Daniel Goldstein: Konflikt mezi Vaším současným a budoucím já.

Pamatujete si příběh o Odysseovi a Sirénách tenkrát ještě ze střední? Je to o Odysseovi, hrdinovi, který pluje domů z Trojské války. Stojí na palubě, hovoří s prvním důstojníkem a povídá mu: "Zítra poplujeme okolo tamtěch skal, na těch skalách sedí nádherné ženy, Sirény. Zpívají čarovnou píseň, píseň tak svůdnou, že každý námořník, který ji uslyší, najede na skály a umře." Takže byste předpokládali, že zvolí jinou trasu, aby se Sirénám vyhnuli, ale místo toho Odysseus pronese: "Chci tu píseň slyšet. Takže udělám následující, zaliju vám uši voskem, vám a všem mužům -- poslouchej dobře -- takže vy tu píseň neuslyšíte, a přivážete mě ke stěžni, abych ji mohl slyšet a zároveň bezpečně proplujeme." Takže tenhle kapitán dává v sázku všechny své muže, aby si poslechl nějakou píseň.

A celkem bych čekal, že si tohle párkrát vyzkoušeli. Že Odysseus řekl: "Dobrá, zkusíme to nanečisto. Přivažte mě ke stěžni a já budu prosit a žadonit. Ale v žádném případě mě nesmíte rozvázat. Přivažte mě tedy." První důstojník vezme lano a pevně přiváže Odyssea ke stěžni. A Odysseus se snaží ze všech sil, volá: "Odvažte mě! Odvažte mě! chci to slyšet, odvažte mě!" A důstojník moudře odolává a Odyssea nepouští. Pak Odysseus řekne: "Vidím, že to chápete. Odvažte mě a navečeříme se." První důstojník váhá. Jakože: "Je to ještě zkouška, nebo ho už mám rozvázat?" Nakonec se rozmyslí: "Tak hádám, že zkouška někdy musí skončit." Rozváže Odyssea a Odysseus se naštve. "Ty idiote! Ty pitomče! Jestli tohle uděláš zítra, tak umřu já, umřeš ty a všichni muži na palubě. Takže mě nerozvazuj ať se děje co se děje." A srazí důstojníka k zemi. Tohle jde dokola celou noc -- opakování, uvázání ke stěžni, přesvědčování, aby ho pustili, aby důstojníka znovu bez milosti srazil. A zase hezky znovu.

Přivázání ke stěžni je asi nejstarší dochovaný psaný příklad toho, čemu psychologové říkají donucovací prostředek. Donucovacím prostředkem je rozhodnutí, které uděláte s čistou hlavou, takže pak neuděláte něco, čeho byste litovali když přijde na věc. Každý má totiž dvě "já" když se nad tím zamyslíte. Vědci už dlouho hovoří o metafoře dvojího "já", když dojde na pokušení. Nejdříve naše "já" v přítomnosti. To je jako Odysseus, když slyší tu píseň. Má nutkání se dostat co nejblíž. Myslí jen na okamžité uspokojení tady a teď. Ale pak existuje ještě jedno "já", budoucí "já". To představuje Odyssea jako starého muže, který chce jen zestárnout ve svém slunném venkovském sídle se svojí ženou, Penelope, někde mimo Ithacu -- ne tu dnešní.

Takže proč vlastně potřebujeme donucovací prostředky? No protože odolat pokušení je těžké, jak řekl anglický ekonom z 19. století, Nassau William Senior: "Zdržet se možnosti dopřát si potěšení nebo usilovat o výsledky v budoucnu než o ty v přítomnosti je jedna z nejtěžších zkoušek lidské vůle." Pokud si zvolíte nějaké cíle a jste jako většina ostatních, pak si uvědomíte, že vaše cíle nejsou fyzické nemožné, ale že to co vás brzdí je ve skutečnosti nedostatek disciplíny k jejich splnění. Zhubnout je fyzicky možné, je fyzicky možné více cvičit. Ale odolat pokušení je těžké.

