Evgeny Morozov: Je internet tím, čeho se Orwell obával?

Dobré ráno. Myslím, že jakožto mrzutý Východoevropan bych měl dnes být za toho pesimistického. Tak se mnou mějte strpení. Jsem z bývalé sovětské republiky Bělorusko, která, jak někteří z vás možná vědí, není zrovna oázou liberální demokracie. Proto jsem byl vždy uchvácen tím, jak vlastně může technika přetvořit a zpřístupnit autoritativní společnosti jako je ta naše.

Takže když jsem končil své studium, rozhodl jsem se, velmi idealisticky, že se přidám k nevládní organizaci, která používala sociální média k prosazování demokracie a mediální reformy ve většině bývalého Sovětského svazu. Jenže k mému překvapení jsem zjistil, že diktatury se jen tak lehce nerozpadají. Vlastně, některé to přežijí, a jiné se stanou ještě represivnějšími.

A tak jsem přišel o svůj idealismus, rozhodl se dát výpověď a studovat, jak vlastně internet může bránit demokratizaci. Musím vám říct, že tohle nikdy nebyl příliš oblíbený argument. A pravděpodobně stále u některých z vás, co tu sedíte, není. Nikdy nebyl oblíbený mezi předními politiky, speciálně těmi ve Spojených státech, kteří si jaksi mysleli, že nová média budou schopna dosáhnout toho, co zbraně nedokázaly. To jest, prosadit demokracii v obtížných místech, kde už všechno zkusili a všechno selhalo. Myslím, že kolem roku 2009 tato informace konečně dospěla do Británie. Takže bych měl pravděpodobně přidat na seznam i Gordona Browna.

Nicméně, máme tu argument, který se týká logistiky, a který žene většinu této rozpravy. Podíváte-li se na to z dostatečné blízkosti, uvidíte, že z velké části jde o ekonomiku. Kybernetičtí utopisté tvrdí, že tak jako faxy a kopírky v 80. letech, tak blogy a sociální sítě radikálně mění ekonomii protestu. Takže se lidé bouří nevyhnutelně. Jednoduše řečeno, až dosud se předpokládalo, že pokud lidi dostatečně propojíte, dáte-li jim dostatek elektronických zařízení, příchod demokracie je nevyhnutelný.

A mám-li být upřímný, tenhle názor se mi nikdy moc nezdál, z části asi i proto, že jsem do té doby nikdy neviděl, aby se tři američtí prezidenti na něčem shodli. (smích) Ale kromě toho, logice, která za tím vším stojí já říkám iPod(ový) liberalismus. Předpokládáme, že každý Iránec nebo Číňan, který má a miluje svůj iPod, bude rovněž milovat liberální demokracii. Znovu se domnívám, že to tak úplně neplatí.

Ale za mnohem větší problém považuji, představu -- že bychom měli shazovat iPody a ne bomby -- jsem si jist, že by to byl úžasný titul nové knihy Thomase Friedmana. -- Což je málokdy dobrým znamením, nebo ne? Takže mnohem větším probléme na célé této věci je, že se zaměňuje předpokládané užití technologii s tím skutečným užitím. Ti z vás, kteří si myslí, že nová média a internet nám nějak mohou pomoci odvrátit genocidu, pak se stačí podívat na Rwandu. Byly to právě dvě rádio stanice, které tam v 90. letech byly převážně zodpovědné za podněcování etnické nenávisti.

Ale zpět k internetu, nad to nadevše můžete vidět, že určité vlády zdokonalily způsob využití kybernetického prostoru k propagandistickým účelům. Nebo ne? A vytvářejí to, čemu říkám spinternet (otočnet). Což je jakási kombinaci víření a otáčení na jedné straně a internetu na druhé straně. Vlády od Ruska, přes Čínu až po Irán totiž najímají, školí a platí blogery, aby psali ideologické komentáře a přispívali ideologickými příspěvky na blogy, které se vyjadřují k citlivým politickým problémům.

