David R. Dow: Co mě naučili odsouzenci na smrt

Před dvěma týdny jsem seděl v kuchyni u stolu se svou ženou Katyou a probírali jsme, o čem tady budu mluvit. Máme jedenáctiletého syna Lincolna. Seděl s námi u stolu a počítal úkoly z matematiky. Během chvilky ticha v naší konverzaci s Katyou jsem se podíval na Lincolna a najednou, zčistajasna, na mě dolehla vzpomínka na jednoho mého klienta.

Jmenoval se Will. Pocházel ze severního Texasu. Svého otce nikdy pořádně nepoznal, protože jeho matku opustil, když Willa čekala. Willovým osudem bylo, aby jej vychovávala svobodná matka, což by bylo v pořádku, jenže zrovna tahle svobodná matka byla paranoidní schizofrenička a pětiletého Willa se pokusila zabít řeznickým nožem.

Úřady ji poté umístnily do psychiatrické léčebny a Will tak několik dalších let žil se starším bratrem. Do té doby, než si jeho bratr prohnal srdcem kulku. Poté Will střídavě žil u dalších členů rodiny a když mu bylo devět, žil v podstatě sám.

To ráno jsem se tedy podíval na Lincolna a uvědomil si, že když bylo Willovi tolik, co mému synovi, žil už dva roky úplně sám. Nakonec se Will přidal k jednomu gangu a spáchal mnoho závažných trestných činů, včetně toho nejhoršího – strašlivé, tragické vraždy. Za to ho nakonec popravili.

Dnes však nechci mluvit o morálnosti trestu smrti. Bezpochyby myslím, že můj klient neměl být popraven. Místo toho bych dnes rád mluvil o trestu smrti tak, jako nikdy předtím -- v čistě nekontroverzním smyslu.

Domnívám se, že je to možné, protože existuje oblast debaty o trestu smrti, dost možná klíčová, ve které se shodnou všichni. Ti nejzarputilejší příznivci trestu smrti i jeho nejráznější odpůrci jsou v tom úplně zajedno. Přesně touhle oblastí se chci zabývat.

Předtím vám však během pár minut řeknu o tom, jak se případ trestu smrti vyvíjí a pak vám dám dvě lekce o tom, co jsem se během posledních 20 let sledováním více než stovky případů jako právník v oblasti trestu smrti naučil.

Případ trestu smrti si můžete představit jako příběh o čtyřech dějstvích. První dějství každého případu je naprosto stejně tragické. Začíná vraždou nevinné lidské bytosti a pokračuje soudním řízením, kdy je vrah odsouzen a poslán do cely smrti; rozsudek je následně potvrzen odvolacím soudem.

Druhé dějství se skládá z komplikovaného soudního řízení, odvolání habeas corpus na státní úrovni (každý občan má právo žádat soud o přezkoumání zákonnosti, pozn. překl.). Třetí dějství – habeas corpus na federální úrovni – je ještě komplikovanější. V posledním, čvrtém dějství, se může odehrát hned několik věcí -- právnici mohou požádat o milost, zahájit ještě složitější řízení, anebo nemusí dělat vůbec nic. Čtvrté dějství však vždycky končí popravou.

Když jsem před více jak 20 lety začal zastupovat vězně odsouzené k trestu smrti, neměli nárok na právníka v druhém, ani čtvrtém dějství. Byli odkázáni sami na sebe. Nárok na právní zastoupení ve třetím dějství získali až na konci osmdesátých let. Všichni odsouzení k trestu smrti tak museli během svého soudního řízení spoléhat na pro bono právníky. Problémem bylo, že odsouzených k trestu smrti bylo mnohem víc než právníků, kteří měli jak zájem, tak patřičnou odbornost.

Není tedy divu, že se nejvíc právníků nahnalo do čvrtého dějství. Je to logické. Jsou to nejnaléhavější případy těch, kteří měli nejblíž k popravě. Někteří z těch právníků dokázali úspěšně zajistit nové soudní procesy. Některým se podařilo svým klientům prodloužit životy o několik let, jindy o několik měsíců.

V Texasu však nebyl zaznamenán žádný výrazný a dlouhodobý pokles v počtu poprav za rok. Na tomto grafu vidíte, že v době, kdy byl počet poprav v Texasu na vrcholu – v druhé polovině devadesátých let – celkový počet poprav zřídkakdy klesl pod dvacet.

Obvykle jsou v Texasu popraveni dva lidé za měsíc. Byly roky, kdy jsme v Texasu popravili skoro čtyřicet lidí a toto číslo v posledních patnácti letech výrazně nekleslo. Každoročně popravíme zhruba stejný počet lidí, ale počet lidí každoročně odsouzených k smrti poměrně značně poklesl.

