Charles Elachi o roverech na Marsu

Říkal jsem si, že vám na úvod povím něco o lidech, kteří založili JPL [Laboratoř proudového pohonu]. Když byli mladí, byli velmi vynalézaví, vedli velmi dobrodružný život, když na Kalifornském technologickém institutu míchali různé chemikálie a zkoušeli, z čeho bude větší výbuch. Nedoporučoval bych, abyste něco podobného zkoušeli teď. Samozřejmě takhle vyhodili do vzduchu nejdřív kůlnu, pak i institut, a pak, pak prostě jdete do Arroya a všechny svoje pokusy děláte tam.

Takhle tedy mluvíme o našich prvních pěti zaměstnancích, třeba během přestávky. Jak jsem říkal, byli to dobrodruzi. Jeden z nich patřil vlastně k takovému kultu, který se scházel nedaleko odsud na Orange Grove, a naneštěstí vyhodil sám sebe do vzduchu, protože pořád míchal chemikálie a snažil se zjistit, které jsou nejlepší. To jen tak pro představu o tom, jaké lidi tady máme. Snažíme se nevyhodit sami sebe do vzduchu.

Tohle je obrázek, který jsem vám chtěl ukázat. Kdo z lidí uprostřed tady té skupiny je podle vás zaměstnanec JPL? Chtěl jsem dnes dopoledne přijít oblečený jako on, ale když jsem vyšel ven, bylo příliš chladno, a tak jsem si řekl, že si radši zase tu košili obléknu. Ale důležitější je, proč jsem tady ten obrázek chtěl ukázat. Podívejte se, kam se dívají ostatní lidé a kam se dívá on. Když se všichni někam dívají, podívejte se jinam a jděte začít dělat něco jiného. V podobném duchu se nese naše práce.

Chtěl bych tady uvést citát z Ralpha Emersona, který jeden z mých kolegů pověsil na zeď u mě v kanceláři. Ten citát zní: "Nechoď tudy, kudy vede pěšina. Jdi raději tam, kde žádná nevede, a zanechej za sebou stopu." To je moje doporučení pro všechny z vás. Sledujte, co dělají všichni ostatní, a pak jděte dělat něco úplně jiného. Nesnažte se jen trošku vylepšit to, co už dělá někdo jiný, protože touto cestou se moc daleko nedostanete.

Na začátku jsme hodně pracovali na raketách, ale také jsme mívali hodně často párty. Tady vidíte jednu naší párty před několika roky. Před padesáti lety došlo ale k důležitému posunu, poté, co byl vypuštěn Sputnik. Vypustili jsme první americkou družici, kterou vidíte tady na obrázku nalevo. A tehdy jsme udělali obrat o 180 stupňů. Změnili jsme se z raketového centra ve výzkumné centrum. Tato proměna trvala několik let a nyní jsme vedoucí organizací, která pro vás všechny zkoumá vesmír.

I po této změně jsme si ale museli připomínat, že občas přijdou neúspěchy. Dole na obrázku vidíte raketu, která měla letět vzhůru. Nakonec letěla do strany. Tomu říkáme špatně řízená střela [misguided missile]. Nicméně proto, abychom i tohle nějak oslavili, jsme v JPL začali pořádat soutěž "miss řízená střela" [Miss Guided Missile].

Každý rok jsme měli takovou oslavu, bývala tam soutěž a různé přehlídky a tak podobně. Dnes to není příliš vhodné. Někteří lidé mi říkají, abychom v tom pokračovali, ale já si myslím, že se to v současné době moc nehodí. Proto děláme něco trošku vážnějšího. Třeba to, co jste viděli na poslední přehlídce Rose Bowl, kde jsme vypravili jeden z alegorických vozů. To bylo něco k zábavné stránce naší práce. To, co vidíte napravo, je rover těsně před tím, než jsme dokončili jeho odzkoušení a převezli jej na Cape Canaveral k vypuštění do vesmíru. Toto jsou rovery, které jsou v současné době na Marsu. To bylo tedy něco k těm zábavným věcem i k těm závažnějším věcem, které se snažíme dělat. Říkal jsem si ale, že vám pustím krátký klip s jedním z našich zaměstnanců, abyste si udělali představu o tom, jak nadaní lidé u nás pracují.

