Charles Leadbeater: Inovace ve vzdělávání ve slumech

Je mi velkým potěšením, že tady mohu stát. A je mi velkým potěšením, že mohu prezentovat po Brianu Coxovi z laboratoře CERN. Tuším, že CERN je domovem Velkého hadronového urychlovače (LHC). Co se stalo malému hadronovému urychlovači? Kde je malý hadronový urychlovač? Malý hadronový urychlovač byl kdysi velká věc. Dnes je malý hadronový urychlovač v komoře, přehlížený a zapomenutý. Víte, když byl Velký hadronový urychlovač uveden do provozu a nefungoval, a lidé se ptali, proč, byl to tým kolem malého hadronového urychlovače, který to sabotoval, protože tolik záviděli. Celá rodina hadronových urychlovačů potřebuje odhalit.

Lekce, která plyne z Brianovy prezentace, je svým způsobem - všechny ty fantastické obrázky - je svým způsobem ve skutečnosti tato: úhel pohledu ovlivňuje všechno, co vidíte. To, co Brian říkal, bylo, že věda postupně otevřela mnoho různých úhlů pohledu, ze kterých se na sebe můžeme dívat. A proto je tak užitečná. Takže úhel pohledu, který zaujmete ovlivňuje v podstatě všechno, co vidíte. Otázka, na kterou se budete ptát, ovlivní významně odpověď, kterou dostanete.

A tak když se zeptáte: "Kam byste jeli, abyste viděli, jak vypadá vzdělávání budoucnosti?" Odpověď, kterou obvykle dostanete, je minimálně posledních 20 let velmi jednoznačná. Jeďte se podívat do Finska. Finsko je tím nejlepším místem na světě k pozorování vzdělávacího systému. Finové mohou být trochu nudní a v depresi a mohou mít velmi vysokou míru sebevražd, ale, páni, jsou kompetentní. A mají naprosto úžasný vzdělávací systém. A tak všichni jedeme do Finska a uvažujeme o tom finském sociálně demokratickém zázraku, jeho kulturní homogenitě a o tom všem ostatním, a potom usilujeme o to vymyslet, jak bychom mohli přinést tato poučení zpět.

Takže proto jsem poslední rok, s pomocí Cisco, které mě z nějakého vznešeného důvodu sponzoruje, jezdil dívat se jinam. Protože někdy radikální inovace přicházejí z toho nejlepšího, ale často přicházejí z míst, kde existuje obrovská potřeba, neuspokojená, skrytá poptávka a nedostatek zdrojů pro to, aby tam fungovala tradiční řešení -- tradiční, nákladná řešení, která jsou závislá na odbornících, tím jsou například školy a nemocnice.

Takže jsem skončil v místě jako je toto. To místo se jmenuje Monkey Hill. Je to jeden ze stovek slumů v Riu. Největší nárůst obyvatelstva v následujících 50 letech proběhne ve městech. Vyrostmene tempem šesti měst o 12 milionech obyvatel každý rok v průběhu příštích 30 let. Zdrojem téměř tohoto veškerého růstu bude rozvojový svět. Téměř veškerý růst proběhne právě v místech jako je Monkey Hill. Právě tam najdete nejrychleji rostoucí mladou populaci světa. Takže pokud chcete návody, které fungují -- v podstatě na všechno -- zdraví, vzdělání, vládní politiky a vzdělání -- musíte jít právě do těchto míst. A pokud půjdete do těchto míst, potkáte takovéto lidi.

Tohle je chlapec, který se jmenuje Juanderson. Ve 14 letech, stejně jako mnoho dalších čtnáctiletých v brazilském vzdělávacím systému, zanechal studia. Bylo to nudné. A Juanderson místo toho šel za tím, co mu dávalo příležitost a naději v místě, kde žil, a tím je obchod s drogami. A ve svých 16 letech, díky rychlému postupu, už vedl obchod s drogrami v 10 favelas. Jeho obrat byl více než 200 000 dolarů za týden. Zaměstnával 200 lidí. Bylo mu souzeno zemřít do 25 let jeho života. Ale naštěstí potkal tohoto chlapíka, který se jmenuje Rodrigo Baggio a je to majitel prvního notebooku, který se kdy objevil v Brazílii. V roce 1994 Rodrigo začal něco, co se jmenuje CDI, získával počítače věnované firmami, a dával je komunitním centrům v jednotlivých slumech a tím tvořil místa jako je toto. To, co změnilo Juandersona, byla vzdělávací technologie, která učinila učení zábavné a přístupné.

