David Brooks: Společenský tvor

Když jsem dostal svou aktuální práci, radili mi, že mám každý den vyzpovídat tři politiky. Díky natolik intenzivnímu kontaktu s politiky dnes můžu říct, že jsou to všechno náladoví šílenci. Trpí poruchou, které říkám logorrhea dementia - mluví tak moc, že sami sebe dovádějí k šílenství. (Smích) Ale mají úžasné sociální dovednosti. Když se s nimi potkáte, zaháčknou se do vás, zadívají se vám do očí, obsadí váš osobní prostor, a vlezou vám pod kůži.

Před několika měsíci jsem večeřel s jedním republikánským senátorem který celou dobu držel ruku na mém stehně a mačkal jej. Před mnoha lety jsem viděl, jak v Senátu Ted Kennedy potkal Dana Quayla. Byli to přátelé, vzájemně se obejmuli, smáli se a jejich obličeje byly asi tolik od sebe. Tiskli se k sobě, a navzájem se poplácávali po těle. Já na to: "Běžte s tím někam do hotelu. Nechci se na to koukat." Ale mají sociální dovednosti.

Jiný příklad: V posledním předvolebním období jsem jezdil po New Hampshire s Mittem Romneym. Vydal se na kampaň se svými pěti úžasnými syny: Bipem, Chipem, Ripem, Zipem, Lipem a Dipem. (Smích) Vešel do jedné restaurace, představil se jedné rodině a řekl: "Ze které jste vesnice v New Hampshire?" A pak popsal dům, který mu v té vesnici patří. A pak se prošel po místnosti, a když odcházel z restaurace téměř každého, s kým se tam potkal, oslovil křestním jménem. Říkal jsem si, že to je sociální dovednost.

Je však paradoxní, že když se tito lidé dostanou k samotné politice, sociální schopnosti se vytrácejí a začnou se vyjadřovat jako účetní. Během mé kariéry jsem psal o celé řadě neúspěchů. Když se rozpadl Sovětský svaz, poslali jsme tam ekonomy s privatizačními plány, ale chyběla jim společenská důvěra. Napadli jsme Irák, aniž bychom znali kulturní a psychologickou realitu země. Měli jsme finanční regulační systém založený na předpokladu, že obchodníci se chovají racionálně a nedělali by hlouposti. Třicet let již píšu o reformě školství - v zásadě jsme přeorganizovali byrokratické kategorie - nezávislé školy, soukromé školy, lístky na obědy - ale každý rok se potýkáme se žalostnými výsledky. Pravdou je, že lidé se učí od těch, které mají rádi. Když tedy nemluvíme o individuálním vztahu mezi učitelem a žákem, nemáme realitu, kterou bychom chtěli mít. A ta realita chybí také v oblasti politiky.

To mě přivedlo k otázce: Jak je možné, že natolik společenští lidé se dokážou odlidštit když přemýšlejí o politice? Dospěl jsem k závěru, že je to jen známka většího problému. Po staletí jsme věřili představě, že člověk je rozdělená bytost, že rozum je oddělený od emocí a že se společnost vyvíjí jen do té míry, do které dokáže rozum potlačovat vášně. Dovedlo nás to k přesvědčení, že člověk je racionální bytost, která reaguje přímo na podněty. Vedlo to ke vnímání světa, podle kterého lidé používají předpoklady z fyziky na měření lidského chování. Kvůli tomu máme dnes omezenou představu o lidské povaze.

Dokážeme skvěle mluvit o materiálních věcech, ale máme potíže mluvit o emocích. Bez problému mluvíme o dovednostech, bezpečnosti a zdraví, ale nevíme, jak mluvit o charakteru. Slavný filosof Alasdair MacIntyre jednou řekl: "Máme koncepty starodávné morálky, cti, počestnosti, dobroty, ale už dlouho nemáme systém, který by je spojoval." To vedlo k povrchnosti v politice, ale také k celé řadě lidských počinů.

Je to patrné v tom, jak vychováváme naše děti. Ve tři odpoledne jdete před základní školu, díváte se, jak děti vycházejí z budovy, a na zádech vlečou třicetikilové krosny. Když zafouká vítr, jsou jako bezbranní brouci. Vidíte, jak ke škole přijíždějí auta - většinou značky Saab, Audi nebo Volvo, protože v některých čtvrtích je společensky přijatelné mít luxusní auto, pokud pochází ze země, která nesouhlasí ze zahraniční politikou USA - to je v pořádku. Na děti čekají bytosti, kterým říkám "nadmatky", jsou to mimořádně úspěšné kariéristky, které nechaly práci, aby měly jistotu, že se jejich děti dostanou na Harvard. Nadmatky poznáte obvykle podle toho, že váží méně, než jejich vlastní děti. (Smích) Od početí dítěte dělají cviky na zadek. Děti se narodí, a už jim ukazují kartičky se znaky v mandarinštině.

