Aparna Rao: High-tech umění (se smyslem pro humor)

Ahoj. Dnes uvidíte ukázky z osmi mých projektů, které vytvářím společně s dánským umělcem Sorenem Porsem. Říkáme si Pors & Rao, a žijeme a tvoříme v Indii.

Rada bych začala svým úplně prvním objektem, který jsem nazvala "Strýčkův telefon". Nechala jsem se inspirovat vrtochem mého strýce, neustále mě žádat abych pro něj něco udělala, skoro jako bych byla část jeho těla -- abych rozsvítila světla, přinesla mu sklenici vody nebo krabičku cigaret. Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Až jsem to začala vnímat jako formu ovládání. ALe samozřejmě jsem nemohla nic říct, protože strýc je velice vážený v indické rodině. Nejvíc jsem nechápala a nejvíc mi lezl na nervy způsob jakým používal pevnou telefoní linku. On držel sluchátko a čekal, že mu budu vytáčet čísla. A tak jako reakci a dárek pro mého strýčka, jsem vyrobila "Strýčkův telefon". Je tak dlouhý že je k telefonování zapotřebí dvou lidí. Je to přesně ten způsob, jakým strýček používá telefon pro jednu osobu.

Problém nastal, když jsem odešla z domu na vysokou školu, začalo mi jeho komandování chybět. A tak jsem mu vyrobila zlatý psací stroj díky kterému mohl vydávat rozkazy svým synovcům a neteřím po celém světe přes e-mail. Jediné co musel udělat bylo vzít list papíru, zasunout do stroje, napsat dopis nebo příkaz a vytáhnout papír. Přístroj automaticky poslal dopis požadované osobě jako e-mail. Tady vidíte, že jsme použili spoustu elektroniky, která rozumí všem mechanickým činnostem a převádí je na digitální. Takže můj strýc pracuje pouze s mechanickým prostředím. A samozřejmě stroj musel být velkolepý, a mít v sobě špetku ritualismu, tak jak to má můj strýc rád.

Další dílo je instalace citlivá na zvuk které láskyplně říkáme "Pygmejkové". Chtěli jsme pracovat s představou že jsme obklopeni kmenem plachých, citlivých a roztomilých tvorů. Pracuje to tak, že máme tyto panely, které visí na zdi, a za nimi jsou tito malí tvorečkové, kteří se schovávají. Jakmile je ticho, tak vykukují ven. A když je ještě větší ticho, tak natahují krky. A při sebemenším zvuku, se zase schovají.

Tyto panely jsme měli na třech stěnách. A za nimi se schovávalo kolem 500 takových pygmejků. Funguje to takto. Toto je video prototyp. Takže když je ticho, vylézají zpoza panelů. Slyší úplně jako lidé nebo živí tvorové. Po chvíli se stanou imunní na zvuky, které je plašily. A nereagují na zvuky v pozadí. Za chvíli uslyšíte tramvaj, která s nimi nehne. (Ruch) Ale reagují na zvuky v popředí. Toho si všimněte za chvíli. (Pískání) Tvrdě jsme pracovali na tom, aby vypadali, co nejživěji. Takže každy pygmej má svoje chování, psychiku, nálady, osobnost a tak dále. Toto je jeden z prvních prototypů. Pochopitelně jsme ho ještě dost vylepšili. Vyrobili jsme je tak, aby reagovali na lidi, ale zjistili jsme, že lidé si s nimi rádi hráli.

Toto je video instalace s názvem "Nezvěstná osoba". Dost nás zaujalo hraní si s možností neviditelnosti. Jak by bylo možné zažít pocit neviditelnosti? Takže jsme spolupracovali se společností která se zabývá kamerovým zabezpečením, a požádali jsme je aby vyvinuli software, který pomocí kamery mohl rozeznat lidi v místnosti, sledovat je a nahradit jednoho z nich pozadím, takže by se objevil neviditelný.

Teď sledujete velmi ranný prototyp. Vpravo vidíte mého kolegu Sorena, který je skutečně v prostoru. Vlevo vidíte zpracované video kde ho kamera zneviditelnila. Soren vchází do místnosti. Hop! A je neviditelný. Mužete si všimnout, jak ho kamera sleduje a maže. Je to velmi rané video, kdy jsme se ještě nezabývali překrýváním a ostatními věcmi, ale později jsme to celkem rychle vychytali. Použili jsme to v místnosti kde kamera mířila do prostoru, a na každé stěně jsme měli jeden monitor. Když lidé vešli do místnosti, mohli se spatřit na monitoru, ale s jedním rozdílem: jeden z nich byl stále neviditelný, jakkoli se mohybovali po místnosti.

