Elif Shafaková: Politika beletrie

Jsem vypravěčka. Dělám to celý život - vyprávím příběhy, píšu romány. A dnes bych vám chtěla vyprávět několik příběhů o vypravěčském umění a také o několika nadpřirozených bytostech, takzvaných džinech. Ale než se do toho pustím, povím vám v krátkosti svůj osobní příběh. Udělám to samozřejmě pomocí slov, ale i pomocí geometrického tvaru, kruhu. Během mé přednášky narazíte na několik kruhů.

Narodila jsem se ve francouzském Štrasburku tureckým rodičům. Krátce poté se rozešli a já odešla s mámou do Turecka. Od té chvíle mě jako jedináčka vychovávala svobodná matka. V Ankaře první poloviny 70. let to bylo trochu neobvyklé. V naší čtvrti byly samé velké rodiny, kde byli hlavou domácnosti muži. Takže jsem vyrostla a mámu viděla jako rozvedenou ženu v patriarchálním prostředí. Vlastně jsem v dospívání pozorovala dva různé druhy ženství. Na jedné straně byla moje máma, vzdělaná, světská, moderní Turkyně ovlivněná Západem. Na druhé straně byla babička, která se o mě taky starala a byla víc duchovně založená, méně vzdělaná a rozhodně méně racionální. Byla to žena, která viděla budoucnost v zrncích kávy a rozpouštěla olovo do tajemných tvarů, aby se chránila před uhranutím.

Babičku navštěvovalo hodně lidí s pokročilým akné na tváři nebo s bradavicemi na rukou. Babička vždycky řekla několik arabských slov, vzala červené jablko a probodla je tolika růžovými trny, kolik bradavic chtěla odstranit. Pak trny jeden po druhém obkroužila tmavým inkoustem. Pacient se za týden vrátil na následnou prohlídku. Vím, že bych takové věci neměla říkat před obecenstvem tvořeným badateli a vědci, ale pravdou je, že ze všech těch lidí, kteří babičku navštívili kvůli problémům s kůží, se ani jeden nevrátil nešťastný nebo neuzdravený. Ptala jsem se jí, jak to dělá. Bylo to silou modlitby? Odpověděla: "Ano, modlení je účinné. Ale dej si pozor na moc kruhů."

Dala mi mimo jiné jednu vzácnou lekci. Chcete-li v tomto životě něco zničit, ať je to akné, skvrna nebo lidská duše, stačí to obkroužit silnými stěnami. Za nimi to seschne. Všichni žijeme v nějakém sociálním a kulturním kruhu. Všichni. Rodíme se do určité rodiny, národa, třídy. Ale pokud nemáme žádné spojení se světy za světem, který bereme jako samozřejmost, i my riskujeme, že uvnitř seschneme. Naše představivost může ochabnout. Naše srdce může pohasnout. A naše lidskost může chřadnout, zůstaneme-li příliš dlouho uvnitř naší kulturní ulity. Naši přátelé, sousedi, kolegové, rodina - pokud se nám všichni lidé v našem vnitřním kruhu podobají, znamená to, že nás obklopuje náš zrcadlový obraz.

Ženy jako moje babička v Turecku zrcadla zakrývají sametem nebo je věší na zeď zadní stranou ven. Je to stará východní tradice vycházející z poznání, že pro člověka není zdravé trávit příliš mnoho času zíráním na vlastní odraz. Ironií je, že život v komunitách podobně smýšlejících lidí je jedním z největších nebezpečí dnešního globalizovaného světa. A dochází k němu všude, mezi liberály a konzervativci, mezi agnostiky a věřícími, bohatými a chudými i mezi Východem a Západem. Máme sklon shromažďovat se do skupin na základě podobnosti, a pak vytvářet stereotypy o jiných skupinách lidí. Jedním ze způsobů, jak překonat tato kulturní ghetta, je vypravěčské umění. Příběhy nemohou zbořit hranice, ale mohou prorazit díry v našich mentálních zdech. A těmito dírami pak můžeme zahlédnout toho druhého a někdy se nám to, co vidíme, může i líbit.