Jezdí pro ně do školy a chtějí mít osvícené děti, takže je zavedou do zmrzlinárny Ben & Jerry's, která má svou vlastní zahraniční politiku. V jedné ze svých knížek píšu, že Ben & Jerry's by měla vyrábět pacifistickou zubní pastu, která by mikroby nezabíjela, ale požádala je, aby odešly. Byl by to hit. (Smích) A pak jdou do supermarketu Whole Foods nakoupit jídlo pro kojence. Whole Foods je jeden z pokrokovějších supermarketů, kde všichni pokladní vypadají, jako by jen zaskakovali z Amnesty International. (Smích) Nakoupí krekry z mořských řas značky Veggie Booty, pro děti, které přijdou domů a řeknou: "Mámo, dej mi sušenku, která mi pomůže předcházet rakovině konečníku."

(Smích)

A tak děti vyrůstají určitým způsobem, sklízejí úspěchy, které umíme měřit - přípravku na zkoušky SAT, hoboj, fotbal. Vystudují na prestižní škole, dostanou dobrou práci a někdy se povrchně považují za úspěšné a vydělávají velké peníze. Někdy je potkáte na turistických místech jako Jackson Hole nebo Aspen. Mají elegantní a štíhlou postavu - nemají moc stehna - mají jen dvě elegantní lýtka jedno na druhém. (Smích) Mají vlastní děti a podařilo se jim dosáhnout genetického zázraku tím, že si vzali krásné lidi, takže jejich babičky vypadají jako Gertrude Stein, jejich dcery jako Halle Berry - nevím, jak se jim to povedlo. Pak jim dojde, že je v módě mít psy třikrát větší než po strop. Takže mají chlupaté, sedmdesátikilové psy - vypadají jako velociraptoři a mají jména po postavách z románů Jane Austenové.

Když pak zestárnou, nemají skutečnou životní filosofii, ale rozhodli se: "Ve všem se mi dařilo, takže ani neumřu." Najmou si osobní trenéry, berou Viagru jako mentolky. Můžete je potkat na horách. Šlapou na běžkách do kopce tváří se přitom tak vážně, že by přitom Dick Cheney vypadal jako Jerry Lewis. (Smích) Prosviští kolem vás rychlostí vystřeleného náboje směrem do kopce.

(Smích)

Je to součást života, ale není to celý život. Za posledních několik let jsme více pronikli do zákonitostí lidské povahy a lépe poznali, kdo jsme. Není to zásluhou teologie nebo filosofie, ale díky studiu lidské mysle. Napříč všemi oblastmi výzkumu, od neurovědy až po kognitivní psychologii, behaviorální ekonomii, psychologii, a sociologii budujeme revoluci v lidském povědomí. Když to dáme všechno dohromady, získáme nový pohled na lidskou povahu. Na míle vzdálenou chladnému materialistickému pojetí přírody. Jde o nový humanismus, nové okouzlení. Když dáme dohromady výsledky výzkumu, získáme tři klíčové poznatky:

zaprvé: zatím co vědomá mysl píše životopis našeho druhu, za většinu vykonané práce vděčíme nevědomé mysli. Dá se to vyjádřit tak, že lidská mysl dokáže za minutu zaznamenat miliony informací, z nichž si je vědoma asi čtyřiceti. To vede k určitým zvláštnostem. Například k mému oblíbenému příkladu: lidé se jménem Dennis se mnohem častěji stávají zubaři (angl. dentists), a lidé se jménem Lawrence častěji právníky (angl. lawyers), protože nevědomě se uchylují k věcem, které pro ně působí známým dojmem Proto jsem dal své dceři jméno Prezidentka USA Brooksová. (Smích) Zadruhé: nevědomá mysl není pouze hloupá a posedlá sexem, ve skutečnosti je velice chytrá. Jedním z nejtěžších kognitivních úkolů je koupit nábytek. Je hrozně těžké si představit, jak bude daný gauč vypadat ve vašem domě. Měli by jste na to jít tak, že si nábytek prohlédnete, vyspíte se na to, zabavíte se nějak a o pár dní později se rozhodnete podle intuice, protože nevědomě jste se už rozhodli.

Dalším zjištěním je, že emoce jsou centrem našeho myšlení. Lidé po mrtvici nebo s poškozenými částmi mozku, které řídí emoce, nejsou příliš chytří, dokonce bývají často bezbranní. Obrovská kapacita v oboru je dnes tady s námi a bude mít zítra přednášku - Antonio Damasio. Jedna z věcí, kterou nám ukázal je, že emoce nejsou oddělené od rozumu, ale tvoří jeho základ, protože nám říkají, čemu máme připisovat hodnotu. Studium a rozvíjení emocí je jedna z hlavních činností moudrosti.

