Ian Hutchinson zachraňuje obličeje

Náš obličej je neuvěřitelně důležitý, protože je to vnější vizuální část, kterou každý vidí. Nezapomeňme, že je to také funkční prvek. Máme silné kosti lebky, která chrání nejdůležitější část našeho těla: mozek. Je to místo, kde jsou uloženy naše smysly -- náš zrak, náš jazyk, náš sluch, náš čich, naše chuť. A tato kost je, jak vidíte, poseta světlem prosvítajícím skrz lebku s dutinami, nosní dutinou, která zahřívá a zvlhčuje vzduch, který dýcháme. Představte si ale, že by ty kosti byly vyplněny celistvou kostí, naše hlava by byla velké závaží a my bychom nebyli schopni ji držet zpříma, nebo se otáčet a dívat se na svět okolo nás. Tato žena pomalu umírá, protože nezhoubné nádory v kostech obličeje kompletně zničily její ústa a nos, takže nemůže dýchat a jíst.

Ke kostem obličeje, které udávají strukturu našeho obličeje, jsou napojeny svaly, které určují výrazy tváře, což je náš universální vyjadřovací jazyk, náš společenský signální systém. A přes toto všechno je vrstva kůže, která je neuvěřitelně složitá, prostorová struktura, která se místy otáčí v pravých úhlech, má svá tenká místa jako oční víčka, silná místa jako tváře a také různé barvy. A pak máme smyslný faktor tváře. Kde nejradši líbáme ostatní? Na rty. Možná jemně okusujeme uši. Právě obličej je to místo, ke kterému jsme přitahováni.

Ale nezapomeňme ani na vlasy. Díváte se na obrázek na vaší levé straně -- to je můj syn s jeho obočím stále přítomným. Podívejte jak divně vypadá bez svého obočí. Je zde jasný rozdíl. A představte si, kdyby mu z prostřed nosu rašily chlupy, to by vypadal ještě podivněji.

Dysmorfofobická porucha je extrémní případ toho, že my nevidíme sami sebe tak, jak nás vidí ostatní. Je šokující pravdou, že vidíme pouze zrcadlové zobrazení nás samých a že vidíme sebe pouze na statických fotografiích, které zachycují pouze nepatrný zlomek našeho života. Dysmorfofobická porucha je zvrácení faktu, kdy lidé, kteří mohou být velice pohlední, považují sami sebe za velmi ošklivé a neustále hledají pomoc chirurgů, aby opravili jejich vnější vzhled. To ale nepotřebují, potřebují pomoc psychiatra. Max mi ochotně zapůjčil tuto fotografii. Netrpí dysmorfofobickou poruchou, ale využívám jeho fotografii k zobrazení faktu, že vypadá naprosto přesně jako někdo, kdo jí trpí. Jinak řečeno, vypadá naprosto normálně.

Další věc je věk kdy se náš postoj k tomu jak vypadáme mění. Děti soudí sami sebe, učí se soudit sami sebe podle chování dospělých okolo nich. Zde máme typický příklad: Rebecca má nezhoubný nádor krevní cévy, který vyrůstá z její lebky, prorostl jejím nosem a ona má problémy s výhledem. Jak vidíte, blokuje její výhled. Je zde také riziko, že při poranění nádoru bude velmi silně krvácet. Náš výzkum ukázal, že rodiče a blízcí těchto dětí je zbožňují. Zvykli si již na jejich obličej; myslí si, že jsou jedineční. Dokonce se někdy rodiče hádají o to, zda-li by jejich děti měly mít tyto léze odstraněny. Semtam se stane, že reagují smutkem, protože se dítě, které se naučili milovat změnilo tak dramaticky a oni jej nepoznávají. Ale ostatní dospělí říkají nesmírně ošklivé věci. Říkají, "Jak si můžete dovolit vzít toto dítě z domova a strašit ostatní lidi. Neměli by jste s tím něco dělat? Proč to nenecháte odstranit?" Ostatní děti ze zvědavosti přijdou a do léze šťouchají, protože jsou přirozeně zvědavé. A tohle samozřejmě upozorní to dítě na to, že je jiné. Po operaci se vše vrátí do normálu. Dospělí se chovají přirozeně a děti si ochotně hrají s ostatními dětmi.

