Guy-Philippe Goldstein: Jak kybernetické útoky ohrožují světový mír

Dobré odpoledne. Pokud jste sledovali zprávy ze světa diplomacie v posledních několika týdnech, asi jste zaslechli o novém typu krize mezi Čínou a Spojenými státy americkými. týkající se kybernetických útoků na americkou společnost Google. Již mnoho o tom bylo řečeno. Někteří nazývají kyber-válkou něco, co může ve skutečnosti být jen výzvědnou operací -- a očividně nepříliš povedenou. Nicméně tato příhoda odkrývá sílící obavy Západního světa z těchto nových, kybernetických zbraní.

Pravdou zůstává, že tyto zbraně jsou nebezpečné. Jsou to zbraně nového druhu: mohou přivést svět do digitálního konfliktu, který se může vyvinout v ozbrojený souboj. Tyto virtuální zbraně mohou také zničit fyzický svět. V roce 1982, uprostřed Studené války, bylo na Sibiři vyhozeno do povětří potrubí silou tří kilotun, což odpovídá čtvrtině bomby z Hirošimy. Dnes už víme -- což bylo odhaleno Thomasem Reedem, býválým sekretářem amerických vzdušných ozbrojených sil (U.S. Air Force Secretary) za vlády Ronalda Reagana, že tato exploze byla ve skutečnosti výsledkem sabotážní akce CIA, během které se jí podařilo proniknout do IT systémů toho potrubí.

Jak nedávno odhalila americká vláda, v září 2008 byly více než 3 miliony lidí v brazilském státě Espirito Santo postiženy výpadkem proudu způsobeným vyděračským gangem kyber-pirátů. Ještě více znepokojivé pro Američany je to, že se v prosinci 2008 do toho nejsvětějšího ze svatých míst, IT systému CENTCOMu, centrálního systému, který řídí války v Iráku a Afghanistánu, pravděpodobně nabourali hackeři, kteří nepoužili nic jiného než infikované USB flashky. A s těmito flashkami se jim povedlo dostat do systémů CENTCOMu, vidět a slyšet všechno a možná i některé části nakazit. Výsledkem je, že Američané berou tuto hrozbu velmi vážně. Nyní cituji generála Jamese Cartwrighta, vice-předsedu Náčelníků Štábů (Joint Chiefs of Staff), který v správě předložené Kongresu říká, že kyber-útoky mohou být tak mocné jako zbraně masového účinku. Ba co víc, Američané se rozhodli investovat přes 30 miliard dolarů během následujících pěti let do vybudování prostředků k vedení kyber-války.

A dnes napříč celým světem vidíme jakési závody v kybernetickém zbrojení, do kterých jsou zapojeny i státy jako Severní Korea nebo dokonce Írán. Na druhou stranu nikdy neuslyšíte od mluvčích Pentagonu nebo francouzského Ministerstva obrany, že nejde vlastně o to, kdo je nepřítelem, ale jaká je povaha kybernetických zbraní. A abychom tomu porozumněli, musíme se podívat na to, jak v průběhu historie vojenské technologie udržovaly, nebo naopak ničily světový mír. Pokud bychom byli například na TEDxPaříž před 350-ti lety a bavili bychom se o tehdejších vojenských inovacích -- tedy masivních Vaubanských opevněních -- mohli bychom bývali předvídat období stability ve světě nebo v Evropě, čemuž tak tehdy v případě Evropy opravdu bylo, mezi lety 1650 a 1750.

Pokud bychom se bavili na podobné téma před třiceti nebo čtyřiceti leti, bývali bychom si povšimli nástupu jaderných zbraní a z nich vyplývající hrozby vzájemně jistého zničení, která tak zabraňovala přímému souboji mezi dvěma velmocemi. Na druhou stranu, pokud bychom vedli tuto diskuzi před 60-ti lety, viděli bychom vzestup nových leteckých a tankových technologií, které dávaly výhodu útočníkovi, a tím pádem podporovali strategii Blitzkriegu, čímž vytvářely možnost války v Evropě. Takže vojenské technologie mohou ovlivnit směr světového dění, mohou nastolit nebo přerušit světový mír -- a právě zde spočívá problém kybernetických zbraní.

První problém: Představte si potenciálního nepřítele oznamujícího, že staví kybernetickou zbraň, ale pouze pro svou vlastní obranu. No dobrá, ale co odlišuje zbraně určené k obraně od zbraní k útoku? Ještě více se situace komplikuje, když se strategie stanou nejednoznačnými. Asi před třemi lety jak USA, tak Francie prohlašovaly, že investují do vojenských kyber-technologií výhradně na obranu svých IT systémů. Ale dnes obě země říkají, že nejlepší obranou je útok. A tím pádem se připojují k Číně, jejíž strategií posledních patnácti let byly jak útok, tak obrana.