Už jsem trochu starý a s emocemi to příliš neumím. Jeden z mých oblíbených příběhů o mozku je o mužích mého věku. Dají je do stroje, který snímá mozek - mimochodem, nejde o skutečný případ, ale to nevadí - dají jim sledovat horor a pak jim řeknou, aby popsali svoje pocity ke svým ženám. Snímky mozku byly v obou případech identické. Šlo o nefalšovanou hrůzu. Takže když mluvím o emocích, je to jako kdyby Gándhí povídal o obžerství. Ale jde o hlavní organizační proces způsobu, jakým přemýšlíme. Říká nám, co si máme pamatovat. Mozek je zápis pocitů jednoho života.

Třetím poznatkem je, že nejsme primárně samostatné bytosti. Jsme společenskými, nikoli racionálními tvory. Projevujeme se ve vztazích a jsme navzájem jeden s druhým spojeni. Když se setkáváme s jinými lidmi promítáme si v mysli to, co vidíme v jejich mysli. Když ve filmu vidíme automobilovou honičku, je to skoro stejné, jako bychom sami někoho honili. Když se díváme na porno, jako bychom se sami milovali, i když asi ne tak příjemné. Vidíme to, když jde ulicí milostný pár, nebo když davem v Egyptu nebo Tunisku prostoupí emoce, vzájemné hluboké propojení. Tato revoluce v tom, kdo jsme nám nabízí nový pohled na politiku a hlavně na lidskou povahu.

Jsme dnes potomky francouzského osvícenství. Věříme, že rozum je největší ze všech schopností. Ale myslím, že tento výzkum ukazuje, že britské nebo skotské osvícenství, David Hume nebo Adam Smith ve skutečnosti lépe rozuměli tomu, kdo jsme - věděli, že rozum je často slabý a city silné a že citům se dá často důvěřovat. Tato práce opravuje zaujatost v naší kultuře tu hlubokou odlidšťující zaujatost. Umožňuje nám lépe pochopit, co přesně potřebujeme, abychom se měli v životě dobře. Když přemýšlíme o lidském kapitálu, myslíme na to, co se dá snadno měřit - známky, testy SAT, tituly, počet let školní docházky. Pro dobrý a smysluplný život však potřebujeme hlubší věci, věci, na které ani nemáme slova. Dovolte mi zmínit několik příkladů Myslím, že výzkum k nim směřuje.

První dar nebo talent je telepatie (angl. mindsight) - schopnost vstoupit jiným lidem do mysli a zjistit, co nám mohou nabídnout. Člověk má tuto schopnost vrozenou. Meltzoff z Univerzity ve Washingtonu se naklonil na dítě, které bylo na světě 43 minut. Vyplazil na miminko jazyk. Miminko vyplazilo jazyk na Meltzoffa. Děti se rodí se schopností proniknout do mysle své matky a vzít si pro sebe to, co tam najdou - modely, jak rozumět realitě. V USA mívá 55 procent miminek hlubokou, vzájemnou konverzaci se svými matkami a učí se modelům, jak vycházet s jinými lidmi. Lidé, kteří mají modely na to, jak vycházet s jinými, mají v životě obrovský náskok. Vědci z Minnesotské univerzity provedli studii, ve které byli schopni u 18-měsíčních miminek s přesností 77 procent předpovědět, které z nich úspěšně skončí střední školu, podle toho, které miminko mělo dobrý vztah ke své matce. 20 procent dětí nemá takový vztah. Říkáme tomu vyhýbavá vazba ("avoidant attachment") Mají problém navázat vztah s jinými lidmi. Prožijí svůj život jako plachetnice lnoucí k větru s touhou sblížit se s lidmi, ale nemají k tomu modely, jak na to. Jde o dovednost, která nám umožňuje se navzájem od sebe učit.

Další schopností je vnitřní rovnováha. Schopnost s klidem vnímat vlastní zaujatost a selhání vlastní mysli. Tak například jsme stroje s přílišnou sebedůvěrou. 95 procent našich učitelů tvrdí, že jsou nadprůměrnými učiteli. 96 procent VŠ studentů, že mají nadprůměrné sociální dovednosti. Magazín TIME se Američanů otázal: "Jste v jednom procentu nejvíce vydělávajících lidí?" 19 procent Američanů řeklo, že ano. (Smích) Mimochodem, je to různé pro muže a ženy. Muži topí dvakrát tak častěji jako ženy, protože si myslí, že jezero proplavou. Ale někteří lidé mají schopnost vnímat vlastní předpojatost a přílišné sebevědomí. Mají tzv. epistemologickou skromnost. Jsou otevření tváří tvář nejistotě. Jsou schopni přizpůsobit sílu závěrů síle vlastních důkazů. Jsou zvídaví. A tyto vlastnosti často nesouvisí s výškou IQ.

