Ian Ritchie: Jak jsem odmítl Tima Berners-Leeho

Všichni víme, že World Wide Web naprosto změnil publikování, vysílání, obchod i společenské kontakty, ale odkud se to všechno vzalo? Vyjmenuju tři lidi: Vannevar Bush, Doug Engelbart a Tim Berners-Lee. Podívejme se na ty tři chlápky.

Toto je Vannevar Bush. Vannevar Bush byl během druhé světové hlavním vědeckým poradcem vlády USA. V roce 1945 publikoval článek v časopise Atlantic Monthly. Článek se jmenoval „Jak bychom mohli myslet“ a Vannevar Bush v něm tvrdil, že na způsobu, jakým zacházíme s informacemi, je něco špatně. Nepracujeme jako knihovny ani katalogové systémy a tak podobně. Mozek funguje přes asociace. Jedna myšlenka ve víru mysli se okamžitě chytá k druhé. Systém, jakým jsou informace strukturované, však není schopen s tímto procesem držet krok.

Přišel tedy s návrhem na stroj, který nazval memex. Memex by propojoval informace, jednu informaci vztahující se k další a tak dále. To se psal rok 1945. Počítač v té době byl něco, co tajné služby používaly k luštění kódů a šifer. A nikdo o tom nic nevěděl. Bylo to předtím, než byl počítač vůbec vynalezen. A on tedy navrhoval tento přístroj zvaný memex. Byla to platforma, ve které jste propojovali jednu informaci s druhou a mohli jste si je pak kdykoli zobrazit.

Abychom se někam pohnuli, jedním z těch, kdo článek četli, byl pán jménem Doug Engelbart, důstojník americké Air Force. Článek četl v jejich knihovně na Dálném Východě. Článek ho natolik inspiroval, že mu v podstatě naplánoval zbytek života. V polovině 60. let byl schopný to přeměnit v realitu, když pracoval ve výzkumné laboratoři na Stanfordu v Kalifornii. Vybudoval systém. Systém navržený k obohacení lidské inteligence, jak to nazval. A jakoby s předtuchou dnešního světa cloud computingu a softwaru jako službě se systém jmenoval NLS, oN-Line System.

Toto je Doug Engelbart. Přednášel zde na podzimní Společné počítačové konferenci v roce 1968. Předváděl – seděl na podiu nějak takto a předváděl ten systém. Měl náhlavní mikrofon jako já. A pracoval se systémem. Jak vidíte sami, procházel dokumenty a grafiku a tak různě. Všechno to řídil s touhle věcí, klávesnicí na pět prstů a první počítačovou myší na světa, která byla speciálně navržena právě pro tento systém. Odtud tedy také pochází počítačová myš.

Tak to je tedy Doug Engelbart. Problém se systémem Douga Engelbarta byl ten, že počítače v těch dnech stály několik milionů liber. Dát za osobní počítač několik milionů liber bylo jako koupit si soukromý tryskáč; ne zrovna nejpraktičtější záležitost.

Avšak později, v 80. letech, kdy se objevily soukromé počítače, se pro takové systémy - pro osobní počítače - vytvořila spousta místa. Moje společnost OWL vyvinula systém nazvaný Průvodce pro Apple Macintosh. Představili jsme první hypertextový systém na světě. Začalo si to razit cestu. Apple představil věc jménem HyperCard a nadělali kolem toho pořádný rozruch. V den, kdy to spustili, měli ve Wall Street Journal 12-ti stránkovou přílohu. Časopisy to začaly sledovat. „Byte magazine“ a „Communications of the ACM“ vydaly speciální čísla o hypertextu. Vyvinuli jsme verzi pro PC stejně jako verzi pro Macintosh. A naše PC verze rychle dozrála.

Najdeme několik příkladů tohoto systému v akci ke konci 80. let. Byli jste schopní posílat dokumenty, byli jste toho schopni přes sítě. Vyvinuli jsme i takový systém, který měl značkovací jazyk založený na HTML. Nazvali jsme ho HTML: hypertext markup language. Systém uměl dělat velmi ohromně velké dokumentační systémy přes počítačové sítě.

Přihlásil jsem to tedy na veletrh ve Versailles poblíž Paříže ke konci listopadu 1990. Oslovil mě tam příjemný mladý muž jménem Tim Berners-Lee, zeptal se: „Jste Ian Ritchie?“ a já na to: „Jasně.“ A on: „Chtěl bych s vámi mluvit.“ Povídal mi o svém navrženém systému nazvaném World Wide Web. Celosvětová síť. Pomyslel jsem si, no, to je pěkně nafrněné jméno, zejména když uvážíte, že to celé běží na počítači v jeho pracovně. Byl ale skálopevně přesvědčený, že jeho World Wide Web jednoho dne ovládne svět. Zkoušel mě přesvědčit, abych pro to napsal prohlížeč, protože jeho systém neměl ani grafiku, fonty ani layout, vůbec nic; byl to jen prostý text. Říkal jsem si, víš, je to zajímavé, ale tu kluku jeden CERNovská, tohle nepůjde. Nešli jsme do toho.

Během dalších let ho neuznávala ani hypertextová komunita. V roce 1992 jeho příspěvek odmítli na Hypertextové konferenci. V roce 1993 jsem seděl u stolu na konferenci v Seattlu, kde chlápek jménem Marc Andreessen demonstroval svůj první prohlížeč pro World Wide Web. Uviděl jsem to a problesklo mi hlavou: jo, to je ono. A hned za rok, v 94. roce, jsme měli konferenci tady v Edinburghu. Neměl jsem námitek, aby byl Tim Berners-Lee hlavním přednášejícím.

Staví mě to do vskutku zářné společnosti. Patří tam i muž jménem Dick Rowe, který pracoval u Decca Records a odmítnul The Beatles. Patří tam chlápek Gary Kildall, který si někam odletěl, když IBM hledalo operační systém pro své IBM PC a když ho nenašli, šli rovnou za Billem Gatesem. Patří tam i 12 vydavatelů, kteří odmítli J. K. Rowlingovou s jejím Harry Potterem, řekl bych.

A na druhé straně tu je Marc Andreessen, který napsal první prohlížeč pro World Wide Web na světě. Podle magazínu Fortune má jmění 700 milionů dolarů. Je ale šťastný?

(Smích)

(Potlesk)