Možná přemýšlíte, proč to dělají? Proč se zapojují a včleňují do kybernetického prostoru? Moje teorie je, že cenzura je na řadě z těchto míst vlastně mnohem méně účinná, než si myslíte. Ve chvíli, kdy uveřejníte na blogu nějakou kritiku, i přestože se vám podaří to okamžitě zakázat, stejně se to rozšíří na tisíce a tisíce dalších blogů. Takže čím víc něco blokujete, tím víc podněcujete lidi, aby tu cenzuru obešli, a měli tak navrch v téhle honbě kočky za myší. Takže jediným způsobem jak mít tu informaci pod kontrolou je pokusit se ji otočit a obvinit kohokoliv, kdo napsal něco kritického, z toho, že je například agentem CIA.

Tohle se děje poměrně často. Dám vám příklad, jak to funguje v Číně. V únoru 2009 tam došlo k případu, který byl pojmenován "Uteč kočce." Pro ty, kteří nevědí, oč jde, malé shrnutí. Takže, 24-letý muž, Číňan, zemřel ve vazbě. Policie řekla, že se to stalo, protože hrál na schovávanou, které se v Čínštině říká "uteč kočce", s ostatními vězni a narazil hlavou do zdi. Tohle vysvětlení se moc nezamlouvalo řadě čínských blogerů.

A okamžitě začali uveřejňovat kritické komentáře. Na oblíbeném čínském webu QQ.com se během hodiny objevilo 35,000 komentářů na toto téma. Úřady však udělaly něco velmi chytrého. Místo toho, aby tyto komentáře mazaly, oslovili blogery. Jednoduše řekli: "Podívejte, byli bychom rádi, kdybyste se stali vyšetřovateli řad občanů na netu." Přihlásilo se asi 500 lidí a čtyři byli vybráni, aby si na vlastní oči mohli prohlédnout ono zmíněné zařízení, zkontrolovat jej, a pak o tom napsat blog. Během několika dní upadla celá událost v zapomnění, k čemuž by nikdy nedošlo, kdyby se snažili kritiku na internetu jen zablokovat. Lidé by o tom mluvili týdny.

Tohle vlastně pasuje na další zajímavou teorii, která se věnuje dění v autoritářských státech a v jejich kybernetickém prostoru. Politologové to nazývají autoritářskou veřejnou rozpravou. Ke které dochází, když se vlády začnou obracet na své kritiky a nechají je, aby mezi sebou komunikovali online. Máme sklon domnívat se, že to nějak ublíží daným diktaturám, ale v řadě případů je to jen posílí. Možná si říkáte, jako to? Ukážu vám krátký přehled důvodů, proč autoritářská veřejná rozprava vlastně může prospět diktátorům.

Za prvé, je to celkem jednoduché. Většina z nich se pohybuje v naprostém informačním vakuu. Oni vlastně nemají údaje, které potřebují, aby rozpoznali blížící se hrozby, kterým režim musí čelit. Takže je dobré podporovat lidi, aby byli online a sdíleli na blogách a internetu informace a údaje, neboť úředníci na nižších pozicích a aparátčíci budou stále skrývat to, co se vlastně v zemi děje, nebo ne? Z tohoto pohledu, je vlastně skvělé, že jsou blogy a wiki zdrojem informací.

Za druhé, zahrnout veřejnost do rozhodování je také přínosné, protože to pomáhá sdílet vinu za politická rozhodnutí, která nakonec nevyšla. Řeknou: "Podívejte, my jsme se vás ptali, my jsme to s vámi projednali, zvolili jste si to. Měli jste to na první stránce svého blogu. Takže skvěle. Je to vaše vina."

A nakonec, účelem jakékoliv autoritářské veřejné rozpravy je většinou snaha zvýšit oprávněnost daného režimu, jak doma tak v zahraničí. Takže je dobře přizvat lidi do nejrůznějších fór a nechat je podílet se na rozhodování. Dojde totiž k tomu, že pak můžete ukázat na danou iniciativu a říct, "Máme demokracii. Máme diskusi."

