Alan Kay sdílí mocnou představu o nápadech

Myslím, že výborný způsob, jak začít s mojí vizí jednoduchosti, je podívat se na TED. Jste tady, chápete proč, víte, oč jde, a nemáte s tím problém. Nejlepší umělé inteligence planety by se to zdálo složité a matoucí a mému pejskovi Watsonovi snadné a pochopitelné, ale unikl by mu smysl. (smích) Moc by se bavil. A samozřejmě: pokud jste přednášející jako Hans Rosling, zdá se vám to složité a ošidné. Jenže Hans Rosling včera přišel s tajnou zbraní, a to doslova: s polykáním meče. Musím říct, že mě napadlo pár předmětů, které bych dnes mohl polknout a nakonec jsem to vzdal. Jenže on to prostě udělal a bylo to báječné.

Puk nechtěl říct jen to, že jsme blázni v pejorativním smyslu, ale že se snadno necháme zmást. Ve skutečnosti Shakespeare poukázal na to, že do divadla chodíme, abychom se nechali mást, proto se na to ve skutečnosti těšíme. Chodíme na kouzelnická představení, aby tam z nás dělali blázny. Proto je mnoho věcí zábavných, jenže je pak těžké získat představu o světě, ve kterém žijeme nebo o nás samých.

Naše přítelkyně Betty Edwardsová, autorka knihy "Drawing On the Right Side of the Brain", ukazuje ve svých hodinách kreslení dva stoly a říká, že problém s tím, jak se naučit kreslit, nespočívá v tom, že neumíte správně hýbat rukou, ale v tom, že váš mozek vnímá obrazy špatně. Snaží se spíš chápat je jako objekty než vidět, co v nich je. Na důkaz toho tvrdí, že přesná velikost a tvar těchto desek stolu jsou stejné, a já vám dokážu, že to tak je. Ona to dělá s lepenkou, ale jelikož tu mám drahý počítač, jen tu desku otočím a... Teď, když jsme to viděli - a já to viděl už nesčetněkrát, protože to dělám při každé přednášce - pořád nevidím, že mají stejnou velikost i tvar, a pochybuji, že jste na tom lépe.

Takže co dělají umělci? Umělci si to měří. Měří velmi pozorně. A když měříte velmi pozorně, pevnou rukou a s rovnou hranou, uvidíte, že tyto dva tvary mají přesně stejnou velikost. Talmud to věděl už před dávnými časy a tvrdil: "Nevidíme věci, jaké skutečně jsou, ale takové, jací jsme my." Skutečně by mě zajímalo, co se stalo člověku, který na to tehdy přišel, jestli se tím skutečně řídil až ke konečnému závěru.

Není-li svět tím, čím se zdá, a my vidíme věci podle sebe, pak je takzvaná realita druhem halucinace probíhající tady uvnitř. Je to sen ve stavu bdělosti. A pochopení toho, v čem ve skutečnosti existujeme, je jednou z největších gnozeologických bariér v historii lidstva. To znamená, že "jednoduché a pochopitelné" nemusí ve skutečnosti jednoduché nebo pochopitelné být a věci, jež považujeme za složité, takové být mohou. Musíme porozumět sami sobě, abychom se vymotali z vlastních omylů. Můžeme o sobě smýšlet jako o jistém druhu šumového kanálu. Já to vidím tak, že se nenaučíme vidět, dokud si nepřiznáme, že jsme slepí. Jakmile začnete na této velmi pokorné úrovni, můžete začít hledat způsoby, jak vidět věci. Za poslední čtyři staletí došlo zejména k tomu, že lidské bytosti vyvinuly "brainlety", malé pomůcky pro náš mozek vytvořené na základě mocných myšlenek, jež nám pomáhají vidět svět odlišnými způsoby. Mají podobu senzorického přístroje - dalekohledů, mikroskopů - rozumového aparátu, tedy rozličných způsobů myšlení, a především schopnosti změnit perspektivu vidění věcí.

O tomto budu trochu mluvit. Právě díky této změně perspektivy a toho, čím si myslíme, že je, jsme dosáhli za poslední čtyři staletí většího pokroku než ve zbývající historii lidstva. A přece o ní neučí žádné školní osnovy v USA.