A nebo můžete jet do míst jako je toto. Tohle je Kibera, největší slum ve východní Africe. Žijí tu miliony lidí na mnoha kilometrech čtverečních. A tady jsem potkal tyto dva, Azra nalevo, Maureen napravo. Právě dokončili keňský certifikát středního vzdělávání. Název by vám měl napovědět, že keňský vzdělávací systém přebírá téměř vše z Británie padesátých lét 20. století, ale zvládl to udělat ještě horším. Takže v těchto slumech jsou školy jako třeba tato. Jsou tu místa, jako je toto. Tohle je místo, kam Maureen chodil do školy. Jsou to soukromé školy. Ve slumech nejsou žádné státní školy. A vzdělání, které dávají, je politováníhodné. Bylo to v místech jako tato. Tato škola byla založena jeptiškami v jiném slumu, který se jmenuje Nakuru. Polovina dětí ve třídě nemá žádného rodiče, protože ti zemřeli na AIDS. Druhá polovina má jednoho rodiče, protože druhý rodič zemřel na AIDS. Takže hlavní výzvy vzdělávání v takovémto míste nejsou učit královny a krále Keni a Británie. Oni musí zůstat naživu, vydělat si na živobytí, nenakazit se virem HIV. Technologie, která překlenuje bohatství a chudobu v místě jako je toto, nemá nic společného s průmyslovou technologií. Nemá nic společného s elektřinou a vodou. Je to mobilní telefon. Pokud chcete navrhnout od počátku téměř jakoukoliv službu v Africe začnete u mobilního telefonu. Nebo byste mohli jít do míst, jako je toto.

Tohle místo se jmenuje osada Madangiri, což je velmi vyspělý slum ležící asi 25 minut za Novým Dílím, kde jsem potkal tyto osoby, které mě provázely celý den. Zajímavé na těchto dívkách je, a je to zároveň znak jakési sociální revoluce, která se krade rozvojovým světem, že tyto dívky nejsou vdané. Před deseti lety by už určitě byly vdané. Dnes vdané nejsou a chtějí pokračovat ve studiu, budovat kariéru. Byly vychovány matkami, které jsou negramotné, které nikdy nedělaly žádný domácí úkol. Po celém rozvojovém světě jsou miliony rodičů, desítky, stovky milionů, kteří poprvé ve svém životě se svými dětmi dělají domácí úkoly a zkoušky. A důvod, proč pokračují ve studiu, není to, že oni sami chodili do školy. Tohle je soukromá škola. Tohle je škola, kde se platí školné. Tohle je dobrá škola. Tohle je to nejlepší, co můžete dostat v Hyderabardu v indickém vzdělávacím systému. Důvod, proč pokračují ve studiu, je tento.

Tohle je počítač nainstalovaný u vchodu do jejich slumu pokrokovým společensky prospěšným podnikatelem, který se jmenuje Sugata Mitra, který si osvojil ty nejradikálnější pokusy, ukazujíc, že v těch správných podmínkách se děti mohou učit na počítačích bez pomoci učitele. Tyto dívky neznají Google. Neznají Wikipedii. Představte si, jaké by byly jejich životy, kdybyste jim tohle mohli zprostředkovat.

Takže když se podíváte, jako jsem to udělal já během této mojí cesty, když se podíváte na stovky příkladů různých společensky prospěšných podnikatelů, kteří pracují v těchto extrémních podmínkách, podívejte se na recepty na vzdělávání, se kterými přicházejí, ty vůbec nevypadají jako škola. Jak tedy vypadají? Vzdělání je globálním náboženstvím. A vzdělání, spolu s technologií, je velkým zdrojem naděje. Můžete jít do míst jako je toto.