Jako náctiletí -- zkuste si vzpomenout na svou náctiletost -- procházíme dramatickou a mnohdy neúměrnou změnou našeho vzhledu. Usilovně se snažíme o nalezení naší identity. Prahneme po uznání našich vrstevníků. Tudíž je pro nás náš vzhled životně důležitý, protože se jím snažíme promítnout světu. Jenom si vzpomeňte na ten jediný pupínek akné, který vás mrzačil několik dní. Jak dlouho jste každý den strávili díváním se do zrcadla abyste si nacvičili svůj cynický nebo vážný pohled nebo jste se snažili vypadat jako Sean Connery, tak jako já zkoušel zvednout jedno obočí. Jsou to zdrcující léta.

Zvolil jsem tento profilový obrázek Sue, protože zobrazuje jak vyčnívá její spodní čelist a její spodní ret vystupuje dopředu. Chtěl bych, aby teď všichni v publiku vysunuli svou spodní čelist dopředu, otočili se k člověku vedle vás, vysuňte spodní čelist, otočte se na osobu vedle vás a podívejte se na ně -- vypadají nešťastně. To je přesně to, co lidé říkávali Sue. Ona ale nebyla vůbec nešťastná. Ale lidé jí říkali, "Proč jsi tak nešťastná?" Lidé neustále nesprávně odhadovali její náladu. Učitelé a vrstevníci ji podceňovali, ve škole si zní utahovali. Proto se rozhodla podstoupit operaci obličeje. Po operaci obličeje řekla, "Můj nový obličej nyní odpovídá mé osobnosti. Lidé vědí, že jsem zapálená, a že jsem šťastná osoba." A toto je ta změna, kterou lze dosáhnout pro náctileté.

Je to ale opravdovou změnou a nebo je to pouze produkt představivosti pacientů samotných? My jsme studovali přístup náctiletých k fotografiím pacientů, kteří podstoupili korektivní obličejovou operaci. A zjistili jsme -- zamíchali jsme ty fotografie aby nemohli poznat, které jsou před a po zákroku -- zjistili jsme, že pacienti byli považováni jako více atraktivní po zákroku. Což není překvapivé, ale také jsme je požádali, aby je hodnotili v čestnosti, inteligenci, přátelskosti, násilí. Všichni byli vnímáni jako méně než je běžné u všech těchto charakteristik -- více násilní atd. -- před zákrokem. Po zákroku, byli pak považováni za více inteligentní, přátelštější, čestnější, méně násilní -- i přesto, že jsme neoperovali jejich intelekt nebo jejich charakter.

Když lidé zestárnou, ne pokaždé se rozhodnou následovat tento druh operace. Jejich přítomnost v konzultační místnosti je důsledkem jejich neuvěřitelného osudu. Co se jim stalo, mohlo být například to, že měli rakovinu nebo nehodu. Toto je fotografie Henryho dva týdny poté, co mu byl odstraněn zhoubný nádor z levé části jeho obličeje -- jeho lícní kost, horní čelist, oční důlek. V této fázi vypadá celkem dobře. Ale během následujících 15 let měl 14 dalších operací, protože nemoc téměř zničila jeho obličej a opakovaně zničila moji rekonstrukci. Henry mě naučil opravdovou spoustu. Henry mě naučil, že můžete pokračovat v práci. Pracoval jako advokát. Pokračoval v kriketu. Užíval si život naplno. A to pravděpodobně proto, protože měl dobrou a naplňující práci a starostlivou rodinu a byl schopný se sociálně realizovat. Udržel si svoji klidnou beztarostnost. Neříkám, že se přes to přenesl; nepřenesl. Udělal něco víc než to. On to prostě ignoroval. Ignoroval znetvoření, které ho v jeho životě postihlo a pokračoval bez toho, aby si ho všímal. A to je to, co tito lidé mohou udělat.

Henriapi také zobrazuje tento fenomén. Toto je muž okolo dvaceti, jehož první návštěva Británie z Nigérie proběhla kvůli jeho zhoubnému nádoru, který jsme operovali. Byla to moje nejdelší operace. Trvala 23 hodin. Dělal jsem ji s mým neurochirurgem. Odstranili jsme všechny kosti na jeho pravé straně tváře -- jeho oči, jeho nos, kosti lebky, pokožku obličeje -- a zrekonstruovali jsme ji z tkáně na jeho zádech. Pokračoval pak v práci jako bratr na psychiatrii. Oženil se a měl syna jménem Jeremiah. A opět řekl: "Tato malba mně a mého syna Jeremiaha mě zobrazuje jako úspěšného muže, jakým se i cítím být." Jeho znetvoření obličeje ho neovlivnilo, protože měl podporu své rodiny, byl úspěšný a spokojený ve své práci.

