Alberto Cairo: Neexistují žádné lidské trosky

V Afghánistánu jsem už 21 let. Pracuji pro Červený kříž a jsem fyzioterapeutem. Mojí prací je dělat ruce a nohy -- vlastně to není tak docela pravda. Děláme víc než jen to. Poskytujeme pacientům, handicapovaným Afgháncům, nejprve fyzickou rehabilitaci a pak znovuzačlenění do společnosti. Je to velmi logický plán, ale nebyl takový vždycky. Po mnoho let jsme poskytovali pouze umělé končetiny. Trvalo poměrně hodně let, než program získal dnešní podobu.

Dnes bych vám rád řekl příběh, příběh velké změny a příběh lidí, kteří tuto změnu umožnili. Přijel jsem do Afghánistánu v roce 1990, abych pracoval v nemocnici pro oběti války. A potom nejenom pro oběti války, ale pro všechny druhy pacientů. Také jsem pracoval v ortopedickém středisku, jak ho nazýváme. To je místo, kde vyrábíme nohy. Tehdy jsem se ocitl ve zvláštní situaci. Necítil jsem se tak úplně připravený na tu práci. Musel jsem se toho mnoho naučit. Bylo tam pro mě tolik věcí nových. Ale byla to úžasná práce. Jakmile však boje nabraly na síle, fyzická rehabilitace byla pozastavena. Existovalo mnoho dalších věcí, které bylo třeba udělat. Tak se ortopedické středisko zavřelo, protože fyzická rehabilitace se nepovažovala za prioritní. Byl to zvláštní pocit. Víte, kdykoliv dělám tuto přednášku -- není to poprvé -- ale je to emoce. Je to něco, co přichází z minulosti. Je to 21 let, ale stále to tu všechno je.

Tak jako tak, v roce 1992 získali mudžahedíni kontrolu nad celým Afghánistánem. A ortopedické středisko bylo zavřeno. Byla mi přidělena práce s bezdomovci, s vnitřně vysídlenými lidmi. Ale jednoho dne se něco stalo. Vracel jsem se z velké distribuce jídla v mešitě, kde desítky a desítky lidí přebývaly ve strašných podmínkách. Chtěl jsem domů. Řídil jsem. Víte, když chcete zapomenout, nechcete nic vidět, jenom chcete jít do svého pokoje, zavřít se tam vevnitř a říct: "To by stačilo." Bomba dopadla nedaleko mého auta -- no, dostatečně daleko, ale udělala pořádnou ránu. A všichni zmizeli z ulice. I auta zmizela. Přikrčil jsem se. A jenom jedna postava zůstala uprostřed silnice. Byl to muž na invalidním vozíku a zoufale se snažil dostat pryč.

Já nejsem zvlášť statečný člověk, to musím přiznat, ale nemohl jsem ho prostě ignorovat. Tak jsem zastavil auto a šel jsem mu pomoct. Ten muž byl bez nohou a měl jenom jednu ruku. Za ním bylo dítě, jeho syn, rudý v obličeji jak tlačil svého otce. Tak jsem ho vzal do bezpečí. A zeptal jsem se: "Co v děláš tady venku na ulici, v téhle situaci?" "Pracuji," řekl. A já si říkal, jakou práci dělá? A pak jsem mu položil ještě hloupější otázku: "Proč nemáš protézy? Proč nemáš umělé nohy?" A on odpověděl: "Červený kříž je zavřený." Bez přemýšlení jsem mu řekl: "Přijď zítra. Dáme ti pár noh." Ten muž, jmenoval se Mahmoud, a jeho dítě, Rafi, odešli. A já jsem si říkal: "Proboha. Co jsem to řekl? Středisko je zavřené, nejsout tam žádní zaměstnanci. Možná, že stroje jsou rozbité. Kdo mu udělá nohy?" Tak jsem doufal, že nepřijde. Toto je ulice Kábulu v těch dnech. Tak jsem si řekl: "Dobře, dám mu nějaké peníze."

A tak jsem šel následující den do ortopedického střediska. A mluvil jsem se strážným. Byl jsem připraven mu říct: "Poslouchej, pokud zítra přijde někdo takový a takový, řekni mu prosím, že to byla chyba. Nemůžeme nic udělat. Dej mu nějaké peníze." Ale Mahmoud a jeho syn už tam byli. A nebyli sami. Bylo tam 15, možná 20 takových čekajících lidí. A byl tam i nějaký personál. Mezi nimi byla i má pravá ruka, Najmuddin. A ten strážce mi řekl: "Přicházejí každý den, aby viděli, jestli se středisko neotevře." A já odpověděl: "Ne. Musíme jít pryč. Nemůžeme tu zůstat." Probíhalo bombardování, ne příliš blízko,ale mohli jste slyšet zvuk bomb. Takže: "Nemůžeme tu zůstat, je to nebezpečné. Není to priorita." Ale Najmuddin mi řekl: "Teď poslouchej, my tu jsme. Aspoň můžeme začít opravovat protézy, rozbité protézy těchto lidí a můžeme se pokusit udělat něco pro lidi jako Mahmoud." Já řekl: "Ne, prosím. Nemůžeme to udělat. Je to opravdu nebezpečné. Máme jiné věci na práci." Ale oni na tom trvali. Když před sebou máte 20 lidí, kteří se na vás dívají a vy jste těmi, kteří musí udělat rozhodnutí...