Video: Morgan Hendry: Beware of Safety je instrumentální rocková skupina. Pohybuje se spíše v oblasti experimentální hudby. Tohle je improvizovaně hraný jazz. Jsou tu těžce dopadající zvukové údery rockové hudby. Jsou schopni zacházet se zvukem jako s nástrojem, schopni hledat abstraktnější zvuky a skladby, které mohou zahrát živě, a míchají přitom elektronickou a akustickou hudbu. Půlka mé bytosti patří hudbě, ale ta druhá - dostal jsem asi tu vůbec nejlepší štaci. Pracuji v JPL. Vyvíjím další Mars Rover. Někteří z vůbec nejlepších inženýrů, co znám, mají i umělecké nadání. Musíte dělat to, co dělat chcete. A když vám lidi říkají, že to nejde, tak je neposlouchejte. Možná mají pravdu, ale já o tom pochybuji. Řekněte jim, ať se s tím jdou vycpat, a pak prostě dělejte to, co chcete dělat. Jsem Morgan Hendry. Já jsem NASA.

Charles Elachi: Teď se přesuneme od zábavy k vážným věcem. Lidé se vždy ptají, proč objevujeme. Proč vysíláme všechny ty mise a proč objevujeme? Já na tohle mám velice jednoduchý pohled. Před třinácti miliardami let nějak došlo k velkému třesku, a jak jste asi alespoň v hrubých obrysech slyšeli, ke vzniku vesmíru. Ale to, co zaměstnává představivost každého člověka - nebo alespoň mnoha lidí - je to, že z původního velkého třesku nějak vznikl ten krásný svět, ve kterém dnes žijeme.

Když se podíváte ven, vidíte tam všechnu tu krásu, všechen ten život kolem vás, a jsou tu i inteligentní lidé jako jste vy nebo já, kteří jsou schopni vést inteligentní rozhovor. A to všechno začalo velkým třeskem. Otázkou tedy je, jak se to pak stalo? Jak to všechno vzniklo? Jak se tvořil vesmír? Jak se utvořily galaxie? Jak se utvořily planety? Proč je tu planeta, na níž existuje život, který se zde vyvinul? Je to něco běžného? Existuje život na všech planetách, které vidíte kolem hvězd? Všichni jsme doslova vytvořeni z hvězdného ptachu. Pocházíme z hvězd. Jsme tvořeni hvězdným prachem. Až budete příště mít opravdu těžkou depresi, podívejte se do zrcadla a můžete si říct, vidím tady hvězdu. Ten prach můžete vynechat. Skutečně jsme v pravém slova smyslu tvořeni hvězdným prachem.

V rámci našeho výzkumu se v podstatě snažíme popsat, jak věci dospěly do stavu, ve kterém jsou dnes. Jedno z prvních, či nejlépe dosažitelných míst, kam můžeme zamířit a objevovat, je Mars. Proč se Marsu dostává zvláštní pozornosti? Protože od nás není tak daleko. Na cestu tam potřebujeme jenom šest měsíců. Šest až devět měsíců ve správné části roku. Je to planeta do jisté míry podobná Zemi. Je o něco málo menší, nicméně velikost povrchu Marsu je skoro stejná jako velikost povrchu Země, když se nezapočítávají oceány. Má polární čepičky. Má atmosféru, která je o něco řidší než ta naše, je tam proto i počasí. Mars je tedy Zemi do jisté míry velice podobný a můžete na něm vidět některé útvary, jako je Velký kaňon na Marsu, nebo to, čemu říkáme Velký kaňon na Marsu. Je jako Velký kaňon na Zemi, jen mnohonásobně větší.

