Záhadná schránka J.J. Abramse

Dneska bych chtěl začít –- tady to mám. Vydržte. A je to. Dneska bych chtěl začít povídáním o struktuře polypeptidu. (smích) Spousta lidí se mě v souvislosti se „Ztracenými" ptá, „Co je sakra zač ten ostrov?" A pak obvykle následuje, „Ne, vážně, co je sakra zač ten ostrov?" (smích)

Proč tolik záhad? Co mě to na tajemnu tak přitahuje? Přemýšlel jsem, o čem bych měl na TED mluvit. Když jsem mluvil s jedním milým zástupcem TED, povídám mu, „Podívejte, o čem bych tak měl mluvit?" A on odpověděl, „Tím se netrap. Jen jdi do hloubky." (smích) A to mi náramně vyhovovalo. Takže bych vám chtěl poděkovat, jestli tu někde jste.

Zkoušel jsem přemýšlet, o čem budu mluvit. Dobrá otázka. Proč dělám tolik projektů, kde je přítomno tajemno? A pokoušel jjsem se na to přijít. Začal jsem přemýšlet nad tím, proč dělám všechno, co dělám a to mě přivedlo až k myšlenkám na mého dědečka. Miloval jsem ho. Jmenoval se Harry Kelvin, byl to otec mé matky. Zemřel v roce 1986. Neuvěřitelný chlap. Jedním z důvodů, proč byl tak zajímavý, byl obchod s elektronikou, který založil po Druhé světové válce. Začal prodávat přebytečné součástky a vybavení do škol a tak. Byl to úžasně zvídavý člověk. Jako dítěti mi nosil rádia, telefony a nejrůznější věci. Vždycky je rozebral, rozšrouboval a odhalil vnitřní součástky, což většina z nás asi považuje za samozřejmost, ale pro dítě to znamená něco ohromného. Něco takhle otevřít, ukázat, jak a to funguje, proč a co to je. Byl v mnoha ohledech jedinečným dekonstruktérem. A můj dědeček nejen, že věci rozebíral, ale probudil ve mě zájem o nejrůznější netypické dovednosti, jako například tisk, myslím knihtisk. Jsem tím téměř posedlý. Zbožnuju sítotisk a vazbu a sestavování krabic. Jako dítě jsem rozebíral krabice a podobné věci.

Včera v noci, když jsem byl na hotelu, jsem rozebral tuhle krabici od Kleenexu. Jenom jsem se na ní díval. A řeknu vám, tohle –- to je opravdu krásná věc. Přísahám Bohu. Když se na tu krabici podíváte, a vidíte, jak funguje. Dnes je tu Rives. Potkali jsme se před pár lety na knižním veletrhu, vyrábí rozkládací knížky. Miluju konstruování věcí z papíru. To nařezávání, tisk, nanášení lepidla, vyznačování míst pro inkoust. Prostě miluju krabice. A můj dědeček byl ten, který mě do všech těhle věcí uvedl. Dokonce mě zásoboval náčiním. Měl jsem v něm neuvěřitelnou podporu –- patrona, jak to říct, mých výtvorů. A když mi bylo deset let, pořídil mi kameru Super 8. V roce 1976 to bylo něco nenormálního, aby desetiletý kluk měl přístup ke kameře. On byl tak štědrý. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ne, že by to dělal bez jakékoliv manipulace. Tím myslím, že já mu volal říkal, „Poslouchej, dědo, já tu kameru opravdu potřebuju. Ty tomu nerozumíš. Je to, víš, já bych chtěl dělat filmy. Jednou mě pozvou do TED. Je to –-" (smích)

