Díky moc. Je vážně děsivé být tady, mezi těmi nejchytřejšími. Jsem tu, abych vám vyprávěla několik příběhů o vášni. Mám moc ráda jedno židovské úsloví. Co je pravdivější než pravda? Odpověď zní: Příběh. Jsem vypravěčka. Chci o naší lidskosti vyprávět něco, co je pravdivější než pravda. Zajímají mě všechny příběhy a některé mě straší, dokud je nakonec nenapíšu. Některá témata se opakují: spravedlnost, věrnost, násilí, smrt, politické a sociální problémy, svoboda. Uvědomuju si tajemství kolem nás, proto píšu o náhodách, zlých předtuchách, citech, snech, moci přírody a kouzlu.
Za posledních 20 let jsem vydala několik knih, ale žila jsem v anonymitě až do února 2006, kdy jsem nesla olympijskou vlajku na zimních olympijských hrách v Itálii. To ze mě udělalo celebritu. Teď mě lidé poznávají i v obchodním domě a moji vnuci si myslí, že jsem super. (smích) Dovolte mi, abych vám vyprávěla o svých čtyřech minutách slávy. Zavolala mi jedna z organizátorek olympijského zahajovacího ceremoniálu a řekla, že jsem byla vybrána jako jedna z těch, kdo ponesou vlajku. Odpověděla jsem, že je to určitě omyl, protože já rozhodně nejsem žádná sportovkyně. Nebyla jsem si ani jistá, jestli obejdu stadion bez chodítka. (smích) Řekli mi, že to není k smíchu. Bude to poprvé, co olympijskou vlajku ponesou jen ženy. Pět žen reprezentujících pět kontinentů a tři držitelky zlaté olympijské medaile. Mou první otázkou přirozeně bylo: co si vezmu na sebe? (smích) Uniformu, řekla a zeptala se mě na míry. Moje míry! Představila jsem si sama sebe v péřové bundě, jak vypadám jako panáček Michelin. (smích)
V polovině února jsem se ocitla v Turínu, kde nadšené davy volali sláva pokaždé, když se v ulici objevil jeden z 80 olympijských týmů. Tito sportovci obětovali všechno, aby na hrách soutěžili. Všichni si zasloužili vyhrát, jenže je tu ten prvek štěstí. Vločka sněhu, kousek ledu i síla větru mohou rozhodnout výsledek závodu nebo zápasu. Nejdůležitější - důležitější než trénink nebo štěstí - je však srdce. Jen neohrožené a odhodlané srdce získá zlatou medaili. Jde o vášeň. Ulice Turína byly pokryté červenými plakáty se sloganem olympijských her.
"Tady žije vášeň." Není to snad pravda vždy? Srdce nás žene vpřed a srdce určuje náš osud. To potřebuji pro postavy ve svých knihách: vášnivé srdce. Potřebuji samorosty, disidenty, dobrodruhy, outsidery a rebely, kteří kladou otázky, mění pravidla a riskují. Lidi jako vy všichni v této místnosti. Hodní lidé se selským rozumem nejsou zajímavé postavy. (smích) Jsou to jen dobří bývalí choti. (smích) (potlesk)
V zelené místnosti na stadionu jsem se setkala s dalšími vlajkonosiči: se třemi sportovkyněmi a herečkami Susan Sarandonovou a Sophií Loren. A se dvěma ženami s vášnivým srdcem. S Wangari Maathai, držitelkou Nobelovy ceny z Keni, která zasadila 30 milionů stromů. Změnila tak půdu a počasí na některých místech Afriky a samozřejmě ekonomické podmínky v mnoha vesnicích. A Somaly Mam, kambodžskou aktivistku, která vášnivě bojuje proti dětské prostituci. Když jí bylo 14, dědeček ji prodal do nevěstince. Vyprávěla nám o holčičkách znásilňovaných muži, kteří věří, že sex s mladičkou pannou je