Má rozlohu asi jako Spojené státy. Na Marsu jsou i sopky. Tohle je hora Olymp na Marsu, což je velký sopečný štít na povrchu této planety. A když se podíváte na její výšku a srovnáte ji s výškou Mount Everestu, uděláte si představu o tom, jak obrovská hora Olymp ve srovnání s Mount Everestem je. Jasně převyšuje Mount Everest tady na Zemi. Můžete si tedy také udělat obrázek o tektonických či sopečných událostech, k nimž na této planetě došlo. Obrázek, který nedávno pořídila jedna z našich družic, ukazuje to, co je i na Zemi - zachytili jsme sesuv půdy zrovna v okamžiku, kdy k němu docházelo. Mars je tedy dynamická planeta, která je aktivní i v tomto okamžiku, zatímco tady mluvíme.

Lidé se ptají, co dnes dělají rovery, tak jsem si říkal, že vám něco z toho ukážu. Tady vidíte jeden obrovský kráter. Geologové krátery milují, protože kráter je vlastně velká díra vykopaná do země, kterou ale nebylo třeba vykopat, a přitom je možné podívat se, co je pod povrchem. Tenhle kráter se jmenuje Victoria a má rozměry několika fotbalových hřišť. Když se podíváte do levého horního rohu, uvidíte tam maličkou tmavou tečku. Tenhle snímek byl pořízen orbitální družicí. Když na to zaostříte, uvidíte, že ta tečka je rover na povrchu Marsu. Tento snímek byl tedy pořízen z oběžné dráhy. Nechali jsme kameru přiblížit povrch a spatřili jsem tam rover. Využili jsme vlastně kombinace družicových snímků a roveru k vědeckému bádání, protože můžeme zmapovat velké oblasti a pak vyslat rovery a přesunout je na určené místo.

Nyní tedy konkrétně pracujeme na sjezdu roveru do tohoto kráteru. Jak jsem již říkal, geologové krátery milují. Důvodem je - mnozí z vás navštívili Velký kaňon a ve stěně tohoto kaňonu vidíte jednotlivé vrstvy. Tyto vrstvy ukazují, jak povrch vypadal před miliónem let, deseti milióny let, stem miliónů let, a na každé vrstvě se tvoří další usazeniny. Pokud dokážete v těch vrstvách číst, je to, jako kdybyste četli knihu, a můžete tak zjistit, co se na daném místě v minulosti odehrálo.

To, co teď vidíte, jsou jednotlivé vrstvy na stěně tohoto kráteru, a rover právě sjíždí dolů, měří různé hodnoty a analyzuje horniny, zatímco sjíždí do kaňonu. Je to trošku adrenalinová zábava, řídit dolů z takovéhohle svahu. Kdybyste tam byli, tak byste to sami nezkoušeli. My jsme si ale dali záležet na tom, abychom si rovery vyzkoušeli, než jsme je tam poslali - nebo tohohle rovera - a dali jsme si pozor na to, aby všechno správně fungovalo.

Když jsem tu byl minule, krátce po přistání - myslím, že to bylo asi sto dní po přistání - říkal jsem vám, že jsem překvapen, že rovery těch sto dnů vůbec vydržely. No. Uběhly čtyři roky a rovery stále fungují. Vy si asi teď říkáte, "Charlesi, ty nám lžeš", nebo něco podobného, ale opravdu to tak není. Skutečně jsme věřili, že vydrží devadesát nebo sto dní, protože jsou poháněny sluneční energií, a Mars je prašná planeta. Proto jsme čekali, že se prach začne usazovat na jejich povrchu, a po určité době nebudeme mít dost energie na to, abychom je udržovali zahřáté.

Vždycky říkávám, že je důležité být chytrý, ale občas se hodí mít i štěstí. A přesně tohle jsme zjistili. Ukázalo se, že jednou za čas se na Marsu objeví prachový vír, jaký vidíte zde, a když tento prachový vír přejde přes rover, tak jej očistí. Vypadá pak jako zbrusu nové auto, což je přesně ten důvod, proč rovery tak dlouho vydržely. Navrhli jsme je sice poměrně dobře, ale tohle je ten důvod, proč tak dlouho fungují a stále poskytují vědecká data. Oba dva ty rovery ale tak trochu stárnou. Jednomu z nich se zaseklo jedno z kol a nefunguje, jedno z předních kol, a to řešíme tak, že jej necháváme jezdit pozpátku. Druhý má artrózu v ramenním kloubu, který moc dobře nepracuje, takže chodí asi takhle, a my můžeme hýbat paží jen asi takhle. Pořád ale produkují velké množství vědeckých údajů. Během celé té uplynulé doby vzbudily rovery zájem mnoha lidí i mimo vědeckou komunitu, a proto jsem si říkal, že vám pustím video, které ukazuje, jak jsou rovery vnímány lidmi, kteří nepatří k vědecké komunitě.

