Amber Case: Teď jsme všichni kyborgové

Chtěla bych vám říct, že všichni jste vlastně kyborgové, ale ne takoví, jací si myslíte. Nejste ani RoboCop ani Terminátor, ale stáváte se kyborgem pokaždé, když se podíváte na obrazovku počítače nebo když použijete svůj mobil. Jak dobře popsat takového kyborga? Podle tradiční poučky je to organismus, "kterému byly přidány vnější součásti, aby se mohl přizpůsobit novému prostředí." To pochází z textu o cestování vesmírem z roku 1960. Protože, když tak o tom přemýšlíte, vesmír je fakt divný; lidi by tam neměli být. Ale lidé jsou zvídaví a rádi si na svá těla něco přidávají a můžou se tak jednoho dne vypravit do Alp a jindy se zase stát mořskou rybou.

Vezměme si koncept tradiční antropologie. Někdo se vydá do cizí země a říká: "Jak jsou ti lidé ohromující, jak zajímavé nástroje používají, jak podivná je ta jejich kultura." A pak o tom napíší a několik dalších antropologů si to možná přečte a my si říkáme, jak hodně exotické to je. Jde o to, že jsme najednou našli nový druh. Já, kyborgická antropoložka, jsem najednou řekla - "Fíha. Najednou jsme novým druhem homo sapiens. A podívejte na ty ohromující kultury. A na ty zajímavé rituály, které všichni s tou technologií provádějí. Klikají na věci a zírají na obrazovky."

Mám důvod, proč studuji toto a ne tradiční antropologii. Důvodem je, že užití nástroje bylo na počátku, po tisíce a tisíce let, bylo jen fyzickou nástavbou nás samých. Pomáhalo nám to rozšiřovat naše fyzické já, zrychlit, tvrději zasáhnout věci až to dosáhlo limitu. Teď už ale nejde o rozšíření fyzického, ale mentálního já. A kvůli tomu můžeme cestovat rychleji, odlišně komunikovat. A také se děje to, že si všichni nosíme technologii Mary Poppinsové. Můžeme do ní vložit cokoliv chceme a ona neztěžkne, a taky můžeme cokoliv odebrat. Jak vlastně vypadá vnitřek vašeho počítače? Kdybyste to vytiskli, byly by to tisíce kilogramů materiálu, který s sebou neustále nosíte. A pokud tyto informace ztratíte, najednou něco v mysli postrádáte, najednou máte pocit, že vám něco chybí až na to, že to nemůžete vidět, a tak jde o hodně zvláštní pocit.

Další věcí je, že máte své druhé já. Ať se vám to líbí nebo ne, začínáte se ukazovat online a lidé komunikují s vaším druhým já, když u toho nejste. A tak musíte být opatrní, když se otevíráte ostatním, např. na Facebook zdi, aby vám lidé nepsali uprostřed noci, protože je to vlastně totéž. A najednou musíme začít naše druhé já řídit. Ve svém digitálním životě se musíte prezentovat podobným způsobem jako ve skutečném životě. Takže stejně jako vstáváte, osprchujete se a oblečete, musíte se totéž naučit dělat i se svým digitálním já. A problémem je, že spousta lidí zvlášť puberťáků, si musí projít dvojím dospíváním. Nejdřív tím primárním, a už to je divné, a pak procházejí dospíváním svého druhého já. A to je ještě divnější, protože pak zde existuje skutečná historie toho, co po sobě zanechali online. A kdokoliv, kdo se seznamuje s novou technologií, je takovým dospívajícím právě teď. A proto je velmi divné a velmi obtížné takové věci dělat.

Když jsem byla malá, táta mě v noci posadil a řekl: "Budu tě učit o čase a prostoru v budoucnosti." A já na to: "Skvělý." A jednoho dne řekl: "Jaká je nejkratší vzdálenost mezi dvěma body?" A já: "No, to je přímka. To jsi mi říkal včera." A říkala jsem si, jak jsem chytrá. Řekl: "Ne, takhle je to lepší." Vzal kousek papíru, nakreslil po stranách A a B a přehnul papír tak, že se A a B dotkly. A řekl: "Tohle je nejkratší vzdálenost mezi dvěma body." A já na to: "Tati, tati, tati, jaks to udělal?" A on na to: "No, jen ohneš čas a prostor, stojí to hodně energie, a to je ten způsob, jak na to." A já řekla: "To chci udělat." A on: "Tak jo." A když jsem v příštích 10, 20 letech usínala, přemýšlela jsem v noci, že "chci být prvním člověkem, který vytvoří červí díru k urychlení věcí. A chci vytvořit stroj času." Vždycky jsem svému budoucímu já posílala dopisy pomocí nahrávek.

