David Gallo o životě v hlubokých oceánech

(Potlesk) David Gallo: To je Bill Lange. Já se jmenuji Dave Gallo. Budeme Vám vyprávět pár příběhů z moří zde na videu. Pořídili jsme ty nejskvělejší videozáběry Titaniku, jaké kdy kdo viděl, a neukážeme Vám z nich vůbec nic. (Smích)

Pravda je taková, že Titanic přestože láme všechny druhy kasovních rekordů - není tím nejvzrušujícím mořským příběhem. A problém je, že my považujeme oceán za něco, co nám bylo věnováno. Pokud o tom přemýšlíte, oceány představují 75% povrchu planety. Většina planety je oceánská voda. Průměrná hloubka je kolem dvou mil (3 km). Část problému, myslím, pramení z toho, že stojíme na břehu nebo se díváme na obrázky z oceánu jako je tento, a Vy hledíte na na tu velkou modrou hladinu a na to mihotání ono se to pohybuje a jsou tam vlny, příboj, příliv a odliv, ale nemáte nejmenší tušení o tom, co tam je. V oceánech se nacházejí nejdelší horské hřebeny planety. Většinu živočichů najdeme v oceánech. Většina zemětřesení a vulkánů je v moři - na mořském dně. Biodiverzita a hustota osídlení je v oceánech větší, než je v deštných pralesích. Je převážně neprozkoumaný, a stále poskytuje pozoruhodné pohledy jako tento jež nás uchvacují a díky nimž se pro nás stává důvěrně známým.

Když ale stojíte na břehu, rád bych, abyste pomysleli že stojíte na prahu velmi cizího světa. Musíme mít velmi nestandardní technologie abychom pronikli do tohoto cizího světa. Používáme ponorku Alvin a také kamery, a právě kamery jsou to, co Bill Lange vyvinul s pomocí Sony. Marcel Proust řekl, "Skutečná cesta objevu nespočívá ani tak v hledání nových krajin, jako v tom, mít nové oči." Lidé, kteří se na tom s námi podíleli, nám ty nové oči dali, ne pouze o tom, co existuje - o nových krajinách na dně moří - ale též jak přemýšlíme o životě na planetě samotné.

Tady je medúza. je to jedna z mých favoritů, protože má všechny druhy funkčních dílů. Ukazuje se, že je to nejdelší stvoření v oceánech. Dosahuje délky kolem 150 stop (46 metrů). Ale vidíte všechny ty různé pracující věci? Tento druh miluji. Vespod to má ta rybařící vnadidla. Pohybují se nahoru a dolů. Má to mávající chapadla, vířící kolem, jako toto. Je to živočich, tvořící kolonie. Tito jsou individuální tvorové seskupují se, aby vzniklo to jediné stvoření. A má to ty trysky vepředu nahoře které za chvíli využije, a trochu světla. Pokud byste vzali všechny velké ryby, ryby žijící v hejnech a to všechno, a dali to na jednu misku vah, na druhou pak dejte všechny tvory typu medúza - tito chlapíci vyhrají.

Většina oceánské biomasy se skládá z tvorů, jako je tento. Tady je X-wing smrtící medúza. (Smích) Bioluminiscence - oni používají světla k lákání partnerů k vábení kořisti a ke komunikaci. Nemohli jsme začít ukázkou našich archívních záběrů medúz. Objevují se ve všech možných velikostech a tvarech.

Bill Lange: Máme tendenci zapomínat, že oceán je průměrně hluboký několik mil, a že ve skutečnosti známe živočichy, žijící v prvních 200 až 300 stopách (do 100 m), ale nejsme obeznámeni s tím, co žije v prostoru odtud až dolů ke dnu. A tam jsou takové druhy živočichů, co žijí v trojrozměrném prostoru v prostředí mikro-gravitace, které jsme skutečně neprozkoumali. Slýcháme o obřích chobotnicích a o něčem, jako je toto, ale některá z oněch zvířat dosahují délky kolem 140, 160 stop (45 metrů) Velmi málo jim rozumíme.

DG: Toto je jedno z nich, jeden z našich favoritů, protože jde o malou chobotnici. Skutečně je jí vidět skrz hlavu. A tady je, mávající svýma ušima a s velkou grácií pohybující se nahoru. Vidíme je ve všech hloubkách a dokonce i v těch největších. Pohybují se od několika palců do několika stop. Připlují přímo nad ponorku - očima se opřou přímo o okno a koukají dovnitř do ponorky.

