Aimee Mullins: Možnosti nepřízně osudu

Ráda bych se s