Toto je dílo s názvem "Sluneční stín." Bylo téměř jako list papíru, jako vystřižená dětská kresba olejové skvrny nebo slunce. Ze předu se tento objekt zdál velice silný a robustní, a ze strany se zdál být velice slabý. Takže lidé vešli do místnosti a téměř ho ignorovali, mysleli si že je to nějaký binec, co se tam povaluje. Ale jakmile prošli okolo, začalo to šplhat po stěně trhavým pohybem. Vždy se to pak unavilo a svezlo nazpět dolů.

(Smích)

Toto dílo je karikatura člověka vzhůru nohama. Jeho hlava tak těžká, plná těžkých myšlenek, že se jaksi propadla do jeho klobouku, a jeho tělo z něj vyrostlo jako nějaká rostlina. Dělá to, že se pohybuje dokola na hlavě takovým opilým způsobem velice nepředvídatelně a extrémně pomalu. Pohyb je vymezený tím kruhem. Protože kdyby tam ten kruh nebyl a podlaha byla úplně rovná, začal by putovat po místnosti. Nejsou tu žádné dráty. Ukážu vám případ --- když lidi vejdou do místnosti, předmět se aktivuje. A velmi pomalu, v průběhu několika minut, se s námahou napřímí, nabere rychlost a vypadá téměř, jako by měl spadnout. A to je velmi důležitý moment, protože jsme chtěli divákům vštípit instinkt téměř jít a pomoct nebo předmět zachránit. Což ale ve skutečnosti nepotřebuje, protože, se znovu dokáže sám zvednout.

Tato práce byla pro nás velká technická výzva, a pracovali jsme velmi tvrdě, jako ostatně vždycky, celé roky aby mechanika, rovnováha a dynamika pracovaly správně. Bylo to pro nás velmi důležité vytvořit ten přesný moment, kdy se zdá, že spadne, protože kdyby jsme to udělali tak, že by se to převrhlo, poškodilo by se to, a kdyby to nepadalo dostatečně, nevyvolalo by to ten fatalismus, nebo ten pocit chtít jít a zachránit to. Takže teď vám velice krátké video kde tento scénář testujeme -- je to zrychlené. To je můj kolega. Nechává to klesnout. Ale teď už je nervózní, takže to chce zachytit. Ale ve skutečnosti nemusí, protože se to zvládne zvednout samo.

Při této práci nás velice zajímala práce s estetikou kožešiny protkanou tisíci maličkých různě velkých optických vláken, které se třpytí jako noční obloha. A má to takové rozměry aby to vypadalo jako noční obloha. Obalili jsme tím takovou baňatou formu, ve tvaru plyšového medvídka, který visel ze stropu. Myšlenka byla ukázat kontrast něčeho velmi studeného a vzdáleného a abstraktního jako je vesmír v důvěrně známé formě plyšového medvídka, který je velmi uklidňující a intimní. Myšlenka byla ta, že se v určitou chvíli přestanete na to dívat jako na plyšového medvídka ale budete to vnímat téměř jako díru do vesmíru, jako by jste se dívali ve na třpytění noční oblohy.

Toto je naše poslední dílo, které je ještě ve vývoji, říkáme tomu "Prostorová výplň". Představte si malou kostku, která je asi takto veliká stojící před vámi uprostřed místnosti, když se k ní přiblížíte, bude se vás snažit zastrašit že se zvětší na kostku která je dvakrát tak velká a čtyřikrát objemnější. A tento předmět se stále rozpíná a smršťuje dynamicky podle toho, jak se kolem něj lidi pohybují -- téměř jako by se v sobě snažil skrýt tajemství nebo něco takového.

Pracujeme s řadou technologií, ale ve skutečnosti nemáme technologii moc rádi, protože se s ní při práci celé roky trápíme. Ale používáme ji, protože nás zajímá způsob, jakým nám může pomoci vyjádřit emoce a vzorce chování v těch tvorech, které vytváříme. V momentě, kdy nás nějaký výtvor napadne, jako téměř jako proces stvoření objevit způsob, jakým ten tvor chce existovat a jakou formu chce mít, a jak se chce pohybovat.

Děkuji.

(Potlesk)