vyléčí z AIDS. O nevěstincích, kde jsou děti nuceny přijímat pět, 15 zákazníků denně, a pokud odporují, mučí je elektřinou. V té zelené místnosti jsem dostala svou uniformu. Nebyl to oděv, jaký nosím obvykle, ale nevypadal ani jako kombinéza panáčka Michelina, kterou jsem očekávala. Nebylo to tak zlé, vážně. Vypadala jsem jako lednička. (smích) Jenže tak vypadaly i ostatní, kromě Sophie Loren, univerzálního symbolu krásy a vášně. Sophie má přes 70 a vypadá skvěle. Je sexy, štíhlá, vysoká a opálená. Jak se člověk opálí tak, aby neměl vrásky? Nevím. Když se jí v televizi ptali, jak to dělá, že vypadá tak dobře, odpověděla: "Jde o držení těla. Mám vždy rovná záda a nevydávám zvuky jako staří lidé." (smích) Taková je bezplatná rada od jedné z nejkrásnějších žen na světě. Žádné vrčení, kašlání, sípání, žádná samomluva, žádné prdění. (smích) No, to přesně neřekla. (smích)
Někdy kolem půlnoci nás svolali do křídel stadionu, reproduktory ohlásily olympijskou vlajku a spustila hudba - mimochodem stejná hudba jako tady, Triumfální pochod z Aidy. Sophia Loren byla přímo přede mnou - je o 30 cm vyšší než já, nepočítaje její nakadeřené vlasy. (smích) Šla elegantně, jako žirafa africkou savanou, a nesla vlajku na rameni. Já za ní běžela - (smích) - po špičkách a vlajku držela nataženou rukou, takže moje hlava byla vlastně pod ní. (smích) Všechny kamery samozřejmě točily Sophii. To bylo pro mě štěstí, protože na většině fotkách v tisku se objevuju taky, i když často mezi Sophiinýma nohama. (smích) Na místě, kde by chtěla být většina mužů. (smích) (potlesk)
Nejlepší čtyři minuty mého života byly ty minuty na olympijském stadionu. Mého muže uráží, když to říkám - i když jsem mu vysvětlila, že to, co děláme v soukromí, obvykle trvá méně než čtyři minuty - (smích) - a proto by si to neměl brát osobně. Mám z těch nádherných čtyř minut všechny výstřižky z novin, protože na ně nechci zapomenout, až mi stáří zničí mozkové buňky.
Chci mít navždy v srdci klíčové slovo olympijských her - vášeň. A nyní příběh o vášni. Je rok 1998, děj se odehrává v zajateckém táboře pro tutsijské uprchlíky v Kongu. Mimochodem, 80 % všech uprchlíků a lidí bez domova na světě jsou ženy a dívky. Toto místo v Kongu můžeme nazvat táborem smrti, protože ti, které nezabijí, zemřou na nějakou nemoc nebo hladem. Hrdiny tohoto příběhu jsou mladá žena Rose Mapendo a její děti. Je těhotná a je vdova. Musela se dívat, jak vojáci mučí a zabíjejí jejího muže. Nějak se jí podaří zachránit život svým sedmi dětem a za několik měsíců se jí narodí nedonošená dvojčata. Dva malí chlapečci. Pupeční šňůru přeřízne klackem a zaváže ji svými vlasy. Dvojčata pojmenuje po velitelích tábora, aby získala jejich přízeň, a krmí je černým čajem, protože její mléko jim nestačí. Když do její cely vpadnou vojáci, aby znásilnili nejstarší dceru, popadne ji a odmítne ji pustit, i když jí u hlavy drží pušku. Rodina nějak přežije 16 měsíců a pak díky mimořádnému štěstí a vášnivému srdci mladého Američana Sashy Chanoffa, kterému se ji podařilo dostat do amerického záchranného letadla, Rose Mapendo a jejích devět dětí skončí v arizonském Phoenixu, kde dnes žijí a kde se jím daří.