Psát beletrii jsem začala v osmi letech. Jednou mi máma přinesla tyrkysový sešit a zeptala se, jestli bych si nechtěla psát deník. Když se ohlédnu zpět, myslím, že se trochu obávala o můj zdravý rozum. Doma jsem neustále vyprávěla příběhy, což bylo dobré, jenže jsem je vyprávěla svým imaginárním kamarádům, což tak dobré nebylo. Byla jsem introvertní dítě do té míry, že jsem mluvila s barevnými pastelkami a omlouvala se předmětům, když jsem do nich narazila. Proto si máma myslela, že mi prospěje, když si budu zapisovat každodenní zážitky a pocity. Nevěděla, že můj život se mi zdál hrozně nudný, a že to poslední, co jsem chtěla, bylo psát o sobě. Místo toho jsem začala psát o jiných lidech a o věcech, které se nikdy nestaly. A tak začala moje celoživotní vášeň pro psaní beletrie. Už od úplného začátku tedy pro mě nebyla ani tak autobiografickým projevem, jako spíš transcendentální cestou do jiných životů, k jiným možnostem. Mějte se mnou prosím strpení. Obejdu kruh a znovu se k tomu vrátím.

Tehdy se stala ještě jedna věc. Z mojí mámy se stala diplomatka. Takže z malé, pověrčivé, středostavovské čtvrti mé babičky mě náhle přivezli do snobské mezinárodní školy (v Madridu), kde jsem byla jediná Turkyně. Právě tady jsem se poprvé setkala s tím, čemu říkám "reprezentativní cizinec". V naší třídě byly děti všech národností. Tato různorodost přesto nutně nevedla ke kosmopolitní, rovnostářské třídní demokracii. Místo toho vznikla atmosféra, ve které každé dítě nebylo vnímáno jako samostatný jedinec, ale jako reprezentant něčeho většího. Byli jsme jako miniaturní OSN, což byla legrace. Až na situace, kdy se stalo něco negativního, co s některou národností nebo náboženstvím souviselo. Dítěti, které je reprezentovalo, se posmívali, vysmívali a neustále je šikanovali. Vím to, protože v době, kdy jsem do té školy chodila, došlo v mé zemi k vojenskému převratu, ozbrojený muž mé národnosti málem zabil papeže a v pěvecké soutěži Eurovize dostalo Turecko nula bodů. (smích)

Často jsem tehdy chodila za školu a snila o tom, že budu námořníkem. Taky jsem v té škole poprvé poznala kulturní stereotypy. Ostatní děti se mě ptaly na film "Půlnoční expres", který jsem neviděla. Ptali se mě, kolik cigaret denně vykouřím, protože si myslely, že všichni Turci jsou silní kuřáci. A zajímalo je, v kolika letech si začnu zakrývat vlasy. Zjistila jsem, že to byly tři hlavní stereotypní představy o mé zemi: politika, cigarety a závoj. Ze Španělska jsme odjely do Jordánska, do Německa a odtud zpět do Ankary. Všude jsem měla pocit, že moje představivost je jediné zavazadlo, které si můžu vzít s sebou. Příběhy mi daly pocit koncentrace, kontinuity a koherence, tři velká K, která mi jinak chyběla.