Přešel bych tedy nyní k dalšímu krátkému videu. Tohle video mimochodem poměrně přesně zachycuje, jak proběhlo přistání před zhruba čtyřmi roky. Video: Ok, máme připravený padák. Ok, uvolněte airbagy. Otevřeny. Kamera. Máme obraz. Jó! CE: Takhle nějak se to seběhlo v řídícím centru v Houstonu. Přesně takhle to vypadá. Video: Jestli tam je život, tak ho Holanďan najde. Co to dělá? Co to je? CE: Docela dobré.

Chtěl bych vám teď ukázat něco málo z krás této planety. Jak jsem již říkal, vypadá velice podobně jako Země, proto tady vidíte písečné duny. Klidně bych vám mohl říci, že tyhle obrázky jsou z pouště Sahara nebo něco podobného, a vy byste mi věřili. Jsou to ale obrázky z Marsu. Jedna oblast, která je pro nás obzvláště zajímavá, je severní region Marsu, blízko k severnímu pólu, protože tam vidíme ledové čepičky, které se zmenšují a zvětšují, což je velice podobné jako v severní Kanadě. A chtěli jsme zjistit - a vidíme tam také hodně ledovcových útvarů. Chtěli jsme zjistit, z čeho se ten led skládá, a zda by něm mohl být obsažen nějaký organický materiál.

Vyslali jsme tedy na Mars vesmírnou sondu nazvanou Phoenix, která přistane za sedmnáct dní, sedm hodin a dvacet vteřin od této chvíle (květen 2008), můžete si tedy nařídit hodinky. Takže 25. května někdy před pátou hodinou našeho času zde na západním pobřeží budeme přistávat na jiné planetě. Tady vidíte obrázek vesmírné sondy na Marsu, ale říkal jsem, že pro případ, že byste o tu podívanou za těch sedmnáct dní přišli, tak vám ukážu, co se zhruba bude dít.

Video: Tomuhle říkáme sedm minut hrůzy. Máme v plánu udělat vrt do půdy a nabrat vzorky, které pak vložíme do trouby a zahřejeme, a budeme pozorovat, jaké plyny při tomto procesu vzniknou. Tato sonda byla vyslána zhruba před devíti měsíci. Budeme přilétat rychlostí 12 000 mil za hodinu a během sedmi minut budeme muset zastavit a dosednout velice opatrně na povrch, abychom nezničili přistávací modul.

Ben Cichy: Phoenix je první v řadě misí programu Mars Scout. Je to první mise, která se pokusí o přistání poblíž severního pólu Marsu, a rovněž první mise, která se pokusí najít a dotknout se vody na povrchu jiné planety.

Lynn Craig: Tam, kde je voda, alespoň to tak bývá na Zemi, je zpravidla i život, a proto se zde může jednat o místo, na němž mohl v minulosti na planetě existovat život.

Erik Bailey: Hlavním účelem technologie vstupu, sestupu a přistání (VSP) je umožnit vesmírné sondě, která cestuje rychlostí 12 500 mil za hodinu, aby se prudce zastavila, velice měkce a ve velmi krátké době. BC: Vstupujeme do atmosféry Marsu. Jsme nyní sedmdesát mil nad jeho povrchem. Přistávací modul je bezpečně umístěn v tom, čemu říkáme vzdušný přepravník.

EB: Vypadá víceméně jako zmrzlinový kornout.

Na jeho předku je tepelný štít, to je ta věc, co vypadá jako talířek, s půlpalcovou vrstvou korku na přední části, což je náš tepelný štít. Jedná se o velice zvláštní korek, a právě tento korek nás ochrání před prudkým vstupem do atmosféry, který právě teď zažijeme.

