Dan Gilbert o chybných předpokladech

Všichni děláme rozhodnutí každý den; a chceme vědět jaké je správné rozhodnutí -- ať už v oblasti finanční gastronomické, profesionální nebo romantické. A není pochyb, že kdyby nám někdo mohl říct, jak se správně rozhodnout ve všech možných situacích, byl by to úžasný dar.

A zdá se, že svět již tento dar obdržel v roce 1738 od holandského pábitele Daniela Bernoulliho. A já chci hovořit o tom, jaký tento dar byl, a také vám vysvětlit, proč nám ani trochu nepomohl.

Tak, toto je Bernoulliho dar. Toto je přímá citace. Pokud vám to připomíná řečtinu, tak to proto, že je to Řecky. Máme i český překlad -- o dost méně přesný, ale shrnuje podstatu toho, co chtěl Bernoulli říct -- a to: Předpokládaná hodnota libovolné akce -- tedy dobro, které spolehlivě získáme -- je násobkem dvou prostých věcí: pravděpodobnost, že tato akce nám umožní něco získat, a hodnota toho zisku.

V podstatě Bernoulli říká, že pokud dokážeme odhadnout a vynásobit tyto dvě věci, budeme vždy přesně vědět, jak se zachovat.

No, tato jednoduchá rovnice, i pro vás kteří nemáte rádi rovnice, je něco na co jste docela zvyklí. Uvedu příklad: kdybych vám řekl, zahrajme si hru pana nebo orel, a budu házet mincí, když padne pana, dám vám 10 dolarů ale musíte zaplatit 4 dolary za to, že s vámi vůbec budu hrát. Většina z vás by řekla, jasně, to beru. Protože víte že pravděpodobnost výhry je jedna polovina, výhra je 10 dolarů, což když vynásobíte dostanete 5, což je víc než kolik stojí poplatek za hru. Takže odpověď zní ano. Tomuhle statistici odborně říkají zatraceně dobrá sázka.

Teď, ta myšlenka je jednoduchá, když ji aplikujete na hody mincí, ale ve skutečnosti, v každodenním životě, to není moc jednoduché. Lidi jsou špatní v odhadování obou těchto věcí, a o tom vám chci dnes povídat.

Jsou dva druhy chyb, které lidi dělají, když se snaží rozhodnout jaký je správný postup, a jsou to: chyby v odhadování pravděpodobnosti úspěchu, a chyby v odhadování hodnoty tohoto úspěchu. Nyní budu hovořit o první z nich. Spočítat pravděpodobnost se může zdát docela snadné: na kostce je 6 stran, na minci 2, a v balíčku 52 karet. Všichni víme, jaká je pravděpodobnost vytáhnout si pikové eso nebo že padne panna. Ale jak se ukazuje, nelze tento postup snadno aplikovat v každodenním životě. Proto Američani utrácí více -- měl bych říct, ztrácí více -- na hazardu než na všech ostatních formách zábavy dohromady. Důvodem je, že takhle lidé pravděpodobnost nezjišťují.

Ukážu vám způsob jakým lidé zjišťují pravděpodobnost, na prasatech. Tak, otázka zní: Myslíte si, že uvidíte více psů nebo prasat na obojcích v nějaký neurčitý den v Oxfordu? A samozřejmě, všichni vědí, že odpověď je psů. A způsob, jakým se doberete k této odpovědi je, že rychle proběhnete v paměti všechny výskyty kdy jste viděli psy a prasata na obojcích. Bylo celkem snadné vzpomenout si, kdy jste viděli psa, ale těžší si vzpomenout na prase. A každý z vás předpokladá že pokud psi na obojcích vás napadnou rychleji, že psi na obojcích jsou pravděpodobnější. To není špatný odhad, kromě případů kdy je.

Například, taková slovní hádanka: Je v Angličtině více čtyřpísmenných slov která mají R na třetím místě, nebo prvním místě? Tak, rychle zkontrolujete paměť, rychle ji proběhnete, a je velice snadné říct si: "ring, rang, rung..." ale velice těžké říct si: "bare, fort, park...", napadají vás pomaleji. Ale ve skutečnosti, v angličtině je daleko víc slov které mají R na třetím místě než na prvním. Důvodem, proč slova s R na třetím místě se pomalu vybavují není to, že jsou méně častá nebo vzácná. Je to proto, že vaše paměť si vybavuje slova podle prvního písmene. Jakoby řeknete S, a napadne vás slovo. Je to jako slovník; je těžké najít slovo podle třetího písmene. Takže, toto je příklad toho, jak vás tato metoda že rychlost s jakou vás věci napadají vám dává představu o pravděpodobnosti

jak vás tato metoda může zmýlit. A nejde jen o hádanky. Například, pokud se Američanů zeptáte, s jakou pravděpodobností zemřou určitým zajímavým způsobem -- toto jsou odhady úmrtí ročně na 200 milionů Amerických občanů. A toto jsou obyčejní lidé, jako vy, kterých se ptám ať odhadnou, kolik lidí zemře na tornádo, ohňostroje, astma, utopení atd. Srovnejme to se skutečnými čísly.