V 25 letech jsem se přestěhovala do Istanbulu, do města, které zbožňuju. Žila jsem v hodně živé, různorodé čtvrti, kde jsem napsala několik románů. Byla jsem v Istanbulu, když ho roku 1999 zasáhlo zemětřesení. Když jsem ve tři ráno vyběhla z budovy, uviděla jsem něco, co mě zastavilo. Byl tam místní hokynář - mrzutý, starý pán, který neprodával alkohol a nemluvil s lidmi pod úroveň. Seděl vedle transvestita v dlouhé černé paruce a s maskarou, která mu stékala po tvářích. Viděla jsem, jak ten muž třesoucíma rukama otvírá balíček cigaret a jednu mu nabízí. A ten obraz noci během zemětřesení si pamatuju dodnes: konzervativní hokynář a plačící transvestit spolu kouřili na chodníku. Tváří v tvář smrti a záhubě naše pozemské rozdíly zmizely a všichni jsme se stali jedním, i když jen na pár hodin. Vždycky jsem věřila, že podobně na nás působí i příběhy. Neříkám, že beletrie má sílu zemětřesení. Ale když čteme dobrý román, opouštíme svoje útulné bytečky, sami vyjdeme do noci a začínáme poznávat lidi, které jsme nikdy nepotkali a proti kterým jsme snad byli i zaujatí.

Krátce poté jsem šla na ženskou vysokou školu v Bostonu a pak do Michiganu. Nebyla to pro mě ani tak geografická změna, jako spíš lingvistická. Začala jsem psát beletrii v angličtině. Nejsem imigrantka, uprchlice ani exulantka. Ptali se mě, proč to dělám. Ale přechod mezi jazyky mi dává možnost znovu se obrodit. Moc ráda píšu v turečtině, která se mi zdá hodně poetická a emocionální. A moc ráda píšu v angličtině, která se mi zdá hodně matematická a racionální. S každým jazykem se cítím spřízněná jinak. Pro mě, stejně jako dnes pro miliony jiných lidí na světě, je angličtina jazyk naučený. Když se jazyk učíte později, dojde k tomu, že žijete s neustálou a trvalou frustrací. Když se jazyk učíme pozdě, vždycky chceme říct víc, chceme vyprávět lepší vtipy a říkat lepší věci. Ale nakonec řekneme méně, protože mezi myslí a jazykem je propast. A ta je velmi děsivá. Ale když se jí přestaneme bát, je i motivující. A právě to jsem zjistila v Bostonu - ta frustrace mě hodně motivovala.

V té době moje babička, která sledovala můj život s rostoucí úzkostlivostí, začala do denních modliteb zahrnovat prosbu, abych se vdala, abych se konečně usadila. A protože Bůh ji miloval, vdala jsem se. (smích) Jenže místo abych se usadila, odešla jsem do Arizony. A protože můj muž je v Istanbulu, začala jsem mezi Arizonou a Istanbulem dojíždět. Ta dvě místa na zemi nemůžou být odlišnější. Část mého já asi vždycky byla kočovná, fyzicky i duchovně. Příběhy mě doprovázejí a drží mě i moje vzpomínky pohromadě jako existenciální lepidlo.

Ale přestože je mám moc ráda, nedávno jsem si začala myslet, že ztrácejí své kouzlo, jestli a pokud jsou vnímány jako víc než jen příběhy. A o tomto tématu bych s vámi ráda přemýšlela společně. Když v Americe vyšel můj první anglicky psaný román, slyšela jsem zajímavou poznámku od literárního kritika. "Vaše kniha se mi líbila," řekl, "ale škoda, že jste ji nenapsala jinak." (smích) Zeptala jsem se ho, jak to myslí. Řekl: "No, je v ní hodně španělských, amerických a hispánských postav, ale jen jedna turecká a ještě je to muž." Román se odehrával na univerzitě v Bostonu, proto mi přišlo normální, že je v ní víc mezinárodních postav než těch tureckých. Ale pochopila jsem, co můj kritik hledal. A také jsem pochopila, že ho vždycky zklamu. Chtěl vidět projev mé identity. Hledal v té knize Turkyni, protože Turkyně jsem náhodou i já.

