Caroline Casey: Ohlédnutí se za uplynulými omezeními

Pamatujete si, čím jste chtěli být, když vám bylo 17? Víte, čím jsem chtěla být já? Chtěla jsem být holka s motorkou. (Smích) Chtěla jsem závodit na autech a chtěla jsem být kovbojkou a taky Mauglím z Knihy džunglí. Protože všichni byli tak svobodní - s větrem ve vlasech - prostě volní. A na mé 17. narozeniny mi rodiče, kteří věděli, jak moc miluji rychlost, věnovali jednu hodinu řízení jakok dárek k narozeninám. Ne, že bychom si mohli dovolit, abych řídila, ale spíše splnit mi sen o řízení.

A o mých 17. narozeninách jsem doprovodila svou sestřičku v úplné nevědomosti, jako po celý svůj život - svou zrakově postiženou sestru k očnímu specialistovi. Protože velké sestry by měly vždy své mladší sestry podporovat. A moje sestřička chtěla být pilotkou bože chraň. A tak jsem si nechávala vyšetřit své oči jen tak pro zábavu. A na mé 17. narozeniny, po mém vyšetření očí nanečisto, oční lékař zjistil, že mám zrovna narozeniny. A řekl: "Takže, jak to oslavíš?" A já mu ukázala ten kupón na lekci řízení a řekla jsem, "naučím se řídit". A pak nastalo ticho - takovéto to neblahé ticho, kdy víte, že je něco špatně. Otočil se k mé matce a řekl: "Vy jste jí to ještě neřekli?" Na mé 17. narozeniny, jak by nejlépe vyjádřila Janis Ian, v sedmnácti jsem zjistila pravdu: Jsem, a od narození jsem vždycky byla, dle diagnózy slepá.

A víte, jakto že jsem dospěla až k sedmnáctinám aniž bych to věděla? No, pokud někdo tvrdí, že country hudba není mocná, dovolte, abych řekla toto: Prošlo to, díky nadšení mého otce pro Johny Cashe a jeho píseň "Chlapec jménem Sue." Jsem nejstarší ze tří sourozenců. Narodila jsem se roku 1971. A velmi krátce po mém narození mí rodiče zjistili, že trpím očním albinismem. Co to ksakru znamená? Abych to vysvětlila - víte co je tom všem úplně nejlepší? Nevidím na tyhle hodiny a nevidím časomíru, takže - svatá prostoto, hurá! Mohla bych získat nějaký čas navíc. Důležitější ale je, abych tak řekla, teď se dost přiblížím,. Nepanikař, Pate. Hej, vidíte tuto ruku? Za touto rukou je mléčná mlha. Každý muž v této místnosti, dokonce i ty, Steve, je George Clooney. (Smích) A každá z žen tady je překrásná. A když chci vypadat skvěle, stoupnu si metr od zrcadla a nemusím se dívat na ty vrásky, co se mi vryly do tváři po všem tom šilhání během života za šera.

To zvláštní na všem je, že ve třech a půl letech, těsně než jsem šla do školky, učinili mí rodiče naprosto neobvyklé a neuvěřitelně odvážné rozhodnutí. Žádné školy pro děti se speciálními potřebami. Žádné nálepky. Žádná omezení. Moje schopnosti a můj potenciál. A rozhodli se, že mi budou tvrdit, že vidím. Takže stejně jako Sue Johnyho Cashe, chlapec s dívčím jménem, i já jsem měla vyrůstat a učit se z vlastní zkušenosti jak být tvrdá a jak přežít, když kolem sebe nemám rodiče, aby mě chránili nebo všechno kolem mě odstranili. Co je ale důležitější, dali mi schopnost věřit. naplno uvěřit, že to dokážu. A tak když jsem slyšela toho očního specialistu, jak mi říká všechny ty věci, to jedno velké odporné "ne", asi si představíte, jak mě do dostalo na kolena. A neberte mě špatně, protože když jsem to slyšela poprvé - mimo skutečnost, že jsem si myslela, že je šílenec - dostala jsem takovou tu ránu do hrudníku - takové to "uf". Velice rychle jsem se z toho ale vylízala. Prostě to tak bylo. První věc, na kterou jsem pomyslela, byla moje máma, která stála za mnou a plakala. A přísahám Bohu, že jsem vyšla z té ordinace se slovy "Budu řídit. Budu řídit.€ Je to šílenec. Já budu řídit. Vím, že můžu řídit."