Teď, zde vidíme zajímavý vzor, tak především dvě věci jsou ohromně přeceňované, konkrétně tornáda a ohňostroje; dvě věci jsou ohromně podceňované: smrt utonutím a astma. Proč? Kdy naposledy jste si koupili noviny a titulek zněl "Chlapec zemřel na astma" ? Není to zajímavé, protože je to tak časté. Je pro nás velice snadné vzpomenout si na reportáže či pořady, kde jsme viděli jak tornáda ničí města nebo nějakého ubožáka který si utrhl ruce podomácku vyrobenou petardou. Utonutí a astma se do zpráv moc nedostanou. Proto nás nenapadají, a výsledek je, že je velice podceňujeme.

Opravdu, je to jako v té hře ze Sesamové ulice "Ukaž co sem nepatří" A vy může správně říct že sem nepatří bazén, protože právě bazén je jediná věc, která je skutečně velmi nebezpečná. Pravděpodobnost, že se utopíte v bazénu, je větší, než součet všech ostatních, které zde vidíte.

Loterie je krásný příklad, samozřejmě -- vynikající ukázkový případ schopností lidí počítat pravděpodobnost. A ekonomové -- omlouvám se těm, kteří hrajete loterii -- ale ekonomové, alespoň mezi sebou, označují loterii jako daň z hlouposti. Protože pravděpodobnost, že se vám vrátí investice, kterou jste vložili do nákupu lístku, je zhruba stejná, jako když ty peníze spláchnete do záchodu -- což, mimochodem, nevyžaduje aby jste si zašli do obchodu a něco si tam kupovali.

Proč by proboha někdo někdy hrál loterii? No, existuje mnoho odpovědí, ale jedna z nich je jistá, vidíme mnoho vítězů. Správně? Když tento pár vyhrál loterii, nebo Ed McMahon přišel k vašim dveřím s tímhle obrovským šekem -- fakt nevím jak si můžete vyinkasovat tak obrovský šek. Vidíme to v televizi, čteme o tom v novinách. Kdy jste naposledy viděli dvoustránkový rozhovor s každým kdo prohrál? Ono, kdybychom požadovali, aby televize dávala půlminutový rozhovor s každým kdo prohrál pokaždé, když je rozhovor s vítězem, těch 100 milionů co prohrálo poslední loterii, by vyžadovalo 9 a půl roku naší nepřetržité pozornosti, jen aby jsme viděli jak říkají: "Já, no já prohrál." "Já? Já prohrál". A když jste shlédli 9 a půl let televize -- žádný spánek, žádné pauzy na čůrání -- a viděli jste prohru za prohrou, a na konci je 30 sekund "a já vyhrál!", pravděpodobnost, že by jste si koupili los je velmi malá.

Podívejte, dokážu vám to. Taková malá loterie: Mám 10 losů. Devět z nich již bylo prodáno těmto lidem. Stojí vás dolar koupit si los a když vyhrajete, dostanete 20 dolarů. Je to dobrá sázka? No, Bernoulli říká, že očekávaná hodnota této loterie je 2 dolary takže to je loterie, do níž by jste měli investovat své peníze. A mnoho lidí řekne, "OK, jdu do toho."

A teď trochu jiná verze této loterie: představte si, že těch devět lístků patří jednomu tlusťochovi Leroyovi. Leroy má 9 lístků, jeden zbývá. Chcete jej? Většina lidí nebude hrát. Ale, přece vidíte, že pravděpodobnost výhry se nezměnila, ale teď je příliš snadné představit si, kdo vyhraje. Je snadné představit si, že Leroy získá šek, že? Nemůžete si říct "Můžu vyhrát jako kdokoliv jiný", protože máte menší pravděpodobnost než Leroy. Fakt, že všechny lístky jsou vlastněny jedním člověkem změní vaše rozhodnutí si zahrát, ačkoliv to žádným způsobem neovlivní pravděpodobnost výhry.

Teď, odhadnout pravděpodobnost, i když se to může zdát obtížné, je brnkačka oproti odhadování hodnoty. Odhadování co má jakou cenu, jaký z toho budeme mít prospěch, kolik potěšení z toho budeme mít. Chci nyní hovořit o chybách v oceňování. Kolik stojí tenhle Big Mac? 25 dolarů? Většina z vás tuší, že nikoliv -- tolik by jste nezaplatili.