A tak jsme viděli, že můžeme změnit obličeje lidí. Ale když měníme obličeje lidí, měníme jejich identitu k lepšímu nebo horšímu? Kupříkladu, existují dva druhy operací obličeje. Můžeme je roztřídit takto. Můžeme říct, že jsou pacienti, kteří si zvolí operaci obličeje -- jako Sue. Když oni mají operaci obličeje, cítí, že se jejich život změnil, protože ostatní je pak považují za lepší lidi. Necítí se jinak. Cítí, že získali to, co nikdy neměli, že jejich obličej nyní zobrazuje jejich osobnost. A tohle je vlastně ten rozdíl mezi kosmetickou chirurgií a tímto druhem chirurgie. Ale můžete namítnout: "I tento druh operace se dá považovat za kosmetickou." Pokud uděláte kosmetickou operaci, pacienti jsou často nespokojení. Snaží se docílit v jejich životech změny. Sue se nesnažila docílit změny v jejím životě, snažila se, aby její obličej korespondoval s její osobností.

Ale také máme lidi, kteří se nerozhodli mít operaci obličeje. Lidé, kterým někdo obličej ustřelil. Posunu to na prázdnou stránku pro ty z vás kdo jsou citlivější. Tito ji měli z donucení. A opět zdůrazňuji, že pokud mají starostlivou rodinu a dobrý pracovní život, mohou žít naprosto plnohodnotný život. Jejich identita se nezmění.

Je tato záležitost okolo vzhledu a jeho posedlostí jím fenoménem západu? Rodina Muzzety by mohla vyprávět. Tohle je malá holčička původem z Bangladéše žijící ve východním Londýně, která má obrovský zhoubný nádor na pravé části obličeje, který ji již oslepil a který se rychle zvětšuje a brzo ji zabije. Po operaci, která odstranila tento nádor ji její rodiče oblékli do nádherných zelených sametových šatiček, do vlasů dali růžovou stužku a chtěli, aby tato malba byla zobrazena všude na světě i přes to, že to byli silně věřící islamisté a její matka byla zahalena v burce. Tudíž to není západní fenomén.

Neustále soudíme lidi podle jejich obličeje. Tohle se děje již od dob Lombrosa, který takto definoval obličeje kriminálníků. Tvrdil, že je možné spatřit kriminálníka podle jejich obličeje na základě fotografií, které mu ukázali. Dobře vypadající lidé jsou pokaždé považováni za přátelštější. Podívejme se na O.J ten vypadá dobře. S ním bychom chtěli trávit čas. Vypadá přátelsky. Nyní, když víme, že je odsouzený násilník není zase tak dobrý chlapík. A krása neznamená dobrotu a jistě také neznamená spokojenost.

Mluvili jsme teď o statickém obličeji a soudili jsme ho, ale je pro nás jednodušší soudit hýbající se obličej. Myslíme si, že můžeme lidi soudit podle jejich výrazů. Členové poroty ve Spojeném království rádi vidí svědky naživo aby mohli spatřit vypovídající znaky toho, když někdo lže -- mrknutí, zdrženlivost. Proto chtějí vidět svědky naživo. Todorov nám říká, že během desetiny sekundy můžeme posoudit něčí obličej. Jsme nesví z tohoto obrázku? Ano, jsme. Líbilo by se nám, kdyby obličej našeho doktora, právníka nebo našeho finančního poradce byl zakryt? Byli by jsme celkem nesví. Jsme ale dobří v posuzování vzhledu obličeje a pohybu? Pravda je, že existuje pravidlo pěti minut -- ne desetiny sekundy jak říka Todorov, ale pěti minut. Pokud strávíte s někým pět minut, začnete se zajímat o věci mimo vzhled obličeje, a lidé, kteří se vám zpočátku líbí mohou vypadat nudní a my ztratíme zájem. Lidé, kteří zpočátku nebyli vyhledávaní, protože jsme je nepovažovali za atraktivní se stanou atraktivními díky jejich osobnostem.

