Inge Missmahl vnáší mír do duší Afgánistánu.

Ráda bych vám pověděla příběh, povzbudivý příběh o tom, jak jsme zápolili s beznadějí, depresí a zoufalstvím v Afghánistánu o lekcích, které jsme si odnesli a o tom, jak můžeme lidem pomoct překonat traumatické zkušenosti a do budoucna znovu získat trochu sebedůvěry a o tom, jak se začlenit zpět do každodenního života. Já jsem jungiánská psychoanalytička a náhodou jsem se vydala do Afghánistánu v lednu 2004 abych pracovala pro Medica Mondiale. Jung v Afghánistánu -- však to sami vidíte. Afghánistán je jednou z nejchudších zemí světa, kde 70 procent obyvatel je negramotných. Válka a podvýživa nezabíjí jen člověka, ale také naději. Tohle pravděpodobně sami víte z médií. Ale co možná nevíte, je, že průměrný věk Afghánců je 17 let, což znamená, že oni v takovém prostředí dospívají a to už -- abych to zopakovala -- posledních 30 let války.

To se otiskuje do nepřetržitého násilí, cizích zájmů, úplatkářství, drog, etnických konfliktů, špatného zdravotnictví, studu, strachu a do nabalování traumatických zkušeností. Místní i zahraniční vojska mají za úkol budovat mír společně s dárci a vládními a nevládními organizacemi. A lidé tomu věřili, ano, ale jen než si uvědomili, že jejich situace se horší ze dne na den -- ať už proto, že dochází k zabíjení, nebo že jsou jaksi chudší než před osmi lety. jeden údaj za všechny: 54 procent dětí do věku pěti let trpí podvýživou.

Přesto je tu naděje. Jednoho dne mi řekl jeden muž: "Má vlastní budoucnost nevypadá nijak růžově, ale pro svého syna chci skvělou budoucnost." Tohle jsem vyfotografovala v roce 2005, při mých pátečních procházkách po Kábulských kopcích. Tahle fotka je pro mě symbolem otevřené budoucnosti mladé generace.

Doktoři předepisují léky. A od dárců se očekává že přinesou mír tím, že postaví školy a silnice. Armáda shromažďuje zbraně a s depresí to ani nehne. Proč? Protože lidé nevědí, jak s ní naložit a dostat se zní. Brzy po mém příjezdu jsem si potvrdila, co už jsem dávno věděla, tedy to, že mé nástroje pocházejí ze srdce moderní Evropy, ano. Ale to co umí zranit nás a naše reakce na ta zranění -- to vše je univerzální. A ta velká výzva, před kterou jsem stála, znamenala pochopit smysl symptomů v daném kulturním kontextu. Na závěr našeho sezení, mi jedna žena řekla: "Protože ty jsi se vcítila do mě, já se teď opět dokážu vcítit sama do sebe, a chci zase dál pokračovat ve svém rodinném životě." Tohle bylo velmi důležité, protože centrem Afghánského společenského systému je rodina.

Nikdo nedokáže přežít sám o sobě. A pokud se lidé cítí zneužití, bezcenní a zostuzení, neboť se jim přihodilo něco hrozného, potom se stáhnou a upadnou do společenské izolace a neodvažují se o svém neštěstí mluvit s ostatními, ani s těmi, které milují, protože je tím nechtějí zatěžovat. A násilí je často způsob, jak se s tím vyrovnat. Traumatizovaní lidé také snadněji ztrácí sebekontrolu -- mezi symptomy patři nadměrná podrážděnost a flashbacky -- to znamená, že lidé čelí neustálému strachu, že ty hrozivé pocity spojené s traumatickou událostí se mohou vrátit nečekaně, náhle, a bez toho, aniž by to mohli ovlivnit. A tak, aby nahradili ztrátu vnitřní kontroly, snaží se pochopitelně ovládat své okolí, -- nejčastěji svou rodinu -- a to bohužel zapadá až příliš dobře do tradičního, regresivního, represivního, restriktivního aspektu tamního kulturního kontextu. Manželé začnou tlouci své manželky, matky a otcové zbijí své děti a potom se cítí příšerně. Oni to nechtěli udělat. Prostě se to stalo. Ztratili kontrolu. Zoufalý pokus o znovunastolení pořádku a normálnosti, a pokud se nám nepodaří přetnou ten kruh násilí, potom se bez pochyb přenese na další generaci. Částečně se tak už děje.

