Alain de Botton: Ateismus 2.0

Jedním ze nejběžnějších způsobů dělení světa je na ty kdo věří a ty kdo nevěří. Na věřící a ateisty. V uplynulém desetiletí převládl jeden druh ateismu. Někteří ateisté dávali velmi hlasitě najevo, že nejen že je náboženství na omylu, ale že je úplně k smíchu. Tihle ateisté, nebo snad jejich sobecké geny, zastávali... ...názor, že věřit v Boha je trochu jako věřit na víly, že je to v podstatě hra pro děti.

Ale já myslím, že je to příliš snadné takhle odmítnout náboženství vůbec. Lehké jak facka. To, co vám dnes chci představit já je nový druh ateismu, chcete-li, nová verze. Řekněme Ateismus 2.0. Co to je, ten Ateismus 2.0? Jeho základní přepodklad je prostý: Samozřejmě, že není žádný Bůh. Samozřejmě, že nejsou žádní bohové, duchové nebo andělé. Tohle je jasné, tak pojďme dál! U toho nekončíme, teprve pomaličku začínáme.

Mě zajímá posluchač, který myslí nějak takhle: „Ničemu z toho se přece nedá věřit. Těmhle doktrínám se nedá věřit. Tyhle doktríny se mi nezdají správné.“ „Ale,“ a to je důležité ale, „mám moc rád vánoční koledy. Mám rád Mantegnovy obrazy, líbí se mi staré kostely, rád listuju Starým zákonem.“ Něco takového, však víte o čem mluvím; o lidech, které lákají ty rituální, morální a společenské stránky náboženství, ale jeho doktríny nemohou vystát. Zatím stál takový člověk před nemilým rozhodnutím: Buď přijmeš náboženskou doktrínu, a pak můžeš mít i všechno to hezké, anebo doktrínu odmítneš a budeš žít v jakési pustině pod duchovním vedením CNN a Teska.

To se pak blbě rozhoduje. Ale já myslím, že to nejsou jediné dvě možnosti. Myslím, že je tu alternativa. Myslím, že by šlo (jak v uctivém, tak v bezbožném smyslu) vykrást náboženství. Když náboženství nevěříte, tak není nic špatného, že si z něj vyberete jen jeho nejlepší stránky. A pro mě je ateismus 2.0 o tom podívat se na náboženství, uctivě i bezbožně zároveň, a zeptat se: „Co z toho by se nám hodilo?“ Sekulární svět má mnoho trhlin. Sekularizace se nám moc nepovedla, řekl bych. A důkladná studie náboženství by nám pomohla pochopit oblasti, kde se nám nedaří. Na některé se podíváme.

Začnu u vzdělávání. Na vzdělávání se v sekulárním světě hodně věří. Když přemýšlíme, jak zlepšit svět, hned se nám vybaví vzdělávání. Dáváme do něj spostu peněz. Nejen že nás kvalifikuje pro výkon povolání, ale že z nás udělá lepší lidské bytosti. Znáte takové ty projevy na promocích, ve kterých se dojemně prohlašuje, že vzdělání a učení, obzvlášť vyšší vzdělání nás učiní vznešenějšími a lepšími. Překrásná myšlenka. Zajímavé je, kde se vzala.

Na začátku 19.století začal v západní Evropě prudce klesat počet lidí, kteří chodili do kostela. Lidé začali panikařit, začali se ptát: „Kde se vezme morálka, kdo dá lidem duchovní vedení, a kde najdou útěchu?“ A vlivní přišli s odpovědí. Prý kultura. V kultuře se dá najít vedení, útěcha, morálka. Vezměme Shakespearovy hry, Platónovy dialogy, romány Jane Austen. V nich jsou mnohé pravdy, jež jsme dříve hledali v Evangeliu svatého Jana. Já si myslím, že je to nádherná a pravdivá myšlenka, nahradit Písmo svaté kulturou. Přesvědčivá myšlenka. Také je to myšlenka, na kterou jsme zapomněli.

Pokud přijdete na špičkovou univerzitu, řekněme Harvard, Oxford nebo Cambridge, a řeknete: „Přicházím, hledaje duchovní vedení, morálku a útěchu; chci vědět jak mám žít,“ nasměrují vás leda do blázince. Naše nejprestižnější vzdělávací instituce tohle zkrátka nedělají. Proč? Prý to nepotřebujeme. Prý nemáme naléhavou potřebu podpory. Vidí nás jako racionální dospělé. Prý potřebujeme informace, údaje, a ne pomoc.

Náboženství na to jdou docela odjinud. Všechna světová náboženství nás někdy mají za děti. A jako děti urgentě potřebujeme podporu. Div že se nerozsypeme... nebo to jenom já? I vy? Tedy je div že se nerozsypeme... A pomoc, ovšemže potřebujeme pomoc. A vedení, výchovu a výuku.

