Bryan Stevenson: Musíme si promluvit o nespravedlnosti

Je mi neobyčejnou ctí. Většinu času trávím ve věznicích, v celách smrti, v komunitách s velice nízkými příjmy, na místech, kde je hodně beznaděje. To, že můžu být tady na TEDu, všechno to vidět a slyšet, mi dává spoustu energie. Jsem tu krátce, ale všiml jsem si, že TED má svou identitu. A to, co tu řeknete, může mít dopad po celém světě. Prostřednictvím TEDu dostanou smysl a sílu, jakou by jinak nezískaly.

Identita je podle mě velice důležitá. Už jsme viděli několik skvělých prezentací. A myslím, že jsme viděli, že slova učitele jsou smysluplná; ale slova soucitného učitele mohou být výjimečně smysluplná. Jako lékař můžete dělat dobré věci; jako laskavý lékař dokážete víc. Chci proto mluvit o síle identity. Tohle jsem se ale nenaučil jako právník a při své práci. Ukázala mi to babička.

Dům, kde jsem vyrostl, tradiční afroamerický domov, byl matriarchátem, kde vládla moje babička. Byla tvrdá, byla silná, energická. Končily u ní všechny rodinné spory, začínaly u ní mnohé spory. Byla dcerou otroků narozených ve Virginii ve 40. letech 18. století. Ona se narodila v 80. letech a zkušenost otroctví hodně ovlivnila to, jak viděla svět.

Moje babička byla tvrdá, ale taky milující. Jako malého kluka mě vždycky objala a stiskla mě, že jsem sotva dýchal, a pak mě pustila. A za hodinu nebo za dvě říká: "Bryane, pořád ještě cítíš moje objetí?" Na "ne" mě znova popadla, na "ano" mě nechala být. Měla takovou vlastnost, že jste s ní chtěli být pořád. To ale nebylo jen tak, měla 10 dětí, moje máma nejmladší. Někdy jsem chtěl být s ní, ale bylo dost těžké dostat její pozornost, všude kolem bratranci a sestřenice.

Jednou, bylo mi osm nebo devět, se ráno probudím, jdu do obýváku všude plno bratránků. A babička sedí naproti a zírá na mě. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká hra. Tak se na ní podívám, usměju se, ale ona je úplně vážná. Až asi po 15 nebo 20 minutách vstane, přejde pokoj, vezme mě za ruku a povídá: "Pojď, Bryane. Musíme si promluvit." Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Nikdy na to nezapomenu.

Vzala si mě stranou a říká: "Bryane, něco ti povím, ale nesmíš to nikomu říct." Já na to: "Jasně babi!" A ona: "Nikomu ani muk!" – "Určitě." Pak si mě posadí, podívá se na mě a říká: "Chci, abys věděl, že jsem tě sledovala. Myslím, že jsi výjimečný. Ty v životě dokážeš, co budeš chtít." Na to nikdy nezapomenu.

"Musíš mi ale slíbil tři věci." Já na to: "Ano babi." "První věc, musíš mi slíbit, že budeš vždycky milovat maminku. Je to moje nejmladší holčička, slib mi, že se o ni postaráš." Maminku jsem zbožňoval, tak říkám: "Ano babi. Postarám." "Druhá věc, kterou chci abys mi slíbil, je že vždycky uděláš správnou věc, i kdyby to zrovna bylo těžké." Zamyslel jsem se a říkám: "Ano babi, udělám." "A třetí věc, kterou mi musíš slíbit, je, že nikdy nebudeš pít alkohol." (smích) Bylo mi devět, tak říkám: "Ne babi, nebudu."

Vyrostl jsem na venkově na zemědělském Jihu, mám o rok staršího bratra a o rok mladší sestru. Když mi bylo asi 14 nebo 15, přinesl brácha domů šest piv – nevím, kde je sehnal. Popadl mě a sestru a šli jsme do lesa jen tak si zablbnout. Brácha se napil piva, podal ho sestře a pak nabídli mně. A já: "Ne, ne. To je v pohodě, já si pivo nedám." Brácha na to: "Neblbni, vždycky děláš to co my. Já se napil, ségra taky – dej si taky." A já: "Ne, nemám z toho dobrej pocit." Brácha na mě začal zírat, říká: "Co je to s tebou? Dej si pivo." Pak se zamračí: "Hele, doufám, že ještě nejseš zblblej z toho, co ti vykládala babička." (smích) "Hm, o čem to mluvíš?" "Hele, babička to říká všem vnoučatům, že jsou výjimečný." (smích) To mě zdrtilo.

