Ashraf Ghani o znovuvýstavbě zničených států

Veřejnost, kterou kdysi pozoroval Dewey, je konstituována na základě diskuse a debaty. Pokud chceme zpochybnit tyranii založenou na předpokladech, a vyhnout se doxa (obecnému mínění), říši nezpochybněného, potom musíme být ochotni vystavit své vlastní domněnky debatě a diskusi. Právě v tomto duchu se připojuji k diskusi o jednom ze zásadních problémů naší doby, jmenovitě, jak aktivizovat různé formy kapitálu pro projekt budování státu.

Abychom velmi jasně definovali základní předpoklady, kapitalismus se po 150 letech stal přijatelným a stejně tak demokracie. Kdybychom se podívali na svět v roce 1945 a to na mapu kapitalistických ekonomik a demokratických politik, byly tyto vzácnou výjimkou, nikoli normou. Dnes však je otázkou spíše, o jakou formu kapitalismu a jakou formu demokratické participace se jedná. Musíme si ale přiznat, že tento moment je umožněn na základě vzácné shody předpokladů. A to poskytuje půdu pro určitý druh aktivity, protože teprve shoda v každém daném momentu nám umožňuje jednat. A je nezbytné, bez ohledu na to, jak křehký nebo dočasný náš konsenzus je, abychom byli schopní se pohnout vpřed.

Většina světa však nevyužívá ani výhod kapitalismu ani demokratického systému. Většina světa prožívá stát jako represivní, jako organizaci, která usiluje o popření práv, popření spravedlnosti, spíše než o jejich zprostředkování. A co se týče zkušeností s kapitalismem, existují zde dva aspekty, které zbytek světa prožívá. Zaprvé těžební průmysl. Krvavé diamanty, pašované smaragdy, těžba dřeva přímo pod rukama lidí v těch nejchudších oblastech. Zadruhé v podobě technické výpomoci. A technická výpomoc vás může šokovat, ale je to ta nejhorší forma dnešní tváře zla vyspělých zemí v rozvojových zemích. Desítky miliard dolarů jsou údajně investovány do výstavby prostřednictvím lidí, kteří berou až 1500 dolarů denně a přitom nejsou schopní myslet kreativně ani s ohledem na dané podmínky.

Dalším předpokladem – a na ten nás samozřejmě upozornily události 7. července, zde bych chtěl vyjádřit své nejhlubší sympatie, a předtím 11. září – a připomněly nám, že nežijeme ve třech odlišných světech. Žijeme v jednom světě. To se snadno řekne. My se ale dopady toho, že žijeme v jednom světě, nezabýváme. Tedy, pokud chceme mít jeden svět, nemohou v tomto jednom světě existovat rozsáhlé oblasti vyloučení a zároveň oblasti začlenění jen pro některé. Musíme teď konečně dojít k tomu, že začneme přemýšlet o předpokladech skutečně globálního světa, ve vztahu k systému práv a povinností, odpovědností, které jsou svým záběrem skutečně globální. Jinak propásneme tento otevřený moment v historii, kdy jsme schopni se shodnout jak na formě politiky, tak na formě ekonomiky.

Kterou z daných organizačních složek zvolit? Máme tři zásadní pojmy: ekonomii, občanskou společnost a stát. Nebudu se zabývat prvními dvěma, kromě toho, že je třeba říci, že nekritický přenos předpokladů jednoho konceptu do druhého vede jen ke katastrofě. Ekonomie vyučovaná na většině elitních univerzit je v mém kontextu nepoužitelná. Má země je ovládána ekonomikou drog a mafií. Učebnicová ekonomie v mém kontextu nefunguje a mám jen několik málo doporučení od kohokoli k tomu, jak dát dohromady legální ekonomiku. Nedostatečnost našich znalostí se musí stát výchozím bodem postupu vpřed a nikoli vnucení rámce fungujícího na jakémsi matematickém modelování, ke kterému mám jinak veliký respekt. Moji kolegové z Univerzity Johnse Hopkinse byli ti z nejlepších.