Dalším důvodem proč je těžké pokušení odolat, je nerovná bitva mezi vaším přítomným a budoucím "já". Protože, upřímně, přítomnost je přítomnost. Přítomné "já" vám vládne právě teď. Má ty silné, heroické ruce, které vám cpou koblihy do pusy. A budoucí "já" není poblíž. Je daleko, v budoucnosti. Je slabé. Ani nemá právníka v přítomnosti. Nikdo se za něj nepostaví. Takže naše přítomné "já" si dělá co se mu zachce. Existují tedy dvě "já", která se mezi sebou perou, a proto potřebujeme donucovací prostředky, abychom stanovili pravidla.

Já jsem docela velký fanda donucovacích prostředků. Uvázání ke stěžni je nejstarším, ale existují i další jako zamknutí kreditky a zahození klíče, nebo třeba to, že si nekoupíte nezdravé jídlo, takže žádné nesníte, nebo se můžete odpojit od internetu, abyste nebyli na počítači. Já sám jsem si vytvářel donucovací prostředky ještě než jsem věděl co jsou. Takže když jsem byl hladovějícím postdoktorantem na Kolumbijské univerzitě, musel jsem publikovat, abych se pohnul v kariéře. Musel jsem napsat pět stránek denně do mé práce nebo jsem musel dát pryč pět dolarů.

Když už si ale vymyslíte nějaký ten donucovací prostředek, zjistíte, že je třeba dopilovat i maličkosti. Samozřejmě není snadné jen tak zahodit pět dolarů. Nemůžete je spálit, to je nelegální. Tak jsem si řekl, že je dám na charitu, nebo své ženě a tak podobně. No ale pak jsem si uvědomil, že to úplně fungovat nebude. Protože když nepíšu, tak je to sice špatně, ale přispívat na charitu je zase správné. A tím jsem si vlastně ospravedlnil nepsaní, protože jsem něco daroval. Tak jsem se zamyslel a řekl si, že ty peníze můžu dát neo-nacistům. Ale to by zase bylo mnohem víc špatné, než by bylo psát správné, takže by to taky nešlo. Nakonec jsem se rozhodl, že je nechám v obálce v metru. A někdy je najde dobrý člověk, jindy zase špatný. A tím pádem to bude naprosto zbytečná ztráta peněz, které budu litovat. (Smích) To je úděl donucovacích prostředky.

A i když je mám rád, tak mají dvě vady, které mě vždy znepokojovaly a vás budou možná taky, pokud je zkusíte. Tou první je, že když máte nějaký ten donucovací prostředek, např. jako já psát každý den, nebo zaplatit, vám to neustále připomíná, že nemáte žádnou sebekontrolu. Říkáte si: "Bez donucovacího prostředku nejsem nic, nemám žádnou disciplínu." A když jste pak v situaci, kdy pro nějakou činnost nemáte donucovací prostředek -- jako: "Pane Bože, ten člověk mi nabízí koblihu a já vůči tomu nemám žádný obranný prostředek," -- tak ji prostě sníte. Co mi tedy vadí je, že vám seberou seberegulaci. Sebedisciplína je jako sval. Čím víc ji trénujete, tím víc se v ní zlepšujete.

Ten druhý problém s donucovacími prostředky je, že se z nich vždycky dokážete vymluvit. Řeknete si: "Tak dneska samozřejmě psát nemůžu, vystupuji v TED Talk, mám pět interview a pak jdu na koktejl párty a pak budu opilý. Takže dneska to prostě nejde zvládnout." V konečném důsledku jste vlastně jako Odysseus a první důstojník v jedné osobě. K něčemu se snažíte zavázat, pak se z toho vykrucujete a následně se za to nesnášíte.

