Obezita + hlad = 1 globální potravinový problém

Já jsem Ellen a jsem naprosto posedlá jídlem. Ale nebylo tomu tak vždycky. Ze začátku jsem byla posedlá globální bezpečností, protože jsem v době 11. září bydlela v New Yorku, a to s tím evidentně hodně souvisí. A dostala jsem se od globální bezpečnosti k výživě, protože jsem si uvědomila, že když mám hlad, jsem fakt naštvaná. A předpokládám, že zbytek světa je na tom zrovna tak. Zvláště pak, když jste hladoví vy, vaše děti, děti vašich sousedů a celé vaše okolí, pak jste vcelku naštvaní. A když se na to podíváte, vypadá to, že oblasti světa, kde jsou hladoví jsou také oblastmi světa, které jsou docela nebezpečné.

Přijala jsem proto práci pro Světový potravinový program OSN jako způsob, jak se pokusit ovlivnit dané bezpečnostní hrozby skrze otázky zajištění jídla. A když jsem tam byla, objevila jsem jeden jejich program, který považuji za nejgeniálnější. Jmenuje se Školní krmení a jde o opravdu jednoduchý nápad jak se dostat z toho cyklu chudoby a hladu, který neustává pro spoustu lidí po světě, a zastavit jej. Tím, že děti dostanou ve škole jídlo zadarmo, je nalákáte do školy, a tak jim zřejmě poskytnete vzdělání, první krok z chudoby. Ale rovněž jim to poskytne mikro a makroživiny, které potřebují, aby se vyvíjely fyzicky i duševně.

Během působení v OSN jsem potkala tuhle ženu. Jmenuje se Lauren Bushová. A ona měla opravdu úžasný nápad: prodávat tašky, kterým by se říkalo "Krmicí tašky" - což je nádherně ironické, protože si díky ní múžete utáhnout opasek. Ale každá prodaná taška by poskytla jídlo na celý rok pro jednoho školáka. Mysleli jsme si, že je to tak jednoduché, však víte, stojí to od 20 do 50 babek, a poskytne to školní jídlo na rok. Mohli bychom prodávat tyhle tašky a vybrat tak spoustu peněz a získat obrovské povědomí o Světovém potravinovém programu. Ale samozřejmě znáte OSN, občas jdou věci pomalu a oni jednoduše řekli "ne". A my si mysleli: Proboha, to je tak dobrý nápad, který vydělá tolik peněz. Tak jsme si řekli: k čertu s tím, založíme si vlastní společnost, a to jsme také před třemi roky udělali. Tak to byl takový můj první sen, založit si společnost nazvanou FEED (Nakrm). A tady je obrázek naší webové stránky. Dělali jsme tyhle tašky pro Haiti, uvedli jsme je jen asi měsíc po zemětřesení, abychom poskytli školní jídla pro děti na Haiti. Takže FEED si vede skvěle. Doposud jsme poskytli 55 milionů jídel dětem po celém světě tím, že jsme prodali přes 555 tisíc tašek, tuny tašek, spousty tašek.

A celou tu dobu - když se zamyslíte nad hladem, těžko se nad tím přemýšlí, protože my přemýšlíme jen o jídle. Já přemýšlím o jídle hodně, opravdu ho zbožňuji. A co je trochu divné na hladu po světě a co se říká o mezinárodních záležitostech, je, že většina lidí jako by chtěla vědět co děláte v Americe. Co děláte pro americké děti? V Americe rozhodně hlad je, 49 milionů obyvatel a téměř 16,7 miliónů dětí. Chci říct, to je docela překvapivé pro naši zemi. Hlad rozhodně znamená něco trochu jiného v Americe, než v mezinárodním měřítku, ale je nesmírně důležité dotknout se hladu v naší zemi. Ale evidentně větším problémem, o němž všichni víme, je obezita, jež je neuvěřitelná. Jinou věcí, která je pozoruhodná, je fakt, že i hlad i obezita v posledních 30 letech hodně vzrostly. Naneštěstí obezita není jen americkým problémem. Ve skutečnosti se šíří po celém světě a především díky systémům stravování, které se nám daří exportovat. Čísla jsou vcelku strašná. Na světě je miliarda lidí trpících obezitou či nadváhou a miliarda hladovějících.