A se stejným zabýčeným odhodláním, které do mě vkládal otec už odmalička - učil mě, jak se plavit na lodi, s vědomím toho, že nikdy neuvidím, kudy pluji, že nikdy neuvidím pobřeží či plachty nebo místo, kam se plavím. Ale on mi řekl, abych věřila a vnímala vítr v obličeji. A ten vítr v obličeji mě přiměl uvěřit, že doktor je šílený a já že můžu řídit. A během dalších 11 let jsem přísahala, že nikdo nikdy nezjistí, že nevidím, protože jsem se nechtěla stát selháním a nechtěla jsem být slaboch. A věřila jsem, že to půjde. A tak jsem se prorážela životem, jak to dokáže pouze Casey. Byla jsem archeoložkou a rozbíjela věci. A pak jsem řídila restauraci a padala na věci. A pak jsem byla masérka. A potom jsem dělala zahradnici. Pak jsem navštěvovala ekonomickou školu. Postižení lidé získávají obsáhlé vzdělání. A pak jsem se přihlásila a získala práci v globální konzultační společnosti Accenture. A ani oni vůbec nic netušili. Je neuvěřitelné, jak daleko vás může dostat víra.

V roce 1999, po dvou a půl letech v této práci, se něco přihodilo - se moje oči rozhodly, že už je toho dost. A dočasně, velmi nečekaně, přestaly fungovat. A já se nacházela v jednom z nejvíc konkurenčním prostředí na světě, kde tvrdě pracujete, tvrdě makáte, musíte být nejlepší, musíte být nejlepší. A po dvou letech ve firmě jsem opravdu viděla velmi špatně. A tak jsem se ocitla před HR manažerem v roce 1999 a říkala jsem mu něco, co jsem si nikdy nedovedla představit. Bylo mi 28. Celou svou osobní auru jsem si vybudovala na tom, co můžu a co ne. A jednoduše jsem říkala "je mi líto, nic nevidím a potřebuji pomoc." Žádat o pomoc může být neuvěřitelně obtížné. Všichni víte, jak to je. Nemusíte žít s postižením, abyste tomu rozuměli. Všichni víme, jak těžké je přijmout slabost a prohru. Je to děsivé, že? Ale všechna ta víra mě nabíjela tak dlouho.

A abych vám tak řekla, fungovat ve světě pro lidi, kteří vidí, když nevidíte, je docela složité - opravdu je. Můžu vám říct, že letiště jsou pro mě pohromou. Dobrý bože... A prosím všechny designéry mezi námi - - prosím, designéři, zvedněte ruku, i když na vás nevidím. Vždycky se ocitnu na mužských toaletách. Nemá to nic společného s mým čichem. Ale jde o to, že rozdíl mezi obrázkem pro mužské nebo ženské toalety není nic víc, než malý trojúhelník. Zkoušeli jste se na to někdy podívat, jako byste měli před očima mlhu? Je to tak malé, že? A asi tušíte, jak únavné může být pokoušet se být perfektní, když nejste, nebo být někým, kým nejste?