Už asi deset let pracuji na dalších způsobech, které by změnili přístup lidí ke svému budoucímu "já" bez užití donucovacích prostředků. Obzvláště se zajímám o budoucí "já" z finančního hlediska. Což je aktuální problém. Mluvím o spoření. Spoření je totiž klasický problém mezi oběma "já". "Já" v přítomnosti nechce šetřit nic. Chce konzumovat. Kdežto budoucí "já" chce, aby to přítomné spořilo. To je skutečné aktuální problém. Když se podíváme na spořící úrokové míry tak od poloviny minulého století padají. A naopak index penzijního rizika, který udává šanci, že ve stáří nevyžijete ze starobního důchodu, postupně narůstá. Dneska jsme v situaci, kdy z každých tří lidí narozených v populační explozi, je to předpoklad McKinsey Global Institute, nebudou dva schopni vyžít z důchodu až zestárnou.

Co proti tomu můžeme udělat? Jeden filosof, Derek Parfit, řekl pár slov, která mě a mé spoluautory inspirovala. Řekl: "Možná přehlížíme naše budoucí "já" protože nejsme schopni si ho uvědomit nebo představit." V překladu to znamená, že nějakým způsobem nevěříme tomu, že zestárneme, nebo si nedokážeme představit, že budeme jednou staří. Na jednu stranu to zní směšně. Samozřejmě, že víme, že zestárneme. Ale neexistují věci, kterým věříme a nevěříme zároveň?

Já a mí spoluautoři jsme za pomoci počítačů, nejlepších nástrojů dnešní doby, pomohli lidem si představit co je zhruba čeká v budoucnosti. Dnes vám ukážu některé z těchto nástrojů. Prvnímu se říká tvorba rozdělení. Ukazuje, jakou mohou mít lidi budoucnost představením stovky stejně možných výsledků, kterých můžou v budoucnu dosáhnout. Každý z výsledků je představen jedním obdélníčkem a každý je v určitém řádku, který představuje úroveň bohatství v důchodu. Tím pádem horní pozice znamenají, že budete mít v důchodu hodně peněz. Naopak ty dolní ukazují, že se budete potýkat s nedostatkem. Když investujete, tak vlastně říkáte, že akceptujete jednu z těchto sta věcí, které se vám mohou stát a určit vaše bohatství.

Můžete přeskládávat vaše výsledky. Můžete manipulovat váš osud jako to dělá tenhle člověk, ale něco vás to bude stát. Tím něčím je nutnost dnes spořit. Jakmile najdete investici, se kterou jste spokojeni, kliknete na "hotovo" a obdélníčky začnou mizet jeden za druhým Program simuluje určitou investici a co se z ní dá vytěžit. Na konci zůstane poslední obdélník, který určí váš příjem ve stáří.

Tak, náš člověk ve stáří dosáhne 150 procent svého příjmu. V důchodu bude mít víc peněz než vydělává dnes když pracuje. Jestli jste jako většina lidí, pak si asi říkáte jak parádní by to bylo -- jen si představte, že v důchodu vyděláváte o 50 procent více peněz než dnes v práci. A naopak, když skončíte úplně dole, asi si začnete dělat trochu obavy a nebudete mít příjemný pocit při pomyšlení na stáří bez peněz. Používání tohoto nástroje stále dokola a simulace jednoho výsledku za druhým pomůže lidem pochopit, že investice a spoření, které začnou již dnes, ovlivní jejich blahobyt v budoucnosti.

Protože lidé jsou motivování emocemi ale zároveň každého motivuje něco jiného, mám tu jednu simulaci, která pracuje s názorným zobrazením, protože někteří jsou motivováni tím, co si za peníze mohou koupit, ne čísly jako takovými. Takže jsem vytvořil program rozdělení příjmu, který místo číselného vyjádření ukazuje vizuální výsledky toho, čeho dosáhnou, konkrétně bydlení, které si budou moci dovolit při 3.000, 2.500 2.000 dolarech za měsíc atd. Při menších příjmech si můžete všimnout jak se bydlení zhoršuje. Některé vypadají jako koleje z mých studentských let. Když se dostanete na úplné dno, zjistíte krutou pravdu, že bez žádných úspor na staří si nebudete moci dovolit žádné bydlení. Tohle jsou skutečné obrázky skutečných bytů, které si za danou částku můžete pořídit, nabízených na internetu.