Rob Grover: Sonda začíná vyvolávat stále větší tření a my tohoto tření využijeme při průletu atmosférou, aby nás zpomalilo. BC: Od tohoto okamžiku začneme zpomalovat z 12 500 mil za hodinu na 900 mil za hodinu.

EB: Vnější povrch sondy může dosáhnout téměř stejné teploty jako povrch Slunce.

RG: Teplota tepelného štítu může dosáhnout až 1427 stupňů Celsia.

EB: Vnitřek se příliš nezahřeje. Zůstává v něm víceméně pokojová teplota. Richard Kornfeld: V určitém okamžiku přijde vhodná příležitost pro otevření padáku.

EB: Pokud otevřete padák příliš brzy, může selhat. Látka a stehy se mohou roztrhnout. A to by bylo špatné.

BC: Během prvních patnácti vteřin po otevření padáku zpomalíme z rychlosti 900 mil za hodinu na relativně pomalých 250 mil za hodinu. Již nepotřebujeme tepelný štít na ochranu proti dopadu atmosférického vstupu, a proto tepelný štít odhodíme a poprvé vystavíme náš přistávací modul atmosféře Marsu.

LC: Po odhození tepelného štítu a vysunutí nohou je dalším krokem spuštění radarové detekce, která ukáže, jak daleko je ještě Phoenix od povrchu.

BC: Již jsme ztratili 99 procent vstupní rychlosti. Nacházíme se již tedy z 99 procent tam, kde chceme být. Ale to poslední procento, jak tomu vždycky bývá, je ta ošidná část.

EB: Nyní se sonda musí rozhodnout, kdy se zbaví padáku.

BC: Oddělíme se od přistávacího modulu v rychlosti 125 mil za hodinu ve výšce zhruba kilometr nad povrchem Marsu, tedy 3200 stop. Je to, jako kdybyste vzali dvě budovy Empire State Building a postavili je na sebe.

EB: V tomto okamžiku se oddělíme od zadní části modulu a ocitneme se ve volném pádu. Je to děsivý okamžik - musí se stát mnoho věcí ve velice krátkém okamžiku. LC: Sonda se tedy nachází ve volném pádu, ale zároveň se snaží využívat všech svých regulačních zařízení, aby se ujistila, že je ve správné pozici pro přistání.

EB: A pak musí zapnout motory, uvést se do správného postavení, pomalu se spustit a bezpečně přistát na povrchu.

BC: Země a Mars jsou od sebe tak daleko, že trvá více jak deset minut než z Marsu na Zemi doletí signál. A celý proces VSP se odbude během sedmi minut. V okamžiku, kdy tedy dostanete z přistávacího modulu zprávu, že VSP začíná, už bude vlastně po všem.

EB: Musíme do sondy integrovat velkou míru autonomního rozhodování, aby mohla sama bezpečně přistát.

VSP představuje technologicky nesmírně náročný problém. Spočívá v tom, jak dostat sondu, které prolétá hlubokým vesmírem, za použití nejrůznějších možných triků, na povrch Marsu v rychlosti nula mil za hodinu. Je to nesmírně zajímavý a náročný problém.

CE: Doufejme, že vše proběhne tak, jak jste viděli zde. Bude to velice napínavý okamžik, pozorovat vesmírnou sondu při přistání na jiné planetě.

Chtěl bych teď něco říci o dalších věcech, které připravujeme. Právě teď, zatímco tady mluvíme, pracujeme na vývoji dalšího roveru, který vyšleme na Mars. Říkal jsem, že vám řeknu něco málo o fázích, kterými procházíme. Je to velice podobné, jako když vy navrhujete vaše produkty. Jak jste před chvílí viděli, když jsme pracovali na Phoenixu jedna, museli jsme vzít v potaz vysokou teplotu, o níž jsme věděli, že náš čeká. Musíme tedy zkoumat nejrůznější materiály i tvar, kterého chceme dosáhnout. V zásadě se nesnažíme zavděčit místnímu zákazníkovi. Naším cílem je zajistit, abychom měli výkonný, účinně pracující stroj.

