Jeremy Gilley: Jeden den míru

Zajímal jsme se o to, co se dějě ve světě. Nemohl jsme pochopit hladovění, ničení, zabíjení nevinných lidí. Pochopit, jaký smysl mají tyhle věci, je opravdu obtížné. Ve dvanácti letech jsem se stal hercem. Byl jsem nejhorší ze třídy. Nikdy jsem nedokončil školu. Řekli mi, že jsem dyslektik. Vlastně jsem nějaké předměty absolvoval. Dostal jsem čtyřku z keramiky, to bylo to jediné, co bylo k něčemu. Zajímalo mě, kde se to všechno bere. No, a jako herec jsem dělal všechno možné. Cítil jsem, že filmy na, kterých pracuji, uplně nepostihují celou stránku věci, že určitě jde dělat něco víc.

A v této době jsem přečetl knihu od Franka Barnabyho toho skvělého jaderného fyzika, tvrdí, že média mají odpovědnost, že všechny sektory společnosti mají odpovědnost usilovat o rozvoj a aby se věci pohly kupředu. A to mě fascinovalo, protože já se potloukal s kamerou skoro celý život. A tak jsem si řekl: "Možná bych mohl něco udělat." Možná bych se mohl stát filmařem. Možná bych mohl využít konstruktivně formu filmu a tím něco změnit. Možná bych mohl alespoň něco malého změnit. A začal jsem přemýšlet o míru a samozřejmě jsem byl velmi velmi pohnut těmito obrázky, snažil jsem se přijít na to, jaký to má smysl. Mohl bych zkusit mluvit se starším a moudřejšími lidmi, kteří by mi řekli, jak si oni vysvětlují všechny ty věci, co se dějí? Protože to bylo prostě hrozivé.

Ale uvědomil jsem si, když jsem se zabýval strukturou filmu jako herec, že různé zvukové úryvky samy o sobě nejsou k ničemu. že tu musí být hora, která lze zdolat, že tu musí být cesta, kterou se mohu vydat. A když se vydám tou cestou, bez ohledu na to, zda uspěji či ne, na tom nebude vůbec záležet. Důležité bude, že budu něco mít, pořád mě hlodala ta otázka: "Je lidstvo přirozeně zlé?" Je ničení a zabíjení na světě nevyhnutelné? Měl bych mít děti? Je to zodpovědné mít děti? atd, atd.

Takže jsem přemýšlel o míru a říkal jsem si, kde by mohl mír začít, a pak mi došlo, že mír nikde nezačíná. Není žádný bod, o který bychom se mohli opřít. Neexistoval žádný globální den jednoty. Žádný den mezikulturní spolupráce. Žádný den, kdy by se lidstvo zblížilo, odhlédlo od těchto věcí a sdílelo to spolu, že jsem v tom všichni spolu, a že když se sjednotíme a budeme spolupracovat napříč kulturami, že to by moh být klíč k přežití lidstva. To by mohlo posunout stupeň našeho uvědomění o těchto základních problémech, jimž lidstvo čelí... kdybychom to zajistili aspoň na jeden den.

Neměli jsme žádné peníze. Bydlel jsem se svojí mámou. A psali jsem dopisy na všechny strany. Rychle přijdete na to, co je třeba, abyste tomu porozuměli. Jak zařídíte, aby hlava každého státu na světě hlasovala pro první den příměří bez násilí? 21. září? Chtěl jsem, aby to bylo 21. září, protože to bylo oblíbené číslo mého dědečka. byl válečným zajatcem. Viděl vybuchnout bombu v Nagasaki. Zemřel na otravu krve. Zemřel, když mi bylo 11. Takže byl mým hrdinou. A důvodem proč to datum bylo vybráno na 21: 700 mužů odešlo a vrátilo se jen 23. dva zemřeli na lodi a 21 padlo k zemi. A proti jsme chtěli, aby tím datem bylo 21. září.

