapůjčením trochy peněz, změnil by se tak podle mě způsob, jakým věříme sobě navzájem a náš vlastní potenciál.
Pro mě je Kiva jenom začátek. A jak se tak těším na to, co přijde, je dobré se zamyslet, co už jsem se naučila. Zaprvé, jak jsem už řekla, podnikání pro mě byla zbrusu nová myšlenka. Ti, kteří si od Kivy půjčili a které jsem během posledních let poznala, mě naučili, co je podnikání vlastně zač. V jádru všeho si myslím, že je to rozhodnutí, že chcete žít lepší život. Vidíte příležitost a rozhodnete se, že ji zkusíte polapit za pačesy. Jednoduše to je rozhodnutí, že zítřek může být lepší než dnešek a cesta za touto myšlenkou. Druhou věcí, kterou jsem se naučila, bylo, že půjčky jsou zajímavým nástrojem k budování mostů. Nejsou to dary. Jasně, nejspíš to nevypadá jako velký rozdíl. Ale když někomu něco dáte a on řekne „Díky“ a dá vám vědět, jak se daří, to je jedna věc. Když mu půjčíte peníze a on postupem času pomalu splácí, máte záminku pokračovat v komunikaci. Tato neustálá pozornost, dlouhodobá pozornost, je skvělým motorem k vytváření různých vztahů mezi námi. A za třetí, podle toho, co jsem slyšela od podnikatelů, které jsem poznala, kdyby by na jiném nezáleželo a oni si měli vybrat mezi „prostě dostat peníze na to, co chci udělat“ nebo „dostat peníze plus podporu a povzbuzení od globální komunity“, vyberou si komunitu plus peníze. Je to mnohem smysluplnější, mnohem výhodnější kombinace.
S tímto na mysli, přesně tahle věc mě vedla k tomu všemu, na čem teď pracuji. Když jsem do toho teď ponořená, vidím podnikání na každém kroku. A jedna z věcí, které vidím, jsou ty spousty podporujících komunit, které už na světě existují. Co se týče sociálních sítí, je skvělé vidět, jak narůstá počet lidí, které máme kolem sebe v našich vlastních komunitách, jak rychle to roste. A když jsem o tom tak přemýšlela, napadlo mě: jak můžeme přimět tyto podporující komunity dostat na světlo další podnikatelské nápady a jak přimět sami sebe učinit zítřek lepší než dnešek? Jak jsem tak zkoumala, co se děje ve Spojených státech, narazila jsem na pár zajímavých podnětů. Jednak, samozřejmě, jak byste mohli čekat, spousta malých podniků v USA a po celém světě stále potřebuje peníze k růstu, aby mohly dělat to co chtějí, nebo mohou potřebovat peníze během obtížného měsíce. Vždy a všude budou potřeba další zdroje. Za další, jak vyšlo najevo, tyto zdroje většinou nepřicházejí z míst, odkud byste to čekali – od banky, investorů, či dalších organizací a struktur – přicházejí od přátel a rodiny. Podle některých statistik více jak 85 % financování malých podniků přichází od přátel a rodiny. To je kolem 130 miliard dolarů ročně. To je hodně. Za třetí, jak lidé takto od přátel a rodiny shánějí peníze, ti lidé přesně nevědí, a to je zvláštní, o co požádat, jak požádat, co slíbit na oplátku, i když mají ty nejlepší úmysly a jsou vděční všem těm, kteří jim pomáhají.
Takže abychom využili sílu takovýchto komunit inovativním způsobem a abychom podnikatelům umožnili sami se rozhodnout, jak přesně by jejich finanční směna měla vypadat, tak aby seděla jim a lidem na druhé straně, tento týden nenápadně spouštíme Profounder, což je platforma hromadného financování pro malé podniky, které tak mohou získat kapitál skrze investice od svých přátel a od rodiny. Tyto investice – ne dary, ne půjčky – ale investice mají rychlou návratnost. Kdybychom mapovali jejich zapojení v tomto příběhu, kolísalo by to nahoru a dolů. Jednoduše: je to nástroj „udělej si sám“, kterým mohou malé podniky sehnat finance. Všechno, co potřebujete udělat, je jít na web, vytvořit si profil a velice jednoduše vytvořit investiční podmínky. Udělali jsme to opravdu velmi jednoduché jak pro mě, tak i pro ostatní, kdo ten web chtějí používat. Dovolujeme podnikatelům sdílet procenta z jejich výnosů. Mohou získat i miliony dolarů od neomezeného počtu běžných, obyčejných investorů – obyčejných lidí, abych tak řekla – a mohou časem tyto výnosy sdílet – znovu, jak si to sami určí. Jakmile se investoři rozhodnou zapojit, za těchto podmínek, mohou si své výdělky vybrat hotově, nebo se mohou předem rozhodnout věnovat výnosy nějaké neziskovce. Mohou to dělat pro peníze nebo dobrý pocit. Doufám, že tento nástroj každému, kdo má nějaký nápad, ukáže způsob, jak na světě dosáhnout toho, co chce dokázat, a dát dohromady lidi, které má kolem sebe, lidi, kteří je už znají a kteří je milují a chtějí je podporovat, aby se tohle stalo.