"Mapendo" znamená svahilsky "velká láska". Hrdinkami mých knih jsou silné a vášnivé ženy jako Rose Mapendo. Nevymýšlím si je. Není to zapotřebí. Dívám se kolem a vidím je všude. Se ženami a pro ženy jsem pracovala celý život. Znám je dobře. Narodila jsem se ve starověku na konci světa, v patriarchální katolické a konzervativní rodině. Není divu, že ze mě v pěti letech byla zuřivá feministka - i když ten pojem se do Chile ještě nedostal, takže nikdo nevěděl, co to se mnou ksakru je. (smích) Brzy jsem zjistila, že za svou svobodu a zpochybňování patriarchátu zaplatím vysokou cenu. Ale zaplatila jsem ji ráda, protože za každou ránu, kterou jsem dostala, jsem uštědřila hned dvě. (smích) Jednou mi dcera Paula, které už bylo přes dvacet, řekla, že feminismus je nemoderní a že bych se s tím měla smířit. Byla to pamětihodná hádka. Feminismus že je nemoderní? Ano, pro privilegované ženy, jako dnes moje dcera a my všechny tady, ale ne pro většinu našich sester v ostatních částech světa, které jsou stále nuceny k předčasným sňatkům, prostituci, nucené práci. Mají děti, které nechtějí nebo které nemohou nakrmit. Nemají kontrolu nad svými těly ani nad svými životy. Nemají žádné vzdělání ani svobodu. Znásilňují je, bijí a někdy i beztrestně zabíjejí. Pro většinu dnešních mladých žen na Západě je slovo feministka urážkou. Feminismus nikdy nebyl sexy, ale ujišťuji vás, že mi nikdy nebránil flirtovat a že jsem málokdy trpěla nedostatkem mužů. (smích) Feminismus není mrtvý, to rozhodně ne. Vyvinul se. Pokud se vám to slovo nelíbí, tak je proboha změňte. Říkejte tomu Afrodíté nebo Venuše, barbína nebo jakkoli chcete, na názvu nesejde, pokud chápeme, o co jde, a pokud to podporujeme.
Povím vám další příběh o vášni a tenhle je smutný. Odehrává se na malé ženské klinice v bangladéšské vesnici. Je rok 2005. Jenny je mladá americká dentální hygienistka, která na kliniku přišla jako dobrovolnice během své třítýdenní dovolené. Je připravena čistit zuby, ale když přijede, zjistí, že tu nejsou žádní lékaři ani zubaři a že klinika je jen chatrč plná much. Venku je fronta žen, které čekaly na ošetření několik hodin. První pacientka trpí mučivou bolestí, protože má několik shnilých stoliček. Jenny si uvědomí, že jediným řešením je špatné zuby vytrhnout. Nemá na to licenci a ještě nikdy to nedělala. Hodně riskuje a je vyděšená. Nemá ani správné nástroje, ale naštěstí s sebou přivezla novokain. Jenny má statečné a vášnivé srdce. Zamumlá modlitbu a pustí se do operace. Pacientka, které se ulevilo, jí nakonec políbí ruce. Toho dne tato hygienistka vytrhne mnohem víc zubů. Když na takzvanou kliniku přijde druhý den, její první pacientka na ni čeká s manželem. Tvář ženy vypadá jako meloun. Je tak oteklá, že ani nejsou vidět oči. Zuřivý manžel vyhrožuje, že Američanku zabije. Jenny se vyděsí, co udělala, ale překladatel jí vysvětlí, že stav pacientky s operací nemá nic společného. Její manžel ji den předtím zbil, protože nebyla doma včas, aby mu připravila večeři.
Takto dnes žijí miliony žen. Mezi chudými patří k nejchudším. I když ženy zastávají dvě třetiny práce na celém světě, vlastní méně než jedno procento majetku. Za stejnou práci dostávají zaplaceno méně než muži, pokud zaplaceno vůbec dostanou, a zůstávají zranitelné, protože nemají ekonomickou nezávislost a je jim neustále vyhrožováno vykořisťováním, násilím a zneužíváním. Pokud ženy dostanou vzdělání, práci a možnost mít kontrolu nad vlastním příjmem, dědictvím a majetkem, společnost má z toho vlastně prospěch. Pokud žena dostane moc, její děti i rodina se budou mít lépe. Pokud prosperují rodiny, prosperuje vesnice, a nakonec i celá země.
Wangari Maathai odjela do vesnice v Keni. Mluvila se ženami a vysvětlila jim, že půda je neúrodná, protože se pokácely a prodaly stromy. Ženy přesvědčí, aby zasadily stromy nové a zalévaly je, kapku po kapce. Za pět až šest let vyroste les, půda se obohatí a vesnice je zachráněna. Nejchudší a nejzaostalejší společnosti jsou vždy ty, které utlačují ženy. Přesto tuto zjevnou pravdu ignorují vlády a často i filantropie. Za každý dolar věnovaný programu pro ženy je 20 dolarů věnováno na programy pro muže. Ženy tvoří 51 % lidstva. Pokud dostanou moc, změní se všechno - víc než technologie, design a zábava. Slibuji vám, že ženy, které budou spolupracovat - sdružené, informované a vzdělané - mohou přinést mír a prosperitu této zanedbané planetě. V jakékoli dnešní válce tvoří většinu obětí civilisté, zejména ženy a děti. To jsou vedlejší ztráty. Svět řídí muži, a podívejte se, v jaké jsme bryndě.
