Bill Clinton o obnově Rwandy

Říkal jsem si, že než se dostanu ke svému přání pro TED, začnu tím, že se pokusím představit to, co se snažím dělat já, a ukázat, jak to souvisí s tím, o co se snaží oni. Žijeme ve světě, který se, jak víme, nachází ve stavu vzájemné závislosti, ale který má tři zásadní nedostatky. Prvním z těchto nedostatků je hluboce zakořeněná nerovnost. Polovina světové populace stále žije z méně než dvou dolarů na den, miliarda lidí nemá přístup k čisté vodě, dvě a půl miliardy lidí jsou bez přístupu k hygienickému zázemí, miliarda lidí uléhá každou noc hladová. Každé čtvrté úmrtí je každoročně způsobeno chorobou AIDS, tuberkulózou, malárií či některou z nemocí, spojených se znečištěním vody - 80 procent lidí, kteří takto zemřou, je mladší pěti let.

I v bohatých zemích můžeme nyní obecně pozorovat nárůst této nerovnosti. Ve Spojených státech od roku 2001 ekonomika pět let za sebou rostla, stejně tak jako pět let rostla i produktivita práce. Přesto průměrná mzda stagnuje a procento pracujících rodin, které se ocitly pod hranicí chudoby, se zvýšilo o čtyři procenta. O čtyři procenta se rovněž zvýšil podíl pracujících rodin, které nemají přístup ke zdravotní péči. Svět vzájemné závislosti je sice celkem dobrým místem k životu pro většinu z nás - i proto jsme teď tady v severní Kalifornii, děláme to, co děláme, a užíváme si tento večer - ale je to přesto svět plný hluboké nerovnosti. Je rovněž nestabilní. Nestabilní kvůli hrozbě útisku, zbraním hromadného ničení, šíření nemocí na globální úrovni i kvůli pocitu, že jsme vůči těmto hrozbám v určitém ohledu zranitelnější, než jsme byli ještě před nedávnou dobou. Možná nejdůležitější věcí je pak trvalá neudržitelnost tohoto světa kvůli klimatickým změnám, vyčerpání zásob surovin a nerostných zdrojů a ničení živočišných a rostlinných druhů.

Když přemýšlím o tom, jaký svět bych chtěl zanechat svojí dceři a vnoučatům, které budu, jak doufám, mít, je to svět, který se postupně přesune od nerovné, nestabilní, neudržitelné vzájemné závislosti směrem k integrovaným komunitám - na místní, státní i globální úrovni - komunitám sdílejícím charakteristické rysy všech úspěšných lidských společenství. Je to široce sdílená, dosažitelná množina příležitostí, sdílený pocit odpovědnosti za úspěch společného úsilí a nefalšovaný pocit vzájemné sounáležitosti. U všech těchto věcí platí, že je o nich snazší mluvit než je pak realizovat. Když před několika lety došlo ve Velké Británii k teroristickým útokům, nevyžádaly si sice tolik životů, kolik jich bylo ztraceno v USA 11. září 2001, ale myslím, že Brity zaskočila nejvíce skutečnost, že pachateli těchto činů nebyli cizí vetřelci, ale domácí občané, pro něž byla jejich politická a náboženská identita důležitější než lidé, s nimiž vyrůstali, chodili do školy, pracovali, trávili společně víkendy, společně chodili na jídlo. Jinými slovy, tito útočnici se domnívali, že jejich odlišnost byla důležitější než společně sdílené lidské bytí. To je jeden z hlavnich psychologických problémů lidstva v 21. století.