Takže na tomto teď pracuji. Na závěr chci jen říci – podívejte se, jsou to jen nástroje. Profounder je teď teprve na samém začátku, a je mi zřejmé, naprosto jasné, že je to jen nějaká věc, pouhopouhý nástroj. Potřebujeme, aby se o něj zajímali lidé, aby ho opravdu používali stejně jako se zajímali o využití Kivy, aby mohli nacházet kontakty. Dobré na tom je, že si nemyslím, že tady musím stát a přesvědčovat vás o tom. Ani se o to nebudu snažit. Nemyslím si, i když to často slýcháme, však víte, slýcháme etické a morální důvody, náboženské důvody, jak vás „starost a rozdávání učiní mnohem šťastnějšími.“ Nemyslím si, že o tom potřebujeme být přesvědčováni. My to víme. Vlastně si myslím, že to víme tak moc, je to tak skutečné, že se zajímáme natolik, až je to to, co nás zastaví, neboť se bojíme to zkusit a pokazit to, protože se tak moc zajímáme o pomoc jiným, o možnost dát životu jiných smysl.
Myslím, že to, co dnes můžu udělat, to nejlepší, co vám můžu dát – je povědět vám svůj příběh. Myslím, že nám může připomenout, že nám to není jedno. Myslím, že všichni to víme. A myslím, že víme, že láska je natolik nezlomná, že odsud odejdeme a zkusíme to. Chvilku, prosím.
Nejlepší cesta, jak se mohu inspirovat, je zkusit se zastavit a poslouchat příběhy jiných lidí. Jsem opravdu vděčná za to, že to mohu dělat tady na TEDu. A jsem ráda za to, že kdykoli to udělám, jsem zaručeně inspirována, jsem inspirována tím člověkem, kterému naslouchám. A stále více věřím s každým poslechem v možnost toho člověka udělat na světě velké věci a v mou možnost být tomu nápomocná. A tak – zapomeňte na nástroje, zapomeňte na koloběh zdrojů – to je celkem snadné. Víra v nás samé, jistota, že když nás někdo popostrčí, každý z nás může na světě dokázat úžasné věci, to je to, co naše příběhy mění v příběhy o lásce a v náš společný příběh v jeden jediný, který probouzí a zachovává naději a dobro pro nás všechny. Takže tato víra v nás samé, vědění bez pochyb a cvičení se v tom, co děláte, po každý den, to je to, co podle mě změní svět a učiní zítřek mnohem lepší, než je dnešek.
You can share this video by copying this HTML to your clipboard and pasting into your blog or web page. This video will play with subtitles.
You either have JavaScript turned off or have an old version of the Adobe Flash Player. To view this rating widget you
need to get the latest Flash player.
If your browser allows only "trusted sites" to execute Javascript, you should add the "googleapis.com" domain to your whitelist to allow our Flash detection to work properly.
Got an idea, question, or debate inspired by this talk? Start a TED Conversation.
Co si myslíte o chudých lidech? Možná to, co kdysi Jessica Jackley: „oni“ potřebují „naši“ pomoc, třeba pár mincí do klobouku. Spoluzakladatelka projektu Kiva.org vypráví o tom, jak se její postoj změnil – a jak mikroúvěry přinesly nové možnosti těm, co žijí jen s pár dolary denně.
Jessica Jackley is the co-founder of Kiva.org, an online community that helps individuals loan small amounts of money, called microloans, to entrepreneurs throughout the world. Full bio »
Translated into Czech by Jan Kadlec
Reviewed by Petr Simecek
Comments? Please email the translators above.
15:52 Posted: Oct 2006
Views 225,161 | Comments 62
Just follow the guidelines outlined under our Creative Commons license.
This comment will be attributed to . Not ? Sign Out.