Jason Fried: Proč se nepracuje v práci

Budu mluvit o práci, hlavně o důvodech, které vedou lidi k tomu v práci moc práce neudělat, což je problém, který máme v zásadě všichni. Ale vezměme to od začátku. Existují firmy, neziskové a charitativní organizace a spousta dalších skupin, které někoho zaměstnávají, nebo pro ně pracují dobrovolníci. Všechny ty společnosti od svých zaměstnanců očekávají, že odvedou skvělou práci. Teda, aspoň doufám. Doufejme, že aspoň dobrou práci, nebo ještě lépe skvělou práci. Většinou si taky řeknou, že by měli být na jednom místě, odkud by pracovali. Takže se nějaká společnost, charitativní nebo jakákoliv jiná organizace většinou, když nemáte to štěstí a nepracujete v Africe – většina lidí musí denně chodit do kanceláře. A proto firmy staví kanceláře. Koupí nebo si pronajmou budovu, nebo si najmou prostor, a ten prostor zaplní. Dají tam stoly, židle, počítače, software, internetové připojení, možná lednici nebo něco takového, a po svých zaměstnancích nebo dobrovolnících chtějí, aby na takové místo denně přicházeli a dobře pracovali. Vypadá to jako rozumná úvaha.

Ale když se pak s někým bavíte, nebo se zamyslíte sami nad sebou a zeptáte se: Kam ve skutečnosti chcete jít, když nutně potřebujete něco udělat? – zjistíte, že nikdo většinou neodpoví to, co by čekali jejich zaměstnavatelé. Když se někoho zeptáte: Kam jdete, když vážně potřebujete něco udělat? Existují víceméně tři odpovědi. Buď je to určité místo, prostor nebo místnost. Nebo pohyblivý objekt. Anebo, za třetí, doba.

Uvedu pár příkladů. Když se někoho ptám – a už se na to ptám asi deset let – "Kam jdete, když opravdu potřebujete něco udělat?" Odpověď většinou zní: na terasu, na verandu, do kuchyně. Nebo taky do pokoje pro hosty, do přízemí, do kavárny, do knihovny. Někdo odpoví, že jede vlakem, letadlem, autem, zkrátka dopravním prostředkem. A pak jsou lidi, co řeknou, "Nezáleží na tom, kde jsem, ale musí to být buď hodně brzo ráno, nebo pozdě v noci, nebo o víkendu." Skoro nikdy nikdo nezmíní kancelář. Přitom za takzvané kanceláře utrácejí firmy hromady peněz, a pořád tam nutí někoho chodit, i když v nich vlastně nikdo nepracuje.

Co to jako je? Co to má znamenat? Kdo tohle vymyslel? A když se na to ještě víc zaměříte, zjistíte, že lidi – jde o to, že lidi chodí do práce, ale místo dne stráveného v práci zažívají spíš okamžiky strávené prací. Tak to v kanceláři chodí. Místo celého dne máte na práci pár chvil. Asi jako kdyby měla kancelář místo dveří mixér – vejdete a pracovní den se rozseká na menší části, protože děláte čtvrt hodiny tohle a půl hodiny tamto, a pak se najednou zase něco přihodí a odvede vás od práce, musíte vyřídit něco jiného, zbyde vám dvacet minut a je tu oběd. Pak máte zas něco dalšího na práci, nastává čtvrthodinka, někdo si vás bere stranou, na něco se ptá. A pět večer je tu dřív, než se nadějete. A když si to přeberete, uvědomíte si, že jste za celý den neudělali vůbec nic. Tenhle pocit všichni dobře známe. S největší pravděpodobností se nám to stalo včera nebo předevčírem. Zamyslíte se a říkáte si: Dneska jsem nic neudělal. Byl jsem v práci. Seděl jsem za stolem. Pracoval jsem u drahého počítače. Používal jsem příslušný software. Šel jsem na všechny porady. Vyřídil jsem konferenční hovory. Všechno jsem splnil. Ale vlastně jsem neudělal vůbec nic. Jen jsem plnil úkoly. Ale žádnou smysluplnou práci jsem nevykonal.