Takže jsme se vydali na tuto cestu a začali jsme v roce 1999. Psali jsme hlavám států, jejich velvyslancům, laureátům Nobelovy ceny, nevládním organizacím, církvím, všemožným organizacím - doslova každému. A brzy začaly přicházet první odpovědi. A začali jsme pracovat na tomto projektu. Pamatuji si na první dopis. Jeden z prvních dopisů byl od Dalajlámy. Neměli jsme žádné peníze, hráli jsme na kytaru, abychom měli peníze na známky na všechny ty dopisy, které jsme rozesílali. Od Dalajlámy přišel dopis, kde stálo: "To je úžasný nápad. Přijeď mě navštívit. Chtěl bych si s tebou promluvit o prvním dni míru na světě." Neměli jsme peníze na letenku. Zavolal jsem Siru Bobu Aylingovi, který byl v té době šéfem British Airwaves, a řekl: "Kámo, máme tohle pozvání Mohl byste nám dát letenku? Protože ho jedeme navštívit". A tak jsme ho jeli navštívit a bylo to úžasné. A pak se ozval Dr. Oscar Arias.

A dovolte mi prosím vrátit se na ten slide, protože, když jsme začali v roce 1999 realizovat naši myšlenku, tedy vytvořit první den příměří bez násilí, pozvali jsme tisíce lidí. Dobře, ne tisíce, ale stovky, hodně lidí, všechny novináře, protože jsme se snažili vytvořit první Světový den míru, den míru. Pozvali jsme všechny, a z novinářů nepřišel nikdo. Bylo tam 114 lidí - většinou přátelé a rodina. A takhle to celé začalo. Ale nevadilo to, protože jsme to všechno dokumentovali a to bylo důležité. Pro mě to spíš bylo celé o procesu, ne o konečném výsledku. A to je to krásné na kameře. Říkalo se, že pero je mocnější než meč. A já si myslím, že kamera určitě je. A tady zrovna v tom momentu, kdy to bylo tak krásné a posilující.

No, prostě jsme to celé rozjeli. A vidíte lidi jako Mary Robinson, se kterou jsme se setkal v Ženevě. Nechal jsem si ostříhat vlasy, vidíte, že na fotkách jsou střídavě krátké a dlouhé. protože kdykoliv jsem se měl setkat s Kofi Annanem. bál jsem se, aby mě nepovažoval za hipíka, takže jsem se nechal ostříhat. No a o to šlo. (Smích) Teď už se o tím nezbývám. Takže Mary Robinson mi řekla: "To je myšlenka, na kterou přišel čas. Tohle musí být realizováno." Kofi Annan řekl: "To pomůže našim nasazeným jednotkám." Salimem Ahmedem Salimem řekl za Organizaci africké jednoty: "Musím zapojit africké země." Dr. Oscar Arias, laureát Nobelovy ceny, současný prezident Kostariky řekl: "Udělám, co bude v mých silách." Setkal jsem se s Amrem Mousau z Ligy arabských států s Mandelou na mírových vyjdnáváních v Aruši, a tak dále, a tak dále.. zatímco jsme pracoval na tom, abych dokázal, že tento nápad bude mít smysl.

Naslouchali jsme lidem. Všude jsme všechno dokumentovali. V posledních dvanácti letech jsme navštívil 76 zemí. A kamkoliv jsem jel, všude jsem hovořil s ženami a dětmi. Natočil jsem 44 000 mladých lidí. Natočil jsem 900 hodin jejich myšlenek. Vím moc dobře, jak se mladí lidé cítí, když s nimi mluvíte o tomto nápadu. Když mají nějakou startovní čáru pro jejich vlastní počiny za více míru ve světě, skrze poezii, umění, jejich literaturu, hudbu, sport, cokoliv, co vymyslí. Naslouchali jsme všem.

Bylo to úžasné pracovat s OSN a s neziskovými organizacemi na tomto projektu. Cítil jsem, že prezentuji tento projekt ve jménu celé globální komunity snažit se vytvořit tento den. A jak se projekt rozrůstal a stával se propracovanějším byla větší šance, že ho opravdu realizujeme. A takhle to probíhalo, když jsem byl ještě vlastně na začátku, když jsem si říkal, je jedno co se stane, vlastně to nevadí. Nevadilo by, kdybych nevytvořil den míru. Šlo o to, že kdybych se snažil a nevyšlo to, mohl bych poukázat na to, že v globální komunitě není vůle sjednotit se... dokud jsem nebyl v Somálsku a nevzal do náruče tuhle holčičku. Tahle holčička, které vzali asi 4 cm nohy bez jakékoliv dezinfekce, a tenhle chlapec, který byl dětským vojákem, který mi vyprávěl, jak zabíjel lidi, když mu bylo 12... Tyhle věci mě přiměly uvědomit si, že tohle nebyl jen film, který by šlo přerušit. A v této chvíli se mi něco přihodilo něco mě nakoplo: "Budu dokumentovat. Jestli je tohle jediný film, který natočím, budu dokumentovat, dokud se to nestane realitou" Protože tohle musíme zastavit, musíme něco udělat, kde se spojíme oddělit všechnu politiku a náboženství. To pro mě, jako mladého člověka bylo poněkud matoucí. Nevím, jak se účastnit těchto procesů.

