Cameron Herold: Vychovávejme děti být podnikateli

Budu se chtít vsadit, že jsem ten nejhloupější chlápek v místnosti protože jsem nemohl prolézt školou. Strašně jsem s ní zápasil. Ale už ve svém raném věku jsem věděl, že mám rád peníze a business, a taky jsem miloval to podnikání věcí. A tak jsem byl vychován jako podnikatel. A byl jsem doposud silně fascinován -- a až doteď jsem o tom s nikým nemluvil -- takže toto je vlastně poprvé, kdy se o tom někdo dozví, ovšem kromě mé ženy před třemi dny, která vtipně poznamenala "O čem to mluvíš?" a tak jsem jí řekl to co teď vám -- že si myslím, že nám uniká příležitost najít tyto děti, které mají schopnosti podnikatelů, a vychovat je, nebo jim ukázat, že být podnikatelem je vlastně bezva věc. Že to není nic špatného a nebo ostudného, což se v některých kruzích úplně takto nevnímá.

Když jako děti vyrůstáme, máme sny. A máme vášně, a máme vize. A tak nějak se ty věci pak poztrácejí. Místo toho nám je říkáno, že musíme studovat usilovněji, nebo že se máme více soustředit na učitele. Mí rodiče mi zařídili učitele francouzštiny a já jsem v ní stejně pořád špatný. Před dvěma lety jsem byl hodnocen jako nejlepší lektor v masters podnikatelském programu university MIT. Jednalo se o sérii přednášek před skupinami podnikatelů z celého světa. Když jsem byl druhák, vyhrál jsem řečnickou soutěž v mém městě, ale nikdo nikdy neřekl "Podívej, to dítě umí dobře mluvit. Neumí se soustředit, ale miluje pobíhat okolo a motivovat lidi." Nikdo neřekl: "Sežeňte mu lektora na řečnictví." Řekli, že mi seženou lektora na to, co mi nejde.

Takže děti projevují tyto znaky. A my je musíme začít vnímat. Myslím, že bychom měli vychovávat děti podnikateli namísto např. právníky. Ale bohužel školní systém vychovává tento svět jinak "Hej, a co se takhle stát právníkem nebo doktorem," a nám uniká příležitost, protože nikdo nikdy neřekne: "Hej, tak buď podnikatel." Podnikatelé jsou lidé, -- a v této místnosti jich máme plno -- kteří mají myšlenky a vášně, nebo vidí potřeby ostatních na světě, a rozhodnou se že je naplní. A pak věnují veškeré své úsilí tomu, aby se tak skutečně stalo. A mají schopnosti získat si skupinky lidí okolo nich a využít jejich podporu pro budování toho snu. A já si myslím, že kdybychom motivovali děti aby přijaly myšlenky na podnikání už ve velmi mladém věku, mohli bychom změnit spoustu problémových věcí tohoto světa. Na každý takový problém totiž někde venku existuje řešení. A jako malé dítě si neřeknete, že se to nemůže stát, protože jste příliš hloupí abyste si uvědomili, že řešení je příliš složité.

Myslím, že jako společnost a rodiče máme závazek začít učit naše děti rybařit místo podávání jim čerstvých ryb. Staré přísloví říká: "Dejte člověku rybu a nakrmíte ho na jeden den. Naučte ho rybařit a nakrmíte ho na celý život." Pokusme se naučit naše děti stát se podnikaví, takové, které jeví tyto známky, podobně jako učíme děti s nadáním pro vědu aby se věnovaly vědě. Co kdybychom viděli ty, které mají podnikatelské vlohy a naučili je být podnikateli? Mohli bychom mít všechny tyto děti zakládající firmy namísto čekání na letáky od vlády.