Uprostřed toho všeho lidé jako my, kteří nezastávají žádnou veřejnou funkci, mají větší moc konat dobro než kdykoliv předtím v dějinách, jelikož více než polovina světové populace vybírá vlády svých zemí ve volbách a může je zase ve volbách sesadit. Dokonce i nedemokratické vlády jsou citlivější vůči veřejnému mínění. Hlavně díky síle, jakou představuje internet, se totiž i lidé, kteří disponují skromnými prostředky, mohou spojit a shromáždit ohromné finanční částky, s pomocí kterých, pokud se na tom shodnou, mohou změnit svět pro dobro celku. Když jižní Asii zasáhla vlna tsunami, Spojené státy pomohly částkou 1,2 miliardy dolarů. Přispělo 30 procent všech amerických domácností. Polovina z nich přispěla prostřednictvím internetu. Průměrný příspěvek se pohyboval někde kolem 57 dolarů. Zatřetí, je tu vzestup nevládních organizací. Tyto organizace, firmy, občanská sdružení, mají v rukou ohromnou moc ovlivnit životy ostatních lidských bytostí. Když jsem se v roce 1993 stal prezidentem, v Rusku žádné takové organizace neexistovaly. Dnes jich tam působí několik set tisíc. V Indii nebyly žádné. Dnes jich tam je činných minimálně půl milionu. V Číně nebyly žádné. Nyní je jich vládou registrováno na 250 000 a pravděpodobně je jich ještě dvakrát tolik, které nejsou zaregistrovány z politických důvodů.

Když jsem zakládal svoji nadaci, přemýšlel jsem o světě jaký je, a jaký svět bych chtěl zanechat příští generaci, a rovněž jsem se snažil realisticky zhodnotit na čem mi celý život záleželo, a co mohu ještě ovlivnit. Chtěl jsem se soustředit na činnost směřující ke zmírnění chudoby, k boji s nemocemi, s klimatickými změnami, k překlenování náboženských, rasových a dalších předělů trápících tento svět, ale chtěl jsem to dělat tak, abychom mohli využít různých dovedností lidí shromážděných v našem týmu a změnit tak způsob vykonávání konkrétní veřejné služby, aby měl výsledek z celosvětového hlediska širší uplatnění.

Jako příklad může posloužit to, čeho jsme dosáhli s léky proti AIDS. Chci zmínit, že člověk, stojící v čele našeho úsilí v boji proti AIDS, který je rovněž činný v naplňování přání, které zde dnes večer vyslovím, Ira Magaziner, je tady se mnou a já mu chci nyní poděkovat za vše, co dosud udělal. Tamhle je. (Potlesk) Když jsem opustil svoji funkci a byl jsem požádán, nejdříve v Karibiku, o pomoc při řešení krize způsobené nemocí AIDS, pohybovala se cena generických léků kolem 500 dolarů na osobu ročně. Pokud jste je nakupovali ve velkém množství, daly se sehnat za necelých 400 dolarů. První země, kde jsme začali pracovat, Bahamy, platili za stejné léky 3500 dolarů. Trh s léčivy tam byl tak strašlivě nepřehledný, že tyto léky nakupovali skrze dva různé prostředníky, kteří jejich cenu sedmkrát navýšili. Již v prvním týdnu, kdy jsme tam zahájili činnost, jsme srazili cenu na 500 dolarů. A tak mohlo být najednou za stejné peníze zachráněno sedmkrát více životů

Pak jsme se obrátili na výrobce léků proti AIDS, z nichž jeden se objevil i v našem filmu, a vyjednali jsme s nimi převratnou změnu jejich obchodní strategie. Dokonce i při ceně 500 dolarů byly totiž dosud léky prodávany s vysokou marží, v malém objemu a s nejistotou, zda za ně bude řádně zaplaceno. Zaměřili jsme se na zvýšení produktivity logistického zázemí a distribuce a přešli jsem na obchodování s nízkou marží, ve vysokém objemu a s plnou garancí zaplacení ceny léků. V žertu jsem pak říkal, že naším hlavním přínosem k boji proti AIDS bylo to, že jsme přesvědčili výrobce, aby začali obchodovat jako supermarket spíše než jako klenotnictví. Cena v každém případě klesla z 500 dolarů na 140. Brzy se průměrná cena ocitla na 192 dolarech. Nyní je to zhruba sto dolarů. Léky pro děti stály 600 dolarů, protože si je nikdo nemohl dovolit kupovat. Vyjednali jsme snížení na 190 dolarů. Pak Francouzi využili svých skvěle vymyšlených poplatků za létání k vytvoření s pomocí dalších zemí takzvaného UNITAIDu. Léky pro děti nyní stojí 60 dolarů na osobu ročně.