Ale když jsem přišla na univerzitu, zjistila jsem, že technologie se nepřizpůsobuje jen tím, že funguje. Přizpůsobuje se, protože ji lidé používají a protože je pro lidi. A tak jsem začala studovat antropologii. A když jsem psala diplomku o mobilních telefonech, zjistila jsem, že každý má ve své kapse takovou červí díru. Ne že by se přemísťovali fyzicky, přemísťovali se mentálně. Zmáčkli tlačítko a ihned vytvořili spojení mezi A a B. A já si myslela, "téda, našla jsem to. To je super."

Během času se čas a prostor kvůli tomu stlačily. Můžete stát na jedné straně světa, něco zašeptat a na druhé straně světa to uslyší. Jiná myšlenka, která se nabízí je, že na každém přístroji, který máte, je jiný typ času. Jakýkoliv prohlížeč vám nabídne jiný typ času. A díky tomu se začnete zabývat svými externími vzpomínkami - kde jste je asi nechali? A tak jsme teď všichni paleontologové, kteří vykopávají věci, které už jsme zanechali na svých externích mozcích, které si nosíme po kapsách. A to vyvolává něco jako panickou architekturu. Ale ne, kde je ta věc? Všichni jako v sitcomu "I love Lucy" přijímáme velké množství informací a nestíháme to.

A tak se stane, že když to všechno přeneseme do sociálního prostoru, skončí to tak, že neustále kontrolujeme mobily. Máme tedy něco jako obklopující intimitu. Nejde o to, že bychom byli neustále s každým propojení, ale kdykoliv se můžeme ke komukoliv připojit. A kdybyste mohli zhmotnit všechny z vašeho mobilu, bylo by v místnosti dost těsno. To jsou lidé, ke kterým máte obecně přístup, že - všichni vaši kamarádi a rodina, se kterými se můžete spojit.

S tím souvisejí některé psychologické jevy, které se spolu s tím dějí. Ten, který mne opravdu znepokojuje je, že lidé už nemají čas na duševní reflexi a že už nezpomalují a nezastavují se, protože jsou neustále obklopeni řadou lidí, kteří soupeří o jejich pozornost v různých časových zónách, paleontologii a panické architektuře. Nesedí jen tak. A skutečně, když nemáte žádný vnější vjem, nastává okamžik, kdy vytváříte sebe sama, kdy můžete dlouhodobě plánovat, kdy se můžete pokoušet zjistit, kdo skutečně jste. A když to pak uděláte, zjistíte, jak prezentovat své druhé já rozumnou cestou, místo abyste brali všechno, co přijde a, "no, musím udělat toto a musím udělat tamto a potom ještě to". A to je velmi důležité. Opravdu mám strach, že zvláště dnešní děti nebudou pracovat s takovým časem zklidnění a že mají takovou okamžikovou klikací kulturu, a že se k nim všechno dostane a že se tím nadchnou a stanou se závislými.

Když se nad tím zamyslíte, ani svět se nezastavil. Má své vlastní vnější protézní přístroje, a ty nám všem pomáhají komunikovat mezi sebou. Ale když to zvizualizujete, všechna ta propojení, která teď využíváme - toto je obrázek mapy internetu - nevypadá to technicky, spíše velmi živě. Toto je poprvé v celé historii lidstva, kdy jsme takovým způsobem propojeni. A nejde o to, že by stroje přebírali vládu, ale pomáhají nám být lidštější, propojit se navzájem.

Ta nejúspěšnější technologie nám ustoupuje z cesty a pomáhá nám žít naše životy. A skutečně, nakonec jsme lidštější než technologie, protože se vzájemně celou dobu spoluvytváříme. A to je ta důležitá věc, kterou ráda studuji: že věci jsou nádherné, že stále jde o lidské spojení; jen funguje jinak. Jen zvyšujeme naši lidskost a schopnost vzájemného propojení, bez ohledu na vzdálenosti. Proto studuji kyborgickou antropologii.

Děkuji vám.

-