Co bychom měli udělat je naučit naše děti věci, které by dělat neměly. Nebij, nekousej, nenadávej. V dnešní době učíme naše děti hledat dobrá místa, přirozeně, a školní systém je učí hledat zaměstnání jako lékař nebo právník nebo účetní nebo zubař nebo učitel anebo pilot. A média hlásají, že je skutečně cool být modelka nebo zpěvačka nebo uznávaný sportovec jako hokejista Sidney Crosby. Naše MBA studijní programy neučí děti jak se stát podnikateli. Důvod, proč jsem se snažil MBA programu vyvarovat -- jiný než ten, že jsem se nemohl na žádný dostat, protože jsem měl 61procentní průměr ze střední školy a tak se 61procentním průměrem mne přijala jediná škola v kanadě, Carlton -- důvod je ten, že MBA programy neučí děti být podnikateli. Učí je sebrat se a jít pracovat do velké korporace.

Ale kdo tyto korporace zakládá? Jsou to právě tito náhodní a ojedinělí lidé. Dokonce v populární literatuře, jediná kniha, kterou jsem našel -- a ta by měla být na vašem seznamu knih k přečtení -- jediná kniha kterou jsem kdy vůbec našel, která dělá z podnikání hrdinskou činnost je "Atlas Shrugged." Vše ostatní na tomto světě se snaží dívat na podnikatele a říkat že jsme špatní lidé. Podívám se na mou vlastní rodinu. Oba moji dědečkové byli podnikatelé. Můj otec byl podnikatel. Podobně můj bratr a sestra a já, všichni vlastníme společnosti. A rozhodli jsme se začít tyto firmy protože je to to jediné místo, kam skutečně zapadneme. Do normálního světa nezapadáme. Nemohli bychom pracovat pro někoho jiného, protože jsme příliš tvrdohlaví a máme zvláštní schopnosti.

Ale děti by také mohly být podnikateli. Jsem velkou součástí některých globálních organizací například "Podnikatelské Organizace" nebo "Organizace Mladých Prezidentů". Právě jsem se vrátil z Barcelony z konference Organizace Mladých Prezidentů, a každý, s kým jsem tam hovořil, - každý z podnikatelů - zápasil s výsledky ve škole. Já mám diagnostikováno 18 z 19 znaků poruchy pozornosti. Takže tohle všechno okolo mne dost znervózňuje. (smích) Možná je to právě ten důvod proč teď trochu panikařím -- tedy kromě toho všeho kofeinu a cukru, který jsem měl -- ale tohle je skutečně strašidelné pro podnikatele. Porucha pozornosti, bipolární porucha. Vědli jste, že bipolární poruše se přezdívá porucha ředitelů? Ted Turner jí má. Steve Jobs jí má. A tři zakladatelé společnosti Netscape jí mají. A mohl bych pokračovat. Děti -- u nich tyto znaky můžete rozpoznat. A místo toho jim dáváme Ritalin a říkáme: "Nebuď tak podnikavým jedincem, zapadni do toho unifikovaného systému a staň se studentem." Je mi líto, ale podnikatelé nejsou studenti. Jsme rychlíci. Umíme sami zjistit jak věci jsou. Kradl jsem eseje. Podváděl jsem při zkouškách. Najímal jsem si studenty, aby za mne psali práce na univerzitě, celkem na 13 po sobě jdoucích prací. Ale podnikatel nedělá účetnictví. Podnikatel si najímá účetní. Já jsem na to jen přišel o trochu dříve.

(smích)

(potlesk)

Alespoň umím přiznat, že jsem na výšce podváděl; většina z vás ne. A už mne také citovali -- a já jsem řekl autorce té knihy -- už mne také citovali přesně v tom samém univerzitním skriptu na každé kanadské univerzitě a vysoké škole. V účetnictví pro manažery, v kapitole osm. Já otevírám kapitolu osm proslovem o plánování. A jsem řekl autorce po interview, že jsem podváděl v tom samém předmětu. A jí to připadalo tak legrační, že to raději vynechala.