Ale k tomu, aby jste rozhodli, zda má Big Mac hodnotu 25 dolarů se musíte zeptat jedinou, jen jedinou otázku: Co jiného můžu dělat s 25 dolary? Pokud jste někdy byli na těch dlouhých letech do Austrálie a uvědomili jste si, že nebudou podávat žádné jídlo, ale někdo v řadě před vámi si právě otevřel pytlík s McDonaldem, a vůně zlatých žebírek zalétá až k vám, myslíte si, stejně nemůžu nic dělat s těmi 25 dolary ještě 16 hodin. Dokonce je ani nemůžu zapálit -- vzali mi zapalovač! Najednou, 25 dolarů za BigMaca může být dobrý obchod.

Na druhou stranu, pokud navštívíte zaostalou zemi, kde si za 25 dolarů můžete koupit královskou krmi, je to za BigMaca přemrštěné. Ale proč jste si byli všichni jistí, že odpověď je ne, před tím, než jsem vám řekl něco o kontextu? Protože většina z vás srovnala cenu tohoto Big Maca s cenou kterou běžně platíte. Než aby jste se zeptali "Co bych mohl dělat s mými penězi", a srovnali tuto investici s jinými možnými, srovnali jste ji s minulostí. A to je systémová chyba, kterou lidé dělají. Vy víte, že jste zaplatili tři dolary, a 25 dolarů je skandál.

To je chyba, kterou vám mohu ukázat k jakým iracionalitám to vede. Například, samozřejmě, jeden z nejlepších triků v marketingu, je říct, že něco bývalo dražší, a najednou to vypadá jako dobrý obchod. Když se ptáme lidí na tyto dvě zaměstnání: práce kde dostanete 60tis, pak 50tis a pak 40tis tedy práce, kde budete mít plat každý rok nižší, a práce, kde budete mít plat každý rok vyšší, lidé mají druhou práci raději, navzdory tomu, že jim řekneme, že vydělají méně. Proč? Protože mají pocit, že klesající mzda je horší než stoupající mzda, i když součet všech mezd je vyšší u klesající mzdy. Zde je další pěkný příklad:

Zde máte zájezd na Hawaii za 2tis, teď je k mání za 1600. Předpokládám, že chcete na Hawaii, koupili by jste si ten zájezd? Většina lidí by souhlasila. Zde je poněkud jiný příběh: Zájezd za 2000 se nyní prodává za 700 dolarů, dáte si týden na rozmyšlenou. Když pak přijdete do cestovky, nejlepší ceny jsou už pryč -- zájezd nyní stojí 1500. Koupíte si jej? Většina lidí řekne, ne. Proč? Protože stával 700 a nekoupím si za 1500 něco co ještě minulý týden stálo 700.

Díky téhle tendenci srovnávat s minulostí lidé často odmítnou lepší nabídku. Jinými slovy, dobrý obchod, který byl dříve skvělý obchod, není zdaleka tak dobrý jako špatný obchod, který byl dříve příšerný obchod.

Zde je další příklad, jak srovnávání s minulostí může poplést naše rozhodování. Představte si, že jdete do divadla. Právě jdete do divadla. V peněžence máte lístek, který stál 20 dolarů, Také máte 20 dolarovou bankovku. Když přijdete do divadla, zjistíte, že někde po cestě jste ztratili lístek. Utratili by jste zbývající peníze za nový? Většina lidí řekne ne. A teď změníme jednu věc v příběhu. Jdete do divadla, a v peněžence máte dvě 20 dolarové bankovky. Když přijdete, zjistíte, že jste jednu z nich ztratili. Utratíte zbývající peníze za lístek? No samozřejmě, přece jsem šel do divadla na představení. Co má ztráta 20 dolarové bankovky s tím co do činění?

No, pro případ, že jste to nepochopili, zde je schéma toho, co se stalo, OK? (Smích) Po cestě jste něco ztratili. V obou případech to byl kus papíru. V jednom případě na tom byl prezident spojených států, v druhém ne. Tak jaký je v tom sakra rozdíl? Rozdíl je v tom, že když jste ztratili lístek, říkáte si, nebudu platit dvakrát za jednu věc. Srovnáváte cenu hry nyní -- 40 dolarů -- a cenu předchozí -- 20 dolarů -- a říkáte, že je to špatný obchod. Srovnávání s minulostí způsobuje mnoho problémů které behaviorální ekonomové a psychologové vidí v pokusech lidí odhadnout hodnotu. Ale dokonce i když srovnáváme s možným, na místo minulým, pořád můžeme udělat různé druhy chyb. A ukážu vám jednu nebo dvě z nich.