(smích)

Ale přiznám se vám k něčemu. Asi bych to tu neměl říkat, uvidí to hodně lidí. Je mi 52 let a přiznám se vám, že jsem si nikdy nedal ani kapku alkoholu. (potlesk) Neříkám to proto, že bych to považoval za nějakou ctnost; říkám to proto, že v identitě je síla. Pokud si vytvoříme ten správný druh identity, můžeme pak ostatním říkat i věci, kterým nebudou věřit. Můžeme je přimět udělat věci, i když si myslí, že je nedokážou. Když jsem přemýšlel o babičce, určitě věřila, že má výjimečná vnoučata. Dědeček byl za prohibice ve vězení, strýčkové zemřeli na nemoci spojené s alkoholem. A to byly věci, na které chtěla, abychom si dali pozor.

No, chtěl jsem říci něco o našem systému trestního práva. Tahle země jse dnes hodně jiná, než byla před 40 lety. V roce 1972 bylo ve věznicích 300 000 lidí. Dnes jsou to 2,3 milionu. V USA je nejvíc vězňů na počet obyvatel na světě. Sedm milionů je podmíněně propuštěno nebo podmíněně odsouzeno. Podle mého soudu toto hromadné věznění od základu změnilo náš svět. V chudých komunitách, v barevných komunitách je plno zoufalství a plno beznaděje v jeho důsledku. Každý třetí černý muž ve věku mezi 18 a 30 lety je ve věznici, podmíněně propuštěný nebo podmíněně odsouzený. Ve městech po celé zemi, v Los Angeles, Philadelphii, Baltimoru, Washingtonu, je 50 až 60 % barevných mladých mužů ve věznici, podmíněně propuštěno nebo podmíněně odsouzeno.

A náš systém je zdeformovaný, zdá se, nejen v neprospěch rasy, ale také v neprospěch chudoby. V této zemi máme systém spravedlnosti, který s vámi zachází mnohem lépe, když jste bohatý a vinný, než když jste chudý a nevinný. Bohatství, nikoli zavinění, má vliv na výsledky. A přitom se pořád cítíme tak v pohodě. Politika strachu a zloby způsobila, že jsme uvěřili, že tyto problémy nejsou naše problémy. Jsme odtržení

Přijde mi to zajímavé. Při naší práci jsme svědky zajímavých věcí. Můj stát, Alabama, stejně jako řada dalších, vás doživotně zbaví volebního práva pokud jste jednou odsouzeni. 34 % z černých mužů v Alabamě už natrvalo přišlo o právo volit. Vypadá to, že za deset let tam bude nejvíc lidí bez volebního práva od roku 1965, kdy byl schválen antidiskriminační volební zákon. A je okolo toho neuvěřitelné ticho.

Zastupuji děti. Mnoho mých klientů je velice mladých. USA jsou jedinou zemí na světě, která odsuzuje 13leté děti ke smrti ve vězení. I děti odsuzujeme na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění. Jediná země na světě.

Zastupuju lidi odsouzené k smrti. Zajímavá věc, trest smrti... Naučili nás ptát se na otázku: Zaslouží si někdo za svoje zločiny smrt? A to je rozumná otázka. Ale dá se o tom přemýšlet i jinak, v souvislosti s identitou. Otázkou pak není, zda si někdo zaslouží za svoje zločiny smrt, ale: Máme právo zabíjet? Pro trest smrti v Americe

je charakteristický – omyl. Na každých 9 popravených připadá jeden, který je nakonec očištěn a propuštěn z cely smrti. Taková chybovost! Jeden z devíti. Nevinný. Neuvěřitelné. Nikdy bychom nepovolili letadla, kdyby z každých devíti jedno spadlo. Ale tenhle problém se nás jaksi netýká. Není to náš problém. Není to naše starost. Není to náš zápas.

Já často mluvím o rase a o tom, zda si můžeme dovolit zabíjet. Když přednáším o afroamerické historii říkám studentům o otroctví, o terorismu, o době od konce rekonstrukce (1877) do konce druhé světové války. Moc toho o té době nevíme. Ale američani afrického původu byly tehdy terorizováni. Leckde jim hrozilo lynčování a dokonce pumové útoky. Hrůza utvářela jejich životy. Pamětníci mi dnes říkají: "Pane Stevensone, vysvětlete lidem, že to není pravda, že by terorismus vstoupil do dějin USA 11. září 2001. My jsme v tom vyrůstali." Po období terorismu přišla rasová segregace, desetiletí rasové podřízenosti a apartheidu.