A víte co, moje babička byla nejlepší. Protože ona vždycky přišla k telefonu a říkala, "Harry, je to pro něj lepší než drogy. On by měl –-" Byla neskutečná. (smích) Takže takhle jsem se dostal ke kameře díky babiččině pomoci a neuběhlo ani moc času a když mi bylo čtrnáct, dostal jsem syntezátor. Díky němu jsem mohl dělat věci, které mi připadaly jako ze snu. Byly i další věci, které jsem díky dědovi začal zbožňovat. Třeba kouzla. Chodívali jsme spolu do kouzelnického obchodu Lou Tannen's Magic v New Yorku. Byl to úžasný obchod v omšelém malém domu v Midtownu, ale když jste jeli výtahem, výtah se otevřel –- a byl tam ten malý kouzelnický obchod. Vystoupili jste přímo v obchodu. A bylo to jednoduše kouzelné místo. Takže jsem dostal nejrůznější kouzelnické triky. Počkejte, ukážu vám je. Tohle je jeden z nich. Dělá se to asi takhle. Znáte? Což je dobrý, ale já se teď nemůžu pohnout. Zbytek prezentace už budu muset odpřednášet takhle. Mohl bych zkusit, „Wow, Podívejte se na můj počítač támhle." (smích)

Jedna z věcí které jsem si v obchodě koupil byla Tannenova záhadná kouzelnická schránka. Základní myšlenka této tajemné schránky byla následující: za 15 dolarů si koupíte kouzla v hodnotě 50 dolarů. Což se vyplatí. (smích) Koupil jsem ji několik desítek let zpátky a bez legrace, když se na ni podíváte, uvidíte, že nikdy nebyla otevřená. A to ji mám věčnost. Nedávno jsem na tuhle schránku koukal u mě v kanceláři, kde má své místo, a přemýšlel jsem, proč jsem ji neotevřel? A proč si ji nechávám? Protože já věci nesyslím. Nenechávám si všechno. ale z nějakého důvodu jsem ji neotevřel. A cítil jsem, že k tomu najdu klíč při přednášení pro TED o něčem, co jsem dřív s nikým neprobíral a nudil tím lidi. Říkal jsem si, třeba to má co dočinění s tímhle a začal přemýšlet. Obrovská otázka. Moc se mi líbí provedení té věci a tak jsem přemýšlel, proč jsem ji nikdy neotevřel?

Zjistil jsem, že jsem ji neotevřel, protože pro mě představuje něco důležitého. Představuje mého dědečka. Můžu se na TED rozbrečet? Protože –- ne, nebudu brečet. Ale –- (smích) ta věc totiž představuje nekonečné možnosti. Představuje naději. A potenciál. Co na té schránce miluji, a co, jak jsem zjistil, se promítá i do veškeré mé práce, je touha po nekonečných možnostech, pocitu, že něco je možné. A zjišťuji, že právě tajemství je katalyzátorem představivosti. Rozhodně to není žádná převratná myšlenka, ale když jsem přemýšlel, jestli záhada není někdy mnohem významnější než znalosti, začalo mě to zajímat.

Takže jsem začal přemyšlet nad „Ztracenými" a projektech, na kterých pracujeme, a došlo mi –- proboha vždyť ty záhadné schránky jsou ve všem, co dělám! Jak jsme ve „Ztracených" –- já a Damon Lindelof, který se mnou spolupracoval –- jednoduše dostali za úkol je vymyslet ten seriál a měli jsme na to opravdu málo času. Měli jsme 11 a půl týdne na scénář, obsazení, sestavení týmu, natáčení, sestříhání, a odeslání hotového úvodního dílu. Zkrátka moc času to nebylo. A vědomí našich možností –- co z toho být? Nebyl čas na vývoj. Určitě znáte ty lidi, co vám říkají, co nemáte dělat a co je třeba změnit. A tady na to nebyl čas, což je vlastně docela užasné. Takhle jsem ten pořad udělali, a pro ty z vás, kdo jste jej neviděli, nebo ho neznáte, tu mám na ukázku krátký klip z pilotního dílu. Jen abych vám ukázal něco z toho, co jsme natočili.

Claire: Pomoc! Prosím! Pomoc! Pomoc!