Ukážu vám to na příkladu jednoho ruského regionu, který nyní zapojil své občany do plánování na rok 2020. Na internetu se mohou zapojit a přispět se svými nápady a návrhy, jak by měl daný region vypadat v roce 2020. Ti, kdo byli v Rusku vědí, že v Rusku se neplánovalo ani měsíc dopředu. Takže zapojit lidi do plánování na rok 2020 nutně nemusí vést ke změně. Neboť diktátoři jsou stále těmi, kdo ovlivňují danou agendu.

Příklad z Iránu. Všichni jsme slyšeli o Twitter revoluci, která se tam odehrála. Ale podíváme-li se zblízka, uvidíme, že vlastně velká většina sítí a blogů, účtů na Twitteru a na Facebooku byly stále v provozu. Možná byly o něco pomalejší, ale aktivisté k nim stále měli přístup. Mít k nim přístup je vlastně velmi dobré pro řadu autoritářských států. Je to důležité jednoduše proto, že zpravodajské služby mají volný přístup k těmto informacím.

V minulosti by vám to trvalo týdny, ne-li měsíce, abyste zjistili, jak jsou iránští aktivisté mezi sebou provázáni. Dnes vlastně jen stačí podívat se na jejich stránku na Facebooku, abyste věděli, jak jsou propojeni. KGB, a nejen KGB, měla ve zvyku týrat, aby tyto údaje získala. Dnes je to dostupné na internetu. --

Myslím, že tím nejvíce zavádějícím pojmenováním, s jakým kybernetičtí utopisté přišli, jsou digitální domorodci - lidé, kteří se narodili v době internetu. Často slyšíme o kybernetickém aktivismu, jak se lidé díky internetu stávají aktivnějšími. Jen výjimečně slyšíme o kybernetickém hedonismu, tedy, jak se lidé stávají pasivnějšími. Proč? Protože jaksi předpokládají, že internet se stane jakýmsi spouštěčem změny, který popostrčí mladé lidi do ulic, zatímco ve skutečnosti to může být novým opiem mas, které bude držet lidi doma ve jejich pokojích, kde budou stahovat pornografii. Tahle možnost se však nebere příliš v úvahu.

Takže na každého digitálního odpadlíka, který demonstruje v ulicích Teheránu, tu mohou být dva digitální zajatci, kteří se bouří jen v ulicích World of Warcraft. To je realita. A není na tom nic špatného, protože internet dal těmto mladým lidem řadu možností. Hraje pro ně zcela jinou společenskou roli.

Podíváte-li se na některé výzkumy toho, jak mladí lidé vlastně využívají internet, zjistíte, že množství teenagerů, například v Číně, kterým internet rozšiřuje sexuální život, je třikrát vyšší než těch ve Spojených státech. Takže internet hraje společenskou roli, ta však nutně nemusí vést k politické angažovanosti.

Představuji si to jako jakousi hierarchii kybernetických potřeb v prostoru. To jsem zcela ukradl od Abrahama Maslowa. Snažím se říct, že když zavedeme internet do odlehlé ruské vesnice, to co přiláká lidi k internetu nebude zpráva o dodržování lidských práv. Bude to pornografie, Sex ve městě nebo možná legrační videa koček. A tohle si musíte uvědomit.

Co bychom s tím měli dělat? Měli bychom přestat uvažovat o počtu iPodů na občana a začít přemýšlet o způsobech, jak pomoci a posílit intelektuály, disidenty, nevládní organizace a členy občanské společnosti. Je dost velká pravděpodobnost, že i s ohledem na otočnet a autoritářskou veřejnou rozpravu, tyhle hlasy nebude slyšet. Myslím, že bychom se měli zbavit některých našich utopistických předpokladů a raději s tím začít něco dělat. Děkuji --