Ale u dětí můžete tyto znaky snadno rozpoznat. Definice podnikatele je "člověk, který organizuje, provozuje a předvídá risk u podniku, který vede." To neznamená, že musíte absolvovat MBA studium. To neznamená, že musíte za každou cenu prolézt školu. To pouze znamená, že musíte mít dobrý vnitřní pocit z toho mála věcí. A často je nám správně kladena otázka jestli je to výchovou nebo přirozené. Je to to první nebo to druhé? Co je to? Nemyslím že je to jen jedno z nich. Ale může to být obojí. Byl jsem vychován jako podnikatel.

Když jsem jako malé dítě vyrůstal, neměl jsem na výběr. protože jsem to byl naučen ve velmi raném věku -- když si můj otec uvědomil, že já nezapadnu do čehokoli ostatního, co se mne snažili naučit ve škole -- takže mne naučil pochopit obchod ve velmi raném věku. Vychovával nás, všechny tři z nás, abychom neměli rádi myšlenku chodit někam do zaměstnání a aby se nám líbilo zakládat společnosti které by mohly dát práci jiným lidem.

Můj první business, to mi bylo sedm let, byl ve Winnipegu. Ležel jsem v pokoji s telefonem s dlouhým kabelem a obvolával jsem všechny čistírny ve Winnipegu abych zjistil, kolik mi každá čistírna zaplatí za ramínka na saka. A moje matka přišla do místnosti a řekla: "Kde chceš sehnat ramínka na saka na prodej čistírnám?" A já na to: "Pojď se podívat do sklepa." Šli jsme tam a já otevřel skříňku, a v ní bylo asi tak tisíc ramínek, která jsem nasbíral. Protože když jsem řekl, že si jdu ven hrát s dětmi, obcházel jsem sousedy a sbíral ramínka na saka a nosil je do sklepa abych je mohl prodat. Viděl jsem jí totiž pár dní předtím v čistírně, kdy platila asi dva centy za ramínko, bylo to v té době normální. Tak jsem si řekl: "ale tady je přece všude dost ramínek, stačí je jenom posbírat." A jelikož jsem věděl, že by mi to nedovolila, tak jsem šel a udělal to sám. Naučilo mne to, že se s lidmi dá docela dobře vyjednávat. Jeden člověk mi nabídl tři centy a já jsem ho přemluvil na tři a půl. V sedmi letech už jsem tak věděl, že se dá obchodovat i se zlomkem centu, a že lidé to mohou zaplatit tak, že se množství znásobí. V sedmi letech jsem to už věděl. Dostal jsem tři a půl centu za tisícovku ramínek.

Podomně jsem prodával rámečky na značky. Můj otec mne donutil najít někoho, kdo by mi je prodal velkoobchodně. A v devíti letech jsem chodil po ulicích Sudbury a zvonil na každé dveře a prodával rámečky na značky. Jednoho zákazníka si pamatuju jako dnes, protože jsem s některými podnikal další věci, například prodával noviny. A tenhle ode mne nikdy noviny nekoupil. Ale já jsem byl přesvědčený, že ode mne koupí rámeček na značku. A on na to: "Ale já žádnou nepotřebuji." A já mu řekl: "Ale máte přece dvě auta... " -- bylo mi devět. Řekl jsem mu: "Ale máte přece dvě auta a nemáte na nich rámečky." A on řekl: "Já vím." A já povídám: "Ale to auto tady má jednu značku úplně zmačkanou." A on řekl: "Ano, to je auto mé ženy." A já:" Dobře, tak proč nevyzkoušet jeden na předek auta vaší ženy a uvídíme jestli značka vydrží déle." Takže jsem věděl, že dvě auta po dvou rámečkách jsou čtyři. A když jsem nemohl prodat čtyři, prodal jsem alespoň jeden. Naučil jsem se to ve velmi mladém věku.

