Clifford Stoll ... o všem možném

Je mi potěšením zde být. Jsem poctěn pozváním sem, a děkuji. Rád bych mluvil o tématech, která mě zajímají, ale mám jisté podezření, že to, co zajímá mě, nemusí nutně zajímat ostatní. Tak zaprvé, podle průkazky jsem astronom. Rád bych mluvil o své astronomii, ale nejsem si jistý počtem těch, které zajímá radiační přenos v ne-šedé atmosféře a polarizovaném světle svrchní Jupiterské atmosféry a také o to, kolik lidí se nacpe do autobusové zastávky. Takže o tomto mluvit nebudu. (smích)

Byla by asi také zábava mluvit o tom, co se odehrálo v roce 1986 a 1987, jak se počítačoví hackeři nabourávali do našeho systému v Lawrence Berkeley Labs. Já jsem ty chlapíky chytil, a ukázalo se, že pracují pro sovětskou KGB, kradou informace a prodávají je. O tom bych rád mluvil -- a byla by to zábava -- ale po 20 letech? Počítačovou bezpečnost shledávám opravdu únavnou. Je nudná. Jsem --

Poprvé, když něco děláte, to je věda. Podruhé je to inženýrství. A potřetí se stáváte technikem. Já jsem vědec. Jednou něco dělám, a pak zas něco jiného. Takže o tomto nebudu mluvit. Ani nebudu mluvit o tom, co je snad jasně vysvětleno v mé první knize, Silicon Snake Oil, nebo o mé druhé knize, ale ani o tom proč počítače nepatří do škol.

Vnímám tu nabobtnalou a bizarní myšlenku, jež se rozšířila totiž, že musíme zajistit více počítačů do škol. Moje představa? Ne, ne! Vymeťte je ze škol a nepouštějte je zpátky. Rád bych mluvil o tomto, myslím však, že důvody jsou zřejmé každému, kdo to dotáhnul do čtvrté třídy takže se není o čem bavit -- možná se však zásadně mýlím v tomto, jakož i v tom ostatním, co jsem řekl. Nevracejte se tedy a přečtěte si moji dizertaci. Pravděpodobně rovněž obsahuje lži.

Naplánoval jsem si svůj proslov před pěti minutami. (smích) A kouknete-li se tady sem, hlavní téma zde na mém palci je budoucnost. Dejme tomu, že budu mluvit o budoucnost. Fajn. Avšak chtít po mně, abych mluvit o budoucnosti je bizarní, vzhledem k mým šedinám, takže je směšné, abych já mluvil o budoucnosti. Opravdu, pokud skutečně chcete znát budoucnost, myslím, pokud skutečně chcete znát něco o budoucnosti, neptejte se technologických specialistů, vědců ani fyziků. Ne! Neptejte se ani programátorů.

Ne. Pokud chcete vědět, jaká společnost tu bude za 20 let, zeptejte se učitelů ze školky. Ti vědí. Neptejte se ale jen tak ledajakých učitelů ze školky, ptejte se těch zkušených. Oni vědí, jaká společnost tu bude s příští generací. Já ne. A také nepředpokládám, že toho jsou schopni ti ostatní, co mluví o budoucnosti. Ovšem, všichni si dokážeme představit ty skvělé nové věci které přijdou. Pro mě však budoucnost nejsou věci. Sám sebe se ptám, jak bude vypadat společnost, když jsou dnešní děti tak extrémně zběhlé v psaní SMS a hodně času tráví u obrazovky, přitom si spolu nikdy nezahrály kuželky.