Víte, v 18. století žil v Británii nejslavnější náboženský kazatel jménem John Wesley. Jezdil po celé zemi a kázal, radil lidem, jak žít. Kázal o povinnostech rodičů k dětem a dětí k rodičům, bohatých k chudým a chudých k bohatým. Vysvětloval lidem, jak mají žít, prostřednictvím kázání, sdělovacího prostředku náboženství.

S kázáními je ale konec. Zkuste říct modernímu liberálnímu individualistovi: „Poslyš, co takhle kázání?“ asi by řekl: „Kdepak, to není nic pro mě. Jsem nezávislý, samostatný člověk.“ Jaký je rozdíl mezi kázáním a přednáškou, naším sekulárním sdělovacím prostředkem? Cílem kázání je změnit váš život, cílem přednášky je předat informace. Myslím, že musíme zpátky k tradici kázání. Tradice kázání je nesmírně hodnotná, protože potřebujeme vedení, morálku a útěchu... a náboženství o tom vědí.

Ještě ke vzdělávání: Dnes se předpokládá, že lidé si věci zapamatují na poprvé. Ve 20 uslyší ve škole o Platónovi a po 40 letech práce v managementu si to ještě budou pamatovat. Náboženství říká: „Nesmysl. Ponaučení se musí opakovat 10× denně. Takže na kolena, a opakovat.“ Říkají to všechna náboženství: „Na kolena a opakovat, 10×, 20×, 15× denně.“ Aby to hlava děravá nezapomněla.

Náboženství opakují, obkružují velké pravdy znovu a znovu. Pro nás je opakování nuda. „Chceme něco nového,“ říkáme, „tohle je staré.“ Kdybych řekl: „Tak, místo nové přednášky vám tady přehraju starší TEDy a protože jsou tak dobré, dáme si je 5×; podíváme se 5× na Elizabeth Gilbert, protože co říká, je hodně chytré.“ Necítili byste se podvedeni? V rámci náboženského myšlení ne.

Náboženství nám také dávají uspořádání času. Každé velké náboženství má svůj kalendář. Co je kalendář? Kalendář je způsob, jak se ujistit, že během roku narazíte na určité velmi důležité myšlenky. V katolické chronologii, katolickém kalendáři, budete na konci dubna přemýšlet o sv. Jeronýmovi, jeho skromnosti, dobroty, a velkorysosti k chudým. A nebude to náhodou; budete k tomu přivedeni. Takhle dnes neuvažujeme. V sekulárním světě si myslíme: „Pokud je to důležité, natrefím na to.“ Z náboženského pohledu nesmysl. Z náboženského pohledu potřebujeme kalendáře, strukturovat čas, synchronizovat setkání. Podobně jsou náboženské rituály zkonstruovány okolo důležitých pocitů.

Vezměte si měsíc. Je důležité dívat se na měsíc. Znáte to, díváte se na měsíc a napadá vás: „Jsem maličký... a mé problémy...“ Podíváte se na věci s odstupem... Všichni bychom se měli dívat na měsíc častěji. Proč to neděláme? Nic nám neříká: "Koukej na měsíc." Zenoví buddhisté v polovině září vycházejí z domu, postaví se na slavnostní plošinu a oslavovují svátek Cukimi; dají jim ke čtení básně oslavující měsíc a plynutí času, připomínající křehkost života. Dají vám rýžové knedlíčky. A měsíc a rozmýšlení o měsíci bude mít pevné místo ve vašem srdci. To je velice dobré.

Další věc: Pro náboženství je důležité umět mluvit. Mně to dneska moc nejde, ale pro náboženství je rétorika zásadní. I když je absolvent univerzity mizerný řečník, v sekulárním světě může udělat kariéru. Ale náboženském světe je to jinak: Nejen CO říkáte, ale i JAK to říkáte musí být velice přesvědčivé.

Jděte do pentekostálního kostela mezi afroameričany na jihu USA a poslechněte si, jak mluví... panečku, ti ale umějí mluvit. Řekne se něco přesvědčivého a všichni: „Amen, amen, amen.“ A po zvlášť strhující pasáži všichni vstanou a spustí: „Díky Ježíši, díky Kriste, díky Spasiteli.“ Kdybychom to dělali jako oni, ... ne, snad radši ne. Ale kdyby, řekl bych třeba „kultura by měla nahradit Písmo svaté.“ A vy na to: „Amen, amen, amen.“ A na konci mé přednášky byste vstali a volali: „Díky Platóne, díky Shakespeare, díky Jane Austene.“ A věděli bychom, že se nám to pěkně rozjelo. Dobrá, dobrá. Už tam budem.