Je to skutečně svět sám pro sebe, a my Vám ukážeme dva. V tomto případě se suneme dolů uprostřed oceánu a vidíme stvoření, jako je toto. Tento vypadá jako jakýsi podmořský kohout. Tenhle chlapík vypadá mimořádně společensky, svým způsobem. A pak jeden z mých favoritů. Jaká to tvář! Toto, na co se díváte, jsou v podstatě vědecká data. Jde o dokument, který jsme shromáždili pro vědecké účely. A toto je jedna z věcí, které dělal Bill, zprostředkovával vědcům tento první pohled na živočichy, jako je toto ve světě, ke kterému oni náleží. Nechytají je do sítě. Ve skutečnosti se na ně dívají dolů v tom světě. Teď si vezmeme joystick, sedíce před počítačem na Zemi, stlačíme joystick vpřed a letíme okolo planety.

Zaměříme se na středooceánský hřbet, pohoří s 40.000 mílemi (74.000 km) na délku. Průměrná hloubka u vrcholu je kolem míle a půl. Jsme ve vnějším Atlantiku - je to ten hřbet právě tady - ale my pokračujeme napříč Karibikem, Střední Amerikou, a končíme s Pacifikem za zády, na devátém stupni severní šířky. Vytváříme mapy těchto horských oblastí pomocí zvuku, sonarem, a toto je jedna z těch horských oblastí. Pohybujeme se kolem útesu zde napravo. Výška těch hor na obou stranách tohoto údolí je větší než Alpy, ve většině případů. A tam dole jsou desetitisíce hor, které dosud nebyly zmapovány.

Toto je vulkanický hřbet. Dostáváme se více a více dolů a přibližujeme se v měřítku. A nakonec se můžeme vrátit nahoru s něčím, jako je toto.

Ta ikonka je náš robot - říkáme mu Jason. Můžete sedět v místnosti, jako je tato s joystickem, náhlavní soupravou a řídit takovéhoto robota v oblasti dna oceánu a v reálném čase. Jedna z věcí, kterou s našimi partnery zkoušíme ve Woods Hole je přinést tento virtuální svět -- tento svět, toto neobjevené území -- zpět do laboratoře. Protože my to vidíme v podobě chvilek a střípků právě teď. Vnímáme to jednak prostřednictvím zvuku, jednak máme video, vidíme to jako fotografie, nebo sledujeme chemické senzory - ale dosud nikdy jsme to vše nedali dohromady, do jednoho poutavého obrazu.

Zde se Billova kamera opravdu vyznamenala. Toto je takzvaný hydrotermální výron. A to, co sledujete tady je hustě napěchovaný oblak sirovodíkem obohacené vody vyvěrající z vulkanické osy na mořském dně. S teplotou dosahující 600 - 700 stupňů Fahrenheita (315 - 370 °C). Takže to vše je voda pod hladinou -- v hloubce půldruhé míle, dvě míle, tři míle. Víme, že tam byl vulkanismus, v 60. a 70. letech. Měli jsme jisté náznaky, že tyto věci existovaly všude podél té osy, protože pokud máte vulkanismus, voda se bude dostávat dolů, z povrchu do trhlin na mořském dně, přijde do kontaktu s magmatem, a pak vyvěrá horká. Nebyli jsme si vědomi, že to tam bude tolik bohaté na sirovodík. Neměli jsme ponětí o těchto věcech, které nazýváme komíny.

Toto je jeden z hydrotermálních výronů. Voda o teplotě 600 st. Fahrenheita (315 °C) vyvěrá ze Země. Po obou stranách jsou pohoří, jež jsou vyšší než Alpy, takže podmínky zde jsou velmi dramatické.

BL: Ta bílá hmota je druh bakterie které se daří při 180 stupních Celsia.

DG: myslím, že to je nyní ta nejzajímavější zpráva, kterou z mořských hlubin sledujeme, a totiž že první věcí, kterou lze vidět na mořském dně po vulkanické erupci jsou bakterie. Dlouho jsme žasli nad tím, jak se to tam dolů mohlo dostat? Co jsme nyní zjistili je, že to pravděpodobně přichází zevnitř Země. Nejen že to přichází ze Země -- tedy biogeneze, způsobená vulkanickou aktivitou -- ale že bakterie podporují tyto kolonie života. Tlak zde je 4.000 liber na čtvereční palec (~ 290 kg/cm2). Míli a půl od povrchu až ke dvěma, ke třem mílím -- bez slunce, které se tam dolů nedostane. Všechna energie, podporující tyto formy života přichází z vnitřku Země -- tedy chemosyntéza. A Vy můžete vidět, jak hustá je tam populace. Těmto říkáme trubicoví červi.