Jediná věc, která nám nyní v podstatě brání zachránit životy všech, kteří potřebují tyto léky k přežití, je absence systémů potřebných k vyšetření, léčbě a péči o lidi a k distribuci léčiv. Založili jsme společně se sdružením Heart Association of America iniciativu proti dětské obezitě. Pomocí podobného vyjednávání s potravinářským průmyslem jsme se snažili dosáhnout toho, aby výrobci omezili v limonádách a v jídle obsah kalorií a dalších nebezpečných látek, které se dostávaly k našim dětem ve školách. Vlastně jsme přeorganizovali stávající tržní síť. Uvědomil jsem si, že v rámci celé nevládní sféry je nutné, aby někdo dbal na organizací trhů s produkty, určenými široké veřejnosti. A o to se právě snažíme. V rámci boje proti klimatickým změnám pracujeme se skupinou velkých měst na vyjednání obrovských, velkokapacitních dohod umožňujících městům, která vytvářejí 75 procent z celosvětové produkce skleníkových plynů, aby velice výrazně a rychle omezily emise těchto plynů způsobem, který je zároveň i ekonomicky výhodný. Celá ta debata o tom, že se zde jedná o nějakou ekonomickou zátěž, pro mě zůstává nepochopitelná. Myslím, že je to naopak něco velice snadno dosažitelného.

Když Al Gore dostal zaslouženého Oscara za film "Nepříjemná pravda", byl jsem nadšen, ale zároveň jsem ho vybízel, aby rychle natočil další film. Pro ty z vás, kteří "Nepříjemnou pravdu" viděli: nejdůležitější ze snímků v Gorově prezentaci je ten úplně poslední, který ukazuje, kde skleníkové plyny končí, když s tím nic neděláme, a kde by mohly končit jinak. Pak je tam zmíněno šest kategorií věcí, které můžeme udělat, aby došlo ke změně trajektorie stávajícího vývoje. O těchto šesti kategoriích by se měl natočit další film. Všichni byste si je měli vtisknout do paměti a přijmout je jako svoji výchozí platformu. To je to, o co se snažíme.

Organizování tržních sítí je jedna z věcí, o které usilujeme. Nyní jsme se pustili do další věci, a to se už dostávám ke svému přání. Při práci v rozvojových zemích jsem získal následující zkušenost: i když novinové titulky mohou vyznívat - ty pesimisticky laděné novinové titulky mohou vyznívat tak, že to či ono nemůže být uskutečněno kvůli korupci, myslím si, že mnohem větším problémem než korupce je v chudých zemích neschopnost, která korupci dále posiluje. Díky nízkým cenám máme nyní peníze na to, abychom distribuovali léky proti AIDS lidem po celém světě k lidem, ke kterým jsme je dosud nemohli dostat. Tyto nízké ceny v současnosti platí v 25 zemích, kde působíme, a celkově pak v 62 zemích. Užitek z nich má na 550 000 lidí. Je tu ale dost peněz na to, pomoci i dalším lidem, chybějí k tomu však systémy.

Nyní se proto zaměřujeme na to, nejdříve ve Rwandě a pak v Malawi a dalších zemích - ale dnes večer chci hovořit o Rwandě - abychom vyvinuli model zdravotní péče určený pro velice chudou venkovskou oblast, který bude možno použít v boji proti AIDS, tuberkulóze, malárii a dalším nakažlivým chorobám, k péči o zdraví matek a dětí a k řešení celé řady dalších zdravotních problémů, se kterými se lidé v rozvojových zemích potýkají. Model, který bude nejdříve možno uplatnit na celonárodní úrovni ve Rwandě, a posléze jej budeme moci aplikovat v jakékoliv chudé zemi na světě.