Toto je škola tři hodiny od Sao Paula. Rodiče většiny dětí, které tuto školy navštěvují, jsou negramotní. Mnoho z nich nemá doma elektřinu. Ale připadá jim úplně normální používat počítače, internet, tvořit videa a tak dále. Když zavítáte do míst jako je toto, to, co uvidíte, je že vzdělávání v takovýchto podmínkách funguje na základě dobrovolnosti, ne donucení. Většina našeho vzdělávacího systému funguje na základě donucení. Byl jsem doslova donucen chodit do školy. A když jste ve škole, jsou vám nuceny další věci, zkoušky, znalosti, systémy, rozvrhy. Pokud chcete přilákat lidi jako Juanderson, kteří by mohli místo toho, například, kupovat zbraně, nosit šperky, jezdit na motorce a chodit s holkama díky obchodu s drogrami, a vy ho chcete přilákat ke vzdělávání, mít povinné osnovy nedává příliš smysl. To ho určitě nepřiláká. Potřebujete ho přilákat. Takže vzdělávání musí fungovat na základě přitažlivosti, ne donucení.

A tak myšlenka školních osnov je zcela irelevantní v prostředí jako je toto. Potřebujete začít se vzděláváním u těch věcí, které znamenají rozdíl pro ně a v jejich prostředí. Co to je? Základem je motivace, a ta má dva aspekty. Jedním je dodání vnější motivace. Že vzdělání přináší odměnu. Náš vzdělávací systém funguje na základě toho, že sice existuje odměna, ale musíte si na ni počkat vcelku dlouho. To je příliš dlouho, pokud jste chudí. Čekat 10 let, než se vám vyplatí vaše vzdělání je příliš dlouho, když potřebujete uspokojit vaše každodenní potřeby, když máte sourozence, o které se musíte postarat nebo podnik, se kterým musíte pomáhat. Takže potřebujete vzdělání, které je relevantní a pomáhá lidem uživit se v daném čase a prostředí. A taky to musíte udělat vnitřně zajímavé.

Takže znovu, našel jsem lidi jako tito. Tohle je úžasný chlapík, Sebastiao Rocha, z Belo Horizonte, třetího největšího města v Brazílii. Vynalezl více jak 200 her, pomocí který lze vyučovat v podstatě jakýkoliv předmět pod sluncem. Ve školách a komunitách, kde Taio pracuje, začíná den vždycky v kroužku a otázkou. Představte si vzdělávací systém, který začíná otázkami, ne znalostí, která má být předána, nebo začíná hrou, ne přednáškou, nebo se odvíjí od předpokladu, že nejprve musíte lidi zaujmout před tím, než je začnete vyučovat. V našich vzdělávacích systémech děláte tyto věci až potom, pokud máte štěstí, sport, divadlo, hudba. Tyto věci pomáhají učení. Přitahují lidi k učení, protože to je ve skutečnosti taneční projekt nebo cirkusový projekt nebo, nejlepší příklad ze všech -- El Sistema ve Venezuele -- je hudební projekt. A tímto lidi přilákáte k učení, ne přidáváním tohoto až poté, co bylo veškeré učení doděláno a vy jste dojedli vaše bobule vědění.

Takže El Sistema ve Venezuele využívá housle jako vyučovací techniku. Taio Rochar využívá výrobu mýdla jako vyučovací techniku. A to, co zjistíte, když jdete do těchto podmínek, je to, že využívají lidí a míst neuvěřitelně kreativním způsobem. Spousta učení se s vrstevníky. Jak budete učit lidi tam, kde nejsou žádní učitelé, kam žádní učitelé nepřijdou, kde si je nemohou dovolit a dokonce když přijdou, to, co učí, není relevantní pro komunitu, které slouží? Vytvoříte vlastní učitele. Vytvoříte učení mezi vrstevníky nebo vytvoříte smluvní učitele nebo přinesete odborné znalosti. Ale každopádně vytvoříte cesty, jak dostat vzdělání, které je relevantní, skrze technologii, lidi a místa, která jsou odlišná.

