Elaine Morganová říká, že jsme se vyvinuli z vodních opic

Máme rok 2009. Je dvousté výročí narození Charlese Darwina. Všude na světě se to významní vědci chystají oslavit. A plánují to udělat tak, že nás poučí o skoro všech věcech, které se týkají Darwina a jeho života, a o tom, jak změnil naše myšlení. Řekla jsem "skoro všech věcech", protože existuje jedna stránka z tohoto příběhu, na kterou nehodlají vrhnout ani trochu světla. Raději ji oběhnou, přeskočí a hned mluví o něčem jiném. Takže o ní budu mluvit já. Je to tato otázka: "Proč se tak lišíme od šimpanzů?"

Genetikové nám přece pořád říkají jak extrémně blízcí si jsme, téměř žádné odlišné geny, opravdu velmi blízce příbuzní. Ale pokud se podíváme na fenotypy, na jedné straně šimpanz, na druhé člověk, jsou naprosto odlišní, prakticky žádná podobnost. Nemluvím o abstraktních věcech typu kultury nebo chování. Mluvím o základních, hmatatelných, měřitelných tělesných rozdílech. Tady tenhle je chlupatý a chodí po čtyřech, tady ten je holý dvounožec. Proč? Myslím tím -- (Smích) pokud jsem dobrý Darwinista, musím věřit tomu, že to má nějaký důvod. Pokud jsme se tak změnili, něco se muselo stát. Co se stalo?

No, před 50 lety to byla směšně jednoduchá otázka. Každý znal odpověď. Věděli, co se stalo. Předek lidoopů žil na stromech. Naši předkové vyšli ven na pláně. To vysvětlilo vše. Museli jsme se postavit na zadní, abychom viděli přes vysokou trávu, nebo abychom dohonili jiná zvířata, nebo si uvolnili ruce pro zbraně. A při tom všem jsme se tak zahřáli, že jsme si museli sundat kožich a odhodit ho pryč. To věděl každý, po generace.

Ale později, v devadesátých letech, se začalo objevovat něco zajímavého. Paleontologové se o něco blíže podívali na mikrofaunu, která žila s hominidy ve stejném čase na stejném místě. A nebyly to druhy ze savan. Pak se podívali na býložravce - a nebyly to druhy ze savan. A pak byli tak chytří, že vynalezli metodu jak analyzovat zkamenělý pyl. Hrůza, děs. Ten pyl nebyl z vegetace savan. Část jej dokonce pocházela z lián, těch věcí, co se houpou ze stromů uprostřed džungle.

Takže jsme zůstali v situaci, kdy víme, že naši nejvzdálenější předkové běhali po čtyřech nohách a skákali ve stromech předtím, než vůbec savany vznikly. Tohle není něco, co jsem si vymyslela. Není to minoritní teorie. Souhlasí s tím každý.

Profesor Tobias z Jihoafrické republiky přednášel pro University College v Londýně. Řekl: "Všechno, co jsem vám posledních 20 let tvrdil, je špatně. Zapomeňte na to. Musíme se vrátit na nulu a začít znovu." Stal se velmi nepopulárním. Nikdo se nechtěl vrátit k nule.

Ona to je totiž hrozná věc. Máte tohle krásné paradigma. Věrili jste mu napříč generacemi. Nikdo o něm nepochyboval. Přidávali jste k němu další zvláštní věcičky, spoléhaje na to, že je pevné jako skála. A najednou vám ho někdo vezme. Co uděláte? Co v tomto případě udělá vědec?

No, my známe odpověď, protože Thomas S. Kuhn napsal o tomto problému v roce 1962 známé pojednání. Říká, že vědci, když padne nějaké paradigma, dělají - hádejte co - předstírají, že se nic nestalo. (Smích) Pokud nemají paradigma, nemůžou pokládat otázky. Takže raději řeknou: "Ano, je to špatně, ale když předpokládáme, že to je správně..." (Smích) A jedinou další možností je pro ně přestat pokládat otázky. A to je to, co dělají teď. Proto tady o tom nikdo nepřednáší. Je to včerejší otázka.

Někteří z nich z toho dokonce udělali princip. "Neměli bychom klást otázky." Jeden vědec z Harvardu prohlásil: "Není už na čase přestat mluvit o selekčních tlacích? Proč raději nemluvíme o... no třeba o chromozomech a genech. A budeme hovořit o tom, co uvidíme." Charles Darwin se musí otáčet v hrobě! Věděl všechno o tomhle druhu vědy. Říkal mu "věda bez hypotéz". A ze srdce ho nesnášel. Pokud jste ochotni prohlásit, že přestanete mluvit o selekčních tlacích, můžete vzít knihu "O původu druhů" a vyhodit ji oknem. Protože ona není o ničem jiném než o selekčních tlacích.