Tento model musí projít následující zkouškou: zaprvé, splní svoji úlohu - bude zajišťovat kvalitní zdravotní péči? A zadruhé, budou náklady takové, aby daný stát mohl tento zdravotní systém financovat po uplynutí pěti až deseti let bez cizí pomoci? Čím déle se zabývám těmito problémy, tím více jsem přesvědčen o tom, že musíme - ať už se jedná o hospodářství, zdravotnictví, vzdělání, cokoliv - musíme budovat systémy. Právě absence funkčních systémů narušuje onu vzájemnou souvislost, která vás sem dnes večer všechny přivedla. Když se zamyslíte nad svým životem, ať už jste čelili jakýmkoliv překážkám, v důležitých okamžicích jste vždy věděli, že existuje určitá předvídatelná souvislost mezi usílím, které vyvinete, a výsledkem, jehož dosáhnete. Ve světě bez systémů, ve světě chaosu, se vše stává jakousi partyzánskou válkou, a právě tato předvídatelnost v něm chybí. Pak je téměř nemožné zachraňovat životy, učit děti, rozvíjet hospodářství, vlastně cokoliv.

Tím, kdo podle mého názoru odvedl v oblasti zdravotní péče z tohoto pohledu nejlepší práci při vytváření systému ve velice chudé oblasti, je Dr. Paul Farmer, který, jak mnozí z vás vědí, pracuje již dvacet let se svojí skupinou, Partners in Health, zejména na Haiti, kde se svoji prací původně začínal. Působili však rovněž v Rusku, v Peru a na dalších místech po celém světě. I přes to, jak je Haiti chudé, tak v oblasti, kde Farmerova klinika působí - a tato klinika slouží záchytné oblasti mnohem větší, než by profesionální zdravotníci, kteří tam pracují, byli ochotni připustit - v celé této oblasti od roku 1988 nezemřel ani jediný člověk na tuberkulózu, ani jediný. Dosáhli i řady dalších úžasných výsledků. Když jsme se tedy rozhodli začít ve Rwandě pracovat na výrazném navýšení příjmů země a na boji proti AIDS, chtěli jsme vybudovat zdravotnickou infrastrukturu, jelikož ta byla zcela zničena během genocidy v roce 1994 a příjem na obyvatele stále zůstával pod jedním dolarem na den. Zavolal jsem tedy Paulu Farmerovi a zeptal se ho, zda by nám pomohl. Domníval jsem se, že pokud bychom byli schopni prokázat, že existuje model na Haiti a model ve Rwandě, který bude moci být postupně aplikován celostátně, bylo by to zaprvé něco úžasného pro zemi, která prožila za posledních patnáct let více utrpení než kterákoliv jiná na této planetě, a zadruhé, bylo by to něco, co by bylo možné uzpůsobit pro potřeby jakékoliv další chudé země kdekoliv na světě. Proto jsme se do toho pustili.

Začali jsme společně pracovat před 18ti měsíci. Působíme v oblasti Jižní Kajonza, což je jeden z nejchudších regionů ve Rwandě, a naše cílová skupina zahrnuje v této fázi asi 400 000 lidí. V podstatě se snažíme uvádět do praxe to, co dělá Paul Farmer na Haiti, když školí a připravuje placené komunitní zdravotníky, kteří jsou schopni rozpoznat zdravotní problémy, zajistit, aby lidé, kteří mají AIDS nebo tuberkulózu, byli správně vyšetřeni a pravidelně brali léky, kteří pracují na zajištění přístupu k zdravotnímu vzdělání, čisté vodě a hygienickému zázemí, poskytují lidem doplňky výživy a pomáhají jim dostat se na vyšší stupně systému zdravotní péče, pokud trpí tak vážnými problémy, že je to potřeba. Postupy, které tuto činnost umožňují, byly průběžně zdokonalovány, jak jsem již zmínil, Paulem Farmerem a jeho týmem, během jejich dvacetileté práce na haitském venkově. Nedávno jsme hodnotili prvních 18 měsíců našeho působení ve Rwandě. Výsledky byly tak dobré, že rwandská vláda souhlasila s aplikací tohoto modelu po celé zemi a přislíbila tomuto úsilí jednoznačnou podporu a poskytnutí všech dostupných vládních zdrojů.