Tak jsme začali dělat nějaké opravy. Také jeden z fyzioterapeutů oznámil, že Mahmoudovi můžeme dát nohu, ale ne hned. Jeho nohy byly oteklé a kolena ztuhlá, takže potřeboval dlouhou přípravu. Věřte mi, dělal jsem si starosti, protože jsem porušoval pravidla. Dělal jsem něco, co jsem neměl. Večer jsem šel za vedoucími lidmi na ústředí a řekl jim, lhal jsem, řekl jsem jim: "Poslouchejte, začneme fungovat několik hodin denně, jenom pár oprav." Možná jsou někteří z nich tady.

(Smích)

Tak jsme začali. Pracoval jsem, každý den jsem chodil pracovat pro bezdomovce. A Najmuddin zůstaval tam a dělal všechno a podával zprávy o pacientech. Říkal mi: "Pacienti přicházejí." Věděli jsme, že spousta dalších pacientů nemůže přijít kvůli bojům. Ale lidé přicházeli. A Mahmoud přicházel každý den. A velmi pomalu, týden po týdnu, se jeho nohy zlepšovaly. Jeho protéza byla hotová a on začínal opravdovou fyzickou rehabilitaci. Přicházel každý den, pokaždé překračující frontovou linii. Párkrát jsem frontovou linii překročil v úplně stejném místě jako Mahmoud a jeho syn. Řeknu vám, bylo to něco tak hrozivého, že jsem byl ohromený, že on to může dělat každý den.

Ale nakonec přišel velký den. Mahmoud měl být propuštěn se svýma novýma nohama. Byl duben, pamatuji si to, opravdu krásný den. Duben je v Kábulu krásný, plný růží, plný květin. Nebylo možné zůstat uvnitř, se všemi těmi pytli písku v oknech. Bylo to tam smutné, tmavé. Tak jsme si vybrali místečko v zahradě a Mahmoud si nasadil své protézy, stejně tak jako ostatní pacienti, a začali naposledy před propuštěním cvičit.

Náhle se strhl boj. Dvě skupiny mudžahedínů začaly bojovat. Mohli jsme ve vzduchu slyšet prolétající kulky. Tak jsme se hnali, všichni z nás, k úkrytu. Mahmoud popadl svého syna, já někoho jiného. Každý něco bral. A utíkali jsme. Víte, 50 metrů může být dlouhá vzdálenost pokud jste naprosto nekrytí, ale nám se podařilo dostat do úkrytu. Vevnitř všichni z nás lapali po dechu. Já si na chvilku sedl a slyšel Rafiho říkat svému otci: "Táto, ty dovedeš běžet rychleji než já." (Smích) A Mahmoud: "Samozřejmě, že ano. Já můžu běžet a ty teď můžeš jít do školy. Není třeba, abys se mnou celý den zůstával a tlačil můj vozíček." Později jsme je vzali domů. A já nikdy nezapomenu, jak spolu Mahmoud a jeho syn šli a tlačili prázný vozíček. A pak jsem pochopil, že fyzická rehabilitace je prioritou. Důstojnost nemůže čekat na lepší časy.

Od té doby jsme ani na jediný den nezavřeli. No, občas jsme zastavili práci na pár hodin, ale nikdy, nikdy jsme znovu nezavřeli. O rok později jsem Mahmouda potkal. Byl v dobré kondici -- trochu štíhlejší. Pořeboval vyměnit své protézy -- potřeboval nový pár protéz. Zeptal jsem se na jeho syna. Řekl mi: "Je ve škole. Daří se mu celkem dobře." Ale pochopil jsem, že mi chce něco říct. Tak jsem se ho zeptal: "Co se děje?" Potil se. Zjevně byl v rozpacích. Stál přede mnou se svěšenou hlavou. Řekl: "Naučili jste mě chodit. Moc vám za to děkuji. Teď mi pomožte, abych už nebyl žebrákem." To byla jeho práce. "Mé děti rostou. Stydím se. Nechci, aby si je ve škole ostatní studenti dobírali." Odpověděl jsem: "Dobře." Přemýšlel jsem, kolik peněz mám v kapse? Prostě mu dát nějaké peníze. To je nejsnadnější. Četl mé myšlenky a řekl: "Prosím vás o práci." A pak dodal něco, na co do smrti nezapomenu. Řekl: "Jsem lidská troska, ale pokud mi pomůžete, jsem připraven dělat cokoliv, dokonce i kdybych se měl plazit po zemi." A pak se posadil. Já se také posadil a měl husí kůži po celém těle.