(potlesk)

Náboženství vědí ještě něco: Nejsme jen mozky, jsme také těla. A když nás něco učí, učí nás tělesně. Například židovská myšlenka odpuštění. Pro Židy je důležité odpuštění a idea nového a čerstvého začátku. Nejen, že o tom káží a píšou knihy, a obracejí se na nás slovy. Říkají: „Vykoupejte se.“ Ortodoxní židé chodí každý pátek do mikve. Ponoří se do vody a tělesně tak posílí filozofickou myšlenku. My to nemáme ve zvyku. Naše myšlenky jsou v jedné oblasti a naše chování a těla v jiné. Je úžasné, jak se náboženství snaží oboje skloubit.

Pojďme na umění. Umění si v sekulárním světě velmi ceníme. Umění máme za velice důležité. Dost volných peněz jde na muzea apod. Někdy se říká, že muzea jsou naše nové katedrály nebo kostely. Říká se to. Myslím, že možné by to bylo, ale že zatím jsme úplně selhali. A důvodem toho selhání je, že jsme neprozkoumali, jak s uměním zacházejí náboženství.

Dva velmi špatné moderní nápady nám brání čerpat z umění sílu. Za prvé, koncepce umění pro umění. Směšná myšlenka, že umění má žít ve vzduchotěsné bublině a nemá chtít udělat něco pro náš nešťastný svět. Naprosto nesouhlasím. A za druhé věříme, že umění se nemá vysvětlovat. Umělci prý nemají říkat, o co jim jde, protože by tím zničili kouzlo a příliš nám to usnadnili. Proto v muzeu často, jen si to přiznejme, cítíme: „Vůbec tomu nerozumím.“ Jako vážní lidé to nepřiznáme, ale cítit se zmaten je strukturální součástí soudobého umění.

Náboženský přístup k umění je mnohem zdravější. Nemají problém říci, o čem je umění. Umění má pro věřícího dva významy: Za prvé, připomenout vám co máte milovat. A zadruhé, připomenout čeho se bát a co nenávidět. A to je umění, niterné setkání s hlavními myšlenkami vaší víry. Takže když jdete kolem kostela, nebo mešity nebo katedrály, nasáváte očima, smysly, pravdy, které vám to připomíná.

V podstatě to je propaganda. Rembrandt je propagandista v křesťanském pojetí. Slovo „propaganda“ je podezřelé, připomene Hitlera a Stalina. Ale nemusí! Propaganda je výchova něčemu na počest. A pokud je to něco dobré, není žádný problém.

Podle mě by se muzea měla od náboženství poučit. Když vejdete do muzea... Kdybych byl kurátorem, zřídil bych místnost lásky a místnost velkorysosti. Všechna umělecká díla nám chtějí něco říct. A kdybychom je uspořádali podle významu, pomohlo by nám to použít je k upevnění ideálů v naší mysli. Prohloubilo by to náš prožitek a umění by znovu dostalo úlohu, kterou jsme zanedbali na základě pomýlených myšlenek. Umění má být nástrojem zlepšování společnosti. Umění má být výchovné.

Změňme téma. Lidé v moderním sekulárním světě, které zajímají duchovní, duševní, vyšší záležitosti, jsou často izolovaní. Básnící, filozofové, fotografové, filmaři. Často jsou sami. Jsou to osamělí, zranitelní pracovníci, často mají deprese a jsou smutní. A moc se nemění.

A teď se podívejte na organizovaná náboženství. Jak to řeší? Spojují se a zakládají instituce. To má celou řadu výhod. Za prvé velikost, moc. Katolická církev si loni přišla na 97 milard dolarů, napsal Wall Street Journal. Jsou to obří stroje, kolaborativní, značkové, nadnárodní a vysoce disciplinované.

To jsou samé velmi dobré vlastnosti. Oceňujeme je u korporací. A korporace jsou v mnohém jako náboženství, jenomže se starají o nejnižší z našich potřeb. Prodávají nám auta a boty. Zato lidé, kteří nám prodávají vyšší věci – terapeuti, básnící – jsou sami a nemají sílu, nemají moc. Takže církve jsou příkladem institucí, které bojují za duševní věci. Ač nemusíme souhlasit s tím, co nás chtějí naučit, můžeme obdivovat, jak jsou k tomu zorganizované.

Pouhé knihy, napsané jednotlivci, nic nezmění. Musíme se seskupit. Chcete-li změnit svět, musíte se seskupit a spolupracovat. Jako to dělají náboženství. Ta jsou nadnárodní, značková, s přehlednou identitou, aby se v hektickém světě neztratily. Z toho se můžeme poučit.

