David Kelley: Jak vybudovat svou tvůrčí sebedůvěru

Dnes tady chci mluvit o tvůrčím sebevědomí. Vrátím se zpátky do třetího ročníku do Oakdale School v Barberton, Ohio.

Pamatuji si na jeden den, kdy můj kamarád Brian pracoval na jednom projektu. Modeloval koně z hlíny, kterou náš učitel měl schovanou pod umyvadlem. V jednu chvíli jedna z dívek, která seděla vedle něj, pozorovala co dělá, naklonila se k němu a řekla, "To je strašný. To vůbec nevypadá jako kůň." Brianova ramena sklesla. Zmačkal hliněného koně a hodil to zpátky do koše. Poté jsem již nikdy neviděl dělat Briana projekt, jako byl tento.

A já se ptám, jak často se tohle děje. Vypadá to, že když řeknu tento příběh o Brianovi v mé třídě, spousta z nich chce přijít po hodině a říct mi o jejich podobném zážitku, jak je učitel shodil nebo jak byl jiný student k nim krutý. A někteří přestali přemýšlet o sobě jako o tvůrčí bytosti. Všiml jsem si, že když se toto stane v dětství a posunuje se to, tak se to zakoření, dokonce, i když dospějete.

Takže toho můžeme vidět hodně. Když jsme měli seminář nebo když jsme měli klienta u nás v práci a pracoval s námi, nakonec jsme se dostali do bodu, který byl rozmazaný a nekonvenční. A dokonce tito velcí šéfové vytáhnou své Blackberry (mobilní telefon) a řeknou, že musí vyřídit nějaký hodně důležitý hovor, a hned zamíří k východu. Jednoduše se cítí nepohodlně. Když je doženeme a zeptáme se, co se děje, odpoví něco jako, "Nejsem tvůrčí typ." Ale my víme, že to není pravda. Jestliže zůstanou v procesu, pokud se toho budou držet, skončí s úžasnými věcmi a sami sebe překvapí jak inovativní jsou oni i jejich týmy.

Sledoval jsem tento strach z rozsudku, který máme. Ten, díky kterému neděláte věci, kterých se bojíte, protože byste byli souzeni. Když neřeknete tu správnou tvůrčí věc, budete souzeni. Měl jsem vělký průlom, když jsem potkal psychologa Alberta Banduru.

Nevím, jestli znáte Alberta Banduru. Ale když se podíváte na Wikipedii, píše se tam, že je čtvrtým nejdůležitějším psychologem v historii -- jako Freud, Skinner, ještě někdo a Bandura. Bandurovi je 86 a stále pravuje na Stanfordu. Je to prostě skvělý chlap.

Chtěl jsem ho poznat, protože zrovna dlouho pracoval na fóbiích, o které se hodně zajímám. On vyvinul tuto cestu, tento druh metodiky, který končí léčbou lidí ve velice krátkém čase. Ve čtyřech hodinách měl obrovskou úspěšnost v léčbě lidí, kteří měli fóbie. Mluvili jsme o hadech. ale mluvili jsme o nich a o strachu z nich jako fóbie.

A bylo to opravdu příjemné, opravdu zajímavé. Řekl mi, že pozval testovací subjekt dovnitř a řekl, "Víte, že ve vedlejší místnosti je had a my tam spolu půjdeme." Těm, kterým toto řekl, většina z nich odpovědělo, "Absolutně ne, tam nepůjdu, obzvlášť pokud tam je had.

Ale Bandura má proces krok za krokem, který byl super úspěšný. Takže vzal lidi k polopropustnému zrcadlu, aby se podívali do místnosti, kde byl had a aby se s tím cítili uvolněně. A pak, po sérii kroků, je přesunul a oni stáli ve dveřích s otevřenými dveřmi a koukali se přímo dovnitř. Dosáhl toho, že se v této situaci cítili uvolnění. A po mnoha dalších krocích, dětských krůčcích, byli v té místnosti, měli kožené rukavice, jako svářeč a nakonec se dotknuli i hada. A jakmile se dotknuli hada, Vlastně, všechno bylo lepší než v pohodě. Tito lidé, kteří měli životní strach z hadů, říkali něco takového, "Podívej jak krásný had tohle je." A měli ho na svém klíně.

Bandura nazývá tento proces "průvodce mistrovství." Miluji tento termín: průvodce mistrovství. A stalo se ještě něco dalšího. Tito lidé, kteří prošli tímto procesem a dotknuli se hada skončili s tím, že měli menší strach z dalších věcí v jejich životě. Více se snažili, měli větší vytrvalost, a byly odolnější tváří v tvář neúspěchu. Prostě získali novou důvěru. A Bandura tuto důvěru nazývá samo-účinou -- pocit, že můžete změnit svět a že můžete dosáhnout toho, co jste si předsevzali.

Setkání s Bandurou pro mě bylo očistné, protože jsem si uvědomil, že tento slavný vědec zdokumentoval a vědecky podložil něco, co jsme viděli stát se za posledních 30 let. Že bychom mohli vzít lidi, kteří měli strach, že nejsou tvůrčí, a mohli bychom je provést přes sérii kroků, něco jako série malých úspěchů, a oni by změnili strach na důvěrnost a překvapili by sami sebe. Tato transformace je úžasná.

Vidíme to nyní na d.škole celou dobu. Lidé ze všech různých druhů oborů, si o sobě myslí, že jsou jen analytičtí. Přijdou a projdou procesem, naším procesem, vybudují si sebejistotu a najednou o sobě smýšlejí jinak. Jsou naprosto emocionálně nadšení, že můžou chodit po světě a myslet o sobě jako o tvůrčí osobě.