Řeknu vám něco málo o našem týmu, protože to vypovídá o povaze naší práce. Zhruba 500 lidí po celém světě pracuje v našem programu zaměřeném proti AIDS, někteří z nich zadarmo - jen za dopravu, ubytování a stravu. Další lidé pak pracují v souvisejících programech. Náš podnikatelský záměr pro Rwandu byl sestaven pod vedením Diany Noble, neobyčejně nadané ženy, což ale není nic neobvyklého u lidí, kteří se rozhodnou pro podobnou práci. Když jí bylo mezi dvaceti a třiceti, byla nejmladším obchodním partnerem ve společnosti Schroder Ventures v Londýně. Byla manažerkou úspěšného internetového obchodního podniku. Založila a vybudovala společnost Reed Elsevier Ventures. Ve svých 45ti letech se rozhodla, že chce ve svém životě změnu. Nyní pro nás pracuje na plný úvazek za velice nízkou mzdu. Spolu s týmem bývalých podnikatelů vytvořili obchodní plán, který nám umožní rozšířit tento zdravotní systém po celé zemi. Tento plán je stejně kvalitní jako práce v soukromé podnikatelské sféře, kterou dělala dříve a za kterou dostávala spoustu peněz.

Když jsme přišli do této venkovské oblasti, 45 procent zdejších dětí mladších pěti let trpělo kvůli podvýživě zakrněním růstu. 23 procent z nich zemřelo dříve, než se dožily pěti let. Úmrtnost při porodu dosahovala víc jak dvou a půl procenta. Přes 15 procent úmrtí mezi dospělými i dětmi bylo způsobeno střevními cizopasníky a průjmovými onemocněními ze znečištěné vody a nevyhovujících hygienických podmínek. Všem těmto nemocem se dalo předejít a všechny byly léčitelné. Přes 13 procent úmrtí bylo způsobeno onemocněními dýchacího aparátu, kterým se, opět, dalo všem předejít a které byly léčitelné. V celé oblasti nebyl ani jeden člověk trpící AIDS či tuberkulózou, který by podstupoval léčbu.

Za prvních osmnáct měsíců se stalo následující: počet lidí podstupujících léčbu AIDS vzrostl z nuly na 2000. Toto číslo představuje 80 procent z celkového počtu zdejších lidí, kteří léčbu potřebují. A navíc: méně než čtyři desetiny procenta léčených pacientů přestalo brát léky či léčebný proces narušilo jiným způsobem. To je nižší číslo než ve Spojených státech. Méně než tři desetiny procenta pacientů muselo přejít na dražší léky druhé řady. Poskytujeme nyní poradenské služby 400 000 těhotných žen, jejichž porody proběhnou poprvé v rámci organizovaného systému zdravotní péče. Jedná se zhruba o 43 procent všech těhotenství. Zhuba 40 procent všech lidí - předtím jsem řekl 400 000, ale mělo to být 40 000 - zhruba 40 procent z celkového počtu lidí, kteří potřebují léčbu na tuberkulózu, ji nyní dostávají, a to během pouhých 18 měsíců, s tím, že jsme začínali na nule. 43 procent dětí, které potřebovaly dětský vyživovací program zabraňující podvýživě a předčasnému úmrtí, dostává nyní potravinové doplňky, které jim umožňují přežití a další vývoj.

Zahájili jsem první programy na léčbu malárie, které v této zemi kdy existovaly. Pacienti jsou přijímáni do nemocnice, která byla během genocidy zničena a kterou jsme zrenovovali spolu s dalšími čtyřmi klinikami, nově vybavenými generátory na sluneční energii a kvalitní laboratorní technikou. Nyní ošetřujeme na 325 lidí měsíčně, přestože takřka 100 procent pacientů s AIDS je v domácím léčení. Nejdůležitější je, že, jelikož jsme uplatnili model Paula Farmera s využitím komunitních zdravotníků, odhadujeme nyní, že tento systém by mohl být aplikován v celé Rwandě, s náklady pohybujícími se mezi pěti a šesti procenty HDP. Vláda by mohla tyto náklady unést aniž by byla po dalších pěti či šesti letech závislá na pomoci z ciziny. Ti z vás, kteří rozumějí ekonomickým zákonitostem ve zdravotnictví, vědí, že všechny bohaté země vynákladají na zdravotnictví mezi devíti a jedenácti procenty HDP, tedy kromě Spojených států, kde utratíme 16 procent - ale to je jiný příběh. (Smích)