Jednoduché se stává složitým, když toho děláme víc. Jsme rádi, když je něčeho víc. Když děláme víc věcí hloupým způsobem, jednoduché se stává složitým. Vlastně v tom můžeme pokračovat dlouho. Ale Murray Gell-Mann včera mluvil o nepředvídaných vlastnostech. Také bychom tomu mohli říkat "architektura", což je metafora pro použití téhož starého materiálu a promýšlení neobvyklých, nejednoduchých způsobů, jak ho kombinovat. Murray včera vlastně mluvil o fraktálové kráse přírody, o tom, že máme popisy na různých úrovních, které jsou si podobné, a že jde v podstatě o to, že elementární částice se přitahují a zároveň odpuzují a jsou v intenzivním pohybu. Tyto tři věci dávají vzniknout všem různým úrovním toho, co se zdá být v našem světě složité.

Ale jak jednoduché? Když jsem před pár lety viděl Roslingův Gapminder, přišel mi jako ta nejúžasnější věc, kterou znám, protože složité myšlenky vyjadřuje jednoduše. Pak jsem si ale pomyslel, že je to možná jednoduché až moc. A poměrně dost jsem se snažil zjistit, jak dobře tato jednoduchá znázornění trendů v čase skutečně odpovídají některým myšlenkám a výzkumům, a zjistil jsem, že moc dobře. Roslingovi byli schopni dosáhnout jednoduchosti, aniž by odstranili to, co je na datech důležité.

Zatímco ten film, který jsme viděli včera, ta simulace dějů uvnitř buňky, to se mi jako bývalému molekulárnímu biologovi nelíbilo. Ne snad proto, že by to nebylo krásné, ale protože to nepostihlo to, co většina studentů nechápe na molekulární biologii, tedy fakt, proč existuje pravděpodobnost, že dva složité útvary najdou jeden druhý přesně tak, jak je třeba, aby se spojily a aby proběhla katalýza. A včera jsme viděli, že každá reakce byla dílem náhody. Prostě vyletěly do vzduchu, reagovaly a k něčemu došlo. Ve skutečnosti však tyto molekuly kmitají rychlostí asi milionu cyklů za sekundu. Lomcují sebou sem a tam každé dvě nanosekundy. Jsou úplně natěsnané, nacpané, narážejí do sebe. A pokud toto ve svém mentálním modelu nepochopíte, děje uvnitř buňky se jeví jako něco tajemného a nahodilého. A to je myslím špatná ukázka toho, jak se někdo zkouší učit vědu.

Pak také zaměňujeme důmyslnost dospělých za skutečné porozumění některému principu. Takže 14letý středoškolák dostane tuto verzi Pythagorovy věty, což je skutečně rafinovaný a zajímavý důkaz, jenže takhle se s učením matematiky začínat nemá. Ukážu vám přímější způsob, díky němuž poznáte, co je to matematika. Blíží se Pythagorovu vlastnímu důkazu, který vypadá takto. Máme tento trojúhelník a pokud ten čtverec C ohraničíme třemi dalšími trojúhelníky a zkopírujeme to, všimněte si, že můžeme otočit tyto trojúhelníky takto dolů, a že se tak uvolní dvě plochy, které jsou trochu podezřelé, a bingo! Víc dělat nemusíte. Právě takový druh důkazu potřebujete, pokud se učíte matematiku, abyste získali představu, co znamená, dřív než se podíváte na doslova 12 až 1 500 důkazů Pythagorovy věty, jež byly objeveny.

Teď přejděme k malým dětem. Toto je hodně netypická učitelka, která učila ve školce a v první třídě, přitom byla rozená matematička. Byla jako kamarád jazzman, který nikdy nestudoval hudbu, a přece je vynikající hudebník. Měla pro matematiku prostě cit. Toto jsou její šestiletí svěřenci a ona je nechala vytvářet tvary z tvarů. Děti si vyberou tvar, jaký chtějí - kosočtverec nebo čtverec, trojúhelník nebo různoběžník - a pak zkoušejí vytvořit další, větší verzi téhož obrazce, a pak ještě větší. A můžete vidět, že různoběžníky jsou trochu těžké.