Začneme tím, že chceme, aby naši zaměstnanci zapojili naplno svoji představivost. Jsme skutečně rádi, že jsme tak blízko k uměleckému centru, protože jeden z bývalých studentů tohoto centra, Eric Nyquist, dal několik uměleckých děl, hodně avantgardních uměleckých děl, do místnosti, kterou nazýváme návrhářským studiem misí či vesmírných sond, za tím účelem, aby lidi napadaly různé bláznivé myšlenky. Máme tam i pár stavebnic Lego. Jak jsem říkal, je to vlastně hřiště pro dospělé, kde si sednou a snaží si hrát s různými tvary a různými návrhy.

Pak k tomu začneme přistupovat vážněji a na to máme aplikace počítačové podpory projektování a obrábění a také všechny inženýry, a vědce, kteří se na tom podílejí, kteří rozumí teplotním vlastnostem, návrhářství, atmosférickému tření, padákům, všem těmto věcem, a kteří společně pracují jako tým a v počítači navrhnou v hrubých rysech vesmírnou sondu, abychom se mohli podívat, zda odpovídá našim požadavkům. Musíme rovněž vzít v úvahu podmínky panující na planetě, na kterou směřujeme. Pokud poletíte na Jupiter, narazíte tam na prostředí s vysokou radiací. Míra radiace je zhruba stejná poblíž Jupiteru jako uvnitř jaderného reaktoru.

A teď si představte, že byste vzali svůj počítač a hodili ho do jaderného reaktoru a ten počítač by měl dál fungovat. To jsou tedy některé z těch drobných překážek, kterým musíme čelit. Pokud se připravujeme na atmosférický vstup, musíme provést zkoušku padáků. V předešlém videu jste viděli, jak se padák rozpadl. Bylo by opravdu špatné, kdyby k tomu došlo, a proto musíme provést zkoušky, jelikož ten padák je pak otevřen v nadzvukové rychlosti. Přilétáme v nesmírně vysoké rychlosti a padáky jsou otevřeny proto, aby nás zpomalily. Proto musíme provádět nejrůznější zkoušky. Tady jen tak pro představu, jak je ten padák veliký ve srovnání s kolem stojícími lidmi.

V další fázi postavíme zkušební modely a ozkoušíme je v laboratoři u nás v JPL, na takzvaném marťanském dvorečku. Kopeme do nich, mlátíme do nich, pouštíme je na zem, abychom si byli jistí, že víme, jak a kde se rozlámou. Od tohoto bodu se potom odrazíme. A pak se pustíme do skutečného stavění a létání. Ten další rover, kterého tam pošleme, je velký asi jako auto. Ten velký štít, který vidíte zvenčí, je tepelný štít, který bude rover chránit. Tento rover postavíme během příštího roku a vypustíme ho příští rok v červnu. V tomto případě, protože je to opravdu velký rover, jsme nemohli použít airbagy. Vím, že mnozí si z vás si minule dodatečně říkali, že ty airbagy se opravdu hodily. Naneštěstí je tento rover desetkrát větší než ten minulý, a třikrát těžší. Proto nemůžeme použít airbagy. Museli jsme tedy přijít s jiným originálním řešením přistání. Nechtěli jsme využít tryskového pohonu k přesunu až na povrch planety, protože jsme nechtěli znečistit její povrch. Chtěli jsme, aby rover dosedl rovnou na nohy.

Přišli jsme proto s neotřelým nápadem, který se tady na Zemi používá u vrtulníků. Přistávací modul sestoupí asi do výšky sta stop a bude se dalších sto stop vznášet nad povrchem, a pak nastoupí vzdušný jeřáb, který spustí rover dolů a položí jej na povrch. Snad to tak bude nakonec fungovat. Tento rover bude působit spíše jako chemik. Zatímco bude jezdit na různých místech, bude analyzovat chemické složení hornin. Bude mít paži, kterou bude nabírat vzorky, které pak vloží do trouby, rozdrtí a zanalyzuje. Pokud narazíme na něco, na co nedosáhneme, protože to bude příliš vysoko na útesu, budeme mít k dispozici malý laserový systém, který odřízne kus skály, nechá ho vypařit a podrobí analýze plyny, které se budou z toho kusu skály odpařovat. Je to trošku jako v Hvězdných válkách, ale tohle je skutečné. Jsou to skutečné věci. A abychom vám pomohli, abychom pomohli komunitě točit o tom roveru reklamy, naučíme jej rovněž, jako přídavek k tomu ostatnímu, míchat koktejly, přímo na Marsu.