A 7. září jsem byl pozván do New Yorku. Vláda Kostariky a britská vláda svolaly Valné shromáždění Spojených národů, s 54 sponzory s myšlenkou prvního Dne příměří bez násilí. každoročně 21. září a bylo to jednomyslně přijato hlavami států celého světa. (Potlesk) Ale za tím vším stojí stovky jednotlivců, které to umožnili realizovat. A já jim všem teď děkuji. Byl to úžasný moment. Stál jsem na balkóně ve Valném shromáždění a díval se na to, jak se to celé stává skutečností. Jak už jsem řekl, když jsme začali, byli jsme v divadle Globe a nebyl tam nikdo z novinářů. A teď jsem si říkal říkal: "Tak tahle zpráva se dostane do médií." A celé jsme to začali institucionalizovat.

Kofi Annan mě pozval ráno 11. září na tiskovou konferenci. Bylo 8 ráno, když jsem tam stál. Čekal jsem na něj, až dorazí, věděl jsem, že je na cestě. A samozřejmě nepřišel. Ta tisková konference nikdy neproběhla. Nikdo světu neřekl, že existuje den globálního příměří. Byla to samozřejmě tragická chvíle pro tisíce lidí, které ztratili své životy po celém světě. Nikdy k tomu nedošlo. A já si vzpomínám, že jsem si řekl: "To je přesně to, proč musíme pracovat ještě víc. Musíme tenhle den zrealizovat. Byl vytvořen, nikdo o tom neví, ale musíme v tom pokračovat. Musíme to šířit mezi lidmi a musíme dokázat, že to může fungovat."

A z New Yorku jsem odjel vyděšený, ale ve skutečnosti silnější. cítil jsem se inspirovaný těmi možnostmi, že kdyby to vyšlo, nemuseli bychom se dívat na tyto fotografie. Pamatuji si, jak jsem film vydal a jezdil ho promítat cynikům. Promítal jsem film, a pamatuji si, jak jem byl v Izraeli a byl jsem popotahován nějakými týpky, kteří říkali že je to jen jeden den míru, že to nic neznamená. "Nebude to fungovat, nezastavíš boje v Afghánistánu, Taliban nebude poslouchat, atd, atd.. Je to jen symbolismus." A co bylo ještě horší, než to co se stalo, protože to nemohlo nefungovat. Přednášel jsem v Somálsku, Burundi, Gaze, na Západním břehu, Indii, Srí Lance, Kongu, všudemožne, a říkali mi: "Když to dokážeš, mohli bychom tam dopravit pomoc, proočkovat děti." Děti jsou schopny řídit své projekty. Mohou se spojit. Kdyby to lidé zastavili, životy by byly zachráněny." To mi říkali. A říkali mi to lidé, kteří opravdu rozuměli tomu, o co v kterém konfliktu jde.

Tak jsem se opět vrátil do Spojených národů. Rozhodl jsem se, že budu točit dál a natočím další film A několik dalších let jsme se snažil v OSN najít podporu. Pohybovali jsme se v chodbách systému OSN vlády, neziskové organizace, snažili jsem se zoufale někoho najít, kdo by vystoupil a snažil se to prosadit, umožnil nám, abychom to mohli realizovat. A po spoustě a spoustě schůzek, Jsem potěšen, tento muž, Ahmad Fawzi, jeden z mých hrdinů a mentorů, dosáhl, že se do projektu zapojil UNICEF. A UNICEF řekl, "OK, zkusíme to" A UNAMA (Asistenční mise OSN v Afghánistánu) se zapojila v Afghánistánu. Byl to historický okamžik. Mohlo by to fungovat v Afghánistánu s pomocí UNAMA a Světové zdravotnické organizace a občanské společnosti atd. atd. atd? A já to všechno natáčel a říkal si: To ej ono. To je ta možnost, která by mohla fungovat. Ale i když to nebude fungovat, alespoň se nám otevřou dveře a je tu šance."