Dojdete taky k tomu, že hlavně tvůrčí lidi – designéři, programátoři, spisovatelé, inženýři, myslitelé – ti všichni k práci potřebují dlouhé, ničím nerušené úseky času. Za čtvrt hodiny nikdo nic nevytvoří a pořádně se nad ničím nezamyslí. Možná vás letmo něco napadne, ale k tomu, abyste se nad nějakou problematikou skutečně hluboce zamysleli, jsou zapotřebí delší, ničím nerušené časové úseky. A i když má pracovní den většinou osm hodin, kolik z vás tu kdy mělo v kanceláři osm hodin sami pro sebe? Sedm hodin? Šest? Pět? Čtyři? Kdy jste pro sebe v kanceláři měli naposled tři hodiny? Dvě hodiny? Jednu, stěží. Jen velmi málo lidí má v kanceláři dostatek ničím nerušeného času. A proto lidi pracují doma, nebo sice jdou do kanceláře, ale jdou tam hodně brzo ráno, nebo pozdě v noci, když už tam nikdo není. Počkají si, až všichni odejdou, nebo jdou do kanceláře o víkendu, pracují v letadle, v autě nebo ve vlaku, protože je tam nic neruší.

Nebo je tam sice taky něco vyrušuje, ale není to tak strašné, jako vyrušení, o kterých budu hned mluvit. A celý tenhle fenomén krátkých časových sekvencí, kdy máme něco dělat, mi přijde podobný ještě něčemu, co taky nefunguje, když vás pořád něco ruší, – spánek. Spánek a práce mají podle mě hodně společného. A nemyslím jen to, že můžete pracovat ve spaní a spát u práce. O tom teď nemluvím. Mluvím konkrétně o tom, že jak spánek, tak práce jsou postupné nebo fázové děje. Spánek má několik fází nebo stupňů – každý jim říká jinak. Celkem jich je pět. Abyste se dostali k těm nejhlubším a nejdůležitějším fázím, musíte podstoupit i všechny předchozí. A když vás něco vyruší v brzké fázi spánku, třeba když vás někdo v posteli kopne nebo slyšíte hluk, nebo cokoli jiného – nemůžete jen tak pokračovat tam, kde jste přestali.

Jestli vás něco vyrušilo a vzbudili jste se, musíte začít znova. Vrátíte se o pár fází zpátky a začínáte nanovo. A nakonec – stane se, že máte den, kdy se vzbudíte v osm nebo v sedm ráno nebo kdy vstáváte a říkáte si, dneska jsem se teda moc dobře nevyspal. Dělal jsem to tak, jak mám – šel jsem spát, lehl jsem si, ale vlastně jsem pořádně nespal. Říkáme, že jdeme spát, ale ve skutečnosti se spánku postupně přibližujeme. Trvá to; musíte projít všemi fázemi. A když vás něco přeruší, nevyspíte se moc dobře. Takže jak můžeme čekat – očekával by tu někdo, že se dobře vyspí, když ho bude celou noc něco rušit? Jasně že ne. Tak jakto, že si myslíme, že budou lidi dobře pracovat, když je v kanceláři celý den něco ruší? Jak si vůbec můžeme myslet, že by mohli něco dělat, když se do kanceláře chodí nechat vyrušovat? To nedává smysl.

A jaký druh vyrušení neexistuje nikde jinde než v kancelářích? Protože jinde vás bude taky něco rušit, třeba televize, nebo se půjdete projít, o patro níž je lednice, máte pohodlnou pohovku, nebo co já vím. Někteří manažeři tvrdí, že nechtějí, aby jejich zaměstnanci pracovali doma, protože je tam toho moc rozptyluje. Taky tvrdí – někdy říkají: "Jak mám vědět, že ten člověk pracuje, když ho nevidím?" Což je další, samozřejmě úplně absurdní, výmluva. Já jsem taky manažer. Chápu je. Vím, jak to chodí. Všichni na sobě v tomhle ohledu musíme zapracovat. Manažeři ale často jmenují nejrůznější rozptýlení. "Nemůžu nikomu dovolit pracovat doma. Koukal by se na televizi. Dělal by něco jinýho." To ale ve skutečnosti nejsou hlavní vyrušení od práce. Jsou to totiž vyrušení dobrovolná. Vy sami se rozhodnete, že se necháte vyrušit televizí. Vy se rozhodnete, že něco zapnete. Vy se rozhodnete sejít do jiného patra nebo vyrazit na procházku. V kanceláři je naopak většina rozptylování a vyrušení, kvůli kterým lidé nepracují, nedobrovolná. Pár si jich teď projdeme.