Tak jsem myslel, že jednou z věcí, kterou bych dnes udělal, je, že bych vás vzal a ukázal jak takový výlet vypadá. Pro mě, ten výlet vypadá jako Doug Dietz. Doug Dietz je technický člověk. Navrhuje lékařské zobrazovací zařízení, velká lékařská zobrazovací zařízení. Pracuje pro GE a měl skvělou kariéru. (GE = General Electric) Ale v jednu chvíly měl krizi.

Byl v nemocnici a díval se na jeden jeho MRI přístroj, který se používal, (MRI = magnetická rezonance) když viděl mladou rodinu. Byla tam malá holčička brečela a byla strašně vyděšená. A Doug byl vážně zklamaný, když se dozvěděl, že téměř 80 procent dětských pacientů této nemocnice muselo být pod sedativy, aby mohli být vyšetřeni MRI přístrojem. A tohle Douga vážně znepokojilo, protože předtím byl pyšný na to co udělal. S tímto přístrojem zachraňoval životy. Ale opravdu ho to zraňovalo, když viděl ten strach, který tento přístroj způsoboval dětem.

Toho času byl na d.škole ve Stanfordu. Učil se o našem procesu, o designu myšlení, o empatii, o opakovaném prototypování. Chtěl by vzít tyto nové znalosti a udělat něco opravdu jedinečného. Chtěl by kompletně změnit celou zkušenost se skenováním. A tohle je to, s čím přišel.

Pro děti to změnil v dobrodružství. Namaloval zdi i přístroj a obsluhu přeškolili lidé, kteří znají děti, jako lidé z dětských muzeí. A když nyní děti přijdou, tak je to zážitek. Mluví s nimi o hluku a pohybu lodi. A když přijdou, říkají, "Dobře, půjdeš na pirátskou loď, ale musíš být potichu, protože nechceme, aby tě piráti našli."

A výsledky byli super úspěšné. Takže dříve, 80 procent dětí, které potřebovali být pod sedativy, jsme u 10 procent, které potřebují sedativa. A nemocnice a GE jsou šťastní také. Protože nemusíte pokaždé volat anesteziologa. Přes den mohou ošetřit více dětí. Takže kvantitativní výsledky byly skvělé. Ale Dougovi výsledky, na kterých mu záleželo, byli kvalitativní. Byl s jednou mámou, čekali na dítě, až přijde ze skenu. A když se ta holčička vrátila ze skeneru, utíkala přímo k mámě a řekla, "Mami, můžeme zítra přijít taky?" (Smích)

Slyšel jsem Douga říkat tento příběh mnohokrát, o jeho osobní přeměně a o průlomovém designu, který z toho vznikl. Ale nikdy jsem ho neslyšel říkat příběh o té malé holčičce bez slz v očích.

Doug příběh se odehrává v nemocnici. Vím své o nemocnicích. Před pár lety jsem cítil bouli na straně mého krku a byl jsem na řadě jít na MRI přístroj. Byla to rakovina. Ten špatný druh. Řekli mi, že mám 40 procentní šanci na uzdravení.

Takže, když sedíte a okolo jsou další pacienti ve stejných pyžamech a každý je bledý a hubený a vy čekáte až přijdete na řadu na gamma ozařování, myslíte na hodně věcí. Většinou myslíte na, "Budu žít?" Myslel jsem hodně na to, jaký by byl život mé dcery beze mě? Ale myslíte taky na jiné věci. Přemýšlel jsem hodně o tom, co jsem měl na Zemi udělat? Jaké bylo mé poslání? Co bych měl udělat? Měl jsem štěstí, protože jsem měl hodně možností. Pracovali jsme v oblasti zdraví a wellness a v školách a pro rozvojový svět. A tady bylo hodně projektů na kterých jsem mohl pracovat. Ale rozhodl jsem se a angažoval, v tomto bodě, do věci, kterou jsem chtěl dělat nejvíc -- pomoci co největšímu počtu lidí jak jen to bude možné. Získat tvůrčí sebevědomí, které ztratili po své cestě. A pokud přežiji, to je ta věc, kterou chci dělat. Přežil jsem, jen abyste věděli.

(Smích)

(Potlesk)

Opravdu věřím, že pokud si lidé získají toto sebevědomí -- a můžeme to stále vidět v d.škole a v IDEO -- tak mohou začít pracovat na věcech, které jsou v jejich životech opravdu důležité. Vidíme lidi, kteří končí s tím co dělali a dávají se novým směrem. Vidíme je, že přicházejí se zajímavými a i více nápady, takže si mohou vybrat z lepších nápadů. Prostě dělají lepší rozhodnutí.

Takže vím, že na TEDu byste měli mít věci jako "chci změnit svět". Každý má svou "svět měnící" věc. Pokud je tady jedna pro mě, tak je to ono. Pomoci, aby se to stalo realitou. Doufám, že se ke mě připojíte v mém úkolu -- vy jako přemýšliví lídři. Bylo by skvělé, kdybyste nenechali rozdělit svět na tvůrčí a netvůrčí, jako by to byla věc daná Bohem. A aby si lidé uvědomili, že jsou od přírody tvůrčí. A tito přírodní lidé, by měli nechat své myšlenky létat. Měli by dostáhnout toho, čemu Bandura říká samo-účinnost, že můžete dělat, co si předsevzali a že můžete dosáhnout místa tvůrčí sebejistoty a dotknout se hada.

Děkuji

(Potlesk)