Změna probíhá, a ta změna, ke které dochází nespočívá ve změně software. O tomto ale mluvit nebudu. Rád bych, byla by to zábava, chci však mluvit o tom, co dělám teď. A cože to dělám? Oh -- další věc, o které bych snad měl promluvit tady je to. Přesně tady. Je to vidět? To, o čem chci mluvit, jsou jednostranné věci. Velice rád přednáším o věcech, co mají jednu stranu. Protože miluji Möbiovy listy. A nejen to, jsem také jeden z mála, ne-li jediný, kdo vyrábí Kleinovy láhve. Honem. Doufám, že se Vám všem zamží v očích. Tohle je Kleinova láhev. Pro ty z vás v publiku, kdo vědí, koulejí očima a říkají, jasně, tohle znám. Má to jednu stranu. Láhev, jejíž vnitřek je i vnějškem. Má nulový objem. A nelze ji orientovat. Má skvělé vlastnosti. Vezmete-li dva Möbiovy listy a sešijete je k sobě jejich okraji, dostanete jednu z nich, a já je vyrábím ze skla. A rád bych tu promluvil o tom, nemám však toho mnoho co říci, protože -- (smích)

(Ch. Anderson: léčím si rýmu.)

Nicméně, to "D" v "TED" přirozeně znamená design. Před dvěma týdny jsem vyrobil -- víte, dělávám malé, střední a velké Kleinovy láhve na prodej. Ale právě jsem vyrobil -- a je mi ctí předvést vám, poprvé zde na veřejnosti. Toto je Kleinova láhev na víno, která, ovšem ve čtyřech dimenzích nebude vůbec schopná pojmout nějakou tekutinu, Je k tomu skvěle uzpůsobena, protože náš svět má pouze tři prostorové dimenze. A díky této trojrozměrnosti, udrží tekutinu. Tak je vysoce -- tahle je z těch lepších. Je v tom měsíc mého života. Ale, jakkoli bych zde rád mluvil o topologii, nebudu. (smích)

Místo toho se zmíním o své mamince, jež odešla minulé léto. Sbírala fotografie se mnou, jako všechny mámy. Mohli byste tohle hodit nahoru? Procházel jsem její album a měla tam obrázek, jak stojím -- sedím, v roce 1969, před baterií přepínačů. Koukám na to, a říkám si, pane bože, to jsem já, jak jsem pracoval v elektronickém hudebním studiu! Jako technik, opravář a údržbář elektronického hudebního studia v SUNY Buffalo. No teda. Stroj času pro návrat. Vrátilo mě to nazpět.

K tomu později. Na dalším obrázku z matčiny sbírky. Tenhle chlapík jsem samozřejmě já. A ten pán je Robert Moog. vynálezce stejnojmenného syntezátoru, který nás opustil minulý srpen. Byl to velkorysý, milý člověk, mimořádně erudovaný odborník. Muzikant, který věnoval svůj čas a učil mě, druháka, zelenáče v SUNY Buffalo. Přicházel z Trumansburgu, aby mě učil ne jenom o syntezátoru Moog, ale také jsme seděli -- já, student fyziky v těch letech 1969, 70, 71. Věnovali jsme se fyzice. Já byl student, a on mi říká, "Tomuto je dobré se věnovat. Nenech se strhnout elektronickou hudbou, když jsi fyzik." Mentoroval mě. Přicházel a trávil se mnou hodiny a hodiny. Napsal doporučující dopis, abych se dostal na postgraduál. V pozadí je moje kolo. Snímek byl pořízen v přítelově obýváku. Bob Moog přicházel obtěžkaný hromadou vybavení aby předvedl Gregovi Flintovi a mě tyhle věci. Seděli jsme a mluvili o Fourierově transformaci, Besselových funkcích, modulačních přenosových funkcích, to byla naše témata. Bobův odchod minulé léto je ztrátou pro všechny z nás. Robert Moog hluboce ovlivnil každého muzikanta. (potlesk) Řeknu vám, co teď udělám. Bude to -- Zaznamenali jste, doufám, ty zkreslené sinusovky, takřka trojúhelníkový průběh, tady na osciloskopu od HP.