Takže třeba toto je škola v autobuse na staveništi v Pune, nejrychleji rostoucím městě Asie. Pune má 5000 staveništ. 30 000 dětí žije na těchto staveništích. To je jedno město. Představte si urbanistickou explozi, která se děje v rozvojovém světě, a kolik tisíc dětí bude trávit jejich školní léta na staveništích. Je to velmi jednoduchý model zprostředkovat jim učení skrze autobus. A všichni z nich berou učení nikoliv jako druh akademické, analytické činnosti, ale jako něco, co je produktivní, něco, co vytváříte, něco, co můžete dělat a možná se tím i uživit.

Takže jsem potkal tuhle postavu, Stevena. Strávil tři rok žitím na ulicích Nairobi, protože jeho rodiče zemřeli na AIDS. A to, co ho konečně přivedlo zpět do školy, nebyla nabídka složení maturity, ale možnost vyučit se tesařem, praktické, tvořivé činnosti. Takže ty nejmódnější školy na světě, High Tech High a ostatní, jsou zastánci filozofie učení jako produktivní aktivity. Tady ale není na výběr. Učení musí být produktivní, aby dávalo smysl.

A konečně, mají také jiný model růstu. Model čínské restaurace jak růst. Naučil jsem se to o tohoto člověka, je to úžasný člověk. Je to možná ten nejvíc pozoruhodný společensky prospěšný podnikatel v oblasti vzdělávání na světě. Jmenuje se Madhav Chavan a vytvořil něco, co se jmenuje Pratham. Pratham organizuje předškolní hrací skupiny pro, dnes, 21 miliónů dětí v Indii. Je to největší nezisková organizace v oblasti vzdělávání na světě. A také podporuje pracovní skupiny dětí, které chodí do indických škol. Je naprostý revolucionář. Je původem odborový předák. A díky tomu se naučil, jak vybudovat organizaci.

Když se organizace dostala do určité úrovně, Pratham se stal tak velkým, že přilákal odbornou podporu společnsti McKinsey. Konzultanti z McKinsey přišli, podívali se na jeho model a řekli: "Víte, co byste s tím měl udělat, Madhav?" "Měl byste z toho udělat McDonald's." "A co uděláte, když půjdete na jakékoliv jiné místo" "je, že rozjedete frančízu." "A ta bude stejná kamkoliv na světě půjdete." "Je to spolehlivé a lidé ví přesně, na čem jsou." "A tak nenastanou žádné chyby." A Madhav řekl, "Proč to musíme udělat takto?" "Proč to nemůžeme udělat víc jako čínskou restauraci?"

Čínské restaurace jsou všude, ale přitom neexistuje žádný řetězec čínských restaurací. Přesto každý ví, jak čínská restaurace vypadá. Ví, co očekávat, a přesto, že to bude trochu odlišné a barvy budou odlišné a jméno bude jiné. Přesto poznáte čínskou restauraci, když ji uvidíte. Tito lidé pracují s modelem čínské restaurace. Stejné principy, rozdílná aplikace a rozdílné podmínky. Není to McDonald's model. McDonald's model roste. Model čínské restaurace se šíří.

Stejně jako masové vzdělávání, které začalo spolu se společenský prospěšným podnikáním v 19. století. A to je to, co zoufale potřebujeme znovu na světovém měřítku. A co si z toho všeho můžeme vzít? Můžeme se naučit hodně, protože naše vzdělávací systémy selhávají v mnoha ohledech. Selhávají v tom oslovit ty osoby, kterým mají nejvíc sloužit. Často sice strefí cíl, ale minou se účelem. Vylepšování je nadále složitější a složitější zorganizovat. Naše důvěra v tyto systémy je neuvěřitelně napjatá. A toto je jen velmi jednoduchá cesta k porozumění, jaké inovace, jaké různé druhy designu potřebujeme.

