Dennis Dutton: Darwinistická teorie krásy

Jsem rád, že tu mohu být a promlouvat k vám o tématu blízkému mému srdci, kterým je krása. Vlastně se zabývám filozofií umění a estetikou v mé pracovní činnosti. Snažím se zjistit, intelektuálně, filozoficky, psychologicky, jaký že je ten zážitek z krásy, co o něm prakticky můžeme říci a jak se lidé vychylují, když se mu snaží porozumět. Toto je ale extrémně komplikovaná disciplína, zčásti proto, že věci, které nazýváme krásnými, jsou tak odlišné. Mám na mysli tu bezpočetnou mnohotvárnost -- dětský obličej, "Harold v Itálii" od Berlioze, filmy jako "Kouzelník ze země Oz", Chekhovy hry, anebo krajina centrální Kalifornie, pohled na horu Fuji z Hokusai, "Rytíř růže", anebo senzační rozhodující gól při fotbalovém zápase světového poháru, "Hvězdná noc" od Van Gogha, romány Jane Austinové, nebo Fred Astaire, tancující přes celou obrazovku. Tento velmi stručný seznam zahrnuje lidské bytosti, přírodní tvary a krajiny, umělecká díla nebo dovedné lidské aktivity. Důvod, který by ozřejmil přítomnost krásy ve všem právě vyjmenovaném, nebude snadné najít.

Ale mohl bych vám alespoň dát malý náznak toho, co je z mého pohledu tou nejsilnější teorií krásy, kterou dosud máme. A nemáme ji od filozofa umění, od postmoderního uměleckého teoretika, nebo uznávaného uměleckého kritika. Ne, tato teorie je od experta na korýše, červy a pěstování holubů. A pravděpodobně víte, koho tím myslím -- Charlese Darwina. Samozřejmě, mnoho lidí se domnívá, že už znají tu správnou odpověď na otázku: "co je krása?" Je to v oku pozorovatele. Je to cokoli, co se vás osobně dotkne. Nebo jak někteří lidé -- speciálně akademici -- preferují, že krása je v kulturně vzdělaném oku pozorovatele. Lidé souhlasí, že obrazy, filmy nebo hudba jsou krásné, protože jejich kultury je formují do uniformity estetického vkusu. Vkus pro přírodní krásy a pro umění se posouvá napříč kulturami s obrovskou lehkostí. Beethovena obdivují v Japonsku. Peruvijci milují japonské tisky na dřevo. Sochy Inků jsou ceněnými poklady v britských muzeích, zatímco Shakespear už byl přeložen do každého hlavního jazyka této Zeměkoule. Nebo jen pomyslete na americký jazz nebo americké filmy -- ty jsou všude. Je zde mnoho rozdílů mezi uměními, ale jsou tu také univerzální mezikulturní estetické radosti a hodnoty.

Jak můžeme vysvětlit tuto univerzalitu? Nejlepší odpovědí je pokusit se o rekonstrukci Darwinovské evoluční historie našeho uměleckého a estetického vkusu. Musíme se pokusit dekonstruovat naše současné umělecké chuti a preference a vysvětlit tím, jak a proč se zaryly do našich myslí. V aktivitách jednak našeho prehistorického, zejména pleistocénského prostředí, kdy jsme se stali plně lidskými, ale také v sociálních situacích, ve kterých jsme se vyvinuli. Toto reverzní inženýrství nám také zajistí pomoc z lidských záznamů uchovaných z prehistorie. Myslím tím zkameněliny, jeskynní malby a tak dále. A mělo by vzít v úvahu to, co už víme o estetických zájmech izolovaných skupinek lovců-sběračů, které přežily do 19. a 20. století.

Já osobně nemám žádné pochyby o tom, že náš zážitek krásy, se svou emocionální intenzitou a potěšením, patří do vyvinuté lidské psychologie. Zážitek z krásy je jen jedna komponenta v celé sérii Darwinovských adaptací. Krása je přizpůsobivý efekt, který rozšiřujeme a zintenzivňujeme při tvoření a kochání se uměleckými díly a zábavou. Jak mnoho z vás ví, evoluce je založena na dvou hlavních mechanismech. První z nich je existence přírodního výběru -- což je náhodná mutace a výběrové zachování -- společně s naší základní anatomií a fyziologií -- tedy vývojem např. slinivky, očí nebo nehtů na prstech. Přírodní výběr také vysvětluje mnoho základních ošklivostí, jako např. příšerný pach kazícího se masa, nebo strachy, např. strach z hadů nebo postávání na kraji vysokého útesu. Přírodní výběr také vysvětluje potěšení -- sexuální potěšení, naši touhu po sladkém, tučném a proteinech, což na oplátku ozřejmuje existenci oblíbené potravy, od zralého ovoce přes čokoládové krémy až po grilovaná žebírka.