Pracujeme nyní s organizací Partners in Health, rwandským ministerstvem zdravotnictví a s lidmi z naší nadace na dalším rozšíření tohoto systému. S něčím podobným také začínáme v Malawi a v Lesothu. A máme podobné projekty i v Tanzánii, Mozambiku, Keni a Etiopii, s různými partnery a stejným cílem - zachránit co nejvíc životů jak nejrychleji můžeme, ale postupovat přitom systematickým způsobem, který může být uplatněn na celonárodní úrovni, a vytvořit tak model, který půjde využít v kterékoliv zemi na světě. Na začátku musíme investovat do školení lékařů, zdravotních sester, administrativních sil a komunitních zdravotníků po celé zemi, musíme zajistit informační technologie, sluneční energii, vodu a hygienické zázemí, dopravní infrastrukturu. Ale během příštích pěti až deseti let budeme postupně snižovat závislost na pomoci ze zahraničí, až ji nakonec zcela eliminujeme.

Mým přáním je, aby nám TED při naší práci pomáhal a přispěl tak k vybudování vysoce kvalitního zdravotního systému na venkově chudé země, Rwandy, který bude moci posloužit jako vzor pro Afriku a v podstatě pro jakoukoliv chudou zemi na světě. Věřím, že touto cestou budeme moci vytvořit vzájemně propojenější svět, kde bude víc partnerů a méně teroristů, více činorodých občanů a méně nenávistníků, místo, kde bychom všichni chtěli vidět vyrůstat naše děti a vnoučata. Je pro mě ctí pracovat na tomto poli, zejména ve Rwandě, kde máme rovněž velký ekonomický rozvojový projekt, a kde jsme ve spolupráci se Sirem Tomem Hunterem, skotským filantropem, za použití podobného postupu jako u léků proti AIDS, v loňském roce snížili cenu umělého hnojiva a úroky z mikrokreditových půjček o 30 procent a dosáhli jsme tří až čtyřsetnásobného zvýšení výnosů z polí jednotlivých zemědělců.

Tito lidé hodně zkusili a nikdo z nás, a už vůbec ne já, jsme jim nepomohli, když se navzájem téměř zničili. Nyní to napravujeme, zatímco oni již minulost dávno překonali a dívají se do budoucnosti. Postupujeme přitom šetrně k životnímu prostředí. Snažím se je ze všech sil přesvědčovat, aby nenatahovali elektrické vedení k 35 procentům lidí, kteří dosud nemají elektřinu, ale aby využívali čisté zdroje energie a přistupovali zodpovědně k zalesňovacím projektům. Rwanďané, což je poměrně zajímavé, pane Wilsone, si počínají poměrně dobře při ochraně vrchní vrstvy své orné půdy. Je mezi námi několik lidí z farmářských rodin z amerického jihu - to první, co jsem udělal, když jsem tam přijel, bylo, že jsem si klekl na kolena a začal se hrabat v hlíně a díval se, co s ní udělali.

Máme šanci dokázat, že tato země, která se navzájem téměř vyvraždila, může dospět k usmíření, přetvořit sebe sama, zaměřit se na zítřek a poskytovat komplexní, kvalitní zdravotní péči s minimem podpory ze zahraničí. Jsem vděčný za tuto cenu a použiji ji právě k tomuto účelu. Hodila by se nám i další pomoc, ale představte si, co by to znamenalo, kdyby zdravotní systém špičkové kvality existoval právě ve Rwandě - v zemi s denním příjmem na hlavu nižším než jeden dolar - systém, který by mohl během příštího desetiletí zachránit milióny životů, pokud bychom jej aplikovali v každé zemi v podobné situaci na této planetě. Stojí to za pokus a věřím, že tento pokus bude úspěšný. Děkuji vám a Bůh vám žehnej. (Potlesk)