Ironie je v tom, že v tomto případě pádu paradigmatu nemusíme čekat, až se objeví paradigma nové. Jedno už totiž čeká za dveřmi. Čeká tam už od roku 1960, kdy Alister Hardy, mořský biolog, řekl: "Myslím, že je možné, že naši předkové byli po nějakou dobu spjati s vodním prostředím." Nechával si to pro sebe po 30 let. Ale pak se k tomu dostali novináři a propukla mela. Všichni jeho kolegové říkali: "To je nehorázné. Čeká nás kvůli tobě výsměch veřejnosti! Už to nikdy nedělej." A v té době se mezi vědci utvrdilo, že vodní teorie má být zahozena spolu s UFO a yettim na okraj vědeckého zájmu.

Já si to nemyslím. Podle mě měl Hardy v mnohém pravdu. Chtěla bych teď mluvit o několika věcech, kterým se říkává znaky lidskosti, tedy o věcech, které nás odlišují od všech ostatních, včetně našich příbuzných. Podívejme se na naši nahou kůži. Je jasné, že většina tvorů, kteří podle nás ztratili svou srst, tedy savci bez chlupů, jsou vodní živočichové - jako dugong, mrož, delfín, hroch, kapustňák a několik bahenních živočichů jako je babirusa. Což vzbuzuje myšlenku: "Hm, co když jsou holí právě proto?"

Když jsem to navrhla, lidé říkali: "Ne ne ne, podívej se přece na slona. Úplně jsi zapomněla na slony, že?" Takže v roce 1982 jsem odpověděla: "No, možná měl slon vodní předky." To bylo smíchu! "Ta bláznivá ženská. Zase je vedle. Ta by řekla cokoliv, že jo?" Jenže v dnešní době se už všichni shodují na tom, že slon měl vodního předka. Nakonec se zjistilo, že všichni nazí tlustokožci mají vodní předky. Poslední překážkou byl nosorožec.

Minulý rok našli na Floridě pozůstatky vyhynulého předka nosorožců a konstatovali: "Vypadá to, že většinu svého času trávil ve vodě." Takže tady máme těsné spojení mezi holou kůží a vodou. Jako absolutní spojení to funguje jen v jednom směru. Nemůžete říct, že všechna vodní zvířata jsou holá. Podívejte třeba na mořskou vydru. Můžete ale tvrdit, že každé zvíře, které ztratilo srst, bylo ve styku s vodou, buď za svého života, nebo za života jeho předků. To je myslím důležité. Jedinou výjimkou je nahý somálský rypoš, který ale nikdy nevystrčí nos nad povrch země.

A teď si vezměte dvounohost. V tomto případě nenajdete nic, s čím bychom mohli porovnávat. Jsme totiž jediné zvíře, které chodí vzpřímeně po dvou nohách. Můžeme ale říct, že všechny opice a lidoopové jsou schopni chůze po dvou nohách pokud chtějí, alespoň na krátkou chvíli. Je ale jen jediná okolnost, za které vždy a všichni chodí po dvou, a to když se brodí vodou. Myslíte, že je to důležité? David Attenborough si myslí, že to je důležité. Je to možný počátek naší dvounohosti.

Podívejme se na tukovou vrstvu. Pod naší kůží máme vrstvu tuku, všude po těle. Ostatní primáti nic takového nemají. Proč tam tedy je? Všichni ví, že když se podíváme na jiná vodní zvířata, zjistíme, že tuk, který je u suchozemských zvířat uložen uvnitř těla, kolem ledvin, střev a tak dále, začal migrovat k vnějšku těla a rozprostřel se ve vrstvě pod kůží. U velryby to je kompletní. Žádný tuk vevnitř, všechen pod kůží. Nelze se vyhnout podezření, že v našem případě se to začalo dít také. Pod kůží máme tuto vrstvu tuku. Je to jediné vysvětlení toho, proč lidé, pokud nemají štěstí, mohou trpět obezitou v míře, která by byla pro jakéhokoliv jiného primáta fyzicky nemožná. To je něco velmi zvláštního, co vlastně nikdy nebylo vysvětleno.

Pak je tu otázka toho, že umíme mluvit. Umíme mluvit a gorila mluvit neumí. Proč? Nemá to nic společného s jejími zuby, plícemi nebo něčím podobným. Může za to vědomá kontrola dýchání. Gorilu ani nemůžete vycvičit, aby na povel říkala "á". Jediní tvorové, kteří mají nad svým dechem vědomou kontrolu jsou potápějící se zvířata a ptáci. Kontrolovaný dech je nezbytným předpokladem naší schopnosti mluvit.