Je to taková zvláštní věc, že v téhle zemi se nám nechce mluvit o problémech, o naší minulosti. A proto jsme nikdy pořádně neporozuměli, co se tu v minulosti stalo. Jeden do druhého tu narážíme, vytváříme napětí a konflikty. Těžko se nám mluví o rase, a myslím, že je za tím neochota zavázat se k procesu pravdy a usmíření. V Jižní Africe pochopili, že s apartheidem se nemohou vypořádat bez závazku pravdy a usmíření. Stejně ve Rwandě, dokonce i po genocidě. Ale v naší zemi jsme to nedokázali.

Přednášel jsem o trestu smrti v Německu. Neuvěřitelná věc, po přednášce jedna studentka vstala a řekla: "Víte, vaše přednáška mě hluboce znepokojila. V Německu trest smrti nemáme, ani ho mít nemůžeme." V sále nastalo ticho, a ta žena pokračovala: "S naší minulostí není myslitelné, že bychom kdy mohli systematicky zabíjet lidské bytosti. Bylo by neúnosné – u nás – se úmyslně a s rozvahou pustit do popravování lidi." Přemýšlel jsem o tom. Jaké by to bylo, žít ve světě, kde by Německá republika popravovala lidi, a navíc nepoměrně Židy? Nemohl jsem to snést. Bylo by to nehorázné.

A přitom v této zemi, ve státech starého Jihu, popravujeme lidi. A je tu 11× větší šance na trest smrti, když je oběť bílá a ne černá, 22× větší, když je obžalovaný černý a oběť bílá. Zrovna tady, kde jsou pod zemí těla lidí, které zlynčovali. A my jsme od toho odtržení.

Já si myslím, že to ohrožuje naši identitu. Pokud se nestaráme o tyhle obtížné věci, těch pozitivních a nádherných věcí se to taky týká. Obdivujeme inovaci, máme rádi techniku, obdivujeme tvořivost. Máme rádi zábavu. Ale to všechno nakonec zůstane ve stínu utrpení, týrání, ponižování, utlačování. Já o tom prostě musím uvažovat v celku. Protože nakonec mluvíme o potřebě naděje, odhodlání věnovat se základním výzvám života ve složitém světě. Pro mě to znamená přemýšlet a mluvit o chudých, o znevýhodněných, kteří se na TED nikdy nedostanou. Ale to přemýšlení musíme zapojit do našich životů.

Víte, jsou věci, kterým prostě musíme věřit, jakkoli jsme rozumoví a racionální. Inovace, tvořivost, a rozvoj se nerodí z pouhých racionálních myšlenek. Rodí se z racionálních myšlenek, které jsou také napájeny přesvědčením našich srdcí. A právě tohle spojení roumu a citu nás, myslím, nutí, abychom věnovali pozornost nejen těm zářivým a skvělým věcem, ale také těm temným a obtížným. Václav Havel, velký český vůdce, řekl: "Když jsme bojovali proti útisku, chtěli jsme spoustu věcí, ale hlavně jsme potřebovali naději, orientaci ducha, ochotu být občas na místech beznaděje a být svědkem."

No a ta orientace ducha je myslím i v jádru toho, v čem se lidé, i okolo TEDu, musí angažovat. Ani technologie a design nás od toho neodtrhnou, ani s nimi nebudeme plně lidmi, dokud nebudeme věnovat pozornost utrpení, chudobě, vyloučení, nespravedlnosti, bezpráví. Musím vás varovat: Mít takovou identitu je mnohem náročnější, než nestarat se. Ono to na vás dolehne.

Jako mladý právník jsem měl tu čest setkat se s Rosou Parks. Při návratech do Mongomery se scházela se svými nejlepšími přítelkyněmi, dvěma staršími dámami, s Johnnie Carr, organizátorkou bojkotu autobusů v Montgomery – úžasná afroameričanka –, a s Virginií Durr, běloškou, jejíž muž Clifford Durr, zastupoval Luthera Kinga. Tyto ženy se scházely, aby si popovídaly.