Ten druhý skvělý evoluční princip je sexuální výběr, a ten funguje velmi rozdílně. Třeba pávův nádherný ocas je toho dobrým příkladem. Nevyvinul se pro přežití v přírodě. Vlastně přímo odporuje přežití v přírodě. Ocas páva vznikl k výběru druha k páření, který dělají páví samičky. Je to docela známý příběh. Jsou to vlastně ženy, které posouvají historii dál dopředu. Mimochodem, samotný Darwin, neměl žádné pochybnosti, že ocas páva je pro páví samičky krásný. On dokonce použil toto slovo. Takže teď, zohledňujíce vyslovené podněty, můžeme říct, že zážitek z krásy je jeden ze způsobů, jaký evoluce používá pro nabuzení a udržení zájmu nebo fascinace, dokonce posedlosti, aby nás podpořila za účelem udělat to nejsprávnější rozhodnutí k přežití a reprodukci. Krása je přírodní způsob jak na dálku ovlivnit chod věcí, tak řečeno. Samozřejmě nemůžete očekávat, že sníte adaptivně prospěšnou krajinu. Těžko byste to udělali vašim dětem nebo vašemu milenci. Ten trik evoluce spočívá v dělání věcí krásnými, aby na vás působily jistým magnetismem aby vás těšily jen při pouhém pohledu na ně.

Zamyslete se krátce nad tím důležitým zdrojem estetického potěšení, tou magentickou přitažlivostí krásných krajin. Lidé z velmi odlišných kultur po celém světě mají rádi určitý druh krajiny. Druh krajiny, který se ne úplně náhodou podobá savanám z pleistocénu, ve kterých jsme se vyvinuli. Taková krajina se objevuje dnes a denně na kalendářích, pohlednicích, v návrhu golfových hřišť a veřejných parků a v těch zlatě orámovaných obrazech, které visí v obývacích místnostech od New yorku až po Nový Zéland. To je krajina malíře Hudsona Rivera Schoola, která ukazuje otevřené prostory nízkých travin posetá jednotlivými kmeny stromů. Stromy jsou, mimochodem, často preferovány, pokud se větví nízko nad zemí, což znamená, že to jsou stromy, na které byste mohli vylézt pokud byste zrovna byli v úzkých. Krajina často ukazuje přítomnost vody přímo v hlavním pohledu, nebo náznak vody někde v modravé dálce, znaky zvířecího a ptačího života, nebo také nejroztodivnější zeleň, a nakonec -- samozřejmě -- cestu nebo silnici, nebo možná břeh řeky nebo pobřeží, které pokračuje do dálky, jako by vás zvalo k rozběhnutí se po něm. Taková konstrukce krajiny je považována za krásnou i lidmi v zemích, které ji nemají. Tato ideální krajina savany je jedním z nejzřetelnějších příkladů, jak lidské bytosti kdekoli nachází krásu v podobných vizuálních zážitcích.

Ale někdo by mohl argumentovat, že to je jen přírodní krása. Jak je to s uměleckou krásou? Není to vyčerpávajícně kulturní? Já si nemyslím, že by bylo. A znovu bych se rád podíval do prehistorie, abych o tom mohl něco říci. Všeobecně se věří, že nejrannější lidská umělecká díla jsou ty opravdu vyvinuté nástěnné jeskynní malby, které všichni známe z Lascaux nebo ze Chauvet. Jeskyně Chauvet jsou staré zhruba 32 tis. let, podobně jako pár malých, realistických soch žen a zvířat z toho samého období. Ale umělecké a ozdobné dovednosti jsou výrazně starší než toto. Krásné lasturové náhrdelníky, které vypadají jako něco, co vidíte na každé výstavce rukodělné výroby, podobně, jako třeba okrové tělové barvy, byly nalezeny zhruba před 100 tisíci lety.