Tyto dva problémy se tedy zdají být rozdvojené, ale, víte, já o tom začala přemýšlet co je obezita a hlad. O čem jsou obě ty věci? No, jsou obě o jídle. A když přemýšlíte o jídle, podpora potravin v obou případech vede k potenciálně problematickému zemědělství. A právě ze zemědělství přichází jídlo. No, zemědělství v Americe je velmi zajímavé. Je velmi konsolidované. A potraviny, které produkuje, vedou k jídlu, které sníme. Vyprodukované potraviny jsou víceméně kukuřice, sója a pšenice. A jak můžete vidět, tři čtvrtiny jídla, které sníme, jsou z větší části tyto zpracované potraviny a jídla z fast foodu. V našem zemědělském systému jsme si ale naneštěstí v posledních třech desetiletích moc dobře nevedli, co se týče vývozu těchto technologií do celého světa. Zemědělství v Africe, místě největšího světového hladu, ve skutečnosti strmě spadlo, zatímco hlad rostl. Nějak si tedy nespojujeme vývoz dobrého zemědělského systému, který by pomohl nakrmit lidi po celém světě.

Kdo to pěstuje? Tomu se divím. Proto jsem se jela podívat na středozápad na velké obilné sýpky. A ty mi opravdu nepomohly porozumět líp farmaření, ale myslím, že jsem pořídila senzační fotku. Víte, pravda je taková, že co se týče farmářů v Americe, jak jsem tak trávila čas na středozápadě, tak ti jsou ve skutečnosti docela upřímně v průměru dost objemní. A jejich farmy jsou rovněž objemné. Ale farmáři ve zbytku světa jsou ve skutečnosti docela pohublí, a to proto, že hladoví. Většina hladových lidí na světě jsou farmáři na životním minimu. A většina z těchto lidí jsou ženy - což je absolutně jiné téma, ke kterému se teď nedostanu, ale ráda bych zařadila nějakou feministickou poznámku. Myslím si, že je opravdu zajímavé podívat se na zemědělství z těchto dvou stran. Existuje tady to velké, konsolidované farmaření, které vede k tomu, co jíme v Americe. A to už asi od roku 1980, po ropné krizi, když došlo k rozsáhlé konsolidaci, a hromadnému odchodu drobných farmářů v této zemi. A ve stejné době, jsme dali africkým farmářům pokoj a nechali je dělat si své. Naneštěstí, co se vypěstuje skončí jako to, co sníme. A v Americe hodně z toho, co jíme vedlo k obezitě a opravdové změně co se týče stravy v posledních třiceti letech.

Je to šílené. Pětina dětí do dvou let pije sodu. Haló. Vy tu sodovku do lahví nedáváte. Ale lidé to pijí, protože je to tak levné. A tak se celý náš stravovací systém v posledních 30ti letech opravdu změnil. Myslím si, že to není jen v naší zemi, my opravdu vyvážíme tento systém do celého světa. A když se podíváte na údaje těch nejméně rozvinutých zemí - zvláště pak ve městech, která rostou opravdu rychle - ldé tam jedí potraviny zpracované dle amerického postupu. A během jedné generace se dostávají od hladu a všech těch zhoubných účinků na zdraví způsobených hladem, až k obezitě a věcem jako je cukrovka a srdeční onemocnění, vše za jednu generaci. Takže tato problematická forma stravování působí na hlad i obezitu. Nemelme na prázdno, ale toto je globální forma stravování, kde miliarda lidí hladoví a miliarda trpí obezitou. Myslím, že se na to dá dívat jedině takto. A místo abychom brali tyto dvě věci jako rozdvojené problémy, které jsou z podstaty oddělené, je opravdu důležité dívat se na ně jako na jeden systém. Hodně z našeho jídla pochází z celého světa. A lidé z celého světa si osvojují naši formu stravování. Takže by bylo nesmírně věcné začít se na to dívat jinak.