To bylo tedy jen pro představu o tom, jaké zábavné věci na Marsu děláme. Říkal jsem si, že teď přejdu k Pánovi prstenů a ukáži vám některé z věcí, které děláme tam. U Pána prstenů je třeba zmínit dvě hlavní věci. Zaprvé, je to velmi krásná planeta, má krásné prsteny či prstence a mnoho dalšího. Pro vědce mají tyto prstence rovněž zvláštní význam, neboť, jak věříme, jsou v malém měřítku praktickou ukázkou toho, jak ve skutečnosti vznikala sluneční soustava. Někteří vědci věří, že sluneční soustava byla utvořena tak, že když se Slunce zhroutilo do sebe a tak vlastně vzniklo, množství prachu, které se vznášelo kolem něj, vytvořilo prstence, a pak se částice v těchto prstencích navzájem spojily a vytvořily větší kameny, a touto cestou byly utvořeny planety.

Když se tedy díváme na Saturn, vlastně pozorujeme, jak naživo v malém měřítku vzniká naše sluneční soustava. Je to vlastně taková simulace. Chtěl bych vám teď ve stručnosti ukázat, jak vlastně planetární systém Saturnu vypadá. Nejdřív s vámi přeletím nad prstenci. Mimochodem, tohle jsou všechno skutečné záběry. Nejsou to animace ani nic podobného. Jsou to snímky pořízené družicí, kterou máme na oběžné dráze kolem Saturnu, sondou Cassini. Vidíte tady detailně součásti těchto prstenců, což jsou jednotlivé částice. Některé z nich se navzájem spojují a vytvářejí větší částice. Proto jsou tady ty mezery, protože na těch místech se vytvářejí malé satelity. Možná si říkáte, že ty prstence jsou opravdu velké. Ano, v jednom ohledu jsou skutečně velké. Na druhou stranu jsou ale tenké jako papír. Velice, velice tenké. Tady vidíte stín prstence na samotném Saturnu. A tady je jeden ze satelitů, který se v rámci tohoto prstence utvořil. Představte si tedy prstenec jako nesmírně tenký, ohromný otáčející se prostor v rozloze mnoha set tisíců mil.

Vzniká zde celá škála různých satelitů. Každý z nich vypadá velice odlišně a velice zvláštně. Vědci se již celá desetiletí snaží tuto věc objasnit a říkají NASA, že potřebují více peněz, aby mohli vysvětlit, jak tyto objekty vypadají a proč se takto utvořily. Existují dva satelity, které jsou obzvláště zajímavé. Jeden z nich se jmenuje Enceladus. Je to satelit, který je celý utvořen z ledu a my jsme jej změřili z oběžné dráhy. Je utvořen z ledu. Je na něm však něco velice zvláštního. Když se podíváte na ty pruhy tady, kterým říkáme tygří pruhy, tak když jsme nad nimi přelétali, najednou jsme zaznamenali nárůst teploty, což znamenalo, že ty pruhy jsou teplejší než zbytek planety.

Když jsme od nich letěli pryč, ohlédli jsme se zpět. A víte co? Viděli jsme z nich tryskat gejzíry. Je to takový saturnský Yellowstonský park. Vidíme gejzíry ledu, které z této planety tryskají, z čehož vyplývá, že je tam nejspíš oceán pod povrchem. A z nějakého důvodu, nějakým dynamickým efektem, vznikají tyto gejzíry, které pak tryskají ven. Důvod, proč jsem sem dal tu šipečku - myslím, že by tam mělo být napsáno třicet mil - je, že před několika měsíci jsme se rozhodli nechat sondu proletět skrz proud tohoto gejzíru, abychom mohli analyzovat, z jakého materiálu se skládá. Měli jsme z toho docela obavy, protože to bylo riskantní, ale dopadlo to poměrně dobře. Proletěli jsme horní částí, a zjistili jsme, že je tam celkem hodně organického materiálu, který je vylučován spolu s ledem. Během několika následujících let, zatímco budeme dále obíhat Saturn, máme v plánu sestupovat níže a níže směrem k povrchu a provádět přesnější měření.