Pěkné. Teď přejdeme na tuhle položku, ne? Děti. Budu mluvit o dětech -- nejste proti? Tady je napsáno "děti", takže budu mluvit o nich. Rozhodl jsem se, aspoň co se mě týče, že moje hlava na to nestačí. Takže myslím a jednám lokálně. Nejlepší způsob, jak být užitečný, je pomáhat velmi, velmi lokálně. Takže Ph.D tady, promoce tamhle, a tak dále. O tomhle tématu jsem mluvil s nějakými učiteli asi před rokem. A jeden z nich, několik z nich za mnou přijde a říká, "Hele, jak to přijde, že neučíš?" A já na to, "No, učil jsem absolventy -- Míval jsem aboslventy i řádné studenty." O to nejde. "Pokud ti tak jde o děti, jak to, že nejsi tady s námi v první linii? Přejdi od slov k činům."

Pravda. 4 dny v týdnu teď učím vědu pro základní školu. Žádná ukázková demonstrace jednou za čas. Ne, ne, ne, ne. Beru si službu. Beru si obědové pauzy. (potlesk) Tohle není na potlesk. Pouze doporučuji, že tohle je vhodné i pro vás. Ne pouze čas od času něco předvést. Mějte hutný týden. Já učím na tříčtvrteční úvazek, což je docela fajn. Jedna z věcí, kterou jsem udělal pro své studenty vědy, řekl jsem jim, "Heleďte, budu vás učit vysokoškolskou fyziku. Bez derivací. Nebojte. Nebudete potřebovat ty finesy. S algebrou pro osmou třídu zvládneme pěkné experimenty. Žádné to "otevřete kapitolu sedm a začněte řešit podivné úlohy." Dáme si skutečnou fyziku." A teď je čas ukázat si tady jeden z těch pokusů. (tón)

Než tohle zapnu, jedna z věcí, co jsme dělali u nás ve třídě před třemi týdny -- bylo to s čočkami, a takové čočky se hodí k měření rychlosti světla. Moji studenti v El Cerrito -- tedy s mou pomocí, a s jedním pěkně dorasovaným osciloskopem, měřili rychlost světla. Byli jsme jen o 25% vedle. Kolik znáte osmáků, kteří sami změřili rychlost světla? K tomu jsme si navíc změřili rychlost zvuku. Rád bych tady změřil rychlost světla. Byl jsem do toho celý žhavý, ale pak jsem si pomyslel, "Hochu, klid." Šel bych toho, jenom abych imponoval ... a změřil rychlost světla. A já to chci, já to chci, pak ale z toho sešlo, bylo by potřeba 10 minut na přípravu. A na to nezbyl čas. Tak snad příště tu změřím rychlost světla!

Mezitím si však změřme rychlost zvuku! Obvyklý postup, jak změřit rychlost zvuku, je odrazit zvuk od něčeho a sledovat ozvěnu. Ale jednoho z mých studentů, Ariela, napadlo, "Co kdybychom na to šli s užitím vlnové rovnice?" A, jak všichni víme, ta rovnice zní: frekvence krát vlnová délka jakékoli vlny ... je konstantní. Zvyšujeme-li frekvenci, vlnové délka se snižuje. Jde-li vlnová délka nahoru, frekvence jde dolů. Pokud tedy máme vlnu -- tady -- Jak se tón zvyšuje, vlnky jdou k sobě, tón jde dolů, vlnky se roztahují. Jednoduchá fyzika. Všichni znají, je to z osmé třídy. Pamatujete? Co vám ale neřekli ve fyzice -- na základní škole -- ale měli to říci -- přál bych si to -- bylo, že pokud vynásobíte frekvenci vlnovou délkou zvuku nebo světla, dostanete konstantu. Ta konstanta je rychlost zvuku. Takže, abychom změřili rychlost zvuku, potřebujeme pouze zjistit frekvenci. To je snadné. Tady mám ukazatel frekvence. Nastavím tam tříčárkované A, plus mínus. Teď tedy znám frekvenci. 1,76 kilohertz. Změřím vlnovou délku. Jenom nahodím další paprsek, spodní paprsek je to, jak mluvím. Takže jak mluvím, vidíte to na obrazovce. Dám to sem, a jak s tím pohybuji od zdroje, zaznamenáte spirálu. Plíživé pohyby. Procházíme odlišnými uzly vlny, tady to vystupuje. Ti z vás, kdo jsou fyzici, asi koulí očima, ale vydržte. (smích)