Jaký svět chceme? Toto je základní otázka, kterou si klade většina z nás. Má smysl se podílet na existujícím světovém řádu? Chceme svět, kde je chráněn život a kde kvalitnější život žije každý, nejen privilegovaní. V lednu jsem viděla výstavu obrazů Fernanda Botera v knihovně univerzity Berkley v Kalifornii. Žádné muzeum ani galerie v USA, kromě newyorské galerie, která Boterovo dílo vlastní, se jeho obrazy neodvážily vystavit, protože jejich tématem je věznice Abú Ghraib. Jsou to obrovské obrazy mučení a zneužívání moci ve velkorysém boterovském stylu. Nemohla jsem na ně přestat myslet ani je dostat ze svého srdce. Nejvíc se bojím beztrestné moci. Bojím se zneužívání moci a moci zneužívat. V našem druhu definují skutečnost alfa samci a nutí zbytek smečky, aby tuto skutečnost přijala a řídila se pravidly. Pravidla se pořád mění, ale vždycky z nich mají prospěch oni, a v tomto případě přerozdělování zisků, které v ekonomice nefunguje, funguje dokonale. Zneužívání se přerozděluje odshora dolů. Ženy a děti, zejména chudí, jsou dole. I nejnuznější muži mohou pořád někoho zneužívat - ženu nebo dítě. Mám po krk moci, kterou uplatňuje několik lidí nad mnoha prostřednictvím pohlaví, příjmu, rasy a třídy.
Myslím, že je nejvyšší čas provést v naší civilizaci základní změny. Ke skutečné změně však ve vedení světa potřebujeme ženskou energii. Na výkonné pozice potřebujeme kritické množství žen a musíme podporovat ženskou energii u mužů. Mám na mysli muže s mladou myslí, samozřejmě. Staří chlapi jsou beznadějní, musíme počkat, až vymřou. (smích) Ano, chtěla bych mít dlouhé nohy a legendární poprsí jako Sophia Loren. Ale kdybych měla na výběr, radši bych měla válečnické srdce Wangari Maathai, Somaly Mam, Jenny a Rose Mapendo. Chci, aby byl tento svět dobrý. Ne lepší, ale dobrý. Proč ne? Je to možné. Rozhlédněte se po této místnosti - tolik znalostí, energie, talentu a technologie. Zvedněme zadky, vyhrňme si rukávy, dejme se do práce, vášnivě, a vytvořme téměř dokonalý svět. Děkuji vám.
You can share this video by copying this HTML to your clipboard and pasting into your blog or web page. This video will play with subtitles.
You either have JavaScript turned off or have an old version of the Adobe Flash Player. To view this rating widget you
need to get the latest Flash player.
If your browser allows only "trusted sites" to execute Javascript, you should add the "googleapis.com" domain to your whitelist to allow our Flash detection to work properly.
Got an idea, question, or debate inspired by this talk? Start a TED Conversation.
Spisovatelka a aktivistka Isabel Allende ve své přednášce hovoří o ženách, kreativitě, definici feminismu - a samozřejmě o vášni.
Novelist Isabel Allende writes stories of passion. Her novels and memoirs, including The House of the Spirits and Eva Luna, tell the stories of women and men who live with passionate commitment -- to love, to their world, to an ideal. Full bio »
Translated into Czech by Sylva Ficová
Reviewed by Radka Filipova
Comments? Please email the translators above.
18:36 Posted: Jun 2006
Views 699,799 | Comments 165
13:45 Posted: Sep 2008
Views 535,090 | Comments 89
22:52 Posted: Apr 2008
Views 983,981 | Comments 117
Just follow the guidelines outlined under our Creative Commons license.
This comment will be attributed to . Not ? Sign Out.