Cynthia Breazeal: Nástup osobních robotů

Už jako malou holku, co poprvé viděla Hvězdné války, mě fascinovala myšlenka osobních robotů. A taky už jako malá holka jsem milovala představu robota, který s námi interaguje, spíš něco jako užitečný kámoš, kterému věříme, něco, co nás potěší, obohatí naše životy a pomůže nám zachránit nějakou tu galaxii. Takže jsem věděla, že takoví roboti doopravdy neexistují, ale věděla jsem, že je chci stavět.

Uplynulo 20 let a já jsem postgraduální student umělé inteligence na MIT MIT (Massachusetts Institute of Technology). Píše se rok 1997 a NASA poprvé přístává s robotem na Marsu. Ironií ale bylo, že roboti stále nebyli v našich domovech. A pamatuju si, že jsem přemýšlela o všech důvodech, proč tomu tak je. Jeden z nich mě ale zarazil více než ostatní. Robotika byla hlavně o interakci věcí, nikoliv lidí -- rozhodně ne v takové podobě, která by nám byla přirozená a která by nám pomohla přijmout roboty do našich každodenních životů. Pro mě to bylo takové bílé místo představující to, co roboti zatím nedokážou. A tak jsem v tom roce začala stavět robota, Kismeta, prvního sociálního robota na světě. A tak o tři roky -- a spoustu programování později, díky spolupráci s dalšími studenty v laboratoři, Kismet byl připraven začít interagovat s lidmi.

(Video) Vědec: Chci ti něco ukázat.

Kismet: (Nesmysl).

Vědec: Tohle jsou hodinky, které jsem dostal od své přítelkyně.

Kismet: (Nesmysl).

Vědec: Jo, podívej, má to i modré světýlko. Tento týden jsem je málem ztratil.

Cynthia Breazeal: Takže Kismet interagoval s lidmi, něco jako nemluvně nebo batole, což si myslím, že odpovídá, protože byl opravdu první svého druhu. Nemluvil žádným jazykem, ale to nevadilo. Tenhle malý robot byl jaksi schopen vzbudit hluboko v nás něco lidského. A s tím také příslib úplně nového způsobu, jak můžeme interagovat s roboty.

Takže v posledních několika letech pokračuji v prozkoumávání tohoto mezilidského rozměru robotů v mediální laboratoři se svým vlastním týmem neskutečně talentovaných studentů. Jeden z mých oblíbených robotů je Leonardo. Leonarda jsem vyvinuli ve spolupráci se Stan Winston Studiem. A tak vám chci ukázat jeden pro mě výjimečný okamžik. Tohle je Matt Berlin, který komunikuje s Leem - - představuje Leovi nový předmět. A protože je nový, Leo neví, co s ním. Ale podobně jako my, může se o něm něco dozvědět pomocí pozorování Mattových reakcí.

(Video) Matt Berlin: Ahoj Leo. Leo, tohle je Cookie Monster (Sušenková příšera) Dokážeš najít Cookie Monstera (Sušenkovou příšeru)? Leo, Cookie Monster (Sušenková příšera) je velmi zlá. Ona je velmi zlá, Leo. Cookie Monster (Sušenková příšera) je velmi, velmi zlá. Je to strašidelná příšera. Chce ti vzít tvé sušenky.

(Smích)

CB: Takže, Leo a Cookie možná měli těžší začátky, ale nyní spolu už vycházejí v pohodě.

Takže co jsem se naučila během návrhu těchto systémů je to, že roboti jsou v podstatě skutečně úchvatnou společenskou technologií. V podstatě je to jejich schopnost probudit v nás sociální cítění a interagovat (komunikovat) s námi jako s partnerem, to je jádrem jejich fungování. A s touto změnou úhlu pohledu si můžeme nyní začít klást nové otázky a představovat nové možnosti, nad kterými bychom se jinak asi nezamysleli. Ale co vlastně mám na mysli tím, že v nás "probouzí sociální cítění"? Jednou z věcí, které jsme se naučili je to, že pokud navrhujeme roboty ke komunikaci s lidmi tak, aby měli stejnou řeč těla, stejná neverbální gesta jako lidé -- jako zde náš humanoidní robot Nexi -- zjišťujeme, že lidé reagují na roboty velmi podobně jako na lidi. Lidé používají tyto podněty k určení toho, jak je někdo přesvědčivý, sympatický, okouzlující, nebo důvěryhodný. Ukazuje se, že u robotů to funguje stejně.