Zadruhé, místo abychom se donekonečna dohadovali, jaká má být struktura státu, proč to nezjednodušíme a neřekneme si, jakou sadu funkcí musí stát v 21. století plnit? Clare Lockhart a já píšeme na toto téma knihu a doufáme, že bude široce přístupná. A zatřetí bychom mohli vlastně vytvořit index, kterým bychom byli schopni srovnatelně měřit, jak dobře jsou tyto funkce, na kterých bychom se shodli, na různých místech naplňovány.

Jaké jsou tyto funkce? Navrhujeme jich 10. A je to zákonný monopol nad prostředky moci, administrativní kontrola, vedení veřejných financí, investice do lidského kapitálu, zajištění občanských práv, zajištění infrastruktury, správa hmotného i nehmotného jmění státu pomocí regulace, vytvoření trhu, mezinárodní dohody – včetně státních půjček – a nejdůležitější funkcí je vláda zákona.

Nebudu to dále rozebírat. Doufám, že pro to bude příležitost v rámci otázek. Toto je uskutečnitelný cíl, v zásadě v rozporu se všeobecnými předpoklady, bych si troufal tvrdit, že víme, jak to udělat. Kdo by si býval dokázal představit, že Německo dnes bude sjednocený nebo demokratický stát, když jste se na něj dívali z perspektivy Oxfordu 1943? Ale lidé tehdy v Oxfordu se na demokratické Německo připravovali a angažovali se v plánování. A existuje spousta dalších příkladů.

A teď, abychom toto dokázali – a to mě přivádí k této skupině – musíme nově promyslet pojem kapitálu. Tou nejméně důležitou formou kapitálu v tomto projektu je finanční kapitál – peníze. Peníze nejsou kapitálem ve většině rozvojových zemí. Je to jen „cash“. Protože nedisponuje institucionálními, organizačními, manažerskými formami převodu na kapitál. A co je zapotřebí, je kombinace hmotného, institučního, lidského kapitálu – a, samozřejmě, bezpečnost, ta je zásadní, ale stejně tak jsou zásadní informace.

Nyní, problém, který by nám zde měl dělat starost – a tuto výzvu bych rád předložil této skupině, je opět, že to trvá 16 let ve vašich zemích, než vyprodukujete někoho s vysokoškolským titulem. Trvá to 20 let vyprodukovat někoho s PhD. První výzvou je přehodnotit, a to zásadně, otázku času. Musíme opakovat postupy, které jsme zdědili? Naše vzdělávací systémy pocházejí z 19. století. Co zásadního je třeba učinit, abychom obnovili náš projekt, aby tvorba kapitálu byla rychlá? Naprostá většina světové populace je mladší dvaceti let a stále rychleji roste. Vyžadují odlišné způsoby přístupu. Odlišné způsoby udělení práva volit. Odlišné způsoby vzdělávání. A to je první věc.

Druhá věc, vy jste řešiteli problémů, ale nepřijímáte svou globální odpovědnost. Zůstáváte stranou od řešení problému korupce. Chcete jen čisté prostředí k činnosti. Ale pokud se nebudete problémy korupce zabývat, kdo bude? Vyhýbáte se projektování rozvoje. Jste velcí projektanti, ale vaše návrhy jsou sobecké. Slouží jen vaší bezprostřední potřebě. Svět, ve kterém působím, funguje s projekty komunikací, přehrad, zásobování elektřinou, které nebyly revidovány za posledních 60 let. To není správné. Je třeba se nad tím zamyslet.

Ale především, co potřebujeme více než cokoli jiného od této skupiny, je zapojit vaši fantazii do řešení problémů takovým způsobem, jakým má fungovat nápodoba. Jak již dávno ukázala studie o paradigmatech – dílo Thomase Kuhna – je to právě v průniku idejí, kde se objeví nový rozvoj, opravdový zlom. A já doufám, že tato skupina se bude schopna vypořádat s problematikou státu a rozvoje a umožní tak vrátit moc nad vlastními životy většině chudých tohoto světa. Děkuji vám. Potlesk

Chris Anderson: Tak, Ashrafe, do nedávna jste byl ministrem financí Afganistánu, země, která je v samém centru zájmu velké části světa. Zvládne to tato země? Bude demokracie vzkvétat? Co vás nejvíce děsí?