Manažeři a šéfové často tvrdí, že z práce vás nejvíc vyrušuje Facebook, Twitter, Youtube a podobné stránky. A dokonce to zašlo tak daleko, že v práci teď tyhle stránky zakazují. Někdo z vás se na ně možná v práci ani nedostane. Nejsme snad v Číně, ne? Co to jako je? Jasně, takže vám zakážou pár stránek a v tom je ten problém, proto lidi nepracujou, protože jsou na Facebooku a na Twitteru? To je absurdní. Úplně mimo. A kromě toho jsou stejně dneska Facebook, Twitter a Youtube jenom novodobý kuřpauzy. Před deseti lety by čtvrthodinová pauza na cigáro nikomu nevadila, tak proč teď každý řeší pár minut na Facebooku, nebo chvilku strávenou tweetováním nebo na Youtube? To ale nejsou hlavní nástrahy práce v kanceláři.

Já hlavním úskalím práce v kanceláři přezdívám M&M's, manažeři a mítingy. Dva hlavní problémy moderní kanceláře dnešní doby. Kvůli nim se v práci nic neděje. Kvůli M&M's. Zajímavé je, že na všech těch místech, kde lidi skutečně pracují, například doma, v autě nebo v letadle, pozdě v noci nebo brzo ráno – nejsou ani manažeři, ani mítingy. Ruší je spoustu jiných věcí, ale nejsou to ani manažeři, ani mítingy. Jinde na ně nenarazíte, jedině v kanceláři. A práce manažera spočívá v podstatě ve vyrušování lidí. Od toho manažeři jsou – aby rušili lidi při práci. Ve skutečnosti vlastně nepracují, takže kontrolují, jestli pracují ostatní, a tím je ruší. Na světě je hodně manažerů. A taky hodně lidí. A kvůli manažerům se na světě taky hodně vyrušuje. Pořád zjišťují: "Jak to jde?" "Ukaž, co máš," a podobně. A vždycky ruší v tu nejhorší dobu, když se zrovna člověk dokonce snaží dělat něco, za co je placený, v tu chvíli vás vyruší.

To je blbý. Ještě horší ale je, že manažeři nejčastěji organizují mítingy. A mítingy jsou životu nebezpečný, šílený, naprosto zhoubný záležitosti během práce. Všichni víme, že to tak je. Zaměstnanci nikdy žádný míting neuspořádají, tak to prostě je. Manažer svolá míting, zaměstnanci se hezky sejdou, a je to naprosto zničující – Jen tak se rozhodnout: "Sejde se tu deset lidí a budeme mít míting. Je mi jedno, co zrovna děláte. Rozhodně to, co děláte, dělat přestaňte a pojďte na míting." Jaká je asi pravděpodobnost, že všem 10 lidem se zrovna hodí přestat? Co když zrovna vymýšlí něco důležitého? Co když zrovna něco důležitého dělají? Najednou po nich chcete, aby přerušili svoji práci a šli dělat něco úplně jiného. Jsou teda v zasedačce, všichni společně, a většinou se probírá něco, na čem nezáleží. Protože mítingy nejsou práce. Na mítingu se bavíte o tom, co dělat budete.

Mítingy se taky rozmnožují. Z jednoho mítingu vzniká další a pak ještě další míting. Většinou se mítingů účastní víc lidí, než je ve skutečnosti potřeba. A jsou fakt drahý. Firmy si často myslí, že hodinový míting je hodinový míting, ale to by byla pravda, jen kdyby se takového mítingu účastnil jeden člověk. Když je na mítingu 10 lidí, není to hodinový, ale desetihodinový míting. Firma přijde o deset hodin produktivity kvůli jednomu hodinovému mítingu, který by zvládli dva tři lidi vyřídit za pár minut. Ale ne, místo toho se dopředu naplánuje míting, protože mítingy fungují jako software, v 15minutových nebo 30minutových nebo hodinových intervalech. V Outlooku si osmihodinový míting nenaplánujete. Nejde to. Ani vlastně nevím, jestli to jde. Buď to může být 15, 30, 45 minut nebo hodina. Vyplňujeme tyhle časové intervaly, i když ve skutečnosti by to mělo jít mnohem rychleji.

