Dan Dennet: Roztomilé, přitažlivé, sladké a vtipné

Cestuji po světě a přednáším o Darwinovi. To o čem většinou povídám je Darwinovo zvláštně převrácené usuzování. Tento název, toto označení, pochází od kritika, dávného kritika, a toto je pasáž, kterou prostě miluji, a chtěl bych Vám ji přečíst.

"V předmětné teorii, Naprostá Ignorance je strůjcem; takže můžeme konstatovat, že základním principem celého systému je, že k vytvoření perfektního a nádherného mechanismu, není třeba vědět, jak jej stvořit. Tento předpoklad, na základě důkladného prozkoumání zjednodušeně vyjadřuje základní smysl celé teorie, a shrnuje v několika slovech vše, co se pan Darwin snažil pomocí zvláštně převráceného usuzování říci, a to, že Naprostá Ignorance je plně schopná nahradit Nejvyšší Moudrost při procesu tvoření."

Přesně. Přesně. A je to zvláštně převrácené. Jedna kreacionistická brožura obsahuje tuto krásnou stranu: "Test druhý: Znáte nějakou budovu, která nemá stavitele? Ano - Ne Znáte nějaký obraz, který nemá malíře? Ano - Ne Znáte nějaké auto, které nemá tvůrce? Ano - Ne Pokud jste na některou z výše uvedených otázek odpověděli Ano, uveďte podrobnosti.

A-ha! Chci říct, je to opravdu zvláštně převrácené usuzování. Mysleli byste si, že dá rozum, aby design měl svého inteligentního designéra. Ale Darwin tvrdí, že tomu tak není.

Dnes, ale, chci hovořit o jiném podivném Darwinově obratu, který je ze začátku stejně matoucí, ale v určitém ohledu stejně důležitý. Dá rozum, že máme rádi čokoládový koláč, protože je sladký. Chlapci chtějí takovéto dívky, protože jsou sexy. Zbožňujeme děti, protože jsou tak roztomilé. A samozřejmě nás baví vtipy, protože jsou vtipné.

Tohle všechno je ale obráceně. Vážně. A Darwin nám ukazuje proč. Začněme u sladkého. Naše chuť na sladké je v zásadě detektor cukru, který se vyvinul, protože cukr obsahuje mnoho energie; a tak jsme naprogramováni, když to řeknu zjednodušeně, mít ho rádi. A proto máme rádi cukr. Med je sladký, protože ho máme rádi, a ne že "máme rádi med, protože je sladký." Na medu není nic skutečně sladkého. I kdybyste se dívali na molekuly glukózy, dokud byste neoslepli, nezjistili byste, proč chutnají sladce. Musíte se podívat do našich mozků, abyste pochopili, proč jsou sladké. Takže jestli si myslíte, že nejdřív byla sladkost, a pak jsme se vyvinuli, abychom měli rádi sladké, myslíte pozpátku; prostě špatně. Je to úplně obráceně. Sladkost se zrodila s naprogramováním, které se vyvinulo.

Na těchto mladých dívkách není nic skutečně přitažlivého. A je dobře, že není, protože kdyby bylo, matka příroda by měla problém: Jak sakra donutit šimpanze, aby se pářili? Možná by Vás teď napadlo, že je tady jiné řešení: halucinace! To by byl jeden způsob, ale je rychlejší metoda. Prostě naprogramujte šimpanze tak, aby se jim ten pohled líbil. A zjevně se jim líbí. A o tom to je. My a šimpanzi jsme se přes šest miliónů let vyvíjeli různými cestami. My jsme, kdo ví proč, ztratili srst; a oni ne, ať už je důvod jakýkoliv. Pokud bychom srst neztratili, toto by byla královna krásy.

Naše chuť na sladké je vyvinutá a instinktivní preference pro jídla s vysokým obsahem energie. Nebyla stvořena pro čokoládové koláče. Čokoládový koláč je "nadprůměrný podnět". Tento termín vymyslel Niko Tinbergen, který dělal slavné experimenty s racky, při nich objevil, že oranžová tečka na racčím zobáku -- že pokud ji udělal větší a oranžovější, samice racků do ní klovaly víc. Byl to pro ně hyper-stimul a oni ho milovali. Co vidíme například na čokoládovém dortu je, že je to nadprůměrný podnět, který tahá za naše naprogramování. A existuje mnoho takových podnětů; čokoládový koláč je jeden. Existuje mnoho nepřirozených podnětů pro přitažlivost.

A dokonce jsou zde nadprůměrné podněty pro roztomilost. Zde je docela dobrý příklad. Je důležité, abychom milovali děti, a aby nás neodrazovaly například špinavé plíny. Takže děti musí nějak vyvolat naši náklonnost a péči, a to ony dělají. A mimochodem, nedávná studie ukazuje, že matkám voní špinavé plíny jejich vlastního dítěte víc plíny cizí. Takže příroda zde působí na mnoha úrovních. Pojďme dále - pokud by děti nevypadaly tak jak vypadají, pokud by vypadaly takto, pak by nám právě toto přišlo roztomilé. Říkali bychom: Jejdamane, můžu si ho pochovat? Toto je ono podivné převrácení.

Tak a teď konečně o vtipnosti. Moje odpověď je, že jde o to samé. Ale tentokrát je to obtížné, není to hned tak zřejmé. Proto jsem si to nechal na konec. A nebudu o tom moci říct mnoho. Musíte myslet evolučně, musíte myslet, a to je dřina, je to špinavá práce, ale někdo to dělat musí. Ale je to tak důležité, že dostáváme silnou vrozenou odměnu, pokud uspějeme. A já myslím, že jsme našli odpověď, já a někteří mí kolegové. Jde o nervový systém, který je naprogramován, aby odměnil mozek za to, že dělá těžkou duševní práci. Náš slogan pro tento názor je, že vtipnost je radost z odstraňování chyb. Teď nemám čas to tu všechno vysvětlovat, jen řeknu, že pouze některé druhy tohoto ladění jsou odměněny. To co vlastně děláme je, že používáme humor jako určitý neurovědecký nástroj. Zapínáme a vypínáme humor, tím že ladíme frekvenci vtipu - toto není vtipné ... teď je to vtipnější ... tak ještě trochu přidáme ... teď už to není legrační. A touto cestou se snažíme dozvědět něco o architektuře mozku, o funkční architektuře mozku.

Matthew Hurley je strůjcem této myšlenky. Říkáme tomu Hurleyův model. On je počítačový vědec, Reginald Adams je psycholog, a toto jsem já. Společně o tom píšeme knihu. Mnohokrát Vám děkuji.