A vrátil jsem se do Londýna, a měl jsem schůzku s tímhle chlápkem, Judem Lawem. Setkal jsme se sním, protože je herec a já jsem herec. Měl jsem k němu určité pouto, protože jsme potřebovali získat pozornost tisku, potřebovali jsme je tím nalákat, potřebovali jsme, aby se zapojila média. Protože, když to trochu nafoukneme, možná se budou lidé zajímat a bude toho víc. Když se dostaneme do určitých sfér, možná to bude zajímat více lidí. A možná nám to pomůže i finančně, v té době jsme na tom s financemi byli dost obtížně. Nebudu to rozebírat. No a Jude řekl: "OK, udělám pro tebe nějaká prohlášení."

Když jsem točil tyto výstupy, řekl mi: "A kam se chystáš teď?" A já řekl: "Jedu do Afghánistánu." A on: "Opravdu?" A já v jeho očích zahlédl zájem. Tak jsem mu řekl: "Nechceš jet se mnou? Bylo by opravdu zajímavé, kdyby si jel s námi. Pomohlo by to a přivedlo pozornost. A tu bychom mohli využít k dalšímu postupu a vůbec všechno kolem toho." Myslím si, že úspěch má mnoho pilířů. Jeden je, že musíte mít skvělý nápad. Dalším je, že máte podporu a že máte finance, a musíte být schopni přitáhnout zájem. A já nikdy nedokázal přitáhnout zájem bez ohledu na to, co se mi povedlo dosáhnout. Takže tihle lidé byli naprosto nezbytní. No a on řekl, že ano, a byli jsme v Afghánistánu.

Bylo opravdu užásné, že když jsme tam přijeli, mluvil jsme s různými lidmi a říkali mi: "Musíš tu zapojit všechny. Nemůžeš jen čekat, že to bude fungovat. Musíš vyjet do terénu pracovat na tom." A vyjelli jsme, cestovali jsme po zemi a mluvili jseme se stařešiny, s doktory, se sestrami, pořádali jsme tiskové konference, setkávali se s vojáky, setkali jsme se s ISAF, s NATO, s britskou vládou. No v podstatě jsme se setkali s úplně každým.. ve školách a mimo školy s ministry školství, během těchto konferencí. A ty tiskovky byly narvané novináři, najednou tam byli všichni. Byl zájem o náš projekt. Tahle úžasná žena, Fatima Magalani nám velmi pomohla s prosazením projektu, byla mluvčí organizace odporu proti Rusům. A její afghánská síť byla naprosto všude. A její zapojení do šíření naší myšlenky bylo opravdu nenahraditelné.

No a paka jsme se vrátili domů, v podstatě jsme to dokázali. Teď zbývalo jen čekat, co se stane. Vrátil jsme se domů, a pamatuju si, že jeden z členů týmu mi donesl dopis od Talibanu. No a v tom dopise v zásadě stálo: "Tento den budeme pozorovat. Tento den budeme pozorovat. Vidíme to jako příležitost. Nebudeme zasahovat. Nechystáme se zasahovat." A to znamenalo, že humanitární pracovníci nebudou uneseni či zabiti. A najednou jsem si uvědomil, v téhle chvíli jsem věděl, že to je příležitost. A o několi dní později bylo 1,6 milińu dětí očkováno proti dětské obrně a to bylo umužněno tím, že všichni zastavili boje. (Potlesk) A podobně jako ve Valném shromáždění to bylo úžasná, úžasná chvíle.

No a vzali jsme film a sestříhali ho, protože jsme se museli vrátit. Přeložili jsme ho do paštštiny a perštiny, do místních jazyků. Vrátili jsme se do Afghánistánu, protože už uplynul skoro rok a my jsme chtěli podporu. Ale především jsme se vrátili, chtěli jsme se vrátit, protože tihle lidé v Afghánistánu jsou hrdinové. Byli to oni, kdo věřili v mír a v ty možnosti, které poskytuje atd, atd - a oni to proměnili ve skutečnost. A chtěli jsme se vrátit, promítnout jim ten film a říci: "Podívejte se, to Vy jste to umožnili. Moc Vám děkujeme." A předali jsme ten film. promítali ho a bylo to úžasné.

A v tomto roce, v roce 2008 přišlo toto prohlášení od ISAF z Kábulu ze dne 17.září: "Generál Stanley McChrystal, vedoucí Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly v Afghánistánu, dnes oznámil, že ISAF nepovede útočné vojenské operace 21. září. Oznámili, že zastaví boje. A pak tu bylo tohle další prohlášení. které přišlo z Ministerstva Bezpečnosti, ve kterém bylo uvedeno, že v Afghánistánu, protože to fungovalo, pokleslo násilí o 70 %. 70% pokles násilí alespoň v tento den. A to mě opravdu dostalo téměř více než cokoliv jiného.