Takže manažeři a mítingy jsou největší problémy dnešního podnikání, hlavně co se týče kanceláří. Nikde jinde než v kancelářích se nevyskytují. Mám pár návrhů, jak z toho ven. Jak by manažeři mohli – nejlépe osvícení manažeři – jak by to mohli zařídit tak, aby se v kancelářích příjemněji pracovalo a aby kanceláře nebyly na posledním, ale na prvním místě. Aby lidé řekli: "Když chci opravdu pracovat, jdu do kanceláře." Protože kanceláře jsou dobře vybavené, mělo by tam být všechno, co je k práci potřeba, ale stejně tam nikdo nechodí, takže jak by se to dalo změnit? Mám tři nápady, o které bych se s vámi rád podělil. Zbývají mi asi tři minuty, to je tak akorát.

Všichni asi znáte "neformální pátky". Ani nevím, jestli se to ještě někde dělá. Co takhle zavést "tiché čtvrtky"? Co takhle – vzít si jeden čtvrtek v měsíci rozpůlit ho a odpoledne nemluvit – úplně jednoduše. Takže jenom odpoledne, jeden čtvrtek v měsíci. První čtvrtek v měsíci – jenom odpoledne – nikdo nesmí mluvit. Ticho. Nic víc. A uvidíte, že se za tu dobu udělá obrovský kus práce, když nikdo nemluví. Takhle totiž lidi opravdu něco udělají, když je nikdo neotravuje, když je nic neruší. A když někoho necháte čtyři hodiny nerušeně pracovat, je to ten nejlepší dárek, jaký od vás v práci kdy dostane. Lepší než počítač. Lepší než nový monitor nebo software nebo co lidi většinou potřebují. Čtyři hodiny klidu v kanceláři budou naprosto nedocenitelné. A jestli to zkusíte, uvidíte, že to funguje. A možná to zkusíte častěji. Třeba jednou za čtrnáct dní nebo jednou za týden nikdo nebude smět mluvit. Opravdu, vážně uvidíte, že to funguje.

Nebo můžete vyzkoušet přejít z aktivní komunikace a spolupráce, která probíhá osobně, poklepete někoho po rameni, pozdravíte, jdete na míting, na pasivní formu komunikace. Začít využívat e-mail a chat, nebo obdobné programy. Někdo namítne, že e-mail hrozně ruší a chat že taky ruší a ostatní komunikační software ruší, ale ruší ve chvíli, kterou si sami zvolíte. E-mail se vypnout dá, ale šéfa nevypnete. Můžete se odhlásit z chatu, ale před svým manažerem se neschováte. Máte možnost všechno to vypnout a nechat se vyrušit ve vašem vlastním čase, kdy budete chtít, kdy se vám to hodí, když zrovna můžete. Protože práce, stejně jako spánek, probíhá ve fázích. Takže budete stoupat směrem k práci, a pak od té práce ustoupíte a možná si zkontrolujete e-mail nebo se kouknete na chat. Jenom hrozně málo věcí je tak důležitých, aby se děly nebo řešily teď hned, okamžitě. Takže jestli jste manažer, doporučte svým zaměstnancům častěji používat chat a e-mail i další programy, které lze vypnout a zase se k nim vrátit.

Můj poslední návrh se týká mítingů. Jestli se na nějaký míting zrovna chystáte, tak pokud můžete, prostě ho zrušte. Dneska je pátek – mítingy jsou většinou v pondělí. Nedělejte to. To naznamená přesunout na jindy, to znamená vymazat z paměti. Je pryč. A uvidíte, že se nic nestane. Všechny ty diskuze a rozhodnutí, které jste měli udělat v pondělí v 9 ráno – nechte to plavat a všechno bude v naprostém pořádku. Zaměstnanci budou mít ráno volno, víc času na přemýšlení, a uvidíte, že všechno to, co jste si mysleli, že musíte udělat, vlastně dělat nemusíte.

Tyhle tři návrhy jsem vám chtěl dneska předložit na popřemýšlení. A doufám, že některé moje návrhy bylo natolik provokativní, že o nich budou manažeři a šéfové, majitelé firem a organizátoři a lidé, co mají na starost jiné lidi aspoň přemýšlet a že svým zaměstnancům poskytnou víc času na skutečnou práci. Myslím, že se to nakonec určitě vyplatí.

Díky za pozornost.

(Potlesk)