BL: Tito červi nemají zažívací systém. Nemají žádná ústa. Zato však mají dva druhy žábrových struktur. Jednu pro získávání kyslíku z hlubokomořské vody, ta další pak hostí chemosyntetické bakterie, které nasávají hydrotermální roztok -- tu horkou vodu, kterou jste viděli vyvěrat ze dna -- a přeměňují ji na jednoduché cukry, které trubicoví červi umí strávit.

DG: Zde můžete vidět kraba, žijícího tam dole. Dokáže chňapnout za vyčuhující tělíčka těch červů. Tedy, normálně se červi ihned stáhnou, jakmile se jich krab dotkne. Ale! Dobrý ústup. Takže, jakmile se jich krab dotkne stáhnou se do svých schránek, tak jako Vaše nehty. Tady se odehrává celý příběh, o kterém postupně začínáme mít určitou představu díky novým technologiím našich kamer.

BL: Tito červi žijí ve skutečném teplotním extrému. Jejich noha je v nějakých 200 stupních Celsia zatímco hlava je venku ve třech stupních Celsia, jako byste měli ruku ve vařící vodě a nohu ve vodě mrazivé. Jim se však líbí takto žít. (Smích)

DG: Toto je samička tohoto druhu červa. A tady máme samečka. Sledujte. Nepotrvá to dlouho, a tito dva chlapíci zde -- tenhle a ten druhý, který se ukáže tamhle -- se začnou prát. Všechno, co vidíte, se odehrává v černočerné tmě hlubokého moře. Není tam žádné světlo s výjimkou toho od nás. A je to tady. U jedné ze sérií našich potápění jsme napočítali 200 druhů v těchto lokalitách. 198 z nich bylo nových.

BL: Jeden z zásadních problémů je, že pro biology pracující v těchto místech, je dost těžké nasbírat ony živočichy. Navíc se pak cestou nahoru rozpadnou, takže obrazové záznamy jsou pro vědu zásadní.

DG: Dvě chobotnice v hloubce okolo dvou mil. Ten tlak mě vážně fascinuje, že ta zvířata dokáží žít zde v hloubkách s tlakem, jenž by rozmáčknul Titanic jako prázdnou plechovku od Pepsi. To, co jsme viděli doposud, bylo z Pacifiku. Toto je z Atlantiku. Dokonce z větších hloubek. Tady vidíte krevetu, jak obtěžuje tamtoho chudáka a on ji odpálkuje svým klepetem. Kuš! (Smích)

A to samé se odehrává tamhle. Co je zajímá tady na zádech toho kraba je jídlo v podobě velmi zvláštní bakterie žijící na zádech všech těchto tvorů. A co tyto krevety zkoušejí provést, je sklidit všechny ty bakterie ze zad oněch tvorů. Krabům se to ale vůbec nelíbí. Tato dlouhá vlákna, co vidíte na zádech kraba jsou ve skutečnosti tvořeny produktem těchto bakterií. Takže, bakterie na krabovi pěstuje vlasy. Na zádech to vidíme znova. Ta červená skvrna je laserové světlo ponorky Alvin abychom měli představu, jak daleko jsme od výronů. Toto všechno jsou krevety. Můžete vidět vyvěrající horkou vodu tady, tamhle a tady. Drží se na povrchu skály a seškrabávají bakterie z jejího povrchu. Zde je drobný výron, který vystupuje ze strany tohoto sloupu. Tyto sloupy dosahují výšky několika poschodí. Takže tady máme to údolí s mimořádně nepřátelskou krajinou sloupů, horkých pramenů, vulkanických erupcí a zemětřesení, obydlených těmito velmi zvláštními živočichy, co žijí pouze z chemické energie vycházející ze země. Vůbec nepotřebují slunce.

BL: Vidíte ty bílé značky tvaru V na zádech těch krevet? Ve skutečnosti to je světlocitlivý orgán. Tak hledají hydrotermální výrony. Výrony vydávají záření černého tělesa -- infračervený podpis -- krevety jsou tak schopny najít tyto výrony ve značných vzdálenostech.