Závěrem: Tím vším jsem chtěl říci, že mnoho z vás se, v oborech, kde pracujete, může poučit z příkladu náboženství – a to i když jim vůbec nevěříte. Pokud jste zapojeni v něčem kolektivním, na čem dělá mnoho lidí, můžete si vzít něco z náboženství. Pokud, řekněme, pracujete v turismu, podívejte se pořádně na náboženské poutě. Vůbec ještě netušíme, jaké jsou možnosti cestování, protože nezkoumáme, jak s ním zachází náboženství. Pokud děláte do umění, podívejte se, jak s ním zachází náboženství. Pracujete ve vzdělávání? Všimněte si, jak náboženství šíří myšlenky. S jejich myšlenkami nemusíte souhlasit, ale panečku, jak velice účinný způsob šíření.

Takže už úplně na závěr: Nemusíte s náboženstvím souhlasit, ale náboženství jsou tak delikátní a komplikovaná, tak inteligentní, že je škoda nechat je jenom věřícím; jsou pro nás pro všechny.

Děkuju vám.

(potlesk)

Chris Anderson: Tohle byla dost odvážná přednáška, protože se vystavujete riziku, že se vám někdo bude vysmívat.

AB: Můžou se do mě trefovat z obou stran, jak zatvrzelí ateisté, tak plně věřící.

CA: Sobecké geny útočí...

AB: Přesně tak.

CA: Ale vynechal jste jednu stránku náboženství, kterou by si váš program zřejmě mohl vypůjčit: Ten pocit – pro mnoho lidí možná na náboženství to hlavní – ten duchovní zážitek nějakého spojení s něčím větším, než jste vy. Je pro to v Ateismu 2.0 místo?

AB: Určitě. Tak jako vy i já potkávám lidi, kteří říkají: „Je přece něco většího než my, něco jiného.“ A já na to: „Samozřejmě.“ A oni: „Takže jste tak trochu věřící?“ A já na to: „Ne.“ Proč by to vědomí tajemství, to vědomí závratné velikosti vesmíru, mělo být doprovázeno nějakým mystickým pocitem? Ten pocit nám dá věda, nebo určitá vnímavost, takže nevidím potřebu. Vesmír je obrovský a my jsme maličkatí, k tomu není potřeba nějaká náboženská superkonstrukce. Člověk může mít duchovní okamžiky bez víry v ducha.

CA: Mohu se na něco zeptat: Kdo z vás by řekl, že je pro něj náboženství důležité? Je nějaký obdobný proces, kterým byste přemostil to, o čem jste mluvil a to, co byste řekl těmhle lidem?

AB: Řekl bych, že v sekulárním životě je mnoho trhlin, a ty se dají ucpat. Snažil jsem se říct, že to není že buď jste zbožný, a pak musíte přijmout spoustu věcí, anebo zbožný nejste, a od těch věcí se musíte odříznout. Je smutné, jak pořád říkáme: „Nejsem věřící, takže nemám komunitu a jsem morálně izolovaný, takže nemůžu na pouť.“ Chce se říct: „Nesmysl. Proč by ne?“ A v tomhle duchu byla moje přednáška. Tolik toho můžeme vstřebat. Ateismus by se neměl uzavírat bohatým zdrojům náboženství.

CA: Zdá se mi, že okolo TEDu je spousta ateistů. Ale většina lidí ve společnosti si určitě nemyslí, že náboženství už se loučí; a rádi by našli jazyk pro konstruktivní dialog. Abychom mohli mezi sebou mluvit a dělit se aspoň o to, co máme společné. Myslíte, že je pošetilé doufat v takový svět, kde by náboženství nebylo bojovým pokřikem rozdělení a války, že tohle můžeme přemostit?

AB: O rozdílech musíme zdvořile. Zdvořilost je nedoceněná ctnost, vidíme ji jako pokrytectví. Ale musíme dojít do stádia, kdy když vám, ateistovi, někdo řekne: „Víte, onehdy jsem se modlil,“ tak to zdvořile přeslechnete. Přejdete to. Protože spolu z 90 % souhlasíte, protože na tolik vecí se díváte stejně, a v tomhle se zdvořile neshodnete. V nedávných diskuzích o náboženství tohle ignorovali, tu možnost harmonického nesouhlasu.

CA: A na závěr, potřebuje tenhle váš nový projekt, – není to náboženství, je to něco jiného – potřebuje vůdce; a hlásíte se jako papež?

(smích)

AB: Jednotliví vůdci jsou vždycky podezřelí. Nepotřebuje ho. Chtěl jsem tu nastínit rámec a doufám, že zbytek si lidé doplní. Načrtl jsem tu široký rámec. Ať jste kdekoli, opakuju, jste v cestovním ruchu, udělejte cestování. Jste v něčem komunálním, podívejte se na náboženství a udělejte něco komunálního. Takže je to wiki projekt.

(smích)

CA: Alaine, děkuju za námět k mnoha diskuzím.

(potlesk)