Nyní se ukazuje, že roboti se vlastně stávají opravdu zajímavým vědeckým nástrojem umožňujícím porozumět lidskému chování. Odpovídá na otázky jako třeba jak jsme schopni z krátkého setkání odhadnout důvěryhodnost druhé osoby. Má se za to, že mimika hraje roli, ale jakou? Je to o tom, že vyjadřujeme mimikou určitá gesta? Ukazuje se, že je velmi těžké se toto naučit, nebo pochopit pozorováním ostatních, protože když interagujeme, děláme všechna tato gesta automaticky. Nemůžeme je pečlivě ovládat, protože je děláme podvědomě. Ale u robotů můžeme.

Jako třeba na tomto videu, které pochází z laboratoře Davida DeStenoa z Northeastern University (Severovýchodní univerzity). Je to psycholog, se kterým spolupracujeme. Vědec pečlivě ovládá Nexiho podněty, aby byl schopen studovat tuto problematiku. A to podstatné je -- důvod, proč tohle funguje, je -- že se ukazuje, že lidé se chovají lidsky i když interagují s robotem. Díky tomuto klíčovému zjištění si můžeme nyní představit nové možnosti využití robotů. Například, když roboti reagují na neverbální podněty, možná by se dali použít jako skvělá, nová komunikační technologie. Představte si tohle: Co třeba robotické příslušenství pro váš mobil? Zavoláte kamarádce, ona vloží svůj mobil do robota, a abrakadabra, jste MeBot (JáBot) -- můžete navázat oční kontakt, bavit se s přáteli, můžete se pohybovat, gestikulovat, možná skoro tak dobré jako tam přímo být. Nebo ne?

K prozkoumání této problematiky můj student, Siggy Adalgeirsson, provedl studii, při které pozval lidské účastníky, lidi, do naší laboratoře, aby splnili kolaborativní úkol s kolegou na dálku. Úkol zahrnoval věci, jako pozorování objektů na stole o nichž se diskutovalo v souvislosti s jejich důležitostí a relevancí pro daný úkol -- nakonec se jednalo o hru o přežití -- a poté bylo třeba předměty oznámkovat podle jejich přínosu a důležitosti. Vzdálený kolega byl experimentátorem z naší skupiny a byly použity tři různé technologie pro interakci s ostatními účastníky. První technologií byla pouze obrazovka. Něco jako dnešní videokonference. Druhá technologie byla obohacena o mobilitu, takže obrazovka měla pohyblivý podstavec. To je něco jako dnešní teleprezenční roboti, pokud jste je viděli. Tak asi taková situace. A potom plně se vyjadřující MeBot (JáBot).

Po skončení interakce byli účastníci požádáni, aby ohodnotili kvalitu interakce s danou technologií, respektive vzdáleným kolegou, pomocí té dané technologie z více úhlů pohledu. Sledovali jsme psychologické zapojení -- kolik empatie cítili k druhé osobě. Sledovali jsme celkovou angažovanost. Sledovali jsme jejich vůli spolupracovat. Tohle jsou výsledky při použití pouhé obrazovky. Když se přidá mobilita -- možnost pohybovat se po stole -- čísla trochu stoupnou. A ještě více vzrostou, když se přidá možnost plného vyjadřování. Takže to vypadá, že toto fyzicky-sociální ztělesnění vlastně skutečně pomáhá.