Je zde následující paradox – počet poprav za rok zůstává vysoký, zatímco počet nově odsouzených k smrti klesá. Proč tomu tak je? Nená se to vysvětlit poklesem četnosti vražd, protože ta zdaleka neklesá tak prudce, jako červená čára v grafu. Stalo se to, že poroty začali odsuzovat čím dál tím více lidí na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění, místo do popravčí komory.

Jaktože se to děje? Není to proto, že by se veřejná podpora trestu smrti rozplynula. Odpůrci trestu smrti se utěšují, že podpora trestu smrti je v Texasu na historickém minimu. Víte, co historické minimum v Texasu znamená? Znamená to 60%. To je opravdu dobré v porovnání s 80. lety, kdy bylo pro trest smrti přes 80% lidí. Menší podpora trestu smrti ale nevysvětlí úbytek trestů smrti a příklon k doživotní, protože trest smrti je stále populární.

Co tedy tento jev způsobilo? Stalo se to, že právníci zastupující vězně odsouzené k trestu smrti přesunují pozornost směrem k úvodním dějstvím příběhu.

Před 25 lety se zaměřili na čvrté dějství. Na konci 80. let pak přešli do třetího dějství. V první polovině 90. let přešli od třetího dějství k druhému a na konci 90. let se začali zaměřovat na první dějství příběhu.

Nechám na vás, jestli úbytek trestů smrti a nárůst počtu doživotních trestů je ku prospěchu, nebo ne. O tom se dnes ale nechci bavit. Říkám jen, že za to může skutečnost, že právníci zabývající se tresty smrti pochopili, že čím dříve do případu zasáhnou, tím větší je šance, že zachrání klientův život. To je první, co jsem pochopil.

Druhá věc, co jsem pochopil je, že Willův případ nebyl žádnou výjimkou, ale pravidlem. Pokud mi dáte jméno člověka odsouzeného k smrti, bez ohledu z jakého je státu a jestli jsem ho už někdy potkal, napíšu vám jeho životopis. V osmi z deseti případů budou detaily toho životopisu víceméně přesné.

Důvod je ten, že 80 % lidí odsouzených k smrti pochází z podobně dysfunkční rodiny, jako Will. 80 % odsouzených k trestu smrti bylo v dětství soudně trestáno. To je druhá lekce, co jsem se naučil.

A už se dostáváme do té oblasti, ve které se všichni shodnou. Přítomní se nemusí shodnout, zda měl být Will popraven. Každý však myslím bude souhlasit, že nejlepší verzí jeho příběhu by byla ta, kde by k žádné vraždě nedošlo. Jak toho dosáhneme?

Náš syn Lincoln před dvěma týdny počítal velmi zapeklitou úlohu z matematiky. Přitom postupně zjišťoval, že k řešení může dospět tím, že příklad rozkouskuje do menších celků. To děláme ve většině případů – v matematice, fyzice, dokonce v sociální politice – rozkouskujeme problém do menších, lépe uchopitelných částí. Jak však poznamenal Dwight Eisenhower, jednou za čas vyřešíme problém tím, že ho zvětšíme.

Způsob, jak tenhle problém vyřešit, je téma trestu smrti rozšířit. Máme náš příběh trestu smrti o čtyřech dějstvích. Co se však děje předtím, než samotný příběh začíná? Jak můžeme zasáhnout do života vraha, než se stane vrahem? Jak jej můžeme vychýlit z životní dráhy, na jejímž konci je výsledek, který považují jak zastánci trestu smrti, tak jeho odpůrci za špatný – smrt nevinné lidské bytosti?

Víte, jak se někdy říká: Nedělej z toho vědu. Myslí tím, že věda je hodně komplikovaná a problém, o kterém se baví, je opravdu jednoduchý. Na tomhle obrázku vidíte skutečnou vědu, rovnici balistické křivky. A to, o čem se tady bavíme, je podobně komplikované. Téma, které tu probíráme, je velká věda.

Život mého klienta Willa, stejně jako 80% odsouzených na smrt, se skládal z pěti dějství, které předcházely čtyřem dějstvím příběhu trestu smrti. Chápu aždé z těchto pěti dějství jako příležitost, kdy naše společnost mohla zakročit a změnit životní dráhu odsouzených a předejít důsledkům, které všichni považujeme za špatné.

V každém z těch pěti dějství – v době, kdy byl Will ještě v břiše, v raném dětství, když chodil do základní a střední školy a když byl ve vězení pro mladistvé – v každém z těchto dějství mohla společnost udělat celou řadu věcí. Představte si, že je pět různých způsobů, jakými mohla společnost zakročit v každém z těch pěti dějství a že bychom je mohli volně zkombinovat – dostali bychom více než 3000 možných strategií, které bychom mohli použít ke změně životní dráhy dětí jako Will.