Každý znás potřebuje víru v budoucnost. A ta afghánská víra v budoucnost je v troskách. Dovolte mi ale zopakovat slova té ženy. "Protože ty jsi se vcítila do mě, já se teď opět dokážu vcítit sama do sebe." Tím klíčem je tedy empatie. Je nutné aby se někdo stal svědkem toho, co se vám stalo. Aby někdo pocítil, co vy jste cítili. A aby se na vás díval a poslouchal vás. Každý z nás potřebuje vědět, že to, co se mu přihodilo, je pravda. A to je možné jen skrze druhého člověka. Každý by proto musí mít možnost říct: "Tohle se mi přihodilo, a tohle to se mnou udělalo, ale já s tím dokážu žít, vyrovnat se s tím, a něco díky tomu pochopit. A já chci být součástí světlé budoucnosti mých dětí a dětí mých dětí a nevyvdám svou třináctiletou dceru" -- což se až příliš často v Afghánistánu děje.

Něco se tedy dělat dá dokonce i v tak extrémním prostředí jakým je Afghánistán. A tak jsem začala vymýšlet terapeutický program. K tomu jsem samozřejmě potřebovala pomoc a finance. A jednoho večera v Kábulu jsem seděla vedle velmi milého džentlmena, který se mě zeptal, co by podle mě Afghánistán potřeboval. V rychlosti jsem mu vysvětlila, že bych vyškolila psychosociální poradce, otevřela centra, a vysvětlila mu důvody proč. Na konci večera mi tento muž dal své kontaktní údaje a řekl: "Jestli jste rozhodnutá za tím jít, zavolejte mi." Byl tehdejším ředitelem Caritas Germany.

Mohla jsem tedy spustit tříletý projekt s Caritas Germany, a vyškolili jsme 30 Afghánským mužů a žen a otevřeli 15 poradenských center v Kábulu. Takhle vypadalo naše logo. Ručně malované. Měli jsme jich 45 po celém Kábulu. přišlo k nám 11.000 lidí -- a víc. A 70 procent získalo zpět své životy. Byla to doba plná vzrušení, zatímco jsme tohle budovali s mým Afghánským týmem. A oni se mnou do dnes spolupracují. Vytvořili jsme kulturně citlivý psychosociální poradenský přístup. A tak se od roku 2008 až do dneška uskutečňují zásadní změny a kroky v před.

Delegace Evropské Unie v Kábulu se do toho zapojila a najala mě jako pracovnici Ministerstva veřejného zdraví, abych tento náš přístup podporovala. Podařilo se nám to. Přepracovali jsme prvek duševního zdraví základní zdravotní péče tím, že jsme do systému zařadili psychosociální péči a psychosociální poradce. Jistě, to znamená přetrénovat všechen zdravotnický personál. Ale k tomu už máme výcvikové příručky, které byly schváleny ministerstvem, a navíc, tento přístup je teď součástí strategie duševního zdraví v Afghánistánu.

Ve vybraných klinikách ve třech provinciích jsme tento přístup již zavedli a vy jste první, kdo vidí naše výsledky. Chtěli jsme vědět, jestli to, co děláme, je účinné. A tady můžete vidět, že pacienti trpěli všemi symptomy deprese, jak mírnými tak i vážnými. Červená čára ukazuje obvyklou léčbu -- s léky a doktory. Všechny symptomy zůstaly jak byly, nebo se dokonce zhoršily. Zelená čára ukazuje léčbu pouze psychosociálním poradenstvím, bez léků. Sami vidíte, že téměř všechny symptomy zcela zmizely a psychosociální stres významně poklesl, což je pochopitelné, neboť nemůžete odstranit psychosociální stres, ale můžete se naučit se s ním vyrovnat. Máme z toho ohromnou radost, protože teď máme také důkaz, že to funguje.

Tady vidíte zdravotní zařízení v severním Afghánistánu a takhle to tam vypadá každé ráno. Doktoři mají obvykle mezi třemi až šesti minutami na pacienta. To se teď ale změní. Oni přicházejí do té kliniky protože chtějí vyléčit své bezprostřední symptomy a tam naleznou někoho, s kým mohou mluvit a diskutovat o svých problémech a povídat o tom, co je tíží, a nalézt řešení, vytvořit si prostředky, naučit se jak zvládat rodinné konflikty a obnovit svou důvěru v budoucnost.

Ráda bych se s vámi podělila o krátkou momentku. Jeden Hazár řekl svému Paštůnskému poradci: "Kdybychom se potkali před několika lety, potom bychom jeden druhého zabili. a ty mi teď tady pomáháš obnovit mou důvěru v budoucnost." A další poradce mi na konci školení řekl: "Viš, nikdy jsem nevěděl, proč jsem přežil vraždění v naší vesnici, ale teď to vím, protože já jsem teď součástí jádra nové mírové Afghánské společnosti." Já věřím, že právě tohle mi dodávalo sílu. Je to opravdu osvobozující a politický příspěvek k míru a usmíření. A dále si myslím, že bez psychosociální terapie a bez toho, že bychom ji brali v potaz ve všech humanitárních projektech, se nám nepodaří vybudovat občanské společnosti.

Myslela jsem, že tohle je myšlenka hodná sdělení, a myslím, že musí, může, mohla by být zopakována i jinde.

Děkuji vám za vaší pozornost.

(Potlesk)