Bez noh, jenom s jednou rukou, negramotný, bez kvalifikace -- jaká práce by pro něj byla? Najmuddin mi řekl: "Podívej, máme volné místo v tesařské dílně." "Cože?" odpověděl jsem. "Přestaň." "Ale opravdu, potřebujeme zvýšit produkci choditel. Potřebujeme zaměstnat někoho, kdo bude lepit a šroubovat podrážky chodidel. Potřebujeme zvýšit produkci." "Prosím?" Nemohl jsem tomu uvěřit. A on pak řekl: "Ne, můžeme upravit pracovní stůl, možná tam dát speciální stoličku, speciální kovadlinu, speciální svěrák a možná elektrický šroubovák." Řekl jsem: "Poslouchej, tohle je šílené. A je dokonce kruté přemýšlet o něčem takovém. Je to výrobní linka a to velmi rychlá. Je kruté nabídnout mu práci a vědět, že by ji nezvládl." Ale s Najmuddinem neexistuje žádná diskuse. Jediná věc, které jsem dovedl dosáhnout, byl jakýsi kompromis. Jenom jeden týden, jeden týden na zkoušku a ani o jediný den více. O týden později byl Mahmoud z výrobní linky tím nejrychlejším. Řekl jsem Najmuddinovi: "To je švindl. Nevěřím tomu." Produkce vzrostla o 20 procent. "Je to švindl, je to švindl," říkal jsem. A pak jsem požádal o ověření. Byla to pravda.

Najmuddinův komentář byl, že Mahmoud má co dokazovat. Pochopil jsem, že jsem se opět mýlil. Mahmoud vypadal vyšší. Pamatuji si, jak seděl za pracovním stolem a usmíval se. Byl novým mužem, opět vyšším. Samozřejmě, porozuměl jsem, co ho přimělo stát vzpříma -- ano, byly to nohy, mockrát díky -- ale prvním krokem byla důstojnost. Znovu získal svoji plnou důstojnost díky té práci. Samozřejmě, porozuměl jsem. A pak jsme začali novou strategii -- úplně jinou novou strategii. Rozhodli jsme se zaměstnat co nejvíce handicapovaných a vyškolit je pro všechny možné práce. Stala se z toho strategie "pozitivní diskriminace", jak to teď nazýváme.

A víte co? Je to dobré pro všechny. Všichni z toho těží -- ti zaměstnaní, samořejmě, protože získají práci a důstojnost. Ale také nově příchozí. Je jich 7000 každý rok -- lidé, kteří přicházejí poprvé. A měli byste vidět obličeje těchto lidí, když zjistí, že ti, kteří jim pomáhají, jsou jako oni. Někdy je vidíte, tváří se jako: "Ach." A vidíte ty obličeje. A pak se překvapení změní v naději. A pro mě je to také snadné vyškolit někoho, kdo už prošel zkušeností handicapu. Učí se mnohem rychleji -- motivace, empatie, kterou navazují s pacientem, jsou naprosto jiné, naprosto. Lidské trosky neexistují.

Lidé jako Mahmoud jsou motory změny. A když spustíte změny, nelze se zastavit. Takže zaměstnávat lidi, ano, ale taky jsme začali programové projekty mikrofinancí, vzdělání. A když začnete, nemůžete zastavit. Tak děláte profesní školení, domácí vzdělávání pro ty, co nemohou do školy. Fyzioterapie se nemusí dělat jenom v ortopedickém středisku, ale i v domovech lidí. Vždy existuje lepší způsob, jak něco dělat. To je Najmuddin, ten v bílém plášti. Strašný Najmuddin, to je on. Naučil jsem se mnoho od lidí jako Najmuddin, Mahmoud, Rafi. Jsou mými učiteli.

Mé přání, velké přání, je, že tento způsob práce, tento způsob myšlení bude realizován i v jiných státech Ve válce jako Afghánistán je nemálo zemí. Je to možné a není to těžké. Vše, co musíme udělat, je naslouchat lidem, kterým máme pomáhat, udělat je součástí procesu rozhodování a pak se samozřejmě přizpůsobit. To je mé velké přání.

Nemyslete si, že změny v Afghánistánu jsou u konce; vůbec ne. Pokračujeme. Nedávno jsme začali program, sportovní program -- basketbal pro vozíčkáře. Všude ty vozíčky převážíme. V hlavní části Afghánistánu máme několik týmů. Zpočátku, když mi Anajulina řekla: "Rádi bychom s tím začali," váhal jsem. Řekl jsem: "Ne," jak můžete předpokládat. Řekl jsem: "Ne, ne, ne, ne, nemůžeme." A pak jsem položil obvyklou otázku: "Co je prioritou? Je to opravdu nezbytné?" Teď byste mě měli vidět. Nikdy nezmeškám jediný trénink. Noc před zápasem jsem velmi nervózní. A měli byste mě vidět během zápasu. Křičím jako skutečný Ital.

(Smích)

Co dál? Co bude další změnou? Ještě nevím, ale jsem si jistý, že Najmuddin a jeho přátelé už mají nějaký nápad.

To byl můj příběh. Mockrát vám děkuji.

(Potlesk)