Allison Hunts dostane (nový) kyčel

Moje tři minuty ještě nezačaly, že ne?

Chris Anderson: Ne, nemůžeš začít tři minuty Vynulovat tři minuty, to prostě není fér.

Allison Hunt: Můj bože, je to tady kruté. Jsem dost nervózní i bez toho.

Ale nejsem tak nervózní, jak jsem byla před pěti týdny. Před pěti týdny jsem byla na operaci, kde jsem dostala kompletně novou kyčel znáte tuto operaci? Elektrická pila, vrtačka, úplně odporné. Pokud nejsem David Bolinsky, v jehož případě je to pravdivé a krásné. Jistě, David, když to není tvoje kyčel, je to pravdivé a krásné.

Nicméně jsem měla velmi velkou hrůzu z této situace, takže mě Chris pozval, abych vám o tom řekla. Nejdříve ale musíte vědět dvě věci o mě. Jen dvě věci. Jsem Kanaďanka, jsem nejmladší ze sedmi dětí. Teď, v Kanadě, máme skvělý zdravotnický systém. To znamená, že dostáváme nové kyčle zdarma. A být nejmladší ze sedmi dětí to znamená, že jsem nikdy nebyla na začátku fronty. OK?

Takže moje kyčel mě bolela roky. Nakonec jsem šla k lékařce, která byl zdarma, a ta mě doporučila k ortopedickému chirurgovi, taky zdarma. Nakonec jsem se k němu dostala po 10 měsících čekání - skoro za rok. To je situace, kam vám dostane slovo "zdarma". Přišla jsem k chirurgovi a on mě vzal na rentgen, taky zdarma. a vypadala jsem dobře na nich a víte, i já jsem sama mohla říci, že moje kyčel vypadá špatně. Pracuji v marketingu. Takže řekl: "Allison, vy půjdete pod nůž. Vyměním vaši kyčel - budete čekat asi 18 měsíců. Dalších 18 měsíců. Už jsem čekala 10 měsíců a budu muset čekat dalších 18.

Víte, takové dlouhé čekání vlastně způsobí že jsem o tom začala přemýšlet ve stylu TED. Nebudu mít svůj kyčel pro tento TED, nebudu ho mít ani pro TEDGlobal v Africe, nebudu ho mít ani pro TED 2008. Budu mít stále tu špatnou kyčel. To je takové zklamání.

Takže jsem vyšla z jeho ordinace a šla jsem nemocnicí, a to bylo ve chvíli, kdy jsem měla to zjevení. Tahle nejmladší ze sedmi se musela postavit do čela fronty. Oh jeee...

Můžu vám říct jak ne-Kanaďani tohle dělají? My o tom nepřemýšlíme tímto způsobem. Nemluvíme o tom - uuuh - ani to nebereme v úvahu. Vlastně, když cestujeme do zahraničí, to je způsob, jak identifikujeme "Až po vás." "O ne, až po vás." Hele, jsi z Kanady? "O, já také! Ahoj!" Skvělé! Excelentní!

Ale ne, najednou jsem se nemohla prezentovat jako ten poslední na listině. Jako nějaká 70-tiletý dědek, co chce novou kyčel takže by pak mohl hrát golf a zahrádkařit. Ne, ne. Na začátek listiny.

Takže jsem právě procházela lobby a samozřejmě v bolesti kvůli mé kyčli, jsem potřebovala nějaké znamení. A to znamení jsem viděla. V okně malého nemocničního obchodu s dárkovým zbožím bylo znamení které říkalo "Hledáme dobrovolníky". Hmm Dobře, potřebují mě hned. Nechtěli žádné reference, žádné informace o mě, nic. Nutně potřebovali dobrovolníky protože průměrný věk dobrovolníků u nich v obchodě byl 75 let. Ano. Potřebovali mladou krev.

Takže další věc byla moje nová dobrovolnická vesta, měla jsem svoji fotku a byla jsem plně vytrénována svým 89 letým šéfem. Pracovala jsem sama. Každý pátek ráno jsem byla v dárkovém obchodě. Během zvonění na nemocniční hodiny pro zaměstnance, jsem se obvykle zeptala "Co děláte?" Potom jsem jim řekla "Já dostanu svoji novou kyčli - za 18 měsíců. Bude to tak skvělé, že moje bolest přestane!" Všichni zaměstnanci poznali statečnou mladou dobrovolnici.

Moje další schůzka u chirurga byla náhodně hned po směně v obchodě. Takže přirozeně jsem měla na sobě vestu a identifikaci. Pověsila jsem je na židli v ordinaci a když přisel musel je vidět. Za chvilku jsem měla pár týdnů před operací, a velký tlustý recept na Percocet.

Říkalo se, že to bylo moje dobrovolnictví, které mě dostalo na začátek řady. A víte, že se za to příliš nestydím. Dva důvody. Nejdříve, budu se starat opravdu dobře o tuto novou kyčel. Ale také, zůstanu u dobrovolnictví, které mě vede k největšímu zření ze všech. I když Kanaďani podvádí systém, dělají to stylem, který je prospěšný pro společnost.