A pamatuji se, že jsem uvázl v New Yorku, tentokrát kvůli té sopce. což tedy samozřejmě nebylo tak dramatické. No a přemýšlel jsem o tom, co se dělo. A pořád jsem se vracel k těm 70 %. 70% snížení násilí na místě, kde všichni tvrdili, že je to absolutně nemožné, že to nejde provést. No a to mě přimělo k uvažování, že když můžeme dosáhnou 70 % v Afghánistánu, tak jistě můžeme dosáhnout snížení násilí o 70 % úplně všude. Musíme usilovat o globální příměří. Musíme využít tento den klidu zbraní a usilovat o globální klid zbraní usilovat o největší zaznamenané snížení násilností na domácí i mezinárodní úrovni.

To je přesně to, co musíme udělat. A 21. září tohoto roku odstartujeme kampaň v O2 aréně [v Greenwich], abychom zahájili tento proces, abychom dosáhli největšího zaznamenaného snížení násilností. A použijeme všechno možné tanec, sociální média návštěvy Facebooku, návštěvy webové stránky, podpisování petice. A je v šesti oficiálních jazycích OSN. A globálně se spojíme s vládami jak na národní tak mezivládní úrovni, s neziskovým sektorem, vzdělávacím sektorem, odbory, sportovními organizacemi. A vidíte tady box vzdělávacího sektoru. V současnosti máme kontakty ve 174 zemích usilujeme o to, aby se mladí lidé stali vedoucí silou za myšlenku globálního příměří. A zvýší se počet zachráněných životů, tento koncept pomáhá.

Propojení s Olympiádou.. Setkal jsme se se Seme Coem. Řekl jsem: Londýn 2012 je o příměří. o tom to koneckonců je." Proč se všichni nedáme dohromady? Proč neuskutečníme příměří? Proč nepodpořit dosud největší proces globálního příměří? O tomto procesu natočíme nový film. Využijeme sport a fotbal. V den míru bude odehráno tisíce fotbalových zápasů. od slumů v Brazílii po jakékoliv jiné místo na světě. A tím vším bychom chtěli inspirovat jedince k ejich vlastní akci. No a musíme se o to pokusit. Musíme spolupracovat.

A když tu před Vámi všemi stojím a před lidmi, kteří tuhle přednášku uvidí. Mám radost za všechny, které jsme potkal. že je tu šance, že se náš svět spojí, že vystoupíme všichni jako jeden že zvýšíme povědomí o těchto důležitých problémech, které řeší jednotlivci. Setkal jsme se s Brahimim, velvyslancem Brahimim. Považuji ho za jednoho z nejúžasnějších osobností, které se pohybují v mezinárodní politice - v Afghánistánu, v Iráku. Je to úžasný člověk. A při setkání s nám před několika týdny jsem se ho zeptal: "Pane Brahimi, je to bláznivé usilovat o globální klid zbraní? Je to možné? Je možné, že bychom to dokázali?" Odpověděl: "Je to samozřejmě možné." Zeptal jsem se: " A co byste dělal vy? Kontaktoval byste vlády, lobboval a snažil se využít systému?" Řekl: "Ne, mluvil bych s jednotlivci." Celé je to o jednotlivcích. Celé je to o mě a o Vás. Celé je to o partnerstvích. Je to o Vaší podpoře, je to o Vašich firmách. Protože společně, tím že budeme spolupracovat, si skutečně myslím, že můžeme něco změnit.

A v publiku sedí úžasný muž, nevím kde je, který mi před několika dny řekl - když jsem si zkoušel tuto přednášku - řekl mi: "Přemýšlel jsme o tomto dni a představoval jsem si ho jako náměstí s 365 čtverci. a jeden z nich je bílý. A to mě přivedlo představit si sklenici vody, která je průzračná. Když kápnete jednu kapku jednu kapku něčeho do vody, změní se navždy.

Tím, že budeme spolupracovat, můžeme vytvořit mír na jeden den. Díky TED, Díky.

(Potlesk)

Děkuji Vám.

(Potlesk)

Moc díky.

(Potlesk)

Moc Vám děkuji, díky.