Jedna z věcí, které víme o srovnávání: když srovnáváme jednu věc s jinou, mění se její hodnota. Takže v roce 92, tenhle chlapík, George Bush, pro ty co byli jaksi na liberální straně politického spektra, nevypadal příliš sympaticky. Najednou skoro toužíme, aby se vrátil. (smích) Srovnání mění jak jej hodnotíme.

Tohle obchodníci věděli daleko dřív, než kdo jiný, samozřejmě, a díky tomu vám mohli lépe pomáhat -- zbavit se nepřiměřeného množství peněz. A proto obchodník, když jste šli do obchodu s vínem a museli jste koupil láhev vína, a viděli jste je zde za 8, 27 a 33 dolarů, kterou by jste si koupili? Většina lidí nechce to nejdražší, ani nechtějí to nejlevnější. Tak si zvolí to prostřední. Pokud jste chytrý obchodník, pak na polici přidáte velice drahé víno které si nikdo nikdy nekoupí, protože najednou víno za 33 dolarů nevypadá po srovnání tak drahé.

Takže vám říkám něco, co už dávno víte: to, že srovnávání mění hodnotu věcí. Teď, proč je to problém: problém je, že když si odnesete tu 33 dolarovou lahev vína domů, už nebude záležet na tom, vedle čeho na polici stála. Srovnání které děláme když odhadujeme cenu, když se snažíme odhadnout, jak moc se nám věci líbí, nejsou ta stejná srovnání, která děláme když je konzumujeme. Takovýto posun ve srovnávání vás může zmást když se snažíte udělat racionální rozhodnutí.

Dám vám příklad: Musím vám ukázat něco z mojí laboratoře, takže moment. Toto jsou pokusné subjekty, jichž se zeptám jednoduchou otázku: Jak moc vám bude chutnat za minutu jeden brambůrek? Sedí v místnosti s balením brambůrek před nimi. Některé subjekty mají v rohu místnosti balení čokolády Godiva a jiné konzervu s masem. Ve skutečnosti, tyto objekty v místnosti mění jak moc budou subjektům chutnat brambůrky. Zejména ti, kteří se dívají na konzervu, si myslí, že brambůrky budou hodně dobré. Ti, co se dívají na čokoládu si myslí, že nebudou zdaleka tak dobré. Samozřejmě, co se stane, když sníte brambůrek? No, podívejte, nepotřebujete psychologa, aby vám řekl, že když máte pusu plnou masných, slaných, křupavých, výborných brambůrek, to, co je v rohu místnosti nemá vůbec žádný vliv na váš gastronomický zážitek. Přesto, jejich předpovědi jsou ovlivněny srovnáním které se pak stejně neprojeví a nezmění jejich zážitek.

Všichni jsme to zažili, i když jste nikdy nebyli v naší laboratoři jíst brambůrky. Zde je otázka: Chcete si koupit stereo do auta. Obchodník v sousedství jej prodává za 200 dolarů, ale když pojedete na druhý konec města, seženete ho za 100. Tak, jeli by ste si pro 50% slevu a ušetřili 100 dolarů? Většina lidí by jela. Je nemyslitelné koupit si to za dvojnásobek, když jednou cestou přes město získají poloviční slevu.

Teď si představme, že si chcete koupit auto se stereem, a obchodník v sousedství jej má za 31000. Ale když pojede přes město, můžete jej mít za 30900. Jeli by jste si pro něj? Tentokrát úspora 0.3% -- těch 100 dolarů. Většina lidí by řekla ne, se nebudu táhnout přes město abych ušetřil 100 dolarů za nákup auta.

Tento způsob uvažování přivádí ekonomy k šílenství, a oprávněně. Protože těch 100 dolarů, které ušetříte -- Haló! -- neví odkud se vzaly. Neví na čem byly ušetřeny. A když s nimi půjdete do obchodu, neřeknou "já jsem peníze ušetřené na stereu" nebo "já jsem peníze ušetřené na autě". Jsou to peníze! A pokud pojede přes město pro 100 dolarů, má to cenu 100 dolarů bez ohledu na to, na čem je ušetříte. Lidé tak ale neuvažují. Proto lidé neví, zda si správce jejich investičního fondu bere 0.1 nebo 0.15 procent z jejich investic, ale budou sbírat kupóny aby měli 1 dolar slevu na zubní pastu.

Tohle jak vidíte, je problém posunutí ve srovnávání, protože vy vlastně srovnáváte těch 100 dolarů vůči obchodu, který děláte, ale když jdete tyto peníze utratit, tak už toto srovnání dělat nebudete. Všichni jsme to zažili.

