Elizabeth Gilbert o kreativitě

Jsem spisovatelka. Psát knihy je moje práce, ale je to samozřejmě i mnohem víc. Je to také moje celoživotní láska a fascinace. A nemyslím si, že se to někdy změní. Nicméně, nedávno se stalo něco zvláštního v mém životě a v mé kariéře, co mě přimělo přehodnotit celý svůj vztah k této práci. Ta zvláštní věc je, že jsem nedávno napsala knihu, memoár, nazvaný "Eat, Pray, Love" (Jez, Modli se, Miluj), a ten se, narozdíl od mých předchozích knih, dostal do světa a stala se z něj taková velká megasenzace, mezinárodní bestseller. Výsledkem je, že kamkoliv teď přijdu, lidé se ke mně chovají, jako bych byla prokletá. Vážně -- prokletá, prokletá! Přijdou třeba ke mně, celí ustaraní, a řeknou, "Nemáš strach -- nemáš strach, že už to nikdy nepřekonáš? Nemáš strach, že budeš celý život dál psát a už se ti nikdy nepodaří napsat knihu, která by někoho na světě alespoň trochu zajímala?"

To je docela uklidňující, že jo. Ale bylo by to ještě horší, kdybych si nepamatovala, že před 20ti lety, když jsem poprvé začala říkat lidem -- byla jsem puberťák -- že chci být spisovatelka, setkala jsem se se stejně ustrašenou reakcí. A lidé se mě ptali, "Nemáš strach, že nebudeš mít žádný úspěch? Nebojíš se, že to ponížení z odmítnutí tě zabije? Nebojíš se, že budeš celý život pilovat tohle řemeslo a nic z toho nevzejde a ty umřeš na hromádce zbytků z rozbitých snů s ústy plnými hořkého popela neúspěchu?" (Smích) A tak, víte.

Odpověď -- stručná odpověď na všechny tyhle otázky je "Ano." Ano, bojím se toho všeho. A vždycky jsem se bála. A k tomu se bojím ještě mnoha dalších věcí, které by lidi ani nenapadly. Jako chaluh třeba, a jiných věcí, které jsou strašidelné. Ale co se týče psaní, tak věc, nad kterou poslední dobou přemýšlím, je - proč? Chápete, je to racionální? Je to logické, že by se někdo měl bát dělat práci, o které cítí, že je jeho posláním na této zemi. A co je vlastně na uměleckých profesích takového, že se tak vzájemně bojíme o svoje duševní zdraví, když v jiných profesích to jaksi nedělají? Například můj otec byl chemický inženýr a já si nevzpomínám, že by se ho během jeho 40tileté kariéry někdo zeptal, jestli se bojí být chemickým inženýrem. Žádné -- ten chemicko-inženýrský blok, Johne, jak to zvládáš? Prostě se nikdo neptal. Ale buďme upřímní, chemičtí inženýři jako skupina si nevysloužili během staletí pověst maniodepresivních alkoholiků. (Smích)

My spisovatelé svým způsobem tuhle reputaci máme, a nejen spisovatelé, ale i o kreativních lidech napříč všemi žánry se často říká, že jsou enormně duševně labilní. Stačí se jen podívat na chmurnou statistiku úmrtí jen ve 20. století, smrt opravdu pozoruhodných, tvůrčích lidí, kteří umřeli mladí a často vlastní rukou. A dokonce i ti, kteří nespáchali doslovnou sebevraždu se zdají být skutečně zničení svým darem. Norman Mailer, krátce předtím než zemřel, řekl v posledním interview "Každá má kniha mě zabila o trochu víc." Dost nezvyklé prohlášení o celoživotním díle. Ale nás už ani nepřekvapí, když někoho slyšíme něco takového říkat, protože jsme takové věci slyšeli už tolikrát a nějak jsme je úplně internalizovali a kolektivně přijali názor, že tvořivost a utrpení jsou nějak neodmyslitelně spojeny a že umění nakonec vždy nevyhnutelně povede k utrpení.