Mluvili jsme dost o vzhledu obličeje. Chci se s vámi teď podělit o poznatky z operace, které děláme -- kde jsme a kam míříme. Tohle je obrázek Ann, které jsme odejmuli její pravou čelist a základnu její lebky. A jak vidíte na následujícím obrázku, podařilo se nám obličej úspěšně zrekonstruovat. Ale to nestačí. Toto je, co chce Ann. Chce být venku na kajaku, chce chodit po horách. Ona toho dosáhla a tohle je to, čeho musíme dosáhnout my.

Tohle je hrozný obrázek, takže zvedám svoji ruku. Tohle je fotografie Adiho, manažer Nigerijské banky, kterému ustřelili obličej při ozbrojeném přepadení. Ztratil jeho spodní čelist, ret, bradu a jeho horní čelist a zuby. Tohle je laťka, kterou nám nastavil. "Chci vypadat takto. Takto jsem vypadal před tím." Za pomoci moderních technologií jsme použili počítače k vytvoření modelu. Vytvořili jsme model čelisti bez kosti. Poté jsme k ní ohnuli plát kovu. Umístili jsme ji tak, aby jsme si byli jistí, že je na správném místě. Pak jsme vzali kost a tkáň z jeho zad. Zde vidíte jak to drží ten plát a vidíte vložení implantátů -- a během jedné operace jsme dosáhli tohoto a tohoto. A tak je pacientův život obnoven. To je dobrá zpráva. Ačkoliv jeho kůže na bradě nevypadá stejně jako před tím. Je to kůže z jeho zad. Je tlustší, tmavší, drsnější, nemá stejný obrys. A to je to, kde selháváme. A to je případ, kdy potřebujeme transplantaci obličeje.

Transplantace obličeje má svou roli u obětí popálenin, kteří potřebují novou kůži. Můžeme vyměnit podkožní strukturu kostí, ale nejsme tak dobří při výměně kůže obličeje. Je tudíž velmi cenné mít tento nástroj dostupný na operačním sále. Pacienti však budou muset brát léky aby podpořili jejich imunitní systém do konce jejich života. Co to znamená? Jsou vystaveni vyššímu riziku infekce a zhoubného bujení. Toto není transplantát, který zachraňuje život -- jako srdce, játra nebo plíce -- je to transplantát kvality života a jako výsledek mohou pacienti říct, že pokud dostanou zhoubný typ rakoviny za 10 nebo 15 let, "Kdyby tehdy doktoři použili klasickou rekonstrukční techniku, možná bych dnes neumíral na rakovinu." To zatím nevíme. Také ale nevíme jak se cítí ohledně uznání a identity. Bernard Devauchelle a Sylvie Testelin, kteří udělali první operaci vůbec se na toto zaměřili. Počet dárců bude velmi nízký, protože kdo chce, aby byl obličej jejich milovaných odstraněn krátce po jejich smrti. Budeme tedy čelit problémům s transplantacemi obličeje.

Lepší zprávou je, že budoucnost je nablízku -- a budoucnost je vývoj tkáně. Představte si, že můžu udělat biologicky rozložitelnou kůži. Můžu ji aplikovat na místo, kde má být. Použijeme několik buněk, kmenových buněk z pacientova boku, trochu geneticky upraveného proteinu a pokud toto necháme pracovat čtyři měsíce, obličej naroste. Je to trochu jako recept od Julie Child.

Máme ale pořád mnoho problémů. Máme problém s rakovinou úst. Stále nevyléčíme mnoho pacientů -- je to nejvíce znetvořující forma rakoviny. Stále je neumíme dostatečně zrekosntruovat. V U.K. máme mnoho případů úrazů obličeje u mladých lidí. Stále neumíme odstranit jizvy. Musíme toto zkoumat. A nejlepší zpráva je, že chirurgové vědí, že musíme toto zkoumat. Založili jsme charitativní organizace, které nám pomohou financovat klinický výzkum abychom zjistili nejlepší formu léčby nyní a lepší formu léčby do budoucna, abychom jen neseděli a neříkali si: "Celkem nám to jde, nechme to jak to je."

Velmi vám děkuji.

(Potlesk)