Pokud jste Američan, například, asi jste byli ve Francii. A někde jste tam potkali pár z vašeho domovského města, a mysleli jste si, "Panejo, ty lidi jsou tak vřelí. Jsou na mě tak hodní. Chci říct, ve srovnání se všemi ostatními, kteří mě nesnáší když se snažím mluvit jejich řečí a ještě víc, když mluvím anglicky. Tihle lidé jsou prostě báječní." A tak s nimi jezdíte po Francii, a pak přijedete domů a pozvete je na večeři, a co zjistíte? Že ve srovnání s vašimi přáteli, jsou nudní a nezajímaví, že? Protože v novém kontextu, je srovnání úplně, úplně jiné. V podstatě zjistíte, že je nesnášíte tak, že by ste mohli žádat o francouzské občanství.

Teď, máte úplně stejný problém když nakupujete stereo. Jdete do obchodu s elektronikou a vidíte dva reproduktory -- takové velké, krabicovité kusy a pak malé, hladké repráčky, zkusíte na nich něco pustit, a pak zpravidla poznáte rozdíl, ty větší zní trochu líp. A tak je koupíte a donesete domů a úplně narušíte vzhled svého domu. A problém je, samozřejmě, že srovnání, které jste provedli v obchodě je srovnání, které již nikdy neuděláte. Jaká je pravděpodobnost, že po letech spustíte stereo, a řeknete "Zní daleko líp než ty malé" které si už ani nepamatujete jak zněly.

Problém posunu ve srovnávání je daleko obtížnější když se vybírání provádí v různé časy. Lidé mají mnoho problémů dělat rozhodnutí o věcech, které se stanou v jiné časové okamžiky. a psychologové a behaviorální ekonomové objevili, že lidé se zásadně řídí dvěma pravidly Takže teď vám dám jeden velmi snadný problém, druhý snadný problém, a pak třetí, těžký problém.

Nyní jednoduchý problém: Můžete mít 60 dolarů teď, nebo 50 dolarů teď. Co si zvolíte? Tomuhle se říká jedno-otázkový IQ test. OK? Všichni, doufám, preferují více peněz, a důvod je, že věříme, že více je lépe než méně.

Druhý problém: Můžete mít 60 dolarů teď nebo 60 dolarů za měsíc. Co si zvolíte? Znovu, jednoduché rozhodnutí, všichni víme, že teď je lepší než potom. Těžké na našem rozhodování je, když se tyto dva střetnou. Například, když vám nabídnou 50 dolarů teď nebo 60 dolarů za měsíc. Tohle je typické pro mnoho situací v životě, kdy získáte tím, že čekáte, ale musíte být trpěliví. A co je lepší? Co si lidé většinou volí v těchto situacích? No, zpravidla jsou lidé strašně netrpěliví. To znamená, že vyžadují úročení stovky nebo tisíce procent, aby odložili požitek a čekali další měsíc na těch 10 dolarů navíc. Možná to není tak pozoruhodné, ale pozoruhodné je jak snadno se dá netrpělivost odstranit změnou kdy se má konat doručení těchto peněžních jednotek. Představte si, že můžete mít 50 dolarů za rok -- tedy 12 měsíců -- nebo 60 dolarů za 13 měsíců. A jak je to teď? Lidé většinou rádi počkají: pokud čekají 12, můžou počkat i 13.

Co způsobuje tuto dynamickou nekonzistentnost? Srovnávání. Problematické srovnávání. Ukážu vám to.

Toto je graf, který ukazuje výsledky toho, co tvrdím, že by ste říkali, kdybych vám dal čas odpovědět, totiž že lidé vnímají subjektivní hodnotu 50 výše než subjektivní hodnotu 60, když jim má být doručena nyní nebo za měsíc -- s 30ti denním zpožděním -- ale vykazují opačné výsledky, když celé rozhodování odsunete o jeden rok později. Tak, a proč dostáváme takovéto výsledky?

Tihle chlapíci nám to poví. Zde vidíte dvě postavičky, jeden z nich je větší než druhý: požárník a houslista. Postupně budou ustupovat do pozadí, až zmizí na horizontu, a chci aby ste si všimli dvou věcí. V žádném okamžiku nebude hasič vypadat vyšší než houslista, žádném. Ale rozdíl mezi nimi se bude zdánlivě zmenšovat. Nejdříve je to palec, pak čtvrt palce, desetina palce, až nakonec zmizí z povrchu zemského.

A zde jsou výsledky toho, co jsem vám právě ukázal Toto je subjektivní výška -- výška kterou jste viděli v různých okamžicích. A teď vám chci říct dvě zásadní věci. První, čím dále jsou, tím jsou podobnější a druhá, požárník je vždy větší než houslista. Ale sledujte, co se stane, když některé z nich odstraníme. Tak. Z velké blízky, houslista vypadá vyšší než požárník, ale v dálce jejich normální, jejich opravdový vztah je zachován. Jak říkal Platón, co je prostor velikosti, je čas hodnotám. Toto jsou výsledky toho těžkého problému, který jsem vám dal: 60 teď nebo 50 za měsíc? A to jsou subjektivní hodnoty, a vidíte, že naše dvě pravidla zůstala zachována.