A otázka, kterou vám všem chci dnes dát zní: Vy s tím jako souhlasíte? Nepříčí se vám to? -- Protože podíváte-li se na to byť jen z minimálního nadhledu, tak -- Mně se prostě tenhle názor vůbec nelíbí. Myslím, že je odporný. A také si myslím, že je nebezpečný. A nechci, aby přetrval do dalšího století. Myslím, že je lepší, když budeme povzbuzovat naše významné tvořivé osobnosti, aby žily.

Rozhodně vím, že v mém případě, -- v mé situaci -- by pro mě bylo velmi nebezpečné pustit se touto temnou cestou, zvláště pokud vezmeme v potaz, že jsem právě uprostřed své kariéry. A to je -- víte, jsem docela mladá, je mi teprve 40 let. Pořád mám v sobě ještě tak čtyři dekády práce. A je více než možné, že cokoliv, co od teď napíšu, bude světem posuzováno jako dílo, které přišlo po tom šíleném úspěchu mé poslední knihy, že? Řeknu to bez obalu, protože jsme tady všichni svým způsobem přátelé -- svůj největší úspěch mám už teď nejspíš za sebou. Bože, to je nápad! Víte, to je právě ten druh myšlení, co může člověka dovést k tomu, že začne pít gin v devět hodin ráno, a tam já se nechci dostat. (Smích) Raději bych pokračovala v práci, kterou mám ráda.

A tak se nabízí otázka - jak? Zdá se mi, po dlouhém přemítání, že způsob, jakým teď musím pracovat, abych mohla dál psát je, že si musím vytvořit nějaký ochranný psychologický konstrukt, že jo? Musím jakoby najít způsob, jak si udržet bezpečný odstup mezi sebou, když píšu, a svou přirozenou obavou jakou to, co píšu, bude mít odteď odezvu. A tak, když jsem poslední rok hledala vzor způsobu, jakým to udělat, dívala jsem se napříč staletími, a snažila jsem se najít jiné společnosti, abych zjistila, jestli nemají lepší a zdravější názory než my na to, jak pomoci tvořivým lidem zvládat ono neodmyslitelné emoční riziko kreativity.

Tenhle výzkum mě dovedl do starověkého Řecka a Říma. Vydržte se mnou, má to pointu. Ve starověkém Řecku a Římě lidé kupodivu nevěřili, že tvořivost vychází z člověka. Věřili, že tvořivost je posvátný duch, návštěvník, který přichází k lidem z nějakého vzdáleného a neznámého zdroje, ze vzdálených a neznámých důvodů. Řekové označovali tyto duchy tvořivosti jako "démony". Sokrates například věřil, že má démona, který k němu z dálky moudře promlouvá. Římané si mysleli totéž, ale nazývali tyto nehmotné tvořivé duchy "génii". A to je skvělé, protože Římané si vlastně nemysleli, že by génius byl výjimečně chytrý jedinec. Věřili, že génius je druh magické bytosti, která doslova žije ve zdech umělcova ateliéru, něco na způsob Dobbyho, domácího skřítka, který vychází ven a neviditelně pomáhá umělcům s jejich dílem a ovlivňuje výsledek práce.

Úchvatné -- to je přesně ono, to je přesně ten odstup, o kterém mluvím -- ten psychologický konstrukt, který člověka chrání před výsledky jeho práce. A všichni věděli, že takhle to prostě chodí. Takže starověký umělec byl chráněný před jistými věcmi, jako například před narcismem. Pokud byla tvá práce brilantní, nebyla to všechno jen tvoje zásluha, každý věděl, že jsi měl toho duchovního génia, který ti pomohl. Pokud tvá práce za nic nestála, nebyla to tak úplně tvoje chyba. Každý věděl, že tvůj génius byl tak trochu moula. A lidé na Západě takhle chápali tvořivost velmi dlouho.