Jack: Dostaňte ho pryč! Dostaňte ho pryč od motoru!

C: Mám stahy!

J: Kolik měsíců už jsi těhotná?

C: Jenom osm.

J: Jak často máš ty stahy?

C: Nevím. Prostě to přijde.

Hej! Hej! Hej, běž od –-

Kdybychom tohle chtěli natočit před deseti lety, museli bychom zabít kaskadéra. Museli bychom –- (smích) Bylo by to těžší. Museli bychom mít dva, bylo by to peklo. Je úžasný, že jsme byli schopní tu scénu natočit. Z části to bylo díky skvělé dostupnosti technologie. Mohli jsme dělat cokoliv. Bez technologie nikdy. Bez ní bychom to sice mohli napsat, ale nemohli bychom to zrealizovat. Velká část toho tvořivého procesu pro mě leží v technologii. Technologie mi přináší nesmírnoiu inspiraci. Uvědomil jsem si, že nepopsaná stránka je vlastně záhadná schránka. Je třeba ji popsat něčím fantastickým.

Míval jsem scénář „Obyčejných lidí", kterým jsem listoval. Myšlenka toho scénáře mi přišla úžasná. Inspirovala mě. Chtěl jsem to zkusit a zaplnit stránky podobnou náladou, myšlením a emocemi jako v tom scénáři. Víte, já miluju počítače Apple. Jsem jimi posedlý. Počítač od Apple –- jako tenhle PowerBook –- mě zkrátka vyzývá. Jako by říkal, chystáš se na mě napsat něco, co mě bude hodno? (smích) Asi cítím –- jako by mě nutil. A často jako bych říkal, „Víš, kámo, dneska jsem mimo. Nemám nic. Chápeš?" (smích)

Tak to je. Co se týče obsahu, vidíte příběhy a myslíte si, „Co jiného jsou příběhy, než záhadné schránky?" To je zásadní otázka –- v televizi se prvnímu dějství říká teaser. Je to doslova hádanka. Velká otázka. To vás vtáhne. Potom samozřejmě přichází další otázka. A takhle to pokračuje dál a dál. Podívejte se na „Hvězdné války." Máte tam droidy, potkají záhadnou ženu. Kdo je to? Nevíme. Záhadná schránka! Potom se setkáte s Lukem Skywalkerem. Dostane droida a vy vidíte holografický obraz. Pochopíte, že je to zpráva. Ona chce najít Obi Wana Kenobiho. Je její jediná naděje. Ale kdo je sakra Obi Wan Kenobi? Záhadná schránka! On se pak setká s Benem Kenobim. Ben Kenobi je Obi Wan Kenobi. No do prdele! Chápete –- udržují si vaši pozornost –- (smích) –- vy jste to snad neviděli? (smích) Je to boží! Stejně –-

Samotné záhadné schránky jako by mě k něčemu vedly. Pak je tu určité tajemno v souvislosti s představivostí –- myslím zadržování informací. Je mnohem poutavější dělat to záměrně. Třeba žralok z „Čelistí" –- kdyby Spielbergův mechanický žralok Bruce fungoval, nebylo by to ani zdaleka tak děsivé; viděli byste příliš mnoho. Ve „Větřelci" ve skutečnosti nikdy vetřelce nevidíte: děsivé! Dokonce i v romantické komedii jako „Absolvent," když mají to rande. Pamatujete? Jsou v autě, a je tam hluk, tak si zatáhnou střechu. Jsou uvnitř –- vy neslyšíte nic z toho, co říkají! Ani slovo! Ale je to ta nejromantičtější schůzka. A vy si ji zamilujete, protože nic neslyšíte. A podle mě, o tom to je.

