Janine di Giovanni: Co jsem viděla za války

Přesně takhle začíná válka. Jeden den žijete svůj obyčejný život, chystáte se na večírek, vezete děti do školy, objednáváte se k zubaři. A najednou nefungují telefony, nejde televize, na ulici pochodují ozbrojení muži, jsou tam zátarasy. Život, jaký jste znali, se promění ve zpomalený film. Zastaví se.

Vypůjčím si příběh mé přítelkyně, bosenské kamarádky, o tom, co prožila, protože si myslím, že vám přesně demonstruje skutečnost. Jednoho dne v dubnu 1992 šla do práce, v minisukni a na vysokých podpatcích. Pracovala v bance. Byla to mladá matka. Žena, která miluje zábavu. Úžasný člověk. A najednou uviděla tank, jak jede po hlavní silnici v Sarajevu, a ničí vše, co mu stálo v cestě. Myslela si, že se jí to zdá, ale nezdálo. A běžela se schovat tak, jak by to udělal každý z nás, a ukryla se za odpadkový koš, na vysokých podpatcích a v minisukni. A jak se tam tak schovávala, cítila se směšně, ale viděla ten projíždějící tank s vojáky a pobíhající lidi a všechen chaos a pomyslela si: "Cítím se jako Alenka v říši divů, která padá králičí norou, pořád níž a níž do chaosu, a můj život už nikdy nebude stejný".

O pár týdnů později se moje kamarádka tlačila v davu, v náruči svírající své miminko, aby ho dala cizímu člověku v autobuse, což byl jeden z posledních autobusů opouštějící Sarajevo, aby odvezl děti do bezpečí. Pamatuje si, jak se s matkou prodírala dopředu, okolo davy a davy lidí: "Vezměte si mé dítě! Vezměte si mé dítě!" A předala svého chlapečka někomu v okně. Neviděla ho roky. Obklíčení pokračovalo tři a půl roku, a bylo to obklíčení bez vody, bez energie, bez elektřiny, bez tepla, bez jídla, uprostřed Evropy, uprostřed 20. století.

Měla jsem čest být mezi těmi reportéry, kteří obklíčení přežili, a tím, že jsem tam byla, mám tu čest a privilegium, protože mě to naučilo všechno, nejen o tom být reportérkou, ale o tom být lidskou bytostí. Naučila jsem se o soucitu, naučila jsem se o obyčejných lidech, kteří mohli být hrdinové, naučila jsem se o společném sdílení. Naučila jsem se o přátelství. Ale nejvíc ze všeho jsou se naučila o lásce. Dokonce uprostřed děsivé zkázy, smrti a chaosu, jsem se naučila, jak obyčejní lidé pomáhají svým sousedům, dělí se o potraviny, vychovávají děti, odtahují někoho, kdo byl postřelen uprostřed silnice, i když tím ohrožujete svůj vlastní život, pomáhají lidem, kteří byli zraněni, do taxíku aby je zkusili odvézt do nemocnice.

Tolik jsem se toho naučila o sobě. Martha Gellhornová, jedna z mých hrdinek, jednou řekla: "Jen jednu válku můžete milovat. Zbytek je zodpovědnost." I poté jsem psala reportáže o mnoha válkách, tolik, že je nemůžu spočítat, ale nic nebylo takové jako Sarajevo.

Minulý duben jsem se vrátila na hodně zvláštní - nazvala jsem to "bláznivé středoškolské setkání". Bylo to 20. výročí tohoto obklíčení, počátek obléhání Sarajeva, ale nemám ráda slovo "výročí", protože to zní jako oslava, a toto nebyla oslava. Bylo to opravdu neveselé shromáždění reportérů, kteří tam pracovali během války, humanitárních zdravotníků a samozřejmě statečných a odvážných obyvatel Sarajeva. A co mě opravdu nejvíce zasáhlo, co mi zlomilo srdce, byla chvíle, když jsem šla hlavní ulicí Sarajeva, kde má kamarádka Aida před 20 lety viděla ten tank, a na té silnici stálo více než 12 000 červených křesel, prázdných, a každé z nich symbolizovalo člověka, který zemřel během obléhání. Jen v Sarajevu, ne v celé Bosně, a ta řada se táhla od jednoho konce města do jeho velké části. Ale nejsmutnější byla malá křesílka pro děti.

Nyní píšu o Sýrii, a začala jsem o ní psát, protože věřím, že někdo to musí udělat. Věřím, že se o tom svět musí dozvědět. Znovu vidím takový vzor války v Bosně. A když jsem poprvé přijela do Damašku, zažila jsem tu zvláštní chvíli, kdy lidé nechtěli uvěřit, že se schyluje k válce, a bylo to úplně totéž co v Bosně a skoro v každé zemi, kterou jsem navštívila, kde došlo k válce. Lidé nechtějí věřit, že válka přichází, takže neodcházejí. Neodchází, ani když ještě můžou. Nevyzvednou si své peníze. Zůstávají, protože chcete zůstat ve svém domě. A pak udeří válka a chaos.