Zkusme nyní zasadit tento příběh do kontextu. V dnešní době jsou jednotlivé části rodin od sebe čím dál více vzdálené, což si vybírá svou daň na rodinných vztazích a rodinných poutech na dálku. Já mám například tři malé kluky a chci, aby měli dobrý vztah s jejich prarodiči. Ale moji rodiče žijí tisíce mil daleko, takže se s mými syny moc často nesetkávají. Zkoušíme Skype, telefony, ale kluci jsou malí -- a prostě si nechtějí povídat, chtějí si hrát. Oni zbožňují nápad mít roboty jako nový druh technologie umožňující hraní si na dálku. A tak si dokážu představit, že zanedlouho -- bude moci moje mamka vzít počítač, otevřít prohlížeč a připojit se do malého robota. A jako babička-bot si bude moci hrát, skutečně hrát, s mými syny, jejími vnuky, v reálném světě s reálnými hračkami. Dokážu si představit babičky schopné hrát společenské hry s jejich vnučkami a jejich kamarády, a budou schopné sdílet všemožné další domácí aktivity jako například pohádku na dobrou noc. A pomocí této technologie se budou moci stát aktivními účastníky životů jejich vnoučat takovým způsobem, jakým to dnes není možné.

Podívejme se na další oblasti jako třeba zdraví. V současné době ve Spojených státech má 65 % lidí nadváhu nebo jsou obézní, a i pro naše děti je to nyní velký problém. A víme, že v pokročilejším věku, pokud jste obézní jako dítě, může obezita vést k chronickým nemocem, což nejen snižuje kvalitu života, ale také vytváří ekonomické břímě pro systém zdravotní péče. Ale pokud roboti dokážou být poutaví, pokud s nimi budeme rádi spolupracovat a pokud budou roboti přesvědčiví, tak vám může robot pomoct držet dietu nebo dodržovat tréninkový plán, možná mohou pomoci s udržováním váhy. Něco jako digitální Jiminy -- stejně jako ve známé pohádce -- taková přátelská bytost poskytující oporu, která je vždy nablízku, aby nám pomohla udělat správné rozhodnutí správným způsobem, ve správném čase, abychom si vytvořili zdravé návyky. A tak jsme se zabývali tímto nápadem v naší laboratoři.

Tohle je náš robot, Autom. Cory Kidd vyvinul tohoto robota v rámci své dizertační práce. A byl navržen tak, aby byl výživovým poradcem a osobním trenérem. Měl pár jednoduchých neverbálních dovedností. Mohl s vámi navázat oční kontakt. Mohl sdělovat informace pomocí obrazovky. Mohli jste použít jeho obrazovku na vložení informací, jako například kolik jste ten den snědli kalorií, jak moc jste cvičili. A on vám potom pomáhal udržovat záznamy. A ten robot mluvil syntetickým hlasem, aby s vámi navázal dialog, navržený po vzoru skutečných trenérů a pacientů a tak dále. A s vámi by vytvořil pracovní spojenectví pomocí tohoto dialogu. To by vám pomohlo nastavit cíle a sledovat postup, a také pomoci vás motivovat.

Zajímavou otázkou je, zda na tom sociálním ztělesnění opravu záleží? Záleží na tom, že je to robot? Nebo je to jen o kvalitě rad a informací? Abychom tuto otázku zodpověděli, provedli jsme studii poblíž Bostonu, během které jsme otestovali tři různé technologie ve třech různých domácnostech po dobu několika týdnů. V prvním případě to byl robot, kterého tu vidíte, Autom. Druhým byl počítač, na jehož dotykové obrazovce běželo to stejné rozhraní s těmi stejnými dialogy. Kvalita rad byla totožná. Třetím byl jen papírový zápisník a pero, protože to je standardní postup, když se začíná s dietou nebo tréninkovým programem.