Takže poté, co jsem personalistovi odhalila, že nevidím, poslali mne k očnímu specialistovi. A já vůbec netušila, že ten muž změní můj život. Ale než jsem se k němu dostala, byla jsem ztracená. už jsem vůbec nevěděla, kdo jsem. Ten oční specialista se vůbec nenamáhal s vyšetřením mých očí. Vůbec ne, byla to terapie. Položil mi několik otázek, jako např. "proč? Proč tak moc bojuješ, abys nebyla sama sebou? Miluješ, co děláš, Caroline?" A chápejte, když jste součástí globální konzultační firmy, nainstalují vám do hlavy čip a vy pak si pak sugerujete "miluju Accenture, miluju Accenture. Mám ráda svou práci. Miluju Accenture. Miluju Accentrue. Mám ráda svou práci. Miluju Accenture." Odejít by znamenalo prohrát. A ten doktor řekl: "Baví Tě to?" Ani jsem nemohla mluvit, jak mě to dostalo. Byla jsem tak - jak mu říct? A on mi pak řekl, "čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?" Teď poslouchejte, nechtělo se mi říct mu, "no, chtěla jsem závodit na autech a motorkách." V tu chvíli se to fakt nehodilo. Už tak si říkal, že jsem dost šílená. A když jsem odcházela z jeho kanceláře, zavolal si mě zpátky a řekl, "myslím, že je na čase. Myslím, že je na čase přestat bojovat a dělat něco jiného." A pak se dveře zavřely. A pak nastalo před ordinací to ticho, které mnoho z vás zná. Bolelo mě na hrudi. A ani v nejmenším jsem netušila, kam jdu. Ani v nejmenším. Věděla jsem ale, že hra právě začala.

A šla jsem domů a protože mě tak moc bolelo na hrudi, řekla jsem si, "jdu si zaběhat". Ne moc rozumná věc. Vydala jsem se na trasu, kterou jsem tak dobře znala. Znám ji tak dobře, zvládám ji levou zadní, vždycky ji uběhnu bez potíží. Počítám schody a sloupy lamp a podobné věci, se kterýma se nevidomí tak často nechtěně setkávají. A byl tam kámen, kterému jsem se vždycky vyhnula. A nikdy jsem na něm nespadla, nikdy. A tak jsem plakala že najednou bum, bác na ten můj kámen. Zlomená, přepadlá přes ten kámen v půlce března roku 2000 - během typického irského počasí ve středu - nicotná, s nudlí u nosu, všude slzy - směšně se litující.

Byla jsem na dně, zlomená a měla jsem vztek. A nevěděla jsem, co dělat. Seděla jsem tam nějaký čas a přemýšlela: "Jak se odsud vzchopím a dojdu domů? Protože - kým budu? Co se mnou bude?" A myslela jsem na tátu a říkala si, "Bože, Bože, teď vůbec nejsem jako Sue." A tak jsem přemýšlela a přemýšlela nad tím, co se stalo? Kdy jsem to pokazila? Proč jsem to nechápala? A ta zvláštní věc na tom všem je, že jsem neměla žádnou odpověď, prostě jsem ztratila svou víru. Vzpomeňte si, kam mě moje víra dostala. A já ji právě ztratila. A od teď jsem opravdu nic neviděla. Byla jsem úplně sežvýkaná. Pamatuji si, že jsem si vzpomněla na toho očního specialistu, jak se mě ptal, "co chceš být? Co chceš být? Čím jsi chtěla být jako malá? Máš ráda, co děláš? Dělej něco jiného. Čím chceš být? Dělej něco jiného. Čím chceš být?" A opravdu pomalu, pomaličku, pomalu se to stalo. A takhle to probíhalo. A v okamžiku, kdy to přišlo, to vybuchlo v mé hlavě a udeřilo mi to do srdce, něco úplně odlišného. "No, a co tak Mauglí z Knihy džunglí? Odlišnější už být nemůžeš. A v tu chvíli, a mám na mysli TU chvíli, okamžik, kdy mě to zasáhlo, přísahám Bohu, to bylo jako - pane jo! - však víte - mít čemu věřit. A nikdo mi nemohl říct ne. Ano, možná mi řeknete, že nemůžu být archeoložka. Ale nemůžete mi říct, ne, nemůžeš být Mauglí, protože víte co? Nikdo to předtím nezkusil, takže já do toho půjdu. A nezáleží, jestli jsem holka nebo kluk, prostě se do toho vrhnu.