Druhý problém: Vaše země může být pod kyber-útokem takovým způsobem, že celé oblasti zahalí tma, a vy přitom ani nevíte, kdo na vás útočí. Kybernetické zbraně mají takovou zvláštní vlastnost: mohou být použity, aniž by po sobě zanechaly stopy. To dává ohromnou výhodu útočníkovi, protože obránce neví, s kým má bojovat. A pokud se obránce obrátí proti nesprávnému agresorovi, riskuje tím, že si vytvoří dalšího nepřítele a v důsledku toho bude diplomaticky izolován. Tento problém neexistuje pouze v teoretické rovině.

V květnu 2007 se i Estonsko stalo obětí kybernetického útoku, jenž poškodil jeho komunikační a bankovní systémy. Estonsko obvinilo Rusko. Ale NATO, přestože má za úkol bránit Estonsko, zareagovalo velmi popuzeně. Proč? Protože si nemohlo být 100% jisté, že za útoky stál opravdu Kreml. Abych to shrnul, tak na jedné straně, když možný nepřítel ohlásí, že staví kybernetickou zbraň, tak nevíte, zda je určena k útoku, či obraně. Na druhou stanu ale víme, že tyto zbraně dávají výhodu útočníkovi.

Ve významném článku z roku 1978 profesor Robert Jervis z Kolumbijské univerzity v New Yorku popsal model umožňující porozumět tomu, jak mohou vznikat konflikty. V tomto případě tedy, pokud nevíte, zda se potenciální nepřítel připravuje na útok, či obranu, a pokud zbraně dávají výhodu útočníkovi, dané prostředí je velmi náchylné ke vzniku konfliktu. A přesně to je prostředí, které ve dnešní době vytvářejí kybernetické zbraně, a, z historického hlediska, předcházelo takové prostředí v Evropě První světové válce. Takže kyber-zbraně jsou nebezpečné nejen svou povahou, ale navíc vyvolávají velmi nestabilní prostředí.

Pokud si pamatujete Studenou válku, šlo o velmi těžkou, ale zároveň stabilní hru, kterou hráli pouze dva hráči, což umožňovalo jakousi koordinaci mezi těmito dvěma velmocemi. Dnes se ale pohybujeme v multipolárním světě, kde je koordinace mnohem obtížnější, jak jsme mohli vidět v Kodani. A tato koordinace se může stát ještě choulostivější s příchodem kyber-zbraní. Proč? Protože žádný národ si nemůže být jistý, jestli má jeho soused v plánu zaútočit. To vede k tomu, že jednotlivé národy žijí pod neustálou hrozbou, kterou laureát Nobelovy ceny Thomas Schelling pojmenoval jako "vzájemný strach z překvapivého útoku", (reciprocal fear of surprise attack) tedy, že já nevím, zda má můj soused v plánu na mě zaútočit, nebo ne -- a možná se to ani nikdy nedozvím, a tak převezmu iniciativu a zaútočím jako první.

Zrovna minulý týden vyšel v New York Times článek, který byl datován k 26. lednu 2010 a ve kterém poprvé vyšlo najevo, že autority v Národní bezpečnostní agentuře (NSA) zvažovali možnost preventivního útoku v případě, že by USA mohly být napadeny kyber-zbraněmi. A tyto preventivní útoky se nemusí týkat pouze kyberprostoru. V květnu 2009 generál Kevin Chilton, velitel Amerických jaderných sil (U.S. nuclear forces), prohásil, že v případě kybernetického útoku na USA by přicházely v potaz všechny možnosti.

Kybernetické zbraně nenahrazují tradiční nebo jaderné zbraně -- ony pouze přidávají novou vrstvu k dosavadním válečným systémům. V rámci toho však také zvyšují riziko zažehnutí konfliktu -- a jak jsme právě viděli, tak velmi závažné riziko -- riziko, které možná budeme muset řešit pomocí kolektivních bezpečnostních uskupení, která zahrnují nás všechny: Evropská spojenectví, členy NATO naše Americké přátele a spojence, naše další Západní spojence a možná, s trochou diplomatických schopností, také naše ruské nebo čínské partnery.

Informační technologie, o kterých mluvil Joël de Rosnay a které se historicky vyvinuly z vojenského výzkumu, jsou dnes na vrcholu svých útočných a ničivých možností, a pokud nebudeme opartní, klidně zítra naprosto zničit světový mír.

Děkuji vám.

(Potlesk)