Béatrice Coron: Příběhy vystřižené z papíru

(Potlesk)

(Potlesk)

Jsem řezačka papíru. (Smích) Vyřezávám příběhy. Můj postup je jasný. Vezmu si kus papíru, představím si svůj příběh, někdy ho načrtnu, někdy ne. A protože má představa už v papíru je, musím jen odstranit to co do příběhu nepatří. K vystřihování jsem se nedostala jen tak. Vlastně, to vidím spíš jako spirálu.

Nenarodila jsem se s nužkami v ruce. A jako dítě si vystřihování nepamatuji. Jako náctiletá jsem kreslila a skicovala a chtěla se stát umělkyní. Zároveň jsem však byla rebel. Všeho jsem nechala a vydala jsem se vstříc celé řadě zvláštních povolání. Kromě jiného jsem také byla byla pastýřka, řidička kamionu, dělnice v továrně, uklízečka, pracovala jsem v cestovním ruchu, rok v Mexiku, rok v Egyptě. na dva roky jsem se přestěhovala na Taiwan. A pak jsem se usadila v New Yorku, kde jsem se stala průvodcem. A pořád jsem pracovala jako průvoce, cestovala jsem tam a zpátky po Číně, Tibetu a Centrální Asii.

A samozřejmě, to chvíli trvalo, takže mi bylo skoro 40, když jsem se rozhodla, že je čas začít jako umělkyně. (Potlesk) Vytřihování jsem si vybrala, protože papír je levný, lehký a můžete ho používat mnoha různými způsoby. Vybrala jsem si řeč siluet, protože graficky je velmi účinná. A přímo se dotýká podstaty věcí. Slovo "silueta" pochází od ministra financí, Etienna de Silhouette, který srazil tolik rozpočtů, až lidé začali tvrdit, že si již nemohou dovolit malby, a své portréty vyžadovali "a la Silhouette". (Smích) Vytvořila jsem sérii obrazů, výstřižků, a skládala je do alb. A lidi mi říkali, jako tyhle surrealistické pohledy na Empire State Building -- říkali mi, "Ty vytváříš umělecké knihy"

Umělecké knihy mají spoustu definic. Spoustu různých tvarů. Ale pro mě, jsou to fascinující objekty, skrze které můžu obrazem vyprávět příběh. Mohou obsahovat slova nebo mohou být beze slov. A já mám vášeň pro představy a pro slova. Miluji slovní hříčky a vztah k nevědomému. Miluji zvláštnosti jazyků. A všude kde jsem žila, jsem se učila jazyky, ale nikdy ne úplně dokonale. Takže vždycky hledám homonyma nebo slova, která jsou v různých jazycích identická.

Takže jak jste asi správně uhodli, můj rodný jazyk je francouzština. A jazyk, který denně používám, je angličtina. Takže jsem udělala sérii prací, kde byly stejná slova ve francouzštině a angličtině. Jednou z těchto prací je "Spelling Spider" "Spelling Spider" je bratranec "spelling bee" /hláskování/. (Smích) Ale mnohem víc spojený se sítí. (Smích) A tenhle pavouk spřádá bilingvní abecedu. Takže můžete číst "architecture active" nebo "active architecture". A tenhle pavouk prochází celou abecedu s identickými přídavnými a podstatnými jmény. Takže když neznáte jeden z těchto jazyků je to bezprostřední způsob učení.

Jednou ze starých forem knihy jsou svitky. Svitky jsou velmi praktické, protože můžete vytvořit velký obraz na docela malém stole. Neočekávaným důsledkem toho je, že vidíte jenom jednu část vašeho obrazu, což dává stavbě poměrně volný styl. Vytvářím všechna tahle různá okna jako pohled pod povrch. Jako pohled do různých světů. Velmi často jsem věci viděla jen zvenčí, takže chci vědět jak fungují a co se děje. Tedy každé okno je obraz a je to svět, který často navštěvuji. A já ten svět navštěvuji s myšlenkou na obraz nebo na klíšé o tom co chceme dělat, a jaká jsou slova, hovorové výrazy, které se s tím pojí, ty výrazy.