Občas mi paní Carr zavolala: "Bryane, přijede Rosa Parks, nechtěl bys k nám zajít a poslouchat?" A já na to: "Ano madam, to bych chtěl." A ona řekla: "Dobře, a co budeš dělat, až přijdeš?" "Budu poslouchat." Tak jsem tam sedával a jenom poslouchal a ohromně mě to povzbudilo a posilnilo.

Jednou takhle sedím a poslouchám ty dámy, a po pár hodinách se paní Parks otočí ke mně: "Bryane, co je to ta Iniciativa za spravedlivé soudnictví? O co usilujete?" Začal jsem přeříkávat: "Bojujeme proti nespravedlnosti. Pomáháme nespravedlivě odsouzeným. Bojujeme proti předsudkům a diskriminaci při vykonávání trestního práva. Chceme konec doživotních trestů bez možnosti podmíněného propuštění pro děti. Jsme proti trestu smrti. Snažíme se snížit množství vězňů, skoncovat s hromadným uvězňováním."

Dokončím hlášení, ona se na mě podívá a říká: "Hmm hmm hmm." "To tě unaví, unaví, unaví." (smích) A paní Carr zvedla ukazovák a říká: "A proto musíš být statečný, statečný, statečný."

A já si myslím, že lidé kolem TEDu potřebují víc odvahy. Musíme nějak vzít za vlastní tyhle výzvy, tyhle problémy a utrpení. Protože nakonec naše lidství závisí na lidství všech. Při své práci jsem se naučil velice jednoduché věci. Dospěl jsem k pochopení i k víře, že každý z nás je mnohem víc, než to nejhorší, co kdy provedl. Věřím, že to tak je u každého člověka na Zemi. Když někdo řekne lež, není jenom a pouze lhář. Když někdo vezme něco, co mu nepatří, není pouze zloděj. A myslím, že i když někoho zabijete, tak nejste jenom vrah. A z toho vyplývá základní lidská důstojnost, kterou musí zákon respektovat. Také jsem přesvědčen, že na mnoha místech této země, a určitě mnohde po světě, opakem chudoby není bohatství. Tomu nevěřím. Vlastně si myslím, že na příliš mnoha místech opakem chudoby je spravedlnost.

A konečně věřím, že navzdory tomu, že je tak skvělá, tak krásná a tak inspirující, a tak podnětná, nebudou nás nakonec soudit podle naší techniky, podle našeho designu, ani podle intelektu a rozumu. Charakter společnosti se nakonec neposuzuje podle toho, jaká je pro bohaté, mocné a privilegované, ale podle toho, jak zachází s chudými, odsouzenými, uvězněnými. Protože až pak porozumíme skutečně hlubokým věcem o tom, kdo skutečně jsme.

Někdy mě to rozhodí. Skončím příběhem. Někdy moc tlačím na pilu. A taky se někdy unavím, jako všichni. Některé myšlenky podstatně předběhnou způsob myšlení. Zastupoval jsem děti, odsouzené k velice trvdým trestům. Chodím do vězení za klienty, kterým je 13 nebo 14, ale budou je soudit jako dospělé, a přemýším, jak je tohle možné? Jaktože vás soudce může proměnit v něco, co nejste? Soudí je jako dospělé, ale já vidím děti.

Jednou jsem ponocoval a začal jsem přemýšlet: No, když vás soudce může v něco proměnit, musí asi mít kouzelnou moc. Jasně, Bryane, soudce má kouzelnou moc, řekni si o kousek. Bylo pozdě, neměl jsem jasnou hlavu a začal jsem připravovat návrh. Měl jsem klienta, 14letého chudého černošského chlapce A já začal zpracovávat návrh s hlavičkou: "Žádost o klasifikaci mého chudého 14letého černého klienta jako privilegovaného 75letého generálního ředitele."

(potlesk)

Do návrhu jsem dal porušení povinností prokurátora, policie a soudce. Byla tam i bláznivá věta, že povinnosti v této zemi jsou snad jenom od toho, aby se porušovaly. Ráno se vzbudím a říkám si: Vysnil jsem si ten bláznivý návrh, nebo jsem ho skutečně napsal? A ke své hrůze jsem zjistil, že jsem ho nejen napsal, ale i odeslal k soudu.