Tato učitelka u každé práce nechala děti vytvářet na první pohled kreativní umění, z něhož se vyklubalo něco jako věda. Takže vytvořily tyto artefakty. Pak je přiměla podívat se na ně a provést tuto těžkou věc - kterou jsem nechápal do doby, než mi vysvětlila, že bylo potřeba děti zklidnit, aby přemýšlely. Proto vystřihují kousíčky lepenky a nalepují je.

Ale podstatou je, aby se podívaly na tuto tabulku a vyplnily ji. "Čeho jste si všimli na tom, co jste dělali?" A šestiletá Lauren zjistila, že první obrazec zabral jedno místo, druhý pak třikrát více a dohromady vznikl čtyřnásobek prvního. Třetí zabral pětinásobek a součet byl devítinásobek a tak dále. Viděla, že počet dalších čtverečků, které měla přidat kolem okrajů, byl vždy dvojnásobný. Proto si byla velmi jistá tím, jak dospěla k těmto číslům. A viděla, že toto byly druhé mocniny až do šesti. Pak už si nebyla jistá, kolik je 6 krát 6 a kolik je 7 krát 7. Ale pak se jí jistota vrátila. Takže to udělala Lauren.

A pak učitelka Gillian Ishijimaová chtěla, aby děti přinesly všechny výtvory dopředu a položily je na zem. A všichni z toho byli na větvi. Ježíšmarjá! Všechny jsou stejné! Bez ohledu na to, o jaké tvary šlo, zákon růstu platí stejný. A matematici a vědci v publiku rozpoznají tyto dvě posloupnosti jako diskrétní diferenciální rovnici prvního řádu a diskrétní diferenciální rovnici druhého řádu. Odvozenou šestiletými dětmi. Což je úžasné. Tohle obvykle šestileté děti neučíme.

Teď se podívejme, jak k něčemu takovému použít počítač. Nejprve vám ukážu to, co dělají děti. Používám software, který instalujeme na notebook za 100 dolarů. Pokusím se namalovat autíčko. Jen tak narychlo. Přidám mu veliká kola. A získám malý předmět, do kterého můžu nahlížet. Pojmenuji ho "auto." A tady máme nějaké ovládání: jízda dopředu. Pokaždé, když na to kliknu, auto zatočí. Pokud chci vytvořit malý skript, aby se to opakovalo, přetáhnu tyhle kroky a nastavím je tak, aby fungovaly. Můžu zkusit řízení auta o - vidíte, jak se auto otočí o pětinu? Co když kliknu sem a nastavím to na nulu? Jede rovně. To je pro devítiletého docela objev. Zkusíme jet jiným směrem. Pokud jde o řízení, je to samozřejmě brnkačka. Proto děti chtějí vytvořit volant. Nakreslí tedy volant. Nazvěme to "volant". Vidíte záhlaví toho kola tady? Pokud otočím volantem, vidíte, že se to číslo mění do mínusu a do plusu. To je jistá výzva vybrat čísla, která se tam objevují, a vložit je do tohoto skriptu. Teď můžu řídit auto volantem.

A je to zajímavé. Sami víte, jaké velké mají děti problémy s proměnnými, ale když to učíte takto, ve formě modelování, díky tomuto primitivnímu pokusu nikdy nezapomenou, co to proměnná je a jak ji užívat. Tady se můžeme zamyslet nad tím, co dělala Gillian Ishijimaová. Podíváte-li se na ten skript, rychlost je vždy rovna 30. Podle toho začneme autem pohybovat, znova a znova. Po každém intervalu zaznamenám malou tečku. Mají rovnoměrné odstupy, protože jsou 30 bodů od sebe. Co když udělám tuto posloupnost jako šestiletý a řeknu si: "Tak, pokaždé zvýším rychlost dvakrát "a pak zvětším vzdálenost v závislosti na rychlosti. "Co dostanu?" Dostaneme vizuální vzorec toho, čemu devítiletí říkají "zrychlení".