Také jsem spekuloval s komixy. Bylo mi zhruba deset, začal jsem prodávat komixy na naší chatě v Gregorian Bay. Jel jsem na kole na konec pláže a koupil komixy od chudých dětí. Pak jsem přejel na druhý konec pláže a prodal je bohatým dětem. To mne naučilo nakupovat výhodně a prodávat dráže. Když máš poptávku tam, kde jsou peníze, nesnaž se prodávat chudým dětem; nemají peníze. Jdi si pro ně k bohatým, tam jsou. To je samozřejmé, že. Je to jako s recesí. Je tu recese. Ale je tu pořád 13 biliónů dolarů obíhajících v ekonomice USA. Dojeďte si pro nějaké. To jsem se naučil už ve velmi mladém věku. Taky jsem se naučil nikdy nezveřejnit zdroj. Dostal jsem nakládačku po zhruba čtyřech týdnech, když jedno z bohatých dětí zjistilo kde kupuji komixy, a jemu se nelíbil fakt, že musel platit více.

Taky jsem byl donucen v deseti roznášet noviny. Neměl jsem vůbec rád roznášení novin, ale můj otec mi v deseti řekl: "to bude tvůj další business." Takže mi nezařídil jednu trasu roznášky, ale rovnou dvě, a chtěl po mně abych najal někoho na tu druhou, což jsem taky udělal, a pak jsem si uvědomil, že ze zpropitného byla nějvětší část výdělku. Takže jsem chodil vyúčtovat platby a sbírat kapesné pro obě trasy roznášky. Takže ten druhý kluk jen dovážel. Tak jsem si uvědomil, jak se vydělávají peníze. V tuto chvíli už bylo jasné, že se ze mně nestane zaměstnanec.

(smích)

Můj otec vlastnil podnik na opravu aut a přístrojů, a všude se válela spousta součástek. Byly z velké části z mosazi a mědi. Tak jsem se ho zeptal co s nimi chce dělat a on řekl, že je všechny vyhodí. Tak povídám: "Ale nezaplatil by za to někdo?" A on: "Možná ano." V deseti letech -- takže 34 let zpátky. Viděl jsem v těchto věcech příležitosti. Viděl jsem peníze v odpadu. A tak jsem začal objíždět všechny opravny na kole a sbírat od nich součástky k vyhození. A v sobotu mne otec odvezl do sběrných surovin, kde mi za ně zaplatili. Mně to tenkrát připadalo neskutečně cool. A překvapivě, o 30 let později jsem založil 1-800-MÁŠ-ODPAD? a začal tím také vydělávat peníze.

Také jsem vytvářel polštářky na špendlíky když mi bylo jedenáct. dělali jsme tyto polštářky na Svátek Matek pro naše matky. Takový polštářek se přidělal na dřevěné kolíčky -- které se používaly na věšení prádla venku -- a ty kolíčky jste spojili do židličky a přišili jste k ní hotový malý polštářek, a tak vznikl polštářek na špendlíky. Protože lidé byli zvyklí šít, potřebovali polštářek na špendlíky. Ale já jsem si uvědomil, že musím mít na výběr. Nabarvil jsem část z nich nahnědo. A když jsem šel od domu k domu, nebylo to: "Chcete jeden koupit?" Ale bylo to: "Kterou barvu byste chtěla?" Bylo mi deset, a vy byste mi tenrát neřekli ne, specielně proto, že jsem měl na výběr z čiré a hnědé barvy. Takže i tuto lekci jsem se naučil v mladém věku.

A zjistil jsem, že manuální práce je obtížná. Například sekání trávníků. Ale protože jsem sekal trávníky u sousedů celé léto za peníze, naučilo mne to, že opakovaný zisk od jednoho zákazníka je úžasná věc. Že když získám klienta jednou, a každý týden od něj dostanu zaplaceno, že to je stokrát lepší než se mu snažit prodat polštářek na špendlíky jen jednou. Protože oni jich více nekoupí. Takže i model opakujícího se zisku jsem uměl už odmala.