A nakonec tu máme takovou myšlenku –- mohu-li rozšířit naši debatu –- která se ale zase týká záhadných schránek. Totiž rozdíl mezi tím, na co si myslíte, že se díváte, a na co se díváte ve skutečnosti. Je to tak ve spoustě filmů a příběhů. Třeba když se podíváte na „E.T." Neuvěřitelný příběh o čem? O tom, jak mimozemšťan potká dítě? No, není. „E.T." je o rozvodu. „E.T." je o rodině zdrcené kvůli rozvodu a hlavně o dítěti, které se snaží se s tím vyrovnat. „Smrtonosná past"? Bláznivý, skvělý, zábavný, akční film v mrakodrapu. Je to o chlapovi, co je kousek od rozvodu. Objeví se v L.A., ocas stažený mezi nohama. Jsou tam skvělé scény –- asi ne ty úplně nejúžasnější dramatické scény v historii, ale dost dobré scény. Půl hodiny se film věnuje hlavní postavě, než se dostanete k tomu, na co čekáte.

Když se podíváte na film jako „Čelisti", scéna, kterou očekáváte –- můžeme to pustit? Tohle je typ scén, které si pamatujete a očekáváte od „Čelistí ". Něco ji žere; je tu žralok. V „Čelistech" jde ale ve skutečnosti o chlapa, který se svým způsobem snaží vypořádat se světem –- se svou mužností, svou rodinou, s tím, jak všechno bude fungovat v tom novém městě. Tohle je jedna s mých nejoblíběnějších scén vůbec a rozhodně to není scéna, která by vás napadla, když vzpomínáte na „Čelisti". Ale je to úžasná scéna.

Otec: Pojď sem. Dej mi pusu.

Syn: Proč?

Otec: Potřebuju to.

Ale jděte. „Proč? Potřebuju to?" Nejlepší scéna, ne? No tak! Takže pokud jde o „Čelisti" –- víte právě tahle práce s postavou, investice do její osobnosti, je to, co se skutečně nachází uvnitř schránky. Právě když dělají pokračování nebo podobné filmy v rámci žánru, soustředí se na špatnou věc. Nemáte převzít žraloka nebo monstrum. Měli byste napodobit –- když už chcete napodobovat –- něco z postavy. Převezměte něco, co má smysl. Zkuste se soustředit na sebe a zamyslet se, co si nesete v sobě. Protože nakonec ty záhadné schránky jsme my. Tak je to.

Nebo distribuce. Co může být větší záhadná schránka, než kino? Vemte si, že jdete do kina, a prostě se těšíte, že něco uvidíte. Chvíle kdy zhasnou světla, je často tak nejlepší část. A vy jste plní toho ohromného –- toho pocitu nadšeného očekávání. A často film nějak běží, pak se něco stane a vy na to „Oh" a pak se stane něco jiného a vy „Mmm." Když je to skvělý film, vůbec nevnímáte okolí, protože se se necháváte dobrovolně unášet dějem.

Takže pro mě, ať už jde o TV, iPod, počítač, mobilní telefon. Je to vtipné, protože –- zmiňoval jsem, že jsem fanatik do Apple –- tak před rokem jsem se jako obvykle díval na prezentaci Steva Jobse. Tehdy přišel a předváděl video na iPodu a hádejte, co bylo na obrovském iPodu na plátně za ním? „Ztraceni"! Byl jsem jak omámený. A uvědomil jsem si, do prdele, kruh se uzavřel. Technologie, která mě inspiruje, teď používá to, co díky ní vytvářím, aby se prodávala. Úlet! (smích)

Chtěl jsem vám ukázat ještě pár věci, ale to přeskočím. Chci vám ukázat ještě jednu věc, která s ničím nesouvisí. Je to z internetu; nevím, jestli už jste to předtím viděli. Před šesti lety udělali tohle. Online věc od kluků, kteří měli určité zkušenosti s vizuálními efekty. Ale co chci říct –- ti kluci dělali věci pomocí záhadných schránek, které měli –- a které má dnes každý. Uvědomuju si, že to, co pro mě dělal děda, když jsem byl ještě dítě, je něco, k čemu má dnes každý přístup. Nepotřebujete mít mého dědu, i kdyby jste si přáli ho mít. Ale musím vám říct –- tohle je kluk, co pracuje na počítači Quadra 950 –- rozlišení je trochu nízké –- používá software Infinity, který přestali dělat před 15 lety. A věci, které dělá, jsou stejně parádní jako to, co uvádějí v Hollywoodu.