A pak přišla renesance a všechno se změnilo, dostali jsme skvělý nápad, a ten skvělý nápad byl, že jsme postavili lidského jedince do centra všehomíra, nad všechny bohy a mystéria, a už tu nezbylo místo pro mystické bytosti, které dostávaly příkazy od božstva. Pak přišel racionální humanismus a lidé začali věřit, že tvořivost pochází výhradně z lidského nitra. A poprvé v historii jste mohli slyšet, jak lidé mluví o tom či onom umělci jako o géniovi, místo jako o někom, kdo má génia.

Musím vám říct, že si myslím, že to byla veliká chyba. Myslím, že nechat někoho, pouhého jednoho člověka věřit, že on nebo ona je jako nádoba, jako zřídlo a podstata a zdroj všeho božského, tvořivého, nepoznatelného, věčného tajemství, je tak trochu příliš velká zodpovědnost na jednu křehkou, lidskou psyché. Je to jako požádat někoho, aby spolkl slunce. To prostě úplně vychýlí a pokřiví ego a vytvoří všechna ta nezvladatelná očekávání ohledně výkonu. A já si myslím, že tento tlak zabíjel naše umělce během posledních 500 let.

A pokud je to pravda, a já si myslím, že to pravda je, tak vyvstává otázka - co dál? Můžeme to dělat jinak? Možná se vrátit zpět k nějakému ještě staršímu pochopení vztahu mezi lidmi a mystériem tvořivosti. Možná ne. Možná nemůžeme jen tak vymazat 500 let racionálního humanismu během jedné 18timinutové přednášky. A nejspíš tu jsou v hledišti lidé, kteří by vznesli skutečně legitimní vědecké pochybnosti o existenci víl, které chodí za lidmi a omatlávají jim projekty a věci vílí šťávou. Nejspíš se mi nepodaří vás všechny přesvědčit.

Ale otázka, kterou bych vám ráda položila, je -- proč ne? Proč se na to nedívat takto? Vždyť to dává asi tolik smyslu jako cokoliv jiného, co jsem dosud slyšela, co se týče vysvětlení té naprosto šíleně nevypočitatelnosti tvořivého procesu. Procesu, který se, jak ví každý, kdo se kdy pokusil něco vytvořit -- což je v podstatě každý v této místnosti -- nechová vždy racionálně. A někdy nám může připadat takřka paranormální.

Nedávno jsem se setkala s výjimečnou americkou básnířkou, Ruth Stoneovou, je jí teď kolem 90ti let, ale byla básnířkou celý život, a ona mi vyprávěla, že když vyrůstala na venkově ve Virginii, pracovala takhle venku na polích, a najednou ucítila a uslyšela báseň, jak se k ní řítí napříč krajinou. Říkala, že to bylo jako burácející vzdušný vlak. Valil se na ni napříč krajinou. Cítila, jak přichází, protože se jí třásla země pod nohama. Věděla, že má v tu chvíli udělat jednu jedinou věc, a to bylo, dle jejích slov, "běžet jako ďábel." A tak běžela jako ďábel domů a báseň ji honila, šlo o to, že se musela dostat k papíru a tužce dostatečně rychle, aby až bude burácet skrze ni, ji mohla sebrat a zmocnit se jí na papíře. Jindy nebyla dost rychlá, a i když běžela a běžela a běžela, nestihla se dostat včas domů, a báseň jen prošla skrze ni a ona ji minula a ta báseň pokračovala dál napříč krajinou, hledajíc, tak to sama řekla, "dalšího básníka." A jindy zase -- a tohle nikdy nezapomenu -- byly chvíle, kdy ji témeř minula, téměř. a tak běžela domů, hledala papír, a báseň skrze ni projela, ale ona popadla tužku zrovna když báseň procházela skrze ni, říkala, že to bylo jako kdyby se natáhla druhou rukou a chytila ji. Chytila báseň za ocas, a vtáhla ji zpátky do sebe a zárověň psala na stránku. A v těchto případech se báseň dostala na papír dokonalá a nedotčená, ovšem odzadu, od posledního slova k prvnímu. (Smích)