Lidé si myslí, že více je lepší než méně: 60 je vždy lépších než 50, a vždy si myslí, že teď je lépe než později. sloupky na této straně jsou vyšší než sloupky na této straně. Sledujte, co se stane, když některé vynecháme. Najednou objevíme dynamickou inkozistentnost, která nás mátla. Vidíme tendenci vzít si 50 dolarů teď než čekat měsíc, ale ne, pokud je to rozhodnutí v daleké budoucnosti. Všimněte si něčeho zajímavého, co říká -- především, že když se lidé dostanou do budoucnosti, budou chtít změnit názor. Takže až se bude blížit 12. měsíc, řeknete si, co jsem si myslel, čekat další měsíc na 60 dolarů? Chci 50 dolarů hned.

Dobrá, a otázka s níž bych chtěl skončit je: Když jsme tak děsně blbí, jak jsme se dostali na měsíc? Protože já bych mohl ještě dvě hodiny pokračovat s důkazy že lidé nemají schopnost odhadovat pravděpodobnost a hodnotu.

Odpověď na tuto otázku je, myslím, odpověď kterou jste již slyšeli v některých příspěvcích, a dovolím si říct, že ji ještě uslyšíte. především, naše mozky se vyvinuly ve velmi odlišném světě, než ve kterém žijeme. Byly vyvinuty pro svět v němž lidé žili ve velmi malých skupinách, málo kdy někoho potkali kdo by byl příliš odlišný, měly relativně krátký život v němž měli pouze málo rozhodování a nejvyšší prioritou bylo jíst a pářit se dnes.

Bernoulliho dar, Bernoulliho vzorec, nám umožňuje, říká nám jak by jsme měli myslet ve světě, pro který nás příroda nestvořila. To vysvětluje, proč jsme tak špatní v jejím používání, ale také proč je tak zatraceně důležité, abychom se zlepšili, rychle. Jsme jediný druh na této planetě, který kdy držel svůj osud ve svých rukách. Nemáme žádné predátory, jsme mistry našeho prostředí, věci, které normálně vyhubí celé druhy nejsou pro nás hrozbou. Jediná věc, jediná věc nás může zničit a zatratit, naše vlastní rozhodování. Pokud zde za 10 tisíc let nebudeme, bude to proto protože jsme nedokázali využít tohoto daru mladého holanďana z roku 1738, protože jsme podcenili pravděpodobnost našich budoucích bolestí a přecenili hodnotu našich současných potěšení.

Děkuji za pozornost. (potlesk)

Chris Anderson: To bylo úchvatné. Máme čas na nějaké otázky pro Dana Gilberta. Jednu nebo dvě.

Bill Lyell: Řekl by ste, že tento mechanismus je součástí toho, jak terorismus skutečně funguje a zastrašuje nás, a je nějaký způsob jak s tím bojovat?

Dan Gilbert: Toto jsem nedávno řešil s Ministerstvem obrany, které obecně věří, že dolary na Americkou bezpečnost by měly jít na bezpečnější hranice. Chtěl jsem jim vysvětlit, že terorismus je název vytvořený na základě psychologické reakce lidí na určité události, a že když je zajímá terorismus, měli by se ptát co způsobuje teror (děs) a jak můžeme zabránit, aby se lidé báli, spíše než -- ne spíše než, ale paralelně k zabraňování ohavnostem, které nám všem vadí. Samozřejmě roli v tom hrají i Americká media -- promiňte, ale v hrubých číslech jsou to velmi drobné nehody. Například už víme, že ve Spojených státech, více lidí zemřelo kvůli tomu, že nenastoupili do letadla -- protože se báli -- a tak jeli po dálnici, než kolik bylo zabito 11 září. Ok? Kdybych vám řekl, že je zde mor, který zahubí 15 tisíc Američanů příští rok, možná by vás to vyděsilo, dokud by ste nezjistili, že je to chřipka. Toto jsou malá neštěstí, a my by jsme se měli zamyslet zda mají být prezentována takovým způsobem, a tak často, jako jsou. To samozřejmě způsobuje u lidí přeceňování pravděpodobnosti že budou zasaženi nějakým takovým způsobem, a dávají moc do rukou těm, kteří nás chtějí děsit.

CA: Dane, tohle mě zajímá. Takže ty říkáš, že naší odpovědí na teror je, chci říct, je to rozumová chyba? Rozveď to.