Takže jak děti dělaly vědu?

(Video) Učitel: Předměty, které podle vás budou padat k zemi zároveň...

Dítě: To je pěkné.

Učitel: Nevšímejte si toho, co dělají ostatní. Kdo má jablko?

Alan Kay: Dostali malé stopky. Učitel: Co dostanete? Co jste dostali? AK: Stopky nejsou dost přesné.

Holčička: 0,99 sekundy.

Učitel: Tak pusť molitanový míček...

Holčička: Tady se spustila koule a molitanový míček, protože mají úplně jinou hmotnost. A když je pustíte zároveň, snad dopadnou stejnou rychlostí.

Učitel: Hoď!

AK: Aristoteles se nikdy nezeptal dítěte na tento dílčí aspekt, protože si samozřejmě nedal tu práci s experimentem stejně jako svatý Tomáš Akvinský. A až za Galilea dospělý přemýšlel jako dítě. Před pouhými 400 lety. Ve třídě se 30 žáky je jedno takové dítě, které jde rovnou k jádru věci.

Co kdybychom se teď na to podívali blíže? Můžeme natočit, co se tu děje, ale i když ten film natočíme po krocích, je obtížné vidět, o co jde. Můžeme tedy položit snímky vedle sebe nebo je poskládat na sebe. Když to děti vidí, řeknou: "Aha, zrychlení." Vzpomenou si totiž, co před 4 měsíci prováděly s řízením auta, a začnou měřit, aby zjistily, o který druh zrychlení se jedná. Takže já to teď změřím od spodní části obrázku ke spodní části dalšího obrázku, zhruba o pětinu sekundy později, a jsou pokaždé čím dál rychlejší. A pokud nakupím tyto kousky na sebe, uvidíme rozdíly: nárůst rychlosti je konstantní. A děti si řeknou: "Aha, konstantní zrychlení." To už jsme dělaly. A jak si ověříme, že to tak skutečně je? Moc neusoudíme z pouhého spouštění koule, ale když hodíme kouli a zároveň pustíme film, vidíme, že jsme dostali přesný fyzikální model.

Mimochodem, Galileo to provedl velmi chytře kutálením koule sem a tam po strunách své loutny. Ty jablka jsem tam dal, abych vám nezapomněl říct, že toto je pravděpodobně verze příběhu o Newtonovi a jablku, což je ovšem skvělý příběh. Napadlo mě se stodolarovým notebookem udělat jednu věc, abych dokázal, že to funguje i v něm. Když máme gravitaci - zvýšíme o něco rychlost, třeba rychlost lodi. Pokud spustím banální hru, jako to dělaly děti, kosmickou loď to zničí. Pokud ale postavím gravitaci protiváhu, pak... hopla! (smích) Ještě jednou. A je to. Vidíte?

Řekl bych, že nejlepší bude skončit dvěma citáty. Marshall McLuhan řekl: "Děti jsou poselství, které posíláme do budoucnosti." Pokud však o tom přemýšlíte, děti jsou budoucnost, kterou posíláme do budoucnosti. Zapomeňte na poselství. Děti jsou budoucnost. A děti v prvním a druhém světě a zvláště ve třetím světě potřebují učitele. Letos necháme vyrobit 5 milionů těchto stodolarových notebooků a příští rok 50 milionů. Jenže nedokážeme vyrobit tisíc nových učitelů, i kdyby nám šlo o život. Což znamená, že sice opět máme věc plnou technologie, ale zaučení, které je k jejímu použití nutné, od jednoduchých okamžitých zpráv v novém systému iChat po něco náročnějšího, tady chybí. Věřím, že toho lze dosáhnout s novým typem uživatelského rozhraní. Takovéto rozhraní by šlo vyvinout s rozpočtem asi 100 milionů dolarů. Zdá se to hodně, ale je to doslova 18 minut toho, co utratíme v Iráku. Irák nás stojí 8 miliard měsíčně. 18 minut odpovídá 100 milionům dolarů. Takže je to ve skutečnosti levné. A Einstein řekl: "Věci by měly co nejjednodušší, ale ne jednodušší." Děkuji vám.