Pamatujte, že já jsem byl takto vychováván. Nesměl jsem mít zaměstnání. Taky jsem dělal caddyho. Šel jsem na golfové hřiště a nosil hole lidem. Ale uvědomil jsem si, že na tom golfovém hřišti byl kopec, směrem ke 13. jamce, zkrátka krpál. A lidé nikdy nechtěli sami nosit bagy až nahoru. Tak jsem tam seděl v zahradním křesílku a jen čekal až půjde někdo okolo, kdo nemá caddyho. Vynášel jsem jim golfové bagy nahoru za dolar. Mezitím, moji kolegové pracovali pět hodin, tahali celou dobu nějaký bag a dostali 10 dolarů. A já: "Hmm, to je dost nanic, pracovat celých pět hodin. To nedává smysl." A tak jsem našel způsob, jak vydělat více peněz rychleji.

Každý týden jsem koupil rychlé špunty v obchodu na rohu a pak jsem je donášel starým 70letým dámám ke hraní bridže. A ony mi přitom nadiktovaly objednávky na příští týden. Donesl jsem jim rychlé špunty a dostal zaplaceno dvakrát. A to byl mnou obsluhovaný trh. Na to nebyl potřeba kontrakt. Jen jste potřebovali vědět kde je nabídka, poptávka a zákaznictvo schopné nakupovat. Tyto dámy nikdy nešly za někým jiným, protože mne měly rády, a to mi bylo tak nějak jasné.

Také jsem chodil hledat golfové míčky. Všichni ostatní hledali v křoví nebo v příkopech a jámách. A já: "Kašlu na to, všechny jsou v rybníku, kam se nikomu nechce." Tak jsem vlezl do rybníka, a hledal a zdvihal míčky prsty na nohou. Prostě našlápl, a pak nohou zvedl. Nedá se to tu předvést. Takhle jsem sbíral míčky a nacpal je do plavek, až jsem jich měl pár stovek. Ale problém byl, že lidé nechtěli staré golfové míčky. Tak jsem je prostě zabalil. Ve svých 12 letech, že. Měl jsem tři způsoby balení. Míčky Pinnacle a DHH, a ostatní velmi pěkné se prodávaly za dva dolary za kus. Další balení bylo s neošoupanými, ty se prodávaly za 50 centů za kus. A pak jsem prodal 50 kusů naráz z těch nejhorších, které se daly dobře použít třeba na trénink.

Taky jsem na střední prodával sluneční brýle všem dětem co tam studovaly. Tohle byla skutečně věc, která nutila ostatní vás nenávidět jenom proto, že se stále snažíte získat peníze od všech kamarádů okolo. Ale platilo to složenky. Prodal jsem spousty slunečních brýlí, a když mi to pak zakázali -- zavolali si mne do ředitelny a řekli mi, že to nemůžu na škole dělat -- obešel jsem benzinky a prodal spousty brýlí jim a nechal je prodat spoustu brýlí jejich zákazníkům. To bylo cool, protože jsem získal partnery. Myslím, že to bylo tak ve 14.

Taky jsem úplně zaplatil můj první ročník na univerzitě v Carltonu podomním prodejem vaků na víno. Víte, že do takového vaku se vešlo přes litr rumu a dvě láhve coly? Jasně, že? Ano, ale víte co? Nacpete si to do šortek, a když jdete na fotbal, máte chlast zadarmo. Každý si je koupil. Nabídka, poptávka, velká příležitost. Taky jsem je prodával jako značkové za pětinásobek ceny. Natiskl jsem na ně univerzitní logo.

Když máte děti, učíte je a kupujete jim hry, ale proč jim nedáváte hry, když mají podnikatelské schopnosti, takové hry, které by živily jejich potřebu stát se podnikateli? Proč je neučíte nemrhat penězi? Pamatuju se, jak jsem musel dojít až doprostřed ulice v Banffu v Albertě, protože jsem zahodil penny na ulici. A můj otec řekl: "Jdi a zvedni to." Řekl: "Pracoval jsem sakra tvrdě na ty peníze, nechci tě už nikdy vidět jimi mrhat." Tuhle lekci si pamatuju do dneška.