Ještě jeden satelit vyvolává velkou pozornost, a to Titan. Titan je zajímavý obzvláště proto, že je to satelit větší než náš měsíc a má rovněž atmosféru. A tato atmosféra má stejnou hustotu jako naše atmosféra. Kdybyste tedy byli na Titanu, cítili byste stejný atmosférický tlak jako zde. Je tam ale mnohem chladněji a atmosféra sestává převážně z metanu. Metan je pro mnoho lidí zajímavý, protože se jedná o organický materiál, takže lidé hned začnou uvažovat o tom, zda na tom místě nemohl náhodou vzniknout život, když je tam tolik organického materiálu. V současné době lidé věří, že Titan je nejspíš tím, čemu říkáme prebiotická planeta, protože tam je tak chladno, že se organický materiál nemohl dostat do stádia, kdy by se stal biologickým materiálem, a proto tam nemohl vzniknout život.

Mohlo by to být podobné jako na zmrzlé Zemi před třemi miliardami let, dříve, než zde vznikl život. Tato věc vzbuzuje velký zájem a abych vám ukázal příklad toho, co jsme tam zatím udělali, vyslali jsme tam průzkumnou sondu, kterou vyvinuli naši kolegové v Evropě. Vyslali jsme tuto sondu, zatímco jsme obíhali Saturn. Vyslali jsme průzkumnou sondu do atmosféry Titanu. Tohle je obrázek jedné oblasti pořízený během sestupu. Mně osobně připomíná pobřeží Kalifornie. Vidíte řeky, které tečou podél pobřeží, a vidíte tu bílou oblast, která vypadá jako ostrov Catalina a tohle vypadá jako oceán. Pak jsme pomocí zařízení na palubě, radarového zařízení, našli jezera, která jsou podobná našim Velkým jezerům. Vypadá to tam tedy hodně podobně jako na Zemi. Zdá se, že tam jsou řeky, oceány i jezera, víme, že tam jsou mraky. Domníváme se, že tam také prší. Je to tedy velice podobný cyklus jako na Zemi s tím rozdílem, že na Titanu je velice chladno, a proto tam nemůže být voda, jelikož ta by zmrzla. Nakonec se ukázalo, že všechna ta kapalina, kterou tady vidíme, [sestává] z uhlovodíku, etanu a metanu, tedy něčeho podobného tomu, co dáváte do svého auta.

Existuje zde tedy určitý cyklus, na planetě podobné Zemi, nicméně vše je zde tvořeno etanem, metanem a organickým materiálem. Kdybyste tedy byli na Marsu - omlouvám se, na Titanu, nemuseli byste se trápit cenou čtyři dolary za galon benzínu. Jednoduše byste přijeli k nejbližšímu jezeru, strčili do něj hadici a natankovali byste plnou nádrž. Na druhé straně, pokud byste škrtli zápalkou, vybouchla by celá planeta. Na závěr bych vám chtěl ukázat několik obrázků. Pro vaši lepší představu, tak tohle je obrázek Saturnu, vyfocený družicí zpoza Saturnu, z pohledu směrem ke Slunci. Slunce se nachází za Saturnem, a vidíme tedy to, co nazýváme "rozptylem vpřed" - jsou nasvíceny všechny prstence. Já to teď přiblížím. Tady je - nejsem si jistý, jestli to dobře vidíte, ale nahoře vlevo, asi tak na deseti hodinách, je malinkatá tečka, a to je Země. Stěží vidíme sami sebe. Tak jsem to ještě víc přiblížil. Když si to přiblížíte, můžete vidět Zemi, tady uprostřed. Nakonec jsme to přiblížili tak, abychom viděli i naše umělecké centrum.

Mnohokrát vám děkuji.