Existují dva základní typy inovací. Existují udržovací inovace, které zachovávají existující situaci a organizaci, a rušivé inovace, které rozbíjí systémy na kusy a vytvářejí nové. Existují formální prostředí, školy, vysoké školy, nemocnice, ve který se inovace může odehrávat, a neformální prostředí, komunity, rodiny, sociální sítě. Téměř všechny naše snahy patří do skupiny udržovacích inovací ve formálním prostředí, vytváření lepší verze v podstatě bismarkovského školského systému, který se vyvinul v 19. století. A jak už jsem řekl, problém s tímto je, že v rozvojovém světě nejsou žádní učitelé, aby tento model mohl fungovat. Potřebovali byste miliony a miliony učitelů v Číně, Indii, Nigérii a zbytku rozvojového světa, abyste pokryli potřebu. A víme, že v našem systému jednoduše dělat víc toho samého neodstraní hluboké vzdělávací nerovnosti, a to především v centrech a bývalých průmyslových oblastech.

Proto potřebujeme tři další typy inovace. Potřebujeme víc přetváření. Všude na světě dnes vidíte víc a víc škol, které se přetvářejí. Jsou to sice od pohledu školy, ale vypadají jinak. Existují školy s širším pohledem na věc, a to v USA a Austrálii. Existují tzv. Kunskapsskolan školy ve Švédsku. Ze 14 z nich jen dvě jsou ve školních budovách. Většina z nich jsou v budovách původně určených k jiným účelům. Existuje také skvělá škola v Severním Queenslandu, která se jmenuje Jaringan. A všechny tyto školy mají podobné charakteristiky, vysoce spolupracující, personalizované, často všudypřítomné technologie. Učení, které začíná otázkami, problémy a projekty, ne znalostmi a osnovami. Takže toho určitě potřebujeme více.

Ale protože tolik problémů ve vzdělávání není způsobeno pouze školami, ale také rodinami a komunitami, to, co také určitě pořebujete, je napravo. Potřebujete snahu doplnit školy. Nejznámější tohoto druhu je Reggio Emilia v Itálii, studijní systém založený na rodině, která podporuje lidi ve školách. Nejvíce strhující je zóna Harlem Children's Zone, která se již více než 10 let pod vedení Geoffrey Canada, skrze směsici výukových rodinných a komunitních projektů, snaží změnit nejen vzdělávání ve školách, ale celou kulturu a ambice asi 10 000 rodin v Harlemu. My potřebujeme víc než to, zcela nové a radikální myšlení. Můžete jet do míst hodinu, i méně, vzdálených od této místnosti, které potřebují radikální změnu v rozsahu, který si ani nepředstavíme.

A konečně, potřebujete transformační inovace, které by dokázaly dostat učení k lidem zcela odlišnými cestami. Takže teď stojíme na okraji, 2015, úžasného úspěchu rozšíření vzdělávání po celém světě. Každé dítě do věku 15 let, které chce chodit do školy, bude mít tu možnost v roce 2015. Úžasná věc. Ale je to, narozdíl od aut, která se vyvíjela tak rychle a uspořádaně, školní systém, který je evidentně dědictvím 19. století z Bismarkova modelu německého školství, které bylo převzato anglickými reformátory a často také náboženskými misionáři, kteří pokračovali ve USA jako síla společenské soudržnosti, a poté i v Japonsku a Jižní Korei, když se rozvíjely.

Je to od základů evidentně původem z 19. století. A samozřejmě je to obrovský úspěch. A samozřejmě to přinese skvělé věci. Přinese to schopnost učení se a čtění. Ale přinese to také zkázu představivosti. Přinese to zkázu chuti. A přinese to zkázu společenské sebedůvěře. Rozvrství to společnost v takové míře, v jaké ji to osvobodí. A zanecháváme rozvojovému světu školský systém, který se nyní budou pokoušet sto let reformovat. Proto potřebujeme skutečně radikální myšlení a proto je radikální myšlení nyní více možné a více potřebné, než kdy dřív, pro způsob, jakým se budeme učit.

Děkuji.