Často mluvíme o tom, jak příběhy mění svět. Ale měli bychom také vidět, jak svět politiky identity ovlivňuje to, jak příběhy kolují, jak se čtou a recenzují. Mnoho autorů ten tlak cítí, ale nezápadní autoři ho cítí silněji. Pokud jste spisovatelka z muslimského světa, jako já, pak se očekává, že budete psát příběhy o muslimkách a pokud možno nešťastné příběhy o nešťastných muslimkách. Očekává se, že budete psát poučné, dojemné a charakteristické příběhy a ty experimentální a avantgardní přenecháte svým západním kolegům. To, co jsem zažila jako dítě ve škole v Madridu, se dnes děje v literárním světě. Spisovatelé nejsou vnímáni jako samostatné tvůrčí osobnosti, ale jako reprezentanti své kultury. Pár autorů z Číny, pár z Turecka, pár z Nigérie. Všichni jsme prý něčím hodně typičtí, ne-li zvláštní.

Spisovatel, který také cestoval z místa na místo, James Baldwin, poskytl roku 1984 rozhovor, ve kterém se ho opakovaně ptali na jeho homosexualitu. Když se ho redaktor snažil zařadit do škatulky jako gay spisovatele, Baldwin ho zastavil a řekl: "Ale copak to nechápete? Ve mně není nic, co by nebylo i ve všech ostatních, a ve všech ostatních není nic, co není i ve mně." Když se nám politika identity snaží dát nálepku, je v nebezpečí naše svobodná představivost. Existuje neurčitá kategorie zvaná multikulturní literatura, kam se hází všichni autoři, kteří nejsou ze západního světa. Nikdy nezapomenu na své první multikulturní čtení na Harvard Square asi před 10 lety. Byli jsme tam tři autoři, jeden z Filipín, jedna Turkyně a jeden Indonésan - jako v nějakém vtipu. (smích) A dohromady nás nesvedli proto, že máme společný umělecký styl nebo literární vkus, ale jen kvůli našim pasům. Od multikulturních autorů se očekávají "skutečné" příběhy, fiktivní už tolik ne. Beletrii je připisována funkce, takže nejen samotní autoři, ale i jejich fiktivní postavy se stávají reprezentanty něčeho většího.

Ale musím rychle dodat, že tento sklon chápat příběh jako víc než jen příběh nepřichází jen ze Západu. Přichází odevšad. Zažila jsem to přímo, když mě roku 2005 soudili kvůli slovům, která v románu pronesly moje fiktivní postavy. Chtěla jsem napsat konstruktivní, mnohovrstevnatý román o arménské a turecké rodině očima žen. Z mého mikropříběhu se stal makroproblém, když mě soudně stíhali. Někteří mě kritizovali, jiní mě chválili za to, že jsem psala o turecko-arménském konfliktu. Ale byly chvíle, kdy jsem chtěla oběma stranám připomenout, že to byla jen fikce. Byl to jen příběh. A když říkám "jen příběh", nesnažím se své dílo znevážit. Beletrii chci mít ráda a oslavovat ji kvůli tomu, čím je, ne jako nějaký prostředek k cíli.

Spisovatelé mají právo na své politické názory a existují dobré politické romány, ale jazyk beletrie není jazykem každodenní politiky. Čechov řekl: "Řešení problému a správný způsob kladení otázky jsou dvě naprosto rozdílné věci. A odpovědností umělce je jen to druhé." Politika identity nás rozděluje. Beletrie spojuje. Politiku zajímají paušalizující generalizace. Beletrii nuance. Politika vytyčuje hranice. Beletrie žádné neuznává. Politika identity je z pevných cihel. Beletrie je plynoucí voda.

V Otomanské říši žili kočovní vypravěči, "meddahové". Chodili do kaváren, kde vyprávěli příběh před publikem a často improvizovali. U každé nové osoby v příběhu meddah měnil svůj hlas, a postavu tak zosobňoval. Chodili tam a poslouchali všichni - obyčejní lidé, dokonce i sultán, muslimové i nemuslimové. Příběhy překonávají všechny hranice. Jako "Příběhy Nasreddina Hodži", které byly hodně populární na celém Blízkém východě, v severní Africe, na Balkánu a v Asii. I dnes příběhy překonávají hranice. Když spolu mluví palestinští a izraelští politici, obvykle se neposlouchají. Ale palestinský čtenář čte pořád román židovského autora a naopak, navazuje vztah a sympatizuje s vypravěčem. Literatura nás musí dostat dál. Pokud to nedokáže, není to dobrá literatura.