Změřit vlnovou délku, k tomu stačí změřit vzdálenost tady odtud, celé jedné vlny, odtud sem. Odtud až sem je vlnová délka zvuku. Takže sem dám měřítko, a pohybuji s tím tady sem. Posunul jsem mikrofon o 20 centimetrů. 0,2 metrů odtud, a zpátky, 20 centimetrů. Fajn, a teď zpátky k panu Elmo. Řekli jsme, že frekvence je 1,76 kilohertz, tedy 1760. Vlnová délka byla 0,2 metru. Spočítejme, kolik to je. (smích) (potlesk) 1,76 krát 0,2 nám dá 352 metrů za sekundu. V učebnici byste našli 343. Ale tady s tím materiálem a pochybným nápojem -- jsme byli schopni změřit rychlost zvuku. To jde. Docela dobré.

Všechno směřuje k tomu, co jsem chtěl říci. Zpátky k mé fotce z doby před miliónem let. Psal se rok 1971, válka ve Vietnamu, a já ... panebože! Studuji fyziku: Landau, Lipschitz, Resnick a Halliday. Půlka semestru, jdu domů. V areálu školy je demonstrace. Demonstrace! Elmo je hotový. Vypnout. Areálem školy pochodují demonstrující, a policie pronásleduje mě. Chápete? Jdu si napříč kampusem. Přichází polda, kouká na mě a říká, "Hele, ty jsi student." Vytahuje zbraň. Rána jak z děla! A patrona velikost plechovky od Pepsi se slzným plynem mi letí na hlavu. Rup! Nadechuji se slzáku a nemohu dýchat. Přibíhá polda s tím svým dělem. Chce mi dát ránu přes hlavu. Říkám si, "Snad abych vzal roha!" Utíkám přes kampus tak rychle, jak umím. Zahýbám do Hayes Hall. Je to jedna z těch věží se zvony. Polda za mnou. Žene mě do prvního, druhého, třetího patra. Pronásleduje mě až ke vstupu do zvonice. Rozrazím dveře za mnou, skok nahoru, jdu za to místo, kde klape kyvadlo. A napadá mě, že druhá odmocnina jeho délky je úměrná periodě. (smích)

Skáču nahoru, jdu zpátky. Jdu na místo, kde je odštípnutá hmoždinka. A tam: klop, klop, klop, klop. Čas běží pozpátku, protože jsem uvnitř toho. Myslím na Lorentzovu kontrakci a Einsteinovu relativitu. Lezu nahoru, a tady je to místo, zpáteční cesta, kam jsem vylezl po dřevěném žebříku. Objevuji vrchol, a je tam báně. Kopule, jedna z těch třímetrových. Koukám ven a vidím policisty, jak tlučou studenty po hlavách, vystřelují slzný plyn, sledují studenty házející cihly. A ptám se. Co tady dělám? Proč tu jsem? Pak jsem si vzpomněl na to, co říkal můj učitel angličtiny. Dřív, když odlévali zvony, vyrývali do nich poselství. Takže jsem setřel holubí hovínko z jednoho z těch zvonů, a hledám. Ptám se sám sebe, proč jsem tady?

Nyní bych vám chtěl přednést slova, zapsaná nad zvonicí Hayes Hall: "Je jediná pravda. Proto by měla věda i víra usilovat o trvalý vývoj lidstva, od temnot ke světlu, od úzkosti k otevřenému smýšlení, od zaujatosti k toleranci. Je to hlas života, jenž nás volá k učení." Děkuji vám mnohokrát.