Věc, kterou jsem zjistila já - ale i technické typy lidí tady mezi vámi, mezi něž rozhodně nepatřím - je, že ve skutečnosti to hodně technologiím, trvá 30 let, než zdomácní, jako např. myš a internet a Windows. Jsou to 30leté cykly. Myslím si, že rok 2010 může být opravdu zajímavý. Je to totiž konec jednoho takového 30letého cyklu. A rovněž je to výročí globální formy stravování. To jsou tedy první výročí o kterém bych ráda mluvila. Když uvážíme, že tohle vše vzniklo za posledních 30 let, pak v tom je naděje. Je to 30. výročí geneticky modifikovaných plodin a Big Gulpu a kuřecích nuget od McDonaldu, kukuřičného sirupu s velkým množstvím fruktózy, krize farem v Americe a změny v tom, jak bychom měli přistupovat k zemědělství v mezinárodním měřítku. Existuje tedy hodně důvodů, proč toto 30leté období vzít jako periodu vytvoření nového systému stravování. Nejsem jediný nadšenec do celé téhle věci ohledně 30letých cyklů. Osobnosti jako Michael Pollan a Jamie Oliver ve svém TED Prize projevu oba označili období posledních tří desetiletí jako nesmírně významné pro změnu formy stravování. No, ve skutečnosti mi záleží na roce 1980, protože jde letos také o mé vlastní 30. výročí. A tak se během mého života stalo ve světě hodně věcí - a pro mě, jakožto člověka posedlého jídlem - se hodně věcí opravdu změnilo.

Takže mým druhým snem je, že si myslím, že se můžeme podívat na nadcházejících 30 let jako na dobu další změny našeho systému stravování. A víme, co se stalo v minulosti, takže pokud začneme teď a podíváme se na technologie a zlepšení systému stravování z dlouhodobého hlediska, mohli bychom být schopni systém stravování přetvořit. Tak, že až budu přednášet svůj další Talk a bude mi 60 let, budu moci říct, že jsme uspěli. Dnes tedy vyhlašuji začátek nové organizace, nebo nového fondu v rámci nadace FEED, která se jmenuje Projekt 30. A Projekt 30 se soustředí na tyto myšlenky dlouhodobého charakteru na změnu systému stravování. A myslím si, že ve spojení mezinárodních stoupenců, kteří řeší hlad, a domácích stoupenců, kteří mají na starost obezitu, bychom mohli hledat dlouhodobé řešení, které by zlepšilo systém stravování pro všechny.

Všichni máme tendenci si myslet, že tyto systémy jsou vcelku rozdílné. A lidé se hádají, jestli organické potraviny mohou nakrmit svět nebo ne. Pokud se ale podíváme na výhled na dalších 30ti let je víc naděje ve spolupráci. Doufám tedy ve spojení různých organizací, jako je například kampaň ONE a Slow Food, a i když se v tuto chvíli nezdá, že by toho měly moc společného, můžeme mluvit o dlouhodobých, holistických, systematických řešeních, která zlepší výživu pro všechny. Některé nápady, které jsem měla, byly například: v reálu děti v Jižním Bronxu potřebují jablka a mrkev, stejně tak jako děti v Botswaně. A jak k těm dětem dostaneme toto výživné jídlo?

Další věcí, která se stává nesmírně globální, je produkce masa a ryb. K pochopení jak produkovat proteiny způsobem, který je přijatelný pro životní prostředí i pro lidi bude nesmírně důležité, abychom se mohli postarat o věci jako je změna klimatu a využití petrochemických hnojiv. A toto jsou opravdu důležitá témata, která jsou dlouhodobá a důležitá jak pro lidi v Africe, kteří jsou drobní farmáři, tak pro lidi v Americe, kteří jsou farmáři a strávníci.

A rovněž si myslím, že bychom měli začít nově přemýšlet o zpracování potravin, abychom ve skutečnosti započítali negativní efekty jako petrochemikálie a odtok hnojiv do ceny pytlíku hranolků. Jestli by pak pytlík hranolků stál přirozeně víc než obyčejné jablko, nastal by snad čas pro jiné vnímání osobní zodpovědnosti co se týče výběru potravin, protože takové volby jsou ve skutečnosti volby namísto produktů za 75 centů vyrobených z kukuřice, sóji a pšenice.

30Project.org je spuštěn, a já jsem dala pro začátek dohromady spojenectví několika organizací. A v dalších pár měsících to bude růst. Ale já opravdu doufám, že budete všichni přemýšlet nad způsoby, jak byste se mohli dlouhodobě dívat na věci jako je systém stravování a změnit je.

(Potlesk)