Když jsem to slyšela, říkala jsem si -- jak je to zvláštní, přesně takový je i můj tvořivý proces. (Smích)

To ale není celý můj tvořivý proces -- nejsem potrubí! Jsem mezek a způsob, jakým musím pracovat, je, že vstanu každý den ve stejnou dobu a potím se a namáhám a složitě se prodírám skrz. Ale i já ve svém mezkovství, dokonce i já jsem se s tím setkala, chvílemi. A řekla bych, že spousta z vás také. Dokonce i mnou prošla práce či nápad ze zdroje, který upřímně nedovedu určit. Co to je? A jaký k tomu máme zaujmout vztah, abychom se nezbláznili, ale naopak se udrželi při smyslech?

Pro mě je nejlepší současný příklad toho, jak to udělat, hudebník Tom Waits, se kterým jsem před několika lety dělala interview pro časopis. Mluvili jsme o tom, Tom byl po většinu svého života něco jako ztělesnění současného ztrápeného moderního umělce, snažícího se ovládat a zvládat a dominovat tyto vpodstatě nekontrolovatelné tvořivé impulzy, které byly úplně internalizovány.

Ale pak zestárl, zklidnil se, a jednoho dne jel po dálnici v Los Angeles a tehdy se to pro něj vše změnilo. Jak si tak předjíždí, tak zničehonic slyší malý útržek melodie, který se mu náhle dostal do hlavy, jako inspirace, nepolapitelná a dráždivá, a on ji chce, je úžasná, touží po ní, ale nemůže se jí zmocnit. Nemá kousek papíru, nemá tužku, nemá diktafon.

Začíná cítit, jak se v něm probouzí jeho staré úzkosti jako "Přijdu o ni a pak mě ta píseň bude navždy pronásledovat." Nejsem dost dobrý a nezvládnu to." Ale namísto panikaření prostě zastavil. Zarazil všechen ten proud myšlenek a udělal něco naprosto nového. Prostě se podíval do nebe a řekl, "Nezlob se, ale nevidíš, že řídím?" (Smích) "Vypadám snad, že teď můžu skládat píseň? Jestli opravdu chceš existovat, tak přijď v nějakou vhodnější dobu, kdy se ti budu moc věnovat. Nebo běž dnes otravovat někoho jiného. Běž obtěžovat Leonarda Cohena."

Celý jeho pracovní proces se po tomhle zážitku změnil. Jeho dílo ne, je pořád tak temné jako dřív. Ale samotný proces a těžká úzkost s ním spojená odešla, když pustil génia ven ze sebe, kde působil jen samé potíže, a poslal ho jakoby zpět odkud přišel, uvědomil si, že už nemusí být tak sevřený, ztrápený. Že může zažívat mimořádnou, neobyčejnou, bizarní spolupráci, téměř rozhovor mezi Tomem a tou zvláštní, vnější věci, která nebyla tak úplně Tom.

Když jsem slyšela tenhle příběh, začal se pomalu měnit způsob, jakým jsem i já pracovala, a jednou už mě to zachránilo. Ta myšlenka mě zachránila, když jsem byla uprostřed psaní "Eat, Pray, Love" a spadla jsem do jedné z těch "hlubin zoufalství", do kterých se všichni dostáváme, když na něčem pracujeme a ono se to nedaří, začnete si myslet, že to bude katastrofa, že tohle bude ta nejhorší kniha, kterou kdo kdy napsal. Ne prostě špatná, ale nejhorší kniha vůbec. Začala jsem uvažovat o tom, že s ní přestanu. Ale pak jsem si vzpomněla na Toma, jak mluvil do vzduchu a zkusila jsem to. Zvedla jsem hlavu od rukopisu a začala mluvit do prázdného rohu pokoje. Řekla jsem nahlas, "Poslouchej, ty někdo, ty i já, oba víme, že pokud tahle kniha nebude úchvatná, tak to nebude tak úplně moje chyba, že? Protože jak vidíš, já do toho dávám všechno, co mám, víc už do toho dát nemůžu. Tak jestli chceš, aby to bylo lepší, tak se ukaž a udělej svou část práce. Ok. Ale když to neuděláš, tak víš co, k čertu s tím. Já budu psát dál, protože to je moje práce. A já bych měla ráda k dnešku poznámku, že jsem přišla, abych udělala svou část práce." (Smích)