DG: Je to nafouknuté. Chci říct, podívejte kdyby Austrálie zítra zmizela, teror (strach) je pravděpodobně správná reakce. Je tam strašně moc velmi milých lidí. Na druhou stranu, když vybuchne autobus a zemře 30 lidí, více lidí zemřelo na to, že neměli bezpečnostní pásy v té stejné zemi. Je strach správná reakce?

CA: A co způsobuje tu chybu? Je to drama události -- že je tak poutavá? Je to tím, že je to mezinárodní útok od, uvozovky, cizinců? Čím to je?

DG: Ano, je to mnoho věcí a některé jste trefil. Především, je to lidský činitel, který se nás snaží zabít -- není to pád stromu, který nás náhodou zabije. Zadruhé, tyto nepřátelé mohou chtít zaútočit znovu a znovu nám ublížit. Lidé jsou zabíjeni bez důvodu na místo dobrého důvodu -- pokud zde vůbec je dobrý důvod, a lidé někdy myslí, že ano. Takže je to spousta věcí dohromady které z toho dělají úžasnou událost, ale nesnižujme význam toho, že noviny se prodávají pokud v nich lidé vidí něco co si chtějí přečíst. Takže je zde velká role, kterou hrají media, a která chtějí aby se tyto věci stávaly a tak spektakulární jak to jen jde.

CA: Chci říct, jak by bylo možné přesvědčit společnost aby to omezila?

DG: No, jděte do Izraele. Víte, jděte do Izraele. Tam vybuchne obchod a všichni jsou z toho nešťastní, a tak hodinu a půl později -- teda aspoň co já jsem tam byl, a byl jsem 45 metrů od obchodu když vybuchnul -- jsem šel zpátky do hotelu a plánovaná svatba dál pokračovala. Jak říkala jedna Izraelská matka: "Nenecháme je vyhrát tím, že by jsme zastavili svatby." Chci říct, tato společnost se už naučila -- a jsou i další -- kteří se naučili žít s určitou úrovní terorismu a nevadí jim to zas až tolik, jako těm, kteří nezažili mnoho teroristických útoků.

CA: Ale je zde racionální obava, že skutečně, důvod proč se bojíme je, že si myslíme, že jednou přijde den D ?

Ano, samozřejmě. Kdybychom věděli, že toto byl nejhorší útok, který zde kdy bude, mohlo by být více autobusů s 30 pasažéry -- asi by nás to tolik neděsilo. Nechci říct -- prosím, nechci být někde citován že říkám, "Terorismus je v pořádku a netřeba se tolik rozčilovat." To vůbec nechci říct. Chci říct, že, samozřejmě, racionálně, náš strach z věcí, které se stanou, z hrozeb, by měl být zhruba přiměřený rozsahu těchto hrozeb a hrozeb budoucích. Myslím, že v případě terorismu tomu tak není. A u většiny věcí, o kterých jsme tu dnes slyšeli -- znáte někoho, kdo by se zvedl a řekl, Chudoba! Nemůžu uvěřit, jak nás ničí. Lidé ráno vstanou, nezajímá je chudoba. Není to v novinách, není to ve zprávách, není to poutavé. Nestřílí u toho žádné zbraně. Chci říct, kdyby jsi mohl vyřešit jeden z těchto problému, Chrisi, co by jsi vyřešil? Terorismus nebo chudobu? (smích) (potlesk) Těžká otázka.

CA: O tom není debat. Chudobu, kvůli svému rozsahu, ohromnému rozsahu. Pokud někdo neřekne, že tu máme, víte, teroristy s jadernou zbraní a je pravděpodobné že ji odpálí. Ale podle toho co jsem četl a viděl si myslím, že je pro ně neuvěřitelně těžké to udělat. Pokud se ukáže, že nikoliv, budeme za blázny, ale s chudobou je to trochu...

DG: I kdyby to byla pravda, stále více lidí umírá na chudobu.

CA: Vyvinuli jsme se abychom byli vzrušení z těchto dramatických události. To proto, že v minulosti, v dávné minulosti, prostě jsme nerozuměli takovým věcem jako nemoc a systém který způsobuje chudobu atd. a proto nedávalo žádný smysl, abychom vynakládali energii a strachovali se o takové věci. Lidé umřeli; tak ať. Ale když na vás zaútočí, tak je něco, co s tím můžete dělat. A tak jsme vyvinuli tyto reakce. Je to tak?

