Daniel Tammet: Různé podoby vědění

Jsem savant, lépe řečeno vysoce fungující autistický savant. Jde o vzácné postižení, ještě vzácnější, když je spojeno -- což je můj případ -- se sebeuvědoměním a silným jazykovým citem. Když se s někým potkám a když se to o mně dozví, často dochází k trapnému tichu. Vidím jim na očích, že se chtějí na něco zeptat. Až je nakonec přemůže zvědavost a vyhrknou: "Kdybych vám řekl své datum narození, řekl byste mi, ve který den jsem se narodil?" (Smích) Ptají se na třetí odmocniny nebo chtějí, abych jim zopakoval dlouhé číslo nebo text. Doufám, že mi nebudete mít za zlé, když pro vás dnes večer nepředvedu podobné představení. Místo toho bych rád mluvil o něčem mnohem zajímavějším než o datech narození nebo o třetích odmocninách. O něčem, co je hlubší a mnohem bližší mé mysli, než práce.

Rád bych vám krátce popovídal o vnímaní. Když Anton Čechov psal své hry a povídky, kterými se proslavil, psal si u toho deník, do kterého si zapisoval své postřehy ze světa kolem sebe -- drobné detaily, které jiným lidem unikaly. Pokaždé, když si čtu Čechova a jeho výjimečné vnímání lidského života, vzpomenu si, proč jsem se také stal spisovatelem. Ve svých knihách se věnuji problematice vnímání, tomu, jak jeho různé podoby vytvářejí různé podoby vědění a porozumění.

Jsou tři otázky, které se dají odvodit z mé práce. Místo abyste je řešili, poprosím vás, abyste se na chvíli zamysleli nad intuicí a instinkty, které vnímáte ve své mysli a srdci. Například počty. Dokážete odhadnout, kde na číselné ose se nejspíš ocitne požadované řešení? Nebo když se podíváte na cizí slovo a zvuky, dokážete odhadnout rozsah smyslů, které vám naznačují? A proč v poezii básník raději zvolil slovo "zajíc" než "králík"? Žádám vás o to, protože věřím, že naše osobní vnímání je způsob, jakým získáváme poznatky. Je to estetické vnímání spíše než abstraktní analýzy, co ovlivňuje proces, prostřednictvím kterého se k nám dostává to, co víme. Jsem tohoto extrémním příkladem.

Moje světy slov a čísel se smíchávají s barvami, emocemi a osobností. Jak řekl Juan, jde o postižení, kterému vědci říkají synestezie, neobvyklé propojení jednotlivých smyslů. Zde jsou čísla od jedné do 12. Já osobně vnímám každé číslo se svým osobitým tvarem a charakterem. Jednotku jako záblesk bílého světla. Šest jako velmi malou, smutnou černou díru. Tyto náčrty jsou černobílé, ale v mé mysli mají své barvy. Trojka je zelená. Čtyřka je modrá. Pětka je žlutá.

Věnuji se také malování. Toto je jeden z mých obrazů. Jde o násobek dvou prvočísel. Trojrozměrné tvary a prostor, který vytvářejí uprostřed, tvoří nový tvar, odpověď na konečný výsledek. Co třeba vyšší čísla? Delší číslo než pí nenajdete, je to matematická konstanta. Je to číslo, které doslova pokračuje donekonečna. Na tomto obrazu jsem namaloval prvních 20 desetinných míst pí. Beru barvy, emoce a textury a dávám je dohromady, vytvářím z nich pohyblivý číselný prostor.

V barvách však nevnímám pouze čísla. Slova pro mne mají také své barvy, emoce a texturu. Toto je první věta z románu Lolita. Nabokov sám trpěl synestezií. Zde vidíte, jak moje vnímání zvuku L napomáhá aliteraci. Jiný příklad: trochu matematičtější. A zajímalo by mne, zda si někteří z vás všimnou stavby věty z románu Velký Gatsby. Jde o sled slabik - "wheat" -- 1 "prairies" -- 2 "lost Swede towns" -- 3 jedna, dva, tři. Tento efekt je mysli velmi příjemný a napomáhá větě, aby působila dobře.

Vraťme se k otázkám, které jsem vám před chvíli položil. 64 krát 75. Pokud někteří z vás hrají šachy, víte, že 64 je číslo, které získáte, když na šachovnici vynásobíte 8 krát 8 políček. Dohromady budete mít 64 políček. Dává nám to určitou formu, kterou dokážeme vnímat, představit si ji. Co třeba 75? Například když si představíme 100 jako čtverec, 75 bude vypadat asi takto. Teď už jen stačí poskládat tyto dva obrázky v naší mysli dohromady -- asi takto. 64 bude 6400. A v pravém rohu... nemusíte ani nic počítat. Čtyři napříč, nahoru a dolu -- dává dohromady 16. Takže celkový výsledek je 16, 16, 16. Je to mnohem jednodušší, než vás učili ve škole. Je to 16, 16, 16, 48, 4800 -- 4800 je celkový výsledek. Je to snadné, když víte, jak na to.

(Smích)

Druhá otázka je islandské slovo. Předpokládám, že mezi vámi není mnoho těch, kteří mluví islandsky. Proto vám dám jen dvě možnosti. Hnugginn: je to veselé, nebo smutné slovo? Co myslíte? OK. Někteří říkají, že veselé. Většina lidí si myslí, že smutné. Doopravdy to znamená "smutný". (Smích) Proč si statisticky většina lidí v tomto případě myslí, že slovo je smutné nebo v jiných případech těžké? Podle mé teorie se jazyky vyvíjejí tak, že se svými zvuky snaží přiblížit subjektivní, osobní, intuitivní zkušenosti posluchače.

Podívejme se na třetí otázku. Jde o verš básně od Johna Keatse. Slova stejně jako čísla vyjadřují základní vztah mezi předměty, událostmi a silami, které tvoří náš svět. Zdá se, že my, kteří žijeme na tomto světě, v průběhu života tyto vztahy intuitivně vnímáme. A básníci, stejně jako ostatní umělci, si pohrávají s těmito intuitivními pochopeními. V případě slova "hare" = zajíc jde v angličtině o homonymum. Zní to také jako "hair"' = vlasy. A když se nad tím zamyslíte -- ukáži vám obrázek -- vlasy představují citlivost. Podvolí se nejjemnějšímu pohybu, změně či emoci. Takže zde máte napjatou a citlivou náladu. A co zajíc samotný -- ne kočka, ne pes, ale zajíc -- proč zajíc? Představte si obrázek zajíce, ne slovo, ale obrázek. Dlouhé uši, velké packy nám pomáhají si představit, pocítit, co to znamená kulhat a třást se.

Doufám, že jsem v těch pár minutách dokázal sdílet trochu mého pohledu na věci a ukázat vám, že slova mají barvy, emoce, čísla, tvary a osobnosti. Svět je bohatší a větší, než se často zdá. Doufám, že jsem ve vás probudil touhu vidět svět novýma očima.

Děkuji.

(Potlesk)