Jednou z věcí, na které jsme se zaměřili, nebylo, kolik lidé zhubli, ale jak dlouho interagovali s robotem. Protože tou hlavní výzvou není samotné hubnutí, ale spíše udržení snížené váhy. A čím déle vydržíte interagovat s danou technologií, tím větší je potenciál dlouhodobého úspěchu. Takže tou první věcí, kterou jsme zkoumali, bylo, jak dlouho lidé interagovali s těmito systémy. Ukázalo se, že lidé interagovali s robotem mnohem déle, přestože kvalita informací byla totožná jako na počítači. Když jsme požádali lidi, aby systémy zhodnotili z hlediska kvality pracovního spojenectví, lidé dali robotovi vyšší známky a také mu více důvěřovali. (Smích) A když se podíváte na emocionální angažovanost, rozdíl byl zřejmý. Lidé dávali robotům jména. Oblékali je. (Smích) A dokonce když jsme si přišli robota na konci studie vyzvednout, šli se s robotem rozloučit. A tohle se nedá říct o počítači.

Poslední věcí, o které chci dneska mluvit, je budoucnost dětských médií. Víme, že v dnešní době tráví děti spoustu času před obrazovkami, ať už je to televize, počítačové hry, nebo cokoliv jiného. Mí synové, oni prostě milují obrazovku. Milují obrazovku. Ale já chci, aby si hráli; jako máma chci, aby si hráli hry v reálném světě. A tak pracuje můj tým na novém projektu, který vám chci dnes představit, jmenuje se Playtime Computing, a zamýšlí se nad tím, co je vlastně tak poutavé na digitálních médiích a pokusit se to přenést z obrazovek do reálného světa dětí, kde to může nabrat mnoho vlastností z reálných her. Tak tady je první výsledek tohoto nápadu, ve kterém mohou být znaky fyzické, nebo virtuální, a ve kterém digitální obsah doslova vystupuje z obrazovky do reálného světa a naopak. Připomíná mi to Atari Pong této hry se smíšenou realitou.

Ale můžeme posunout ten nápad ještě dále. Co když -- (Hra) Nathan: Už je to tady, jáj! CB: -- samotný znak přijde do našeho reálného světa? Ukazuje se, že děti zbožňují, když se znak zhmotní a vstoupí do jejich reálného světa. A když je v jejich světě, mohou s ním navázat vztah a hrát si s ním způsobem, který je naprosto odlišný od toho, jak si s ním hrají na obrazovce. Další důležitou myšlenkou je podmínka přetrvávání znaků napříč realitami. Takže co děti změní v reálném světě, se musí přenést do toho virtuálního. A tak zde, Nathan změnil písmeno A na číslici 2. Můžete si třeba představit, že tyto symboly dávají znakům zvláštní moc, když vstoupí do virtuálního světa. Takže oni teď posílají ten znak zpět do toho virtuálního světa. A ten znak má teď číselnou moc.

A potom konečně, to, o co se tu snažím, je vytvořit opravdu úchvatný zážitek pro děti, kde budou cítit, že jsou součástí příběhu, součástí toho zážitku. A já chci skutečně vyšperkovat jejich představivost stejně, jako byly moje představy vyšperkovány, když jsem jako malá holka sledovala "Hvězdné války". Ale já chci jít ještě dál. Chci, aby si tyto zážitky samy vytvářely. Chci, aby si mohly doslova vybudovat za svých představ vlastní zážitky. Takže zkoumáme mnoho nápadů v oblastech teleprezence a smíšené reality, abychom doslova umožnili dětem projektovat jejich nápady do tohoto prostoru, kde s nimi mohou interagovat další děti a dále je rozvíjet. Doopravdy chci přijít s novými možnostmi dětských médií, které podporují kreativitu a učení a inovaci. Myslím, že je to nesmírně důležité.

A tak tohle je nový projekt. Pozvali jsme děti do tohoto prostoru a jim se to moc líbí. Ale řeknu vám, že to, co se jim líbí úplně nejvíc, je ten robot. To, co je zajímá, je ten robot. Roboti v nás vzbuzují něco lidského. A tak ať už nám pomáhají se stát kreativními, inovativními, nebo nám pomáhají se cítit více propojeni s druhými navzdory vzdálenosti, nebo jsou náš kámoš, kterému věříme, který nám pomáhá dosáhnout našich osobních cílů a stát se lepšími lidmi, pro mě osobně, roboti jsou pouze o lidech.

Děkuji vám.

(Potlesk)