Rwanda je místo, které mě hodně pronásleduje. Roku 1994 jsem nakrátko opustila Sarajevo, abych informovala o genocidě ve Rwandě. Mezi dubnem a srpnem 1994 byl vyvražděn milion lidí. Pokud mě tedy děsilo 12 000 křesel pouhým číslem, tak chci, abyste se alespoň na vteřinu zamysleli nad milionem lidí. A abych uvedla příklad, vzpomínám si, když jsem se dívala na cestu, kam až jsem dohlédla, aspoň míli daleko, se kupily hromady těl, dvakrát vyšší než já, povraždění. A to bylo jen malé procento mrtvých. A byly tam matky, držící své děti, které byly nalezeny ve smrtelné agónii.

Hodně jsme se toho z války naučili, a zmínila jsem Rwandu, protože to je místo, jako v Jižní Africe, kde již téměř 20 let dochází ke zlepšení. 56 procent poslanců parlamentu tvoří ženy, což je úžasné, a nyní je to také v rámci ústavy, opravdu nesmíte říct Hutu nebo Tutsi. Nesmíte nikoho rozlišovat podle národní příslušnosti, což byla první věc, která odstartovala tento masakr. A jeden humanitární pracovník, můj kamarád, mi řekl krásný příběh. Já si myslím, že je krásný. Byla skupinka dětí, pomíchaní Hutuové a Tutsiové, a skupina žen, které je adoptovaly, a ony se seřadily a jedno dítě bylo dáno té další. Nebylo to nějaké odškodnění za to, že ty jsi Tutsi, ty jsi Hutu, možná jsi zabil mou matku, možná jsi zabil mého otce. Jenom byli všichni spolu v takovém usmiřovacím duchu. Myslím, že je to pozoruhodné. Když se mě lidé ptají, jak ještě můžu psát o válce, a proč v tom pokračuju, tohle je odpověď.

Když se vracím do Sýrie, vlastně už příští týden, vidím neuvěřitelně odvážné lidi, někteří bojují za demokracii, za věci, které každý den považujeme za samozřejmé. A tohle je opravdu důvod, proč to dělám.

V roce 2004 se mi narodil chlapeček, a říkala jsem mu moje záračné dítě, protože poté, co jsem viděla tolik smrti zkázy, chaosu a temnotě v mém životě, se narodila taková jiskra naděje. Pojmenovala jsem ho Luca, což znamená "Nositel světla", protože opravdu vnesl světlo do mého života. Mluvím o něm, protože když mu byly čtyři měsíce, můj zahraniční šéfredaktor mě donutil vrátit se do Bagdádu, kde jsem pracovala po celou dobu Sadámova režimu, během pádu Bagdádu a toho, co následovalo. Pamatuju si, že jsem s pláčem nastupovala do letadla, brečela jsem, že musím opustit svého synka. A když už jsem tam byla, jedna známá irácká politička, která byla má přítelkyně, mi řekla: "Co tady děláš? Proč nejsi doma s Lucou?" Řekla jsem: "Já to musím vidět." Byl rok 2004, což byl počátek neuvěřitelně krvavých časů v Iráku. "Musím to vidět, musím vidět, co se tady děje. Musím to oznámit." A ona řekla: "Jdi domů, protože když zmeškáš jeho první zoubek, když zmeškáš jeho první krůček, nikdy si to neodpustíš. Ale na světě vždycky bude další válka."

Bohužel vždycky budou války. Klamu sama sebe, když si myslím, že jako novinářka, jako reportérka, jako spisovatelka, je můžu tím, co dělám, zastavit. Nemůžu. Nejsem Kofi Annan. Ani on nemůže zastavit válku. Pokoušel se vyjednávat v Sýrii, ale nedokázal to. Nejsem pracovnice OSN, která dokáže vyřešit konflikty. Nejsem dokonce ani lékařka z humanitární organizace a nemůžu vám říct, kolikrát jsem se cítila bezmocná, když jsem před sebou viděla umírat lidi, a nemohla je zachránit. Jediné, co jsem, je svědek. Můj úkol je dát hlas lidem, kteří jsou němí. Můj kolega to popsal jako záblesk světla v nejtemnějších koutech světa. A to se snažím dělat. Nejsem vždycky úspěšná, a někdy je to neuvěřitelně frustrující, protože máte pocit, jako když píšete do prázdna, nebo se vám zdá, že se nikdo nezajímá. Kdo se zajímá o Sýrii? Kdo se zajímá o Bosnu? Kdo se zajímá o Kongo, Pobřeží slonoviny, Libérii, Sierra Leone, celou řadu takových míst, která si já budu pamatovat po zbytek života? Ale mým řemeslem je svědčit a to je podstata, to je jádro věci, pro nás reportéry, kteří tohle dělají. A jediné, co opravdu můžu, je doufat, ne v zákonodárce a politiky, protože i když bych chtěla věřit, že čtou moje slova a něco dělají, nedělám si iluze.

Já doufám v to, že pokud si vzpomenete na cokoliv, co jsem řekla, nebo na mé příběhy zítra ráno nad snídaní, pokud si vzpomenete na příběh Sarajeva, nebo na příběh Rwandy, pak jsem splnila svou práci.

Moc vám děkuji.

(Potlesk)