DG: Toto vše se odehrává podél 40.000 mil (70.000 km) dlouhého horského hřbetu který nazýváme stuha života, protože dokonce i dnes, mezitím co tady hovoříme, tam vzniká život, rodící se z vulkanické aktivity. Toto je vůbec poprvé, kdy jsme to vyzkoušeli na nějakém místě. Zkoušíme ukázat Vám záběry s vysokým rozlišením z Pacifiku. Posouváme se nahoru podél jednoho z těch sloupů. Tento má výšku několika pater. V nich uvidíte, že je to sídlo mnoha různých živočichů. Tady je vtipná, jakási vařící konvice s vyvěrající vodou. A to vše jsou případné domovy pro červy.

Zde je bližší pohled na to společenství. Jsou tu krabi, jsou tu červi. Jsou tu menší živočichové poletující okolo. Zde zase struktury ve tvaru pagody. Myslím, že toto je nejkrásnější věc. Naprosto mě dostává -- že tady máme posazené tyto malé komíny, jak si pokuřují. Mimochodem, je to jedovaté jak peklo. Nikdy byste nedostali povolení vypustit to do oceánu, a tady to všechno vyvěrá ven. (Smích) Je to neuvěřitelné. Jde především o kyselinu sírovou, a tady vyvěrá ven v neskutečném množství. Živočichům se tam daří -- a my odtud pravděpodobně pocházíme. Odtud jsme se patrně vyvinuli.

BL: Tato bakterie, o které už byla řeč se ukázala být tou nejjednodušší objevenou formou života. Mnoho týmů dnes předpokládá, že se život vyvinul v oblasti těchto výronů. Přestože oblasti výronů mají krátkou životnost -- jedno místo může vydržet zhruba pouhých deset let -- jako ekosystém ale byly stabilní po milióny -- dobře, miliardy -- let.

DG: Funguje to velmi dobře. Jak vidíte, tady uvnitř jsou rovněž nějaké ryby. Tady sídlí ryba. Tady je krab se svým klepetem přímo na konci červí trubice, číhající, až červ vystrčí hlavu ven. (Smích)

BL: Biologové dosud nedokáží vysvětlit proč jsou ti živočichové tak aktivní. Červi rostou o několik palců za týden!

DG: Už jsem jednou říkal, že tato lokalita je z lidského pohledu jedovatá jak peklo. Nejen to. Vrcholem je, že zdroj životní síly -- tento potrubní systém -- se vypíná zhruba každý rok. Jejich potrubní systém se vypne, takže se musí stěhovat. Potom tam jsou zemětřesení, a také vulkanické erupce, jež jednou za pět let, jako na rozkaz celou oblast totálně vyčistí. Přesto tito živočichové přibližně během jednoho roku opět vyrostou. Mluví se o hustotě života a o biodiverzitě vyšší než v deštném pralese, která opět propukne v život. Je to citlivé? Ano. Je to křehké? Ne, křehké to příliš moc není.

Na závěr bych řekl jednu věc. Máme tu příběh z moře, z mořských vod, v usazeninách a ve skalách mořského dna. Je to mimořádný příběh. Co vidíme, pokud se vrátíme zpátky v čase? V těchto usazeninách a skalách je zapsána historie Země. Všechno na této planetě -- všechno -- funguje podle cyklů a rytmů. Kontinenty se nezávisle pohybují. Vracejí se dohromady. Oceány, hory, ledovce - to vše přichází a odchází. El Niño přichází a odchází. Není to katastrofa. Je to rytmické. To co se nyní dozvídáme, zní skoro jako symfonie. Je to jako hudba -- opravdu to je jako hudba. A co jsme se nyní dozvídáme je, že nelze poslouchat pět miliard let dlouhou symfonii, co trvá dodnes a řící, "Stát! Chceme, aby zítřejší nota byla stejná jako ta dnešní." To je absurdní. Zkrátka absurdní. Takže to, co se nyní musíme naučit, je zjistit kam tato planeta směřuje ve všech těch rozličných měřítcích a pracovat s tím. Naučit se to spravovat. Koncept uchování je marný. Ochrana je složitější, ale tam se pravděpodobně můžeme dostat. Děkuji Vám mnohokrát. Děkuji Vám. (Potlesk)