A poslední věc, kterou vám ukážu, poslední stroj času, který reaguje na změnu chování je něco, co jsem vytvořil s Halem Hershfieldem, kterého mi představil spoluautor předešlého projektu, Bill Sharpe. Je to takové nahlédnutí do virtuální reality. Vezmeme fotky lidí -- v tomto případě lidí ve věku vysokoškoláků -- použijeme software, který je udělá staršími a ukážeme jim, jak budou vypadat až jim bude 60, 70, 80 let. A zkoumáme, jestli se za pomoci jejich představivosti skrz obličeje budoucího "já" změní jejich chování v investování.

Tady máme jeden z experimentů. Nalevo vidíme mladý subjekt. Může libovolně kontrolovat míru jeho spoření. Když s ní hýbe směrem dolů, znamená to, že nespoří vůbec nic, to je když má posuvník úplně nalevo. Můžeme vidět, že jeho roční příjem -- vyjádřený v procentech, jakou část výdělku si dnes nechá -- je celkem vysoký, 91 %, ale naopak jeho příjem v důchodu je dost nízký. V důchodu bude mít 44 procent svého příjmu v době, kdy pracoval. Když bude šetřit maximální zákonnou částku, jeho příjem v důchodu soupá, ale teď je nešťastný, protože má méně peněz na útratu v přítomnosti. Jinak toto rozložení působí na budoucí "já". Z jeho pohledu je vše opačně. Když spoříte jen málo, budoucí "já" je nešťastné, když má žít se 44% příjmem. Zatímco když spoří v přítomnosti hodně, je budoucí "já" nadšené, jeho příjem bude téměř 100 procent.

Abych vytvořil něco pro širší okruh lidí, tak jsem ve spolupráci s Halem a Allianz vytvořil něco, čemu říkáme stroj času reagující na chování, který vám ukáže nejen jak budete vypadat v budoucnosti, ale rovněž uvidíte i emoce závislé od míry příjmu. Tady je ukázka jak někdo používá náš stroj. Zaměřte na výrazy v obličejích, když se hýbe posuvník. Mladá tvář je čím dál tím šťastnější, když spoří méně a méně. Starší tvář vypadá zkroušeně. Pomaličku se přesouváme k rozumné míře spoření. K větší míře spoření, kde se mladá tvář začíná tvářit nešťastně, ale starší vypadá s výsledkem celkem spokojeně. Chceme poznat, jestli to bude mít účinky na chování lidí. A co je na tom krásné je, že to není nijak předpojaté, protože když se jedna tvář usmívá, ta druhá se mračí. Neříká vám to, kam máte posuvník umístit, jen vám připomíná, že jste spojeni a právně svázání ke svému budoucímu "já".

Vaše dnešní rozhodnutí určí váš budoucí blahobyt. A na to se snadno zapomíná. Tenhle nástroj virtuální reality tu není jen od toho, aby dělal lidi starší. Existují programy, které vám ukáží jak budete vypadat když budete kouřit, příliš se vystavovat slunci, když přiberete a tak dále. Pozitivním na tom je, že na rozdíl od experimentů, které s Halem a s Russem Smithem děláme, vy už si je programovat nemusíte, abyste viděli virtuální realitu. Existují aplikace do smartphonů za pár dolarů, které umí to samé. Tohle je mimochodem fotka Hala, mého spoluautora. Možná si ho vybavíte z předchozích demonstrací. Jen tak ze srandy jsme jeho tvář nechali projít softwarem, který ukazuje plešatění, stárnutí, tloustnutí, abychom viděli jak by vypadal. Hal tu je mezi vámi, takže asi stáhneme ten poslední obrázek. A tím bych to uzavřel.

Za Hala i za mě vám přeji to nejlepší, jak vašemu "já" v přítomnosti, tak budoucímu "já". Děkuji.

(Potlesk)