Odměňování učí děti špatným návykům. Zasloužené odměny naopak učí děti přemýšlet o práci. A podnikatel neočekává automaticky výplatní pásku. Odměňování vychovává děti v mladém věku přemýšlet o výplatní pásce. To je podle mého špatně, když chcete vychovat podnikatele. To co teď učím své děti -- mám dvě, devět a sedm -- je chodit okolo domu a na zahradě, a přemýšlet o věcech, které je třeba udělat. Přijít ke mně a říct mi to. Nebo k nim přijdu a řeknu: "Tohle potřebuju mít hotové." A pak děláme víte co? Vyjednáváme. Oni zjišťují co to přesně je, a potom vyjednáváme kolik za to dostanou. A tak nemají výplatní pásku, mají daleko více možností jak na věci přijít, a ještě se k tomu učí vyjednávat nebo také hledat příležitosti.

Takhle je třeba vychovávat. Každé moje dítě má dvě kasičky. polovina peněz, které vydělají mebo dostanou darem, polovina z nich jde na jejich domácí účet, a druhá jde na účet na hračky. Cokoliv z účtu na hračky může být utraceno za co si jen přejí. A ta část z domácího účtu, každých šest měsíců, jde do banky. Oni tam jdou se mnou. A pak každý rok odcházejí peníze k jejich brokerovi. Obě moje sedmi- a devítileté děti mají vlastního akciového brokera. Učím je tím posílit ten pocit spoření. Rozčilují mně ti třicátníci, když říkají: "Hmm, možná bych si měl otevřít penzijní připojištění." Zatraceně, už jste zmeškali 25 let. Můžete tyto návyky naučit malé děti, dokud je to ještě nebolí.

Nečtěte jim pohádky na dobrou noc pokaždé. Možná tak čtyři noci jim čtěte vy a další tři noci je nechte vyprávět. Posaďte se k nim, dejte jim čtyři věci, červené triko, modrou kravatu, klokana a notebook, a nechte je povědět vám příběh o těchto čtyřech věcech. Moje děti tohle už dávno umí. Učí je to prodat, učí je to kreativitě; učí je to myslet na vlastní triko. Dělejte takové věci a mějte u toho všichni legraci.

Nechte děti předstoupit před skupinu a mluvit, i třeba jenom před jejich kamarády, a nechte je hrát si na proslovy. To jsou podnikatelské schopnosti, které chcete pěstovat. Ukažte jim také, jak vypadají dobří a špatní zaměstnanci. Ukažte jim zaměstnance mrzouty. Když někde uvidíte mizerný servis zákazníkovi, zmiňte se jim o tom. Řekněte: "Mimochodem, ten chlapík je mizerný zaměstnanec." A řekněte: "A tihle jsou zase dobří." (smích) Nebo když jdete do restaurace a máte špatného číšníka, ukažte jim jak vypadá špatné chování k zákazníkovi. (smích) Máme tyhle příklady přímo před nosem, ale nechytáme se příležitosti - namísto toho je učíme sehnat si lektora.

Představte si že vezmete všechen nepořádek vašich dětí v domě, všechny ty hračky, se kterými si už dva roky nehrají, a řekli: "Proč neprodáme některé z nich přes internet?" Oni to zvládnou prodat a naučit se odhalovat podvodníky z prvních odpovědí e-mailem. Nechte je použít váš účet nebo jim založte jejich vlastní. Naučte je nastavit cenu, odhadnout ji podle trhu, nahrát fotky. Naučte je jak takové věci udělat a vydělat si tím peníze. A pak jich polovičku vezměte na jejich domácí účet a druhou na účet na hračky. Moje děti to velice baví.