Ashraf Ghani: Co mě nejvíce děsí je – jste vy. Vaše nedostatečná angažovanost. (Smích) Ptáte se mě a víte, že já vždy dávám nekonvenční odpovědi. Ne. Ale vážně, problematika Afganistánu musí být zprvu chápána v perspektivě – a to nejméně – 10 až 20 let. Dnešní svět globalizace je rychlý. Čas je ztlačován, komprimován. A prostor pro většinu lidí nehraje roli. Ale v mém světě – víte, když jsem se po 23 letech vrátil do Afganistánu, prostor nabyl na důležitosti. Každá myslitelná forma infrastruktury byla zničená. Já jsem jel – cestoval – cesta mezi dvěma městy, která dříve trvala tři hodiny, teď zabrala 12. Takže pokud je situace taková, musíme v první řadě pochopit, že jen ty prosté věci jako je infrastruktura – bude trvat šest let zajistit infrastrukturu. V našem světě. Jakoukoli věc významného, podstatného druhu. Určit, čemu věnovat pozornost nebo „co se má stát dnes, co se bude dít zítra“.

Druhá věc je, že pokud země byla vystavena jedné z nejnezměrnějších, nejbrutálnějších forem výkonu moci – měli jsme Rudou Armádu po 10 souvislých let, v počtu 110 000. Doslova terorizující. Nebe: Každý Afgánec vnímá nebe jako zdroj strachu. Jsme vybombardováni. V podstatě neexistujeme. Potom jsou desetitisíce lidí vyškoleny k terorismu - ze všech stran. Spojené státy, Velká Británie se např. přidali k Egyptské výzvědné službě, aby vycvičili tisíce lidí k odporu a městskému terorismu. Jak proměnit jízdní kolo v nástroj teroru. Jak k tomu využít osla, tažného koně, cokoli. A stejně tak Rusové. Takže, pokud vypukne násilí v zemi, jako je Afganistan, je to odkazem tohoto. Ale musíme pochopit, že jsme měli obrovské štěstí. Chci říci, já, já opravdu nemohu uvěřit svému štěstí, že tady stojím před vámi, hovořím. Když jsem přijal funkci ministra financí, myslel jsem si, že mé šance na to, že přežiju více než tři roky, nejsou vyšší než 5 procent. Taková byla rizika. A stála za to.

Já věřím, že to dokážeme a důvodem, proč to dokážeme, jsou lidé. Víte, protože – uvedu jednu statistiku: 91% mužů v Afganistánu a 86% žen poslouchá nejméně tři radiové stanice denně. Co se tedy týče jejich diskurzu, jejich úrovně znalosti světa, myslím, dovolil bych si tvrdit, že jsou mnohem sofistikovanější než venkovští Američané s vysokoškolským titulem a podstatná část Evropanů. Protože svět je pro ně důležitý. A co je jejich převládající starostí? Opuštěnost. Afgánci se stali hluboce internacionalističtí.

Víte, když jsem se v prosinci 2001 vrátil, neměl jsem pražádnou touhu pracovat pro afgánskou vládu. Protože jsem žil jako nacionalista. A já jim řekl – mým lidem s Američany kolem – osamostatněte se. Ano, mám poradní funkci u OSN. Projel jsem ve velkém shonu 10 afgánských provincií. A každý mi říkal – byl to docela jiný svět. Víte, oni se angažují. Říkali, že vidí globální zájem a angažovanost, jako něco naprosto nezbytného pro budoucnost obyčejných lidí. A věc, která dělá největší starost obyčejnému Afgánci – Clare Lockhartová je zde, tak budu citovat rozhovor, který měla s negramotnou ženou na severu Afganistánu. A ta žena jí řekla, že je jí jedno, že nebude mít na stole žádné jídlo. Že to, co jí dělá opravdu starost je, zda existuje nějaký plán pro budoucnost, kde by její děti mohly vést jiný život. To mi dává naději. CA: Jak Afganistán zajistí alternativní zdroj příjmů pro to množství lidí, kteří jsou existenčně závislí na obchodu s drogami?