Z mého pohledu je dnes neúžasnější záhadou otázka, co přijde dál. Protože všechno se demokratizuje. Média se tvoří všude. Věci, o něž jsem musel prosit a měl štěstí, že je dostal, jsou teď běžné. Máme neskutečné možnosti. A když myslím na filmaře, kteří dnes tvoří a kteří by dříve museli mlčet –- kteří se v minulosti nemohli vyjádřit –- je to pro mě opravdu vzrušující představa.

Na lekcích a přednáškách jsem říkával těm, co chtěli psát, „Běžte! Pište! Udělějte to." Je to zadarmo, nepotřebujete povolení začít psát. Ale dnes mohu říct, „Natočte svůj film!" Nic vám nebrání jít ven a vzít si technologii sebou. Můžete si ji pronajmout, vzít na splátky, koupit technologii, která téměř stejná nebo stejná jako ta, kterou používají „ti oprávnění". Žádná společnost neprospívá nejlépe, má-li vše pod kontrolou jen elita. Já cítím, že je to skvělá příležitost vidět, co všechno se nabízí.

Když jsem dělal „Mission: Impossible III", měli jsme skvělé vizuální efekty. Dělalo je ILM; bylo to úžasné. Rád si při práci plním své sny. A ve filmu je pár sekvencí, jako těch pár scén, které vám ukážu. Třeba tohle.

OK, očividně jsem zatížený na velké, šílené exploze. Ale můj oblíbený vizuální efekt z filmu je ten, který vám chci ukázat. Je to scéna, ve které se Tomova postava probudí. Je otupělý, nepříčetný. Tenhle chlap se probere a strčí mu do nosu hlaveň pistole a vstřelí mu do mozku malou kapsli, kterou ho později bude chtít zabít, jak už to nepřátelé dělají.

Dobré ráno.

Tak a když jsem točili tuto scénu, dělali jsme to tak, že herec, který měl zbraň, anglický herec Eddie Marsan – zlatej kluk – bral tu pistol a strkal ji Tomovi do nosu. A to Toma bolelo. A já se poměrně brzo ve své kariéře naučil: nezraňuj Tomův nos. (smích) Jsou tři věci, kterým je dobré se vyhnout. Číslo dvě: zraňovat Tomův nos. Takže Eddie měl zbraň – a on je opravdu zlatej, hodnej Angličan – a říkal Tomovi, „Promiň, já ti nechci ublížit." Jenže my potřebovali, aby to vypadalo dobře. A mě došlo, že musíme něco vymyslet, protože takhle to nefungovalo. A já si doslova představil, jak bych tu scénu točil s kamerou Super 8, kterou jsem dostal od dědy a došlo mi, že to vůbec nemusí být Eddieho ruka. Může být Tomova. Tom by věděl, jak moc tu pistoli zatlačit. Dá si pozor, aby se nezranil.

Takže jsme použili jeho ruku a nabarvili ji, aby vypadal víc jako Eddieho. Oblékli jsme ji do Eddieho rukávu, takže ta ruka, kterou vidíte – ještě jednou vám to pustím, není Eddieho ruka, ale Tomova. Takže Tom ve dvojroli. (smích) A ani si neřekl o vyšší honorář. Takže tady. Podívejte se na to znova. Tady je. Probouzí se. Je otupělý, má toho dost. Tomova ruka. Tomova ruka. Tomova ruka. (smích) Tak. Díky. Takže nepotřebujete nejlepší technologii, abyste mohli dělat věci, které mohou fungovat ve filmech. A záhadná schránka, na počest mého dědečka, zůstává uzavřena. Děkuji. (potlesk)