Eva Ensler: A najednou – mé tělo

Po dlouhou dobu jsem tu byla já a mé tělo. Já se sestávalo z příběhů, tužeb, snažení a přání. Já se snažilo nebýt produktem mé dramatické minulosti, ale oddělení mezi mým já a tělem, k němuž už došlo, bylo docela dost výrazným výsledkem. Já se vždy snažilo se stát někým, nebo něčím. Jeho existence tkvěla pouze v usilování. A mé tělo mi často překáželo.

Já bylo vznášející se hlava. Mnoho let jsem v podstatě nosila jen klobouky. To byl způsob, jakým si udržovat hlavu na krku. To byl způsob, jakým jsem hledala sama sebe. Měla jsem strach, že kdybych klobouk sundala, já by zmizelo. Měla jsem terapeuta, který mi jednou řekl: "Eve, už sem chodíte dva roky, ale, upřímně řečeno, nikdy mi nedošlo, že máte i tělo." Tenkrát jsme žila ve městě, protože, upřímně řečeno, měla jsem strach ze stromů. Nikdy jsem neměla dítě, protože hlava nemůže rodit. Miminko se nenarodí jen tak z úst.

Vzhledem k tomu, že jsem nedokázala své tělo zaměřit, začla jsem se ptát ostatních žen na jejich těla, obzvlášť na vaginu, protože jsem měla dojem, že vaginy jsou svým zůsobem důležité. Na základě toho jsem napsala "Monology vagíny", což mě vedlo k tomu, že jsem obsesivně a nepřetržitě mluvila o vagínách při jakékoliv příležitosti. Často i před cizími lidmi. Jeden večer jsme během vystoupení opravdu vstoupila do své vagíny. Byla to extatická zkušenost. Vyděsilo mě to, dodalo mi to energii, a tak jsem se stala posedlou osobou, posedlou vagínou.

Začala jsem vnímat své tělo jako věc, věc, která se umí rychle pohybovat, věc, která umí dělat další věci, hodně věcí, všechny najednou. Začala jsem se koukat na své tělo jako na iPad nebo na auto. Řídila jsem ho a očekávala od něj výkon. Nemělo limity. Bylo nepřemožitelné. Bylo určeno k tomu, aby bylo dobyto a ovládnuto, jako sama Země. Nevěnovala jsem mu pozornost, jen jsem ho řídila a dávala mu směr. Neměla jsem se svým tělem trpělivost, vynucovala jsem si, co bude dělat. Byla jsem hamižná. Brala jsem si od těla víc, než co mohlo nabídnout. Pokud jsem byla unavená, pila jsem více kávy. Když jsem měla strach, chodila jsem na ještě nebezpečnější místa.

Samozřejmě, že jsme měla chvíle, kdy jsem si svého těla vážila, bylo to ale takové, jako když má týrající rodič občas záchvěv vlídnosti. Můj otec na mě byl doopravdy milý, například na mé šestnácté narozeniny. Občas jsem slýchávala lidi šeptat, že bych měla mít své tělo ráda, tak jsem se naučila, jak na to. Byla jsem vegetariánka, abstinentka, nekouřila jsem. Ale tohle všechno byl jen důmyslnější způsob, jak kontrolovat své tělo, další odtržení se, bylo to jako pěstovat zeleninu na dálnici.

Protože jsem tak často mluvila o své vagíně, hodně žen mi začalo vyprávět o svojich, byly to jejich příběhy o jejich tělech. Tyto příběhy mě motivovaly k cestování kolem světa, byla jsem ve více než 60 zemích. Slyšela jsem tisíce příběhů. Musím vám říct, že vždycky nastal moment, kdy se mnou ženy sdílely tu konkrétní chvíli, kdy se oddělily od svého těla, kdy opustily svůj domov. Slyšela jsem o ženách zneužívaných ve svých postelích, zbičovaných ve svých burkách, ponechaných svému osudu na parkovištích, popálených kyselinou doma v kuchyni. Některé ženy to umlčelo a zmizely. Jiné se staly šílenými, posedlými stroji, tak jako já.

Uprostřed svých cest jsem dovršila 40 let a začala jsem své tělo nenávidět, což byl v podstatě pokrok, protože mé tělo existovalo aspoň dost na to, abych ho mohla nenávidět. To, co jsem nenáviděla nejvíc, byl můj žaludek. Byl důkazem mé nedostatečné úrovně, toho, že jsem stará a nejsem báječná, dokonalá a ani schopná se zapasovat do přednastavené role v práci. Můj žaludek byl důkazem mého selhání, toho, že mě zradil, že se porouchal. Tématem mého života se stalo to, že jsem se ho zbavovala, a že jsem byla tímto zbavováním posedlá. Došlo to tak daleko, že jsem o tom napsala divadelní hru. Ale čím více jsem o něm mluvila, tím víc se mé tělo externalizovalo a fragmentovalo. Stalo se zábavou, novým druhem komodity, něčím, co jsem prodávala.

A pak jsem se dostala jinam. Šla jsem za hranice toho, co jsem si myslela, že vím. Jela jsem do Demokratické republiky Kongo. Tam jsem slyšela příběhy, které přebily všechny předešlé. Slyšela jsem příběhy, které se dostaly do mého těla. Slyšela jsem o holčičce, která na sebe neustále čůrala, protože do ní vniklo mnoho dospělých vojáků. Slyšela jsem o 80. leté ženě, které vojáci zlomili nohy, vyrvali je z kloubních hlavic a ohnuli jí je nad hlavu, když ji znásilňovali. Takových příběhů jsou tisíce. Hodně žen mělo ve svých tělech díry, díry, krátery, které byly důsledkem válečných nepravostí, díry v tkáni svých duší. Tyto příběhy zaplnily mé buňky a nervy. A, upřímně řečeno, tři roky jsem nemohla spát.

Všechny tyto příběhy se začaly krvavě slévat dohromady. Znásilňování Země, drancování minerálů, ničení vagín -- nic mi už nepřipadalo oddělené. Milice znásilňovaly šestiměsíční miminka proto, aby mohly vzdálené země získat přístup ke zlatu a koltanu pro své iPhony a počítače. Mé tělo teď už nebylo jen posedlým strojem, bylo také zodpovědné za ničení těl ostatních žen, ve své šílené snaze vyrobit více strojů, které by podporovaly rychlost a výkonnost mého stroje.

Potom jsem dostala rakovinu ... nebo jsem zjistila, že mám rakovinu. Objevila se, jako když letící pták narazí do okenní tabulky. Najednou jsem měla tělo, tělo, do kterého bylo bodáno, šťoucháno a které propichovali, tělo, které bylo rozříznuto, tělo, jehož orgány byly vyňaty, přemístěny, znovu uspořádány a poskládány dohromady, tělo, které bylo snímané, byly do něj zasunovány trubice, tělo, které bylo páleno chemikáliemi. Rakovina prorazila zeď mé oddělenosti. Najednou jsem pochopila, že krize v mém těle je krizí světa, která se neměla odehrát později, děla se právě teď.

Má rakovina byla najednou rakovinou, která byla všude, byla to rakovina krutosti, rakovina chamtivosti, rakovina, která se dostává do lidí žijících hned u chemických továren -- jsou většinou chudí -- rakovina v plicích horníka z uhelných dolů, rakovina vyvolaná stresem z nenaplněných ambicí, rakovina pohřbených traumat, rakovina kuřat v kleci a ryb ve znečištěných vodách, rakovina v děloze ženy, když byla znásilněna, rakovina, která je kvůli naší ignoranci všude.

Ve své nové vizionářské knize nazvané "Nové já, nový svět" Philip Shepherd napsal: "Když je člověk oddělený od svého těla, je také oddělený od světa, který se pak zdá být něco jiného než člověk, oddělený od člověka, než aby byl živoucím propojením, jehož jsme součástí." Před rakovinou byl svět oddělený. Bylo to, jako bych žila ve jezírku stojaté vody a rakovina roztříštila tu hráz, která mě oddělovala od většího moře. V něm teď plavu. Nyní ležím na trávě, třu se o ni svým tělem a miluju bláto na svých nohách a chodidlech. Každý den podnikám pouť k jedné smuteční vrbě na břehu Seiny a prahnu po zelených plochách buše obklopující Bukavu. A když silně prší, křičím a běhám v kruzích.