Knihy zachránily introvertní, bázlivé dítě, kterým jsem kdysi byla. Přesto si uvědomuju nebezpečí fetišizace příběhů. Když básník a mystik Rumi potkal svého duchovního druha Shamse z Tabrízu, jedna z prvních věcí, kterou Shams udělal, byla, že hodil Rumiho knihy do vody a díval se, jak se písmena rozpouštějí. Stoupenci súfismu říkají: "Poznání, díky němuž nepřekonáš sám sebe, je mnohem horší než nevědomost." Problémem dnešních kulturních ghett není nedostatek znalostí. Víme o sobě hodně, nebo si to aspoň myslíme. Ale poznání, díky němuž nepřekonáme sami sebe, z nás dělá elitářské, odtažité a nespřízněné lidi. Mám moc ráda jednu metaforu: žít svůj život jako kružítko. Jak víte, jedno rameno kružítka je statické, zapíchnuté na místě. Druhé mezitím rýsuje širší kruh a neustále se pohybuje. A stejně tak moje beletrie. Jedna část je zakořeněná v Istanbulu, silnými tureckými kořeny. Ale ta druhá cestuje po světě a navazuje spojení s jinými kulturami. V tom smyslu chci svou beletrii brát jako lokální i univerzální, odtud i odevšad.

Kdo z vás byl v Istanbulu, pravděpodobně viděl palác Topkapi, což bylo sídlo otomanských sultánů více než 400 let. V paláci, před pokoji oblíbených konkubín, je takzvané Místo setkávání džinů. Je mezi budovami. Ten koncept mě fascinuje. Oblastem "mezi" obvykle nedůvěřujeme. Chápeme je jako doménu nadpřirozených bytostí, jakými jsou džinové z nekouřícího ohně, kteří jsou symbolem nepostižitelnosti. Mně však jde o to, že ten nepostižitelný prostor je právě to, co spisovatelé a umělci potřebují nejvíc. Když píšu beletrii, nepostižitelnosti a proměnlivosti si vážím. Jsem ráda, když nevím, co se stane o 10 stran dál. Jsem ráda, když mě moje postavy překvapují. Možná v jednom románu napíšu o muslimské ženě. A možná to bude moc šťastný příběh. A v další knize možná budu psát o pohledném gay profesorovi v Norsku. Dokud to jde z našeho srdce, můžeme psát o čemkoli a o všem.

Audre Lordeová kdysi napsala: "Bílí otcové nás učili říkat: ‚Myslím, tedy jsem.‘" Proto navrhla větu: "Cítím, tedy jsem svobodná." Podle mě to byla báječná změna paradigmatu. A přece: proč v dnešních kurzech tvůrčího psaní studenty nejprve učíme psát to, co vědí? Možná to není dobrý způsob, jak začínat. Podstatou imaginativní literatury není nutně psaní o tom, kým jsme, o tom, co víme, nebo o podstatě naší identity. Mladé lidi i sebe bychom měli učit otevřít srdce a psát to, co cítíme. Měli bychom vyjít ze svého kulturního ghetta a navštívit ghetto hned vedle a další vedle něj.

Příběhy se nakonec pohybují jako tančící dervišové, kreslí kruhy za kruhy. Spojují všechny lidi bez ohledu na politiku identity. A to je dobrá zpráva. Ráda bych skončila starou súfijskou básní. "Pojď, buďme pro jednou přáteli, usnadněme si život, buďme milenci a milovanými a země nezůstane nikomu."

Děkuji vám.

(potlesk)