Další schopností je "medes", něco jako průbojnost - je to řecký termín. Jde o schopnost reagovat na prostředí, pochopit jeho pravidla - vzít si to nejdůležitější. Jeden z mých kolegů z New York Times napsal skvělý článek o vojácích v Iráku, kteří při pohledu na ulici byli schopni zjistit, jestli tam byla nášlapná mina. Nebyli schopni popsat, jak na to přišli, ale pokaždé cítili jakýsi chlad a vetšinou měli pravdu. Další schopností je účast ("sympathy"), schopnost pracovat ve skupinách. Je to mimořádně užitečná schopnost, protože skupiny jsou chytřejší než jednotlivci a skupiny pracující osobně jsou mnohem schopnější, než skupiny pracující na dálku, protože 90 procent naší komunikace je neverbálního charakteru. Efektivita skupiny není závislá na IQ skupiny. Je závislá na tom, jak dobře komunikují, jak často si v konverzaci předávají slovo.

Pak můžeme mluvit o tzv. míchání ("blending"). Každé dítě dokáže říct: "Jsem tygr," a předstírat tygra. Na první pohled tak jednoduché. Ve skutečnosti je však šíleně těžké vzít koncept "já" a koncept "tygr" a spojit je v jedno. Ale toto je zdroj inovací. Picasso například vzal koncept západního umění a koncept afrických masek a spojil je v jedno - nejen geometrii, ale také jejich morální systémy. To jsou všechno dovednosti, které nemůžeme počítat a měřit.

Moje poslední poznámka se týká vášně ("limerence"). Není to schopnost. Je to určitá motivace, pohon. Vědomá mysl je lačná po úspěchu a prestiži. Nevědomá mysl je lačná po chvílích transcendence, když není jasné rozlišení mezi částmi mozku, když jsme pohlceni úkolem - když se řemeslník naplno oddá svému řemeslu, když vnímá přírodovědec jednotu s přírodou, když věřící cítí jednotu s boží láskou. Po tom touží nevědomá mysl. Mnozí z nás to pociťují v lásce, když jsou milenci jako jedno.

Jeden z nejkrásnějších popisů, který jsem objevil v tomto výzkumu, se týká toho, jak se mysle navzájem prostupují. Psal o tom velký teoretik a vědec Douglas Hofstadter z Indianské univerzity. Vzal si ženu jménem Carol, se kterou měli nádherný vztah. Když jejich dětem byly dva roky a pět let, Carol dostala mrtvici, nádor na mozku a náhle umřela. Hofstadter napsal knížku s názvem "I Am a Strange Loop" (překl. Jsem divná smyčka"). Popisuje v ní jeden moment - jen několik měsíců předtím, než Carol zemřela - Na krbu nebo na stole v ložnici nalezne její fotku

a píše o ní toto: "Podíval jsem se jí do tváře tak hluboko, že jsem měl pocit, že jsem za jejíma očima. Najednou jsem si přes padající slzy uvědomil, že říkám: "To jsem já. To jsem já." Tato prostá slova mi připomněla mnoho myšlenek, které jsem měl předtím o splynutí duší v jednu vyšší jednotku, o tom, že v centru našich duší jsou stejná přání a sny pro naše děti, že tato přání nejsou samostatná, ale že jde o jedno jediné přání, jednu jasnou věc, která nás oba definovala, která z nás učinila jeden celek - celek, který jsem si neuměl moc představit předtím, než jsme se vzali a měli děti. Uvědomil jsem si, že přestože Carol umřela, nejdůležitější část z ní neumřela, ale žije dál odhodlaně v mém mozku."

Řekové říkají, že si cestu k moudrosti musíme protrpět. Díky svému utrpení Hofstadter pochopil, jak moc jsme navzájem propojeni. Neúspěchy v politice za posledních 30 let nám umožňují vidět, jak povrchní bylo naše vnímání lidské povahy. Když jsme nyní konfrontování s touto povrchností a s neúspěchy, které jsou důsledkem naší neschopnosti proniknout do hloubky naší povahy, přichází revoluce ve vědomí lidské mysle - tito lidé v mnoha oblastech zkoumají hlubiny naší povahy a přicházejí obohaceni tímto novým humanismem. Když Freud objevil svůj smysl pro nevědomí, mělo to v tehdejší společnosti obrovský dopad. Dnes objevujeme přesnější chápání nevědomí - toho, kdo ve skutečnosti jsme. Bude to mít úžasný a hluboký, zušlechťující vliv na naši kulturu.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk)