Emiliano Salinas: Občanská reakce na násilí

Jmenuji se Emiliano Salinas a povím vám o úloze, kterou my všichni členové společnosti máme v době násilí, které v tuto dobu zmítá naší zemí. Narodil jsem se v roce 1976. Vyrůstal jsem v tradiční mexické rodině. Měl jsem poměrně normální dětství: chodíval jsem do školy, hrával jsem si s přáteli a bratranci. Pak se můj otec stal prezidentem Mexika a můj život se změnil.

To, co se vám chystám říct, teda aspoň některé z věcí, které se chystám říct, mohou vyvolat polemiku. Jednak proto, že to řeknu já. A také proto, že to, co řeknu, je pravda, což většinu lidí zneklidní, protože to je něco, co nechceme slyšet. Ale je důležité si to poslechnout, protože to jsou věci nepopiratelné a jasné. Nebude se to líbit ani členům kriminálních organizací, a to ze stejných důvodů. Povím vám o roli, kterou jako členové společnosti hrajeme v tomto fenoménu, a o čtyřech úrovních odpovědí na násilí, které jako občané máme. Pro mnohé bude zřejmě těžké oddělit skutečnost, že jsem synem bývalého prezidenta, od skutečnosti, že jsem občanem, kterému osud této země není lhostejný. Nebojte se. Není to potřeba k tomu, abyste pochopili důležitost toho, co se vám chystám říci.

Myslím, že máme v Mexiku problém. Máme velký problém. Myslím, že na tomto se shodneme. Nikdo to asi nezpochybňuje. Všichni souhlasíme, že máme problém. Ale to, na čem se neshodneme, je, co je ten problém. Je to Zetas? Obchodníci s drogami? Vláda? Korupce? Chudoba? Nebo něco jiného? Myslím, že ani jedno z toho není ten problém. Tím nemyslím, že si nezaslouží pozornost. Ale nebudeme schopni se postarat o žádný z těchto problémů, pokud nevyřešíme ten skutečný, který Mexiko má.

Skutečný problém, který tu máme, je, že většina lidí se cítí jako oběti vnějších okolností. Jsme zemí obětí. I v historii jsme se vždy chovali jako oběti něčeho či někoho. Byli jsme oběti Španělů, Francouzů, dona Porfiria, politických stran. Také mého otce. I současného prezidenta El Peje. A nyní Zetas, obchodníků s narkotiky, kriminálníků a únosců... No tak počkat! Počkat! Co když žádná z těchto věcí není problém? Problémem nejsou věci, kterých se cítíme být oběťmi. Problémem je, že se chováme jako oběti. Potřebujeme otevřít oči, abychom viděli, že nejsme oběti. Kéž bychom se přestali cítit jako oběti, přestali chovat jako oběti, naše země by se rázem změnila!

Povím vám, jak se dá přejít od společnosti, která se chová jako oběti různých okolností, k zodpovědné, angažované společnosti, která má osud své země pevně ve svých rukou. Povím vám o čtyřech různých úrovních občanské reakce na násilnosti, od nejslabší až po nejsilnější. První úroveň, tedy ta nejméně významná forma reakce vůči násilí, je popírání a apatie. Dnes je velká část mexické společnosti ve stavu popírání situace, ve které se nacházíme. Snažíme se pokračovat v našem každodenním životě, ačkoliv to situace úplně neumožňuje. Náš každodenní život je přinejmenším ovlivněn neobvyklými a nevšedními okolnostmi. Je to jako někdo, kdo má vážnou nemoc, a snaží se předstírat, že má chřipku a že ho to samo od sebe přejde. Chceme předstírat, že Mexiko má chřipku. Ale Mexiko nemá chřipku. Má rakovinu. A pokud s tím nic neuděláme, tak nás rakovina jednou zabije.

Je potřeba, aby se mexická společnost dostala ze stavu popírání a apatie na další úroveň občanské odpovědnosti, kterou je poznání. Pochopení závažnosti celé situace vyvolá v lidech strach. Ale strach je lepší než apatie, protože strach nás nutí něco udělat. Dnes mnoho lidí v Mexiku žije v tomto strachu. Máme strach. A chováme se podle toho. Povím vám, v čem je problém, když se chováte pod strachem. Strach je druhá úroveň reakce obyvatelstva na násilí.

Podívejte se na mexické ulice: jsou nebezpečné kvůli násilí, tudíž lidé zůstávají doma. Jsou pak ale ulice více nebo méně bezpečné? Méně bezpečné! Ulice pak jsou ještě prázdnější a nebezpečnější, takže ještě více zůstáváme doma -- a ulice jsou pak ještě prázdnější a nebezpečnější a my zůstáváme doma ještě více. Tento ničemný kruh skončí tak, že budou všichni sedět zavření doma, vystrašení na smrt. S ještě větším strachem, než jaký měli na ulicích. Musíme se tomuto strachu postavit. Potřebujeme, aby se mexická společnost, mexičtí občané, kteří jsou na této úrovni, posunuli na další úroveň, kterou je akce.

Musíme se postavit strachu a vzít si zpět naše ulice, naše města, naše sousedství. Pro mnoho lidí konat znamená mít kuráž. Strach se přenese do vzteku. Řeknou: "Už tohle dále nesneseme. Pojďme s tím něco udělat." Doposud -- a tohle je důležitý fakt -- bylo v Mexiku v roce 2010 evidováno asi 35 případů veřejného lynčování. Běžně je to jedno nebo dvě za rok. Teď jsme svědky jednoho každý týden. To ukazuje, že lidé jsou zoufalí a berou zákon do vlastních rukou. Ale bohužel, násilné akce -- ačkoliv je každá akce lepší než nic -- ale být takto součástí násilí jen zakryje skutečnou prvotní násilnost. Když se já chovám násilně vůči tobě a ty se zachováš podobně, tak jsi součástí této násilnosti a jen bráníš tomu, aby bylo vidět moje násilí.

Občanská odpověď je důležitá, ale je také důležité přenést lidi, kteří jsou na této úrovni vzteku a násilných akcí, na další úroveň, kterou je nenásilná akce. Tedy pokojné, koordinované akce občanů, což ale neznamená, že jsou pasivní. Znamená to, že jsou odhodlané a efektivní, ale nenásilné. V Mexiku máme příklady takových akcí. Před dvěma lety byl v městě Galena, v Chihuahua unesen člen komunity, Eric Le Barón. Jeho bratři, Benjamín a Julián, se spojili se zbytkem společnosti, aby společně vymysleli, co bude nejlepší udělat: zaplatit výkupné, obrátit zbraně proti únoscům, anebo požádat vládu o pomoc.

Nakonec se Benjamín a Julián rozhodli, že to nejlepší, co mohou udělat, je zmobilizovat komunitu a konat společně. Co tedy udělali? Zmobilizovali celou komunitu Le Barón, a vydali se do Chihuahua, kde si společně sedli v parku uprostřed města. A poslali únoscům zprávu: "Jestli chcete výkupné, tak si pro něj přijďte. Budeme tady na vás čekat." A ani se nepohli. O sedm dní později byl Eric propuštěn, a mohl se vrátit domů. Toto je příklad toho, co dokáže udělat organizovaná skupina lidí, která jedná.

Ovšem kriminálníci mohou reagovat. A také reagovali. 7. července 2009 byl Benjamín Le Barón zavražděn. I přesto Julián Le Barón nepřestává pracovat a mobilizuje celou společnost v Chihuahua již více než rok. A už rok ví, že na jeho hlavu byla vypsána odměna. Ale přesto se nevzdává. A pokračuje v organizování a mobilizaci lidí. Tyto hrdinské činy existují po celé zemi. S tisícovkou takových, jako je Julian, by Mexiko bylo rázem jinou zemí. A oni tam někde jsou! Jen o sobě musí dát vědět. Narodil jsem se v Mexiku, vyrostl jsem v Mexiku a během té doby jsem se naučil Mexiko milovat. A myslím, že každý, kdo kdy vkročil na tuto zem -- a zajisté všichni Mexičané -- se mnou bude souhlasit, že zamilovat si Mexiko není těžké.

Cestoval jsem hodně po světě a nikde jinde jsem neviděl takovou vášeň, jakou mají Mexičané. To zanícení, s jakým podporujeme národní fotbalové družstvo. Ale taktéž zanícení, s jakým pomáháme obětem katastrof, jako při zemětřesení v roce 1985 či během letošních povodní. Vášeň, se kterou zpíváme národní hymnu již od útlého dětství, kdy jsme si mysleli, že Masiosare je neznámý nepřítel. A jako děti jsme zpívali "voják v každém synovi." Myslím, že ta nejhorší urážka, ten nejhorší způsob, jak urazit Mexičana, je urazit jeho matku. Je to nejcennější, co v životě máme. Mexiko je naší matkou, která dnes pláče pro své děti. Procházíme si tím nejtemnějším obdobím naší historie. Naše matka Mexiko je zneucťována přímo před našima očima. Co s tím uděláme? Masiosare, ten neznámý nepřítel, je zpět. Kde je ten voják v každém z nás?

Mahatma Gandhi, jeden z největších bojovníků za lidská práva, řekl: "Ty musíš být tou změnou, kterou chceš vidět ve světě." Mexiko dnes hledá lidi jako Gandhi. Potřebujeme je. Potřebujeme muže a ženy, kteří milují Mexiko a kteří jsou ochotni podniknout potřebné kroky. Vyzývám tímto všechny opravdové Mexičany, aby se připojili k této iniciativě. Je to výzva -- aby všechny ty věci, které milujeme na Mexiku -- festivaly, trhy, restaurace, kuchyně, tequilu, mariachi, serenády, hostince, Grita, Den Mrtvých, Svatého Miguela, radost, vášeň pro život, boj a všechno to, co znamená být Mexičan -- aby to všechno nezmizelo ze světa.

Čelíme velmi mocnému protivníkovi. Ale je nás mnohem víc. Mohou vzít člověku život. Kdokoli mě může zabít. Nebo vás, nebo vás. Ale nikdo nemůže zabít duši skutečných Mexičanů. Tato bitva je předem vyhraná, ale je potřeba ji bojovat. Před 2000 lety římský básník Juvenal řekl něco, co i dnes zní v srdci všech opravdových Mexičanů. Řekl: "Považuj za největší hřích upřednostnit prosté bytí před ctí. A dávej pozor, abys -- ve snaze zachránit si život -- neztratil to, kvůli čemu má smysl žít. Děkuji. (Potlesk)