Protože -- (Potlesk) nakonec je to takhle -- před staletími se v pouštích severní Afriky lidé scházeli k posvátným nočním tancům a hudbě, které trvaly hodiny a hodiny, až do svítání. A bylo to vždycky velkolepé, protože tanečníci byli profesionálové a byli fantastičtí. Ale jednou za čas, velmi vzácně, se něco stalo, a jeden z účinkujících se stal nadpozemským. A já vím, že víte, o čem mluvím, protože vím, že každý z vás někdy v životě viděl podobné představení. Bylo to jako kdyby se zastavil čas a tanečník jakoby prošel jakýmsi portálem a nedělal nic jiného, než co dělal vždycky, tisíc nocí předtím, ale všechno se propojilo. Najednou už to nebyl pouhý člověk. Byl osvícený zevnitř a osvícený zespodu a celý osvícený ohněm božství.

A když k tomu došlo, lidé tehdy věděli, co se stalo, měli pro to jméno. Společně pozvedli ruce a začali prozpěvovat "Allah, Allah, Allah, Bůh, Bůh, Bůh." Tohle je Bůh. Zajímavá historická poznámka -- když Maurové dobyli jižní Španělsko, přivezli s sebou tento zvyk a během staletí se výslovnost změnila z "Allah, Allah, Allah" na "Ole, ole, ole", které stále můžete slyšet při býčích zápasech a tanci flamengo. Když ve Španělsku účinkující udělal něco nemožného a magického, "Allah, ole, ole, Allah, úchvatné, bravo," nepochopitelné, tady to je -- záblesk Boha. Což je skvělé, protože to potřebujeme.

Ale ta obtížná část přichází následujícího rána pro tanečníka samotného, když se probudí a zjistí, že je úterý 11 hodin dopoledne, a on už není zábleskem Boha. Je jen stárnoucí smrtelník s fakt špatnými koleny a možná, že už nikdy nevystoupá do takových výšin. A možná už nikdo nikdy nebude skandovat boží jméno, až se bude točit, co má tedy počít po zbytek svého života? Je to drsné. Je to jedno z nejbolestivějších smíření se ve tvořivém životě. Ale možná by to nemuselo být tak bolestivé, kdyby člověk především nikdy nezačal věřit tomu, že ty nejpodivuhodnější stránky jeho bytí pocházejí z něj samého. Možná kdyby člověk prostě věřil, že mu byly zapůjčeny z nějakého nepředstavitelného zdroje pro výjimečnou část jeho života, aby je pak, když je hotov, předal dál, někomu dalšímu. Když na to začneme nahlížet takhle, tak se začne měnit všechno.

Takhle jsem začala uvažovat já, a rozhodně takhle posledních několik měsíců přemýšlím, když pracuju na knize, která brzy vyjde jako to nebezpečné, děsivě nadočekávané pokračováni mého šíleného úspěchu.

A co si musím pořád říkat, když už mi z toho hrabe, je - neboj se. Nenech se zviklat. Prostě jen dělej svoji práci. Dál dělej svou část díla, ať už to je cokoliv. Pokud je tvá práce tancovat, tanči. Pokud se tvůj božský, pidlooký génius rozhodne ukázat trochu zázraku, pro jednu jedinou chvíli skrze tvé úsilí, pak "Ole!" A když ne, tak stejně tanči. A "Ole!" tobě i tak. Věřím tomu a myslím, že bychom se to měli učit. "Olé!" tobě, už jen pro tu pouhou lidskou lásku a tvrdohlavost pokračovat dál.

Děkuji vám. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)

June Cohen: Olé! (Potlesk)