Některé podnikatelské vlastnosti musíte podpořit: cílevědomost, vytrvalost, vůdcovství, sebepoznání, sounáležitost, hodnoty. Všechny tyto vlastnosti děti už mají, jen je musíte dobře podpořit. Hledejte takové vlastnosti. Ještě na dvě věci bych chtěl, abyste dali pozor, které se snažíme z nich tak nějak dostat. Nedávejte jim léky je na poruchu pozornosti pokud to není opravdu, ale opravdu nutné. (potlesk) To samé s mánií a stresem a depresí, pouze pokud to je opravdu brutálně klinicky nutné. Bipolární poruše se přezdívá porucha ředitelů. Když ji Steve Jurvetson, Jim Clark i Jim Barksdale dostali, postavili Netscape. Představte si, co by se stalo kdyby jim dali Ritalin. To bychom to asi neměli, že? Al Gore by doopravdy vynalezl internet.

(smích)

Tyto schopnosti bychom skutečně měli vyučovat na školách společně se vším ostatním. Neříkám: "Nechtějte aby se vaše děti staly právníky." Říkám, nechte podnikání dostat se na stejnou úroveň jako všechno ostatní. Protože v tom je obrovská příležitost.

Chtěl bych zakončit krátkým videem. Je to snímek, který dělala jedna ze společností, které jsem radil. Tihle chlapíci, Grasshoper. Je to o dětech a o podnikání. Doufejme, že vás to bude inspirovat a odnesete si, co jste slyšeli ode mne, a uděláte s tím něco, co pomůže změnit svět. [Dítě ... "A ty sis myslel, že můžeš dělat cokoli?"] [Stále můžes.] [Protože spousta z toho, co nám připadá nemožné ...] [... je snadné překonat] [Protože, pokud sis nevšiml, žijeme ve světě, kde] [jeden jedinec může zapříčinit změnu] [Chceš důkaz?] [Podívej se na lidi, kteří vystavěli naši rodnou zem;] [Naše rodiče, prarodiče, tety a strýce ...] [Byli to příchozí, přivandrovalci, připravení začít od začátku] [Někteří možná přišli s málem] [Někteří možná vůbec s ničím ...] [... pouze s jednou brilantní myšlenkou] [Tihle lidé byli myslitelé, dříči ...] [... inovátoři ...] [.. až dokud se jim nevymyslelo jméno ...] [... podnikatelé!] [Oni mění to, jak přemýšlíme a vnímáme uskutečnitelné.] [Mají jasnou vizi toho, jak zlepšit život] [všech nás okolo, i v momentech kdy to jde ztuha.] [Právě teď je těžké vidět světlo...] [... když stojíte v dlouhém a tmavém tunelu.] [Ale změna vytváří příležitosti] [k úspěchu, významnému činu a nutí nás ...] [objevovat nové cesty a způsoby] [Které příležitosti budeš sledovat ty a proč?] [Když jsi podnikatel] [víš, že risk není odměnou.] [Ne. Odměnou je ta stálá inovace ...] [... která mění životy lidí. Vytváří pracovní místa.] [Podporuje růst.] [A zlepšuje svět kolem nás.] [Podnikatelé jsou všude.] [Řídí malé podniky, které živí naši ekonomiku,] [navrhují nástroje, které ti pomáhají ...] [... umožňují být spojení s přáteli, rodinou a kolegy na celém světě.] [A hledají způsoby jak vyřešit odvěké problémy společnosti.] [Znáš podnikatele?] [Podnikatelem může být každý ...] [Dokonce ... i ty!] [Chyť tu příležitost a udělej si pracovní místo jaké jsi vždycky chtěl] [pomož ekonomice] [a pomož změně.] [Vyzdvihni svůj business do nové roviny.] [Ale především,] [vzpomeň si na to jak jsi byl dítě ...] [jak pro tebe bylo všechno na dosah ruky,] [a pak si pro sebe s odhodláním zašeptej:] ["Ještě to pořád je."]

Díky za to, že jste mne pozvali.