AG: Jistě. No, zaprvé, místo aby posílali miliardu dolarů na vymícení drog a platili je pár bezpečnostním organizacím, měli by ty miliardy dolarů dát 50 nejvíce inovativním firmám na světě a požádat je, aby vytvořily milion pracovních míst. Klíčem k vymícení drog jsou pracovní místa. Podívejte, existuje jedna málo známá skutečnost: země, které mají legální zdroj příjmů pokrývající 1000 dolarů na hlavu, neprodukují drogy.

Zadruhé, textil. Obchod je tím klíčem, ne dobročinná pomoc. Spojené státy a Evropa by nám měly poskytnout nulový tarif. Textilní průmysl je neuvěřitelně mobilní. Pokud chcete, abychom byli schopní konkurovat Číně a přilákat investice, byli bychom zřejmě schopní získat čtyři až šest miliard dolarů do textilního průmyslu poměrně snadno, kdybychom měli nulovou daň - to by také vytvořilo ta správná pracovní místa. Bavlna nedokáže konkurovat opiu, tričko už to dokáže. A my musíme pochopit, že se tu jedná o řetězec hodnot. A podívejte, obyčejný Afgánec už má dost toho poslouchat o malopodnikatelských půjčkách. Jsou důležité, ale co obyčejná žena a muž, kteří jsou součástí malovýroby, opravdu chtějí, je přístup na globální trhy. Nechtějí prodávat na charitativních bazarech, které jsou jen pro cizince a tu samou zatracenou košili vyšívat zas a znovu. Co chceme, je partnerství s italskými návrhářskými společnostmi. Ano, máme ty nejšikovnější řemeslníky na vyšívání na světě! Proč nemůžeme udělat to samé, co se udělalo v severní Itálii? Systém podomní výroby (putting-out system)? Myslím, že z ekonomického hlediska je nyní třeba promyslet zásadní témata.

A co zde řeknu je, že charitativní pomoc nefunguje. Víte, systém mezinárodní pomoci je porouchaný. Nemá dostatečné znalosti, vizi, schopnosti. Já jsem zcela pro mezinárodní pomoc, konec konců já sám jsem mnohé prostředky získal. Ano, abych byl přesný, podařilo se mi přesvědčit svět, aby dal mé zemi 27,5 miliard. Oni sami nám ty peníze dát nechtěli.

CA: A stále to nefungovalo?

AG: Ne, ne. To ne, že by to nefungovalo. Jde o to, že dolar soukromé investice, se dle mého soudu rovná 20 dolarům mezinárodní pomoci, ve smyslu dynamiky, kterou je schopen vytvořit. Další věcí je, že dolar pomoci může být ve skutečnosti 10 centů, může být 20 centů nebo může být 4 dolary. Záleží, v jaké formě přijde, jaká míra podmíněnosti je k tomu navázána. Víte, systém této pomoci byl nejprve navržen tak, aby z něj profitovali podnikatelé z rozvinutých zemí, ne, aby generoval růst v chudých zemích. A to je opět jeden z těch předpokladů - Stejně jako autosedačky jsou předpokladem, který jsme zdědili ve vládách, a dveře. Mysleli byste si, že americká vláda nebude předpokládat, že americké firmy by potřebovaly nějaké dotace k tomu, aby fungovaly v rozvojových zemích. Zajišťovaly poradenství. Ale oni to potřebují. Existuje zde celá dlouhá historie vzájemné pomoci, která by nyní měla být přezkoumána. Pokud cílem je vytvořit státy, které se o sebe dokážou spolehlivě postarat – a tento návrh se týká obou stran, víte, že jsem velmi tvrdý ke svým protějškům – pomoc musí jednou skončit v každé zemi po nějakém daném období. A každý rok musí docházet k nějakému pokroku ve smyslu mobilizace domácích výnosů a růstu ekonomiky. Pokud takovéto dohody nebude dosaženo, nebudete schopni udržet konsenzus.