(potlesk)

Uběhlo pár měsíců a já jsem na to zapomněl. Když přišel čas, říkám si, jejda, musím k soudu na tenhle bláznivý případ. Nasedl jsem do auta a úplně to na mě padlo. Cestou si říkám, s tím budou problémy, to bude bolet. Nakonec jsem zaparkoval a zamířil k soudu.

A jak tak stoupám po schodech, vidím starého černocha, který u toho soudu uklízí. Jak mě uvidí, přijde ke mně a říká: "Kdo jste?" "Právník." – "Vy jste právník?" – "Ano pane." Přišel blíž a objal mě. A do ucha mi pošeptal: "Jsem na vás velice hrdý." Musím vám říct, že mě to nabilo energií. Rozezněl tím v hloubi mé duše pocit identity, schopnosti každého člověka přispět společnosti, budovat naději.

Vejdu do soudní síně a hned se mě ptá soudce: "Pane Stevensone, to vy jste napsal tenhle bláznivý návrh?" "Ano pane," a začali jsme se dohadovat. A přicházejí další lidé, rozhořčení, že jsem napsal ty potrhlé věci. Vcházejí policisté, a asistenti obžaloby a úředníci. Brzy byla soudní síň plná lidí, naštvaných, že mluvíme o rase, že mluvíme o chudobě, že mluvíme o nerovnosti.

Ale koutkem oka vidím toho starého soudního sluhu, chodí sem a tam, nakukuje oknem. Určitě slyšel všechen ten křik. Přecházel sem a tam. A nakonec ten starý černoch s ustaranou tváří vešel do síně a posadil se přímo za mě. Asi za 10 minut soudce vyhlásil přestávku. A jednoho zástupce šerifa pobouřilo, že do síně přišel starý sluha. Tak vyskočí a přiběhne k tomu starému černochovi a říká: "Jimmy, co děláš v soudní síni?" A ten starší muž vstal, podíval se na něj a pak na mě a řekl: "Přišel jsem do této soudní síně abych tomuto mladému muži řekl: Upni se k vidině cíle a vytrvej."

Přišel jsem na TED, protože mnoho z vás, myslím, chápe, že mlýny vesmíru melou pomalu, ale ve směru spravedlnosti. A že nejsme plně rozvinutými lidskými bytostmi, pokud se nestaráme o lidská práva a základní důstojnost. Že naše přežití je svázáno s přežitím všech. Že naše vize technologie a designu, zábavy a tvořivosti se musí pojit s vizemi lidskosti, soucitu a spravedlnosti. A hlavně těm z vás, kdo souhlasí, jsem prostě přišel říct: Upněte se k vidině cíle a vytrvejte.

Mnohokrát děkuji.

(potlesk)

Chris Anderson: Jak jste viděl a slyšel, že tohle publikum, tito lidé zjevně touží pomoci vám na vaší cestě a něco pro to udělat. Kromě finanční podpory, jak můžeme pomoci?

BS: Příležitostí je hodně. Pokud jste z Kalifornie, na jaře bude referendum o tom, jestli přesměrovat část peněz, které jdou na trestání. Například tady v Kalifornii utratíme v příštích pěti letech miliardu dolarů za trest smrti. Jednu miliardu dolarů. A přitom ve 46 % případů za vraždu není nikdo zatčen. U znásilnění v 56 %. A bude příležitost to změnit. V referendu se navrhuje, aby se ty dolary použily na policii a bezpečnost. Příležitostí je spousta.

CA: V posledních třiceti letech se v Americe prudce snížila kriminalita. Někdy se to vysvětluje také vyšší mírou uvězňování. Co byste řekl lidem, kteří tomu věří?

BS: Ono násilných trestných činů je zhruba stejně. Ohromné zvýšení počtu vězňů v USA nesouvisí s násilnými trestnými činy – to ta scestná válka proti drogám. A odtud ten dramatický nárůst populace našich vězení. A taky se necháváme unést rétorikou trestu. Takže máme zákony "třikrát a dost", a lidé jdou na doživotí za krádež kola, za drobné majetkové trestné činy, když by spíš měli nahradit škodu, lidem kterým ublížili. Pro poškozené bychom měli dělat více, a ne méně. A myslím, že naše současné pojetí trestu nepomáhá nikomu. A tuhle orientaci myslím musíme změnit.

(potlesk)

CA: Bryane, zasáhl jste nás s velikou silou. Jste inspirující osobnost. Díky moc, že jste přišel na TED. Děkujeme.

(potlesk)