Je to všechno "co kdyby". Třeba co kdybychom žili v balónových domech? To by dělalo svět dost povznášejícím. A zanechali bychom jen málo stop na planetě. To by bylo tak lehké. Někdy se dívám zevnitř, egocentricky a ve vnitřních kruzích. Někdy je to pohled na celek, na naše společné kořeny, na to jako je můžeme využít, abychom zachytili sny. Také je můžeme používat jako záchranou síť.

Moje inspirace jsou různorodé. Jsem ovlivněná vším co čtu, vším co vidím. Některé mé příběhy jsou komické, jako "Mrtvé beaty". (Smích) Jiné jsou historické. Tohle to je "Cukrové město". Historie cukru bez cukrového obalu. Od obchodování s otroky až k přílišné spotřebě cukru s pár sladkými momenty uprostřed. A někdy je to má osobní reakce na události, jako bylo zemětřesení na Haiti v roce 2010. Jindy to ani nejsou mé příběhy. Lidé mi popisují své životy, jejich vzpomínky, jejich touhy. A já vytvářím krajiny myšlenek. Sleduji jejich historii tak, aby měli místo kam se vracet a dívat se na svůj život a jeho možnosti. Říkám jim "Freudovská města".

Nemůžu mluvit o všech svých obrazech, takže projdu pár svých světů jen skrze jejich název. "Modicity" "Elektroměsto" "Bláznivé bujení na Kolumbově rynku" "Skalisté město" "Pavučina času" "Město chaosu" "Bitvy dne" "Blaženost" "Plovoucí ostrovy" Pak jsem jednou udělala "Celých devět yardů". Což je vlastně vystřihovaný obraz, který je dlouhý devět yardů /8,2 m/. (Smích) V životě a ve vystřihování je všechno spojené. Jeden příběh vede k dalšímu. Navíc mě zaujala fyzičnost tohoto formátu, protože, abyste to mohli zhlédnout, musíte chodit.

A paralela mého vyřezávání je moje běhání. Začala jsem s malými obrazy, začala jsem s pár km. S většími obrazy jsem začala běhat maratony. Pak jsem běžela 50 km, pak 60 km. Běžela jsem 80 km ultramaratony. A stále mám pocit, že běžím. Je to jen trénink, stát se dálkovým střihačem.

(Smích)

Běhání mi dodává spoustu energie. Tady je tří týdenní vystřihovací maraton v Muzeu umění a designu v New Yorku. Výsledkem je dílo "Pekla a nebesa". Dva panely vysoké 4 m. Byly instalovány v muzeu ve dvou patrech, ale ve skutečnosti se jedná o navazující obraz. Nazývám ho "Pekla a nebesa", protože zobrazuje denní pekla a denní potěšení. Mezi nimi není žádná hranice. Někteří lidé se rodí v pekle a navzdory osudu se dostanou do nebe. Jiní lidé podnikají opačnou cestu. Tam je ta hranice. Dílny v pekle. Lidi, kteří si pronajímají křídla na nebesích. A pak jsou tam všechny ty samostatné příběhy, Kdy za stejné jednání můžete jít jak do nebe, tak do pekla. Celé dílo "Pekla a nebesa" je o svobodné vůli a odhodlání.

Ve vystřihování máte kresbu jako samotnou strukturu. Tudíž to můžete ze zdi sundat. Tady tohle je instalace umělecké knihy nazvaná "Projek Identita". Ty identity nejsou autobiografické, jsou to spíš naše společenské identity. A vy se za ně prostě můžete postavit a zkusit si je. Jsou to svého druhu různé vrstvy, ze kterých jsme stvořeni a které ukazujeme světu jako identitu.

Tohle je další projekt umělecké knihy. Vlastně na obrázku jsou vidět dva. Jeden, který mám na sobě a druhý, který je vystavený v Centru knižních umění v New Yorku. Proč tomu říkám kniha? Dílo se jmenuje "Výpověď módy" a obsahuje citáty o módě, takže ho můžete číst. A navíc, definice umělecké knihy je tuze velkorysá. Uměleckou knihu sundáte ze zdi, můžete se s nimi projít. můžete jí také umístit do veřejného prostoru. Tady třeba v arizonském Scottsdale. Název je "Vznášející se vzpomínky". Jsou to regionální paměti a volně se pohybují s větrem.