Dnes tu nestojím s jasným řešením, spíše říkám, že se máme stále co učit. To však neznamená, že toho víme málo. Ze zkušeností z ostatních států víme, že lze proti následkům, které všichni považujeme za špatné, zasáhnout mnoha způsoby, které bychom mohli aplikovat nejen v Texasu, ale i dalších státech.

Několik z nich teď zmíním. Nebudu mluvit o reformě právního systému. Tohle téma se asi víc hodí do místnosti plné právníků a soudců. Raději vám povím o tom, jak můžeme společně zasáhnout. Jedná se o způsoby zakročení, které předpokládají shodu mezi tvůrci legislativy a daňovými poplatníky, občany, na tom, co dělat a kam směřovat peníze.

Mohli bychom zdarma poskytovat předškolní péči pro ekonomicky znevýhodněné i daší problémové děti. Mohli bychom změnit životní dráhu dětí, jako je Will. Jsou státy, které to, narozdíl od nás, dělají.

Mohli bychom mít speciální školy na vyšším i nižším stupni základní školy, ale i mateřské školy pro ekonomicky a jinak znevýhodněné děti a zejména pro děti, které poznaly soudy a vězení. Hrstka států to již dělá, Texas ne.

Je ještě jedna věc, kterou můžeme udělat – je jich vlastně víc, ale zmíním jednu a bude to jediná kontroverzní věc, co dnes řeknu. Mohli bychom zasahovat mnohem agresivněji do nebezpečně dysfunkčních rodin a dostat z nich děti dřív, než máma vezme řeznický nůž a zkusí je zabít. Pokud to uděláme, musíme je mít kam dát.

I když uděláme všechno tohle, některé děti propadnou sítem a dostanou se do pátého dějství, do systému justice pro mladistvé delikventy. Ani pro ně není pozdě. Pokud je budeme chtít změnit, a ne jenom potrestat, je na to ještě čas.

Dva profesoři ze Severovýchodu – jeden z Yale a druhý z Marylandu – založili školu, která funguje při vězení pro mladistvé. Děti jsou ve vězení, ale od osmi ráno do čtyř odpoledne chodí do školy. Bylo to logisticky náročné. Museli nabrat učitele ochotné učit ve vězení, museli stanovit pevnou hranici mezi lidmi pracujícími ve škole a věznici a, což bylo nejtěžší, museli vytvořit nové osnovy. Víte proč? Lidé se totiž ve vězení nestřídají každý semestr. Nakonec ale všechno zvládli.

Co mají všechna tato opatření společného? Všechna stojí peníze. Starší z vás si možná vzpomenou na chlapíka ze staré reklamy na olejový filtr. Říkal: "Buď mi zaplatíte teď, nebo později." Pokud jde o systém trestu smrti, platíme později.

Faktem ale je, že každých 15 000 dolarů utracených na intervence do životů ekonomicky a jinak znevýhodněných dětí v počátečních dějstvích jejich příběhu, nám ušetří 80 000 dolarů na nákladech spojených s kriminalitou. I když nesouhlasíte s tím, že je to naše morální povinnost, dává to ekonomický smysl.

Řeknu vám o našem posledním rozhovoru s Willem. Bylo to v den jeho popravy, jen jsme se tak bavili. V jeho případě se nedalo už nic udělat. Bavili jsme se o jeho životě. Nejdřív mluvil o tátovi, kterého pořádně neznal, a který umřel. Potom o mámě, kterou znal a která stále žije.

Řekl jsem mu: "Znám tvůj příběh, četl jsem tvůj spis. Vím, že se tě pokusila zabít. Vždycky mě ale zajímalo, jestli si na to skutečně pamatuješ. Já si ze svých pěti let nepamatuju nic. Možná ti o tom jen někdo řekl."

Podíval se na mě, naklonil se dopředu a řekl: "Profesore," – znal mě dvanáct let a stále mi říkal profesore – "neberte to osobně, ale když vezme vaše matka řeznický nůž, který vypadá větší než vy, honí vás s ním po baráku a kříčí, že vás zabije, a vy se před ní musíte schovat do koupelny, držet dveře a řvát až do té doby, než dorazí policie," podíval se na mě a pokračoval, "na takovou věc se nezapomíná."

Já doufám, že na jednu věc nikdo z vás nezapomene: Během doby, kdy jste sem ráno dorazili a pauzou na oběd, se ve Spojených státech staly čtyři vraždy. Na potrestání těch, kdo se dopustili těchto zločinů, věnujeme spoustu společenských zdrojů, což je dobře, protože bychom měli tyto lidi potrestat. Třem z těchto vražd ale můžeme předejít.

Pokud se na to podíváme v kontextu a věnujeme pozornost úvodním dějstvím, pak už nikdy nebude muset začít příběh trestu smrti. Děkuji. (Potlesk)