Ale ty nejvíce úchvatné prehistorické artefakty jsou ještě starší než toto. Myslím tím tak zvané Acheulénské ruční sekery. Nejstarší kamenné nástroje jsou pěstní klíny od Olduvai Gorge ve východní Africe. Ty se datují do doby zhruba před 2,5 milionem let. Tyto velmi hrubé nástroje se vyskytovaly po několik tísíc století, až do doby zhruba před 1,4 mil. let, kdy Homo erectus začal formovat jednoduché, úzké kamenné pláty, někdy obroušené ovály, formované do často, našim očím velmi příjemným tvarům symetricky směrovaného listu nebo kapky slzy. Tyto Acheulénské ruční sekery -- pojmenované podle St. Acheuleénu ve Francii, kde byly poprvé nalezeny v 19. století -- byly vykopány v množstvích tisíců roztroušené po Asii, Evropě a Africe, téměř všude, kde se potuloval Homo erectus a Homo ergaster. Jen to pouhé množství těchto ručních seker ukazuje, že nemohly být vyráběny na zabíjení zvířat. A ta zápletka se skutečně zahustí jakmile si uvědomíme, narozdíl od ostatních nástrojů z pleistocénu, že ruční sekery často neukazují žádné znaky opotřebení na jejich křehkých ostřích. A některé jsou dokonce příliš velké na zabíjení zvířat. Jejich symetrie, jejich atraktivní materiály a především jejich pedantské zpracování jsou jednoduše krásné pro naše oko i dnes.

Takže co byly tyto starodávné -- myslím tím, že jsou starodávné a cizí, ale současně jsou nám velice povědomé. K čemu sloužily tyto artefakty? Nejlepší možná odpověď je, že to byly doslova nejrannější známé formy umění, praktické nástroje, které se proměnily v úchvatné estetické objekty, vysoce hodnocené pro jejich elegantní tvar a jejich vytříbené zhotovení. Ruční sekery znamenají evoluční krok v lidské historii -- nástroje zhotovené proto, aby fungovaly k něčemu, co Darwinisté nazývají fitness signály -- což, dá se říci, ukazuje na podobný jev jako u pávího ocasu, jen s tím rozdílem, že od ochlupení a peří se ruční sekery úmyslně odlišují dokonalým zpracováním. Kvalitně vyrobená ruční sekera má naznačovat kýžené osobní kvality -- inteligenci, jemnou motoriku, schopnost plánovat, svědomitost a někdy také přístup ke vzácným materiálům. Přes desítky tisíc generací tyto schopnosti zvyšovaly status těm, kteří je dokázali dát na odiv, a zvyšovaly jejich reprodukční výhodu oproti těm méně schopným. Tohle je velmi starý způsob oslovení, ale jak se ukázalo, tak funguje -- "Proč se mnou nejdeš do mé jeskyně, kde ti ukážu svojí sbírku seker."

(smích)

S tím rozdílem, samozřejmě, a to je na tom to zajímavé, že si nejsme úplně jistí, jak toto bylo sdělováno, protože Homo erectus, který tyto předměty vyráběl, neměl vyvinutý jazyk. Je to obtížné uchopit, ale je to neuvěřitelný fakt. Tento předmět byl vyroben předchůdcem člověka -- Homo erectus nebo Homo ergaster -- mezi 50 a 100 tisíci lety před vývojem jazyka. Trvajíc přes milion let, tradice ručních seker je nejdelší uměleckou tradicí v lidské a pračlověčí historii. V závěru této báje o ručních sekerách, Homo sapiens -- jak se pak tito lidé jmenovali -- měli potiže s nalezením nových způsobů pobavení a ohromení druhých, takže si vymysleli vyprávění vtipů, příběhů, tancování a úpravování vlasů. Ano, upravování vlasů -- na tom trvám.

Pro nás modernisty, je brilatní technika použita k vytváření imaginárních světů v románech a ve filmech, k vyjádření intenzívních emocí hudbou, obrazy a tancem. Ale stále zůstává jeden velice základní rys té po předcích zděděné osobnosti v našich estetických touhách: je to krása, kterou nacházíme v kvalitním a vytříbeném výkonu. Z Lascaux až do Louvre a Carnegie Hall, lidské bytosti mají neustálou přirozenou chuť na kvalitní ukázku umělecké práce. Nacházíme krásu ve všem dobře odvedeném.

Takže příště, až projdete kolem výlohy klenotnictví, kde bude nádherně vybroušený kámen tvaru kapky slzy, nebuďte si tak jistí, je to jen vaše kultura, která vám říká, že ten blyštivý šperk je krásný. Vaši vzdálení předkové ten tvar milovali a nacházeli krásu v dovednosti potřebné k jeho výrobě, ještě před tím, než dokázali vyjádřit lásku mluveným slovem. Takže je krása v oku pozorovatele? Ne, je hluboko v našem vědomí. Je to dar, za který vděčíme inteligentním dovednostem a bohatému emočnímu životu našich velice starých předků. Naše silná reakce na obrázky, na výrazy emocí v umění, na krásu hudby nebo nočního nebe, bude s námi a našimi potomky tak dlouho, dokud bude lidská rasa existovat.

Děkuji vám.

(potlesk)