Miluji umění ve veřejném prostoru. Dlouho jsem se účastnila různých soutěží. A po osmi letech odmítání jsem s nadšením dostala první zakázku na projektu Percent for Art v New Yorku. Bylo to pro společnou stanici hasičů a záchranářů. Udělala jsem uměleckou knihu z nerezavějící oceli místo papíru. Nazvala jsem to "Pracovat ve stejném směru". Ale na obě strany jsem přidala korouhvičky, abych ukázala, že pokrývají všechny směry. Jako umění ve veřejném prostoru také řežu sklo. Tady to je vitráž v Bronxu. Vždycky když dělám něco takového, chci, aby moje dílo bylo relevantní k místu kde je instalované. Takže u metra v New Yorku jsem viděla spojitost mezi cestováním v metru a čtením. Cestování v čase, cestování na čas. Literatura Bronxu, to jsou autoři z Bronxu a jejich příběhy.

Další skleněný projekt je ve veřejné knihovně v San Jose v Kalifornii. Je to vývoj San Jose zobrazený skrze zeleninu. Začala jsem veprostřed s žaludem pro civilizaci ohlonských indiánů. Pak ovoce z Evropy pro farmáře. A nakonec ovoce světa pro dnešní Silicon Valley. A stále to roste. Technikou je řezané, pískované, leptané a potištěné sklo vložené do tvrzeného skla. A venku před knihovnou jsem chtěla udělat místo kde bychom rozvíjeli naší mysl. Vzala jsem tituly z knihovny, které měly ve svém názvu ovoce a použila jsem je k tvorbě ovocného sadu z těchto plodů vědění. Taky jsem zasadila "bibliostrom". Je to strom v jehož kmeni jsou kořeny jazyků. A celé je to o mezinárodních písmech. A na větvích roste materiál knihovny. Stejně tak může mít umění praktickou funkci a formu. Lavička v Auroře, v Coloradu. Tahle lavička má jeden bonus. Protože když na ní budete sedět dlouho v šortkách, odnesete si dočasný obtisk části příběhu na svých nohách.

(Smích)

Další užitková práce, je v jižní části Chicaga, ve stanici metra. A jmenuje se "Semínka budoucnosti sázíme již dnes". Je to příběh o proměně a propojeních. Funguje to jako clona, která chrání trať a cestující a zabraňuje pádu věcí do trati. Mít možnost proměnit ploty a okenní mříže na květiny je fantastické. Tohle jsou poslední tři roky kdy spolupracuji s developerem z Jižního Bronxu a přivádím umění k životu na nízkorozpočtových budovách v rámci cenově dostupného bydlení. Každá budova má svou osobnost. Někdy je to dědictví okolní čtvrti, jako jazzová historie v Morrisanii /Jižní Bronx/. U jiných projektů, jako v Paříži, záleží na jménu ulice. Tahle se jmenuje Rue de Prairie --- "Prériová ulice" Tak jsem oživila zajíce a vážku, aby obývali tuhle ulici.

A v roce 2009 jsem byla požádána, abych udělala plakát, který by rok visel ve vagónech metra v New Yorku. Šlo o velmi uvězněné publikum. A já jsem jim chtěla dát únik. A vytvořila jsem "Všude po městě." Je to vyřezané z papíru, a barvu jsem později přidala na počítači. Takže tomu můžu říkat techno-řemeslo

A tak svým způsobem vystřihuji z papíru a přidávám další techniky. Ale výsledek je vždycky příběh. Možností těch příběhů je spousta. Mají spoustu scénářů, Já ty příběhy neznám, obrazy si beru z představivosti celého světa, z klišé, z věcí, o kterých mluvíme, z historie. A každý je vypravěč, protože každý má příběh k vyprávění. Ale mnohem důležitější je, že každý musí příběh vytvářet, aby dával světu smysl. A ve všech těchto vesmírech, je představivost jakoby prostředkem pro pohyb, ale cílem jsou naše myšlenky a to jak se dokážeme spojit s tím základním a magickým. A o tom vyřezávání příběhů je.

(Potlesk)