Také je tu skutečnost, že jsme aerodynamicky tvarovaní. Představte si skokana do vody, skoro nezčeří hladinu. Teď si představte gorilu předvádějící ten samý manévr a uvědomíte si, že v porovnání s gorilou jsme tvarovaní napůl jako ryba. Snažím se naznačit, že po zhruba 40 let byla tato vodní teorie mylně zařazována mezi šílené výplody něčí mysli, čímž není.

Ironické je na tom to, že ostatní neodsuzují vodní teorii, aby ochránili teorii vlastní, na které se shodli a kterou mají rádi. Žádná taková neexistuje. Odsuzují vodní teorii, aby ochránili vakuum. (Smích) (Potlesk)

Jak reagují, když říkám tyto věci? Jedna z častých reakcí, které jsem slyšela asi dvacetkrát, je: "Ale vždyť to bylo zkoumáno. Vypracovali o tom seriózní studii, hned na začátku, když Hardy publikoval svůj článek." Nevěřím tomu. Po 35 let jsem hledala nějaký důkaz, nebo událost, která by to dosvědčovala, a dospěla jsem k tomu, že je to jedna z městských legend. Nikdy se to nestalo.

Někdy se lidí ptám a oni říkají: "Mám vodní teorii rád! Každý ji má rád. Samozřejmě ji neberou vážně, ale mají ji rádi." No a já se ptám: "Proč si myslíte, že to je hloupost?" Odpovídají: "No... všichni, se kterými se bavím, to říkají. A nemůžou se všichni mýlit, ne?" Na to je jen jediná jasná odpověď: "Ano! Všichni se můžou mýlit." Dějiny jsou plné případů, kdy jsme něco všichni chápali úplně špatně. (Potlesk) Pokud řešíme nějaký vědecký problém, nemůžeme dojít k výsledku spočítáním přítomných a prohlášením: "Většina říká ano."

(Smích)

Kromě toho, někteří přítomní se počítají víckrát. Někteří přešli na druhou stranu. Třeba profesor Tobias. Ten přešel k nám. Daniel Dennett přešel k nám. Sir David Attenborough přešel k nám. Ještě někdo? Jen pojďte. Voda je skvělá.

(Potlesk)

A teď se musíme dívat do budoucnosti. Nakonec se stane jedna ze tří věcí. Buď budou dalších 40, 50, 60 let říkat: "Jo tohle, no, nemluvme o tom. Pojďme se radši bavit o něčem zajímavém." To by bylo velmi smutné. Druhá věc, která by se mohla stát, je, že se objeví nějaký mladý génius a řekne: "Mám to. nebyla to savana, nebyla to voda, bylo to tohle!" To je taky dost nepravděpodobné. Nemyslím si, že je třetí možné prostředí.

No a ta třetí věc, která by se mohla stát, je velmi krásná. Pokud se podíváme zpět na první roky minulého století, zjistíme, že poznání bylo na mrtvém bodě, odehrávalo se hodně pří mezi následovníky Mendela a následovníky Darwina. Skončilo to novou syntézou Darwinových a Mendelových nápadů, které do sebe zapadaly. A já myslím, že se totéž odehraje zde. Získáme novou syntézu, Hardyho a Darwinovy teorie budou spojeny dohromady.

Odtud se budeme moci pohnout vpřed a dostat se konečně někam dál. To by byla krásná věc. Pro mě osobně by bylo velmi milé, kdyby se to stalo brzy. (Smích) Jsem teď totiž starší než George Burns, když řekl: "V mém věku už ani nekupuji zelené banány."

(Smích)

Takže pokud se to jednou stane, co tu událost zdržuje? To vám můžu říct ve třech slovech. Akademie říká ne. V roce 1960 rozhodli, že to patří na jednu hromadu s UFO a yettim. A není lehké je přesvědčit o opaku. Odborné časopisy si o to neopřou ani kolo. Učebnice to nezmiňují. Osnovy se nezabývají ani faktem, že nemáme srst, natož jehož příčinou. Televizní pořad "Horizon", který přijímá podněty od akademiků, se toho štítí. Takže pro vodní teorii se žádné hlasy neozývají, snad kromě vtipů o bláznivých omylech vědy.

Nevím přesně, odkud tento diktát přichází. Někdo tam nahoře vydal příkázání: "Neuvěříš ve vodní teorii." A pokud to chcete v této profesi někam dotáhnout a věříte v ní, raději si to nechte pro sebe, protože by vám to mohlo stát v cestě.

Získala jsem dojem, že některé části vědecké společnosti se mění v církev. Ale díky tomu se vlastně cítím dobře, protože Richard Dawkins nám řekl, jak zacházet s kněžími. (Smích) Říká: "Zaprvé jim nesmíte prokazovat všechnu tu nadbytečnou úctu a bázeň, kterou jsou zvyklí přijímat." Dobře. Budu se tím řídit. "Za druhé," říká, "Nikdy se nesmíte bát rozhoupat loďku." Tím se budu řídit taky. Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)