Vím, že vše je propojené, a že jizva, která se mi táhle po celém těle, je stopa po zemětřesení. A já jsem s dalšími třemi miliony lidí v ulicích Port-au-Prince. A oheň, který ve mě hoří během třetího ze šesti dnů chemoterapie, je ten samý oheň, který hoří v lesích celého světa. Vím, že ten bolák který po operaci vyrostl okolo rány, těch čtyři sta padesát gramů hnisu, je zamořený Mexický záliv, a vím, že ve mě byli naftou obalení pelikáni a plovoucí mrtvé ryby. A že cévky, které do mě bez patřičného umrtvení zasouvali, způsobily, že jsem křičela stejně, jako křičí Země, když do ní vrtáme.

Během mé druhé chemoterapie moje matka vážně onemocněla a já se za ní vypravila. Ve jménu propojení chtěla před svou smrtí jedinou věc, chtěla domů, ke svému milovanému Mexickému zálivu. Tak jsme ji vzali domů a já se modlila, aby se ropa nedostala k její pláži dřív, než zemře. Naštěstí se tak nestalo. A ona tak tiše zemřela na svém oblíbeném místě.

O několik týdnů později jsem byla v New Orleans a moje krásná, oduchovnělá kamarádka mi řekla, že pro mě chce udělat léčivý rituál. Cítila jsem se poctěná. Šla jsem k ní domů, bylo ráno a ranní neworleanské slunce prosvítalo závěsy. Moje přítelkyně připravovala velkou mísu a já se zeptala: "Co to je?" Odpověděla: "To je pro tebe. Květiny to zkrášlí a med osladí." Zeptala jsem se: "A co má být ta voda?" A ve jménu propojenosti řekla: "To je přece Mexický záliv." Odpověděla jsem: "Samozřejmě, že je." Přišly další ženy, seděly v kruhu a Michaela omývala mou hlavu v té posvátné vodě. Zpívala, chci říct, že celé její tělo zpívalo. I ostatní ženy zpívaly a modlily se za mě a za moji matku.

Když se Mexický záliv rozléval po mojí holé hlavě, zjistila jsem, že v něm je to nejlepší i nejhorší z nás. Byla to chamtivost a lehkomyslnost, která vedla k explozi hloubení vrtů. Byly to lži, které jsme si vymýšleli, předtím i potom. Byl to med, který osladil vodu, byl to olej, který ji zničil. Byla to má holá hlava, která se nyní cítila dobře i bez klobouku. Bylo to celé mé já, vpíjející se do Michaelina klínu. Byly to slzy, které splývaly s Mexickým zálivem a stékaly mi po tvářích. Bylo to konečně spočinutí v mém těle. Byl to smutek, že to tak dlouho trvalo. Bylo to nalezení mého místa a obrovské zodpovědnosti, která přichází s propojením. Byla to stále trvající ničivá válka v Kongu a lhostejnost světa. Byly to ženy z Konga, které teď povstávají. Byla to má matka, která odešla přesně ve chvíli, kdy jsem se rodila. Bylo to zjištění, že jsem stála na prahu smrti, stejně jako Země, naše matka, se jen stěží udržuje v chodu, stejně jako 75 % světové populace, které jen tak tak přežívá, stějně jako existuje způsob, jakým lze přežít.

Zjistila jsem, že to je propojené s pozorností a materiálními zdroji, které si zaslouží každý. Byli to přátelé, kteří jsou oporou, a milující sestra. Byli to moudří doktoři a rozvinutá medicína a chirurgové, kteří vědí, co mají jejich ruce dělat. Byly to nedostatečně placené a doopravdy milující řádové sestry. Byli to léčitelé a vonné oleje. Byli to lidé, kteří objevili zaříkávání a rituály. Bylo to mít vidinu budoucnosti a něco, za co je třeba bojovat, protože vím, že tento boj není jen můj. Byly to miliony modliteb. Byly to tisíce zvolání haleluja a miliony óm. Byla to spousta vzteku, choromyslný humor, hodně pozornosti, rozhořčení. Byla to energie, láska a radost. Byly to tyto všechny věci. Byly to tyto všechny věci. Byly to tohle všechno, ve vodě, na světě, v mém těle.

(potlesk)