A tak jsem se sebrala z toho kamene a, dobrý Bože, běžela jsem domů. Sprintovala jsem domů a nespadla jsem, do ničeho nenarazila. A vyběhla jsem po schodech a našla jednu ze svých nejoblíbenějších knížek, "Na hřbetu slona" od Marka Shanda - netuším, jestli ji někdo znáte. Popadla jsem tu knížku, sedla si na gauč, opakovala si "vím, co udělám. Vím, jak být Mauglí. Procestuji Indii na hřbetu slona. Budu jezdkyní na slonovi. A vůbec jsem netušila, jak se ze mě stane jezdkyně na slonovi. Z konzultantky globální firmy jezdkyní na slonu. Vůbec jsem netušila jak. Vůbec jsem nevěděla, jak si pronajmout slona, jak ho získat. Nemluvila jsem Hindi. Nikdy jsem v Indii nebyla - neměla jsem potuchy. Ale věděla jsem, že to půjde. Protože když se ve správný okamžik a na správném místě rozhodnete, můj ty Bože, celý vesmír vám v tom pomůže.

Devět měsíců po mém usmrkaném dni na kameni jsem měla první a poslední schůzku naslepo v mém životě, se slonem Kanchi měřícím přes dva metry. Spolu jsme měli ujít tisíc kilometrů napříč Indií. (Potlesk) Ta nejúžasnější věc na tom není že bych předtím neuspěla - Bože, vždyť já uspěla. Ale, víte, uvěřila jsem v nepravou věc. Protože jsem nevěřila sama sobě - mému skutečnému já se vším všudy - a všech nás okolo. Víte, kolik z nás předstírá, že jsou něco, co nejsou? A víte co? Když skutečně věříte v sebe samotné a všemu kolem vás, je neuvěřitelné, co se stane.

A víte, ta cesta, těch 1 000 km, vydělala dostatek peněz na 6 000 operací šedého zákalu. 6 000 lidí díky tomu mohlo vidět. Když jsem seskočila z toho slona, víte, co bylo úplně nejlepší? Zahodila jsem svou práci v Accenture. Odešla jsem a stala se komunitu podporující podnikatelkou a založila spolu s Markem Shandem organizaci Sloní rodina, která spolupracuje s asijskými ochránci slonů. A založila jsem Kanchi, protože moje organizace se vždycky měla jmenovat po mém slonovi, protože postižení je jako slon zavřený v místnosti. A chtěla jsem, abyste to vnímali pozitivně - žádná charita, žádná lítost. Ale chtěla jsem pracovat pouze a opravdově s vedením firem a médií na celkovém přetvoření chápání postižení tak, že to bude zábavné a reálné. Bylo to neskutečné. To přesně jsem chtěla dělat. A nikdy už jsem nepřemýšlela o žádných dalších "ne", anebo o tom, že nevidím či čemkoliv podobném. Prostě se zdálo, že to půjde.

A, víte, nejdivnější na tom bylo, že když jsem cestovala sem na TED, abych byla upřímná, bála jsem se. Mluvím běžně, ale tohle je naprosto odlišné a úžasné publikum a co já tady vlastně dělám? Když jsem sem jela, asi uvítáte, když vám řeknu, že jsem použila svou slepeckou hůl, protože je to dost dobrý způsob, jak předbíhat v řadě na letišti. A tak jsem se sem dostala s radostným pocitem hrdosti, že nevidím. A taky se přihodilo, že jeden můj hodně dobrý kamarád věděl, že se bojím a tak mi napsal zprávu, když jsem byla na cestě, Přestože bězně prezentuji s jistotou, bála jsem se. Napsal mi, "buď sama sebou." A tak tady stojím, to jsem já, jenom já.

(Potlesk)

A zjistila jsem, že auta a motorky a sloni, o tom svoboda není. Být k sobě absolutně upřímný, to je svoboda. A nikdy jsem nepotřebovala oči, abych viděla - nikdy. Potřebovala jsem jen vizi a víru. A když doopravdy věříte - a myslím tím věřit z celého svého srdce - můžete věci změnit. A my potřebujeme, aby se to dělo, protože každý z nás - žena, muž, homosexuál či heterosexuál, postižený, zdravý, normální nebo jaký - každý z nás musí ze sebe dát to nejlepší. Už nechci, aby byl kdokoliv neviditelný. Týká se to nás všech. A přestaňme dávat lidem nálepky, omezení - už žádné nálepky. Protože nejsme žádné sklenice marmelády; jsme neobyčejní, různorodí, skvělí lidé.

Děkuji vám.

(Potlesk)