No, víte, lidé, kteří jsou nejvíce skeptičtí k přijímaní evolučních teorií na všechno jsou sami evoluční psychologové. Hádal bych, že není nic tak specifického v naší evoluční historii. Spíše, pokud hledáte evoluční vysvětlení, můžete říct, že většina organismů jsou neofobofé -- mají strach z věcí, které jsou nové a odlišné. A mají k tomu dobrý důvdod, protože známé věci vás nesnědly. Že? Je méně pravděpodobné, že když vidíte zvíře, které jste již viděli šlo o perdátora než u zvířete, které jste nikdy neviděli. Takže, chápete, když odpálí školní autobus a vy jste to nikdy neviděli tak naší obecnou tendencí je obrátit se na standartní přístup k novým věcem. Nemyslím, že by to byl tak specifický mechanismus jako ten, který jste zmiňoval, jde spíše o fundamentální základ.

Jay Walker: Víte, ekonomové rádi mluví o hlouposti lidí, kteří si kupují losy. Ale myslím že děláte stejnou chybu, ze které viníte ty lidi, a to chybu v odhadu hodnoty. Já o tom něco vím, protože jsem dělal rozhovory s asi tisícem lidí, kteří si kupují losy. Zdá se, že hodnota při nákupu lístku není výhra. Což vy tvrdíte že je. Ano? Průměrný hráč loterie koupí zhruba 150 losů ročně, takže sám dobře ví, že asi prohraje, a stále kupuje 150 losů ročně. Proč? Ne proto, že by byl hloupý. Je to proto, že očekávání výhry uvolňuje serotonin do mozku, a poskytuje vám dobrý pocit dokud tah neurčí, že jste prohrál. Nebo, řeknu to jinak, za utracený 1 dolar můžete mít daleko lepší pocit, než jej spláchnout do záchodu, z čehož nemáte dobrý pocit. Takže, ekonomové mají sklon... (potlesk) -- ekonomové mají sklon vnímat svět přes své vlastní brýle, tak, že je to spousta hloupých lidí. A výsledek je, že mnoho lidí si o ekonomech myslí, že jsou hloupí. Takže v podstatě, důvod proč jsme se dostali na měsíc je, že jsme neposlouchali ekonomy. Děkuji. (potlesk)

DG: Dobrá, to je pádný argument. Ještě je třeba zjistit zda radost z očekávání výhry je adekvátně vyvážena zklamáním z prohry.Protože pamatujte, lidé kteří si lístky nekupují, se necítí špatně druhý den, ačkoliv se necítí dobře v průběhu slosování. Nesouhlasím, že ti lidé vědí, že nevyhrají. Myslím, že si říkají, že je to nepravděpodobné, ale mohlo by se to stát, proto tomu dávají přednost před splachováním. Každopádně chápu váš argument, že může být nějaký jiný užitek z nákupu losu než výhra v loterii. Každopádně myslím, že existuje mnoho dobrých důvodů neposlouchat ekonomy. Toto byl jeden z nich, ale je jich spousta.

CA: Poslední otázka.

Aubrey de Grey: Já jsem Aubrey de Grey z Cambridge. Pracuji na věci, která zabíjí více lidí, než jakákoliv jiná -- pracuji na stárnutí -- a zajímá mě, jestli by se s tím nedalo něco udělat, jak uslyšíte zítra. I opravdu s vámi souhlasím, protože se mi zdá, že problém jak zaujmout lidi, aby dělali něco se stárnutím je to, že když vás stárnutí zabíjí, vypadá to jako rakovina nebo srdeční choroba nebo něco. Máte nějakou radu? (smích)

DG: Pro vás nebo pro ně?

AdG: Jak je přesvědčit.

DG: Aha, jak by ste je mohl přesvědčit. No, je příšerně těžké u lidí vyvolat předvídavost Zdá se však že funguje postup psychologů, že se snaží přimět lidi, aby si představili budoucnost jasněji. Jeden z problémů rozhodování v daleké budoucnosti a blízké budoucnosti je, že si představujeme blízkou budoucnost daleko jasněji než dalekou budoucnost. Pokud by jste dokázal aby rozsah detailů které si lidé při svých představách vybaví u blízké i vzdálené budoucnosti, lidé by začali rozhodovat o obou stejným způsobem. Takže, chcete mít dalších 100 tisíc dolarů až vám bude 65 je daleko odlišná, než představte si, kým budete až vám bude 65: budete žít? jak budete vypadat? kolik budete mít vlasů? s kým budete žít? Jakmile dostanete všechny detaily, najednou cítíte, že by mohlo být důležité šetřit aby tenhle chlapík měl trochu peněz na důchod. Ale tyto triky jsou jenom okrajové. Myslím, že v podstatě se bijete s velmi základní lidskou tendencí, která říká "Jsem zde dnes, takže teď je důležitější než zítra."

CA: Děkuji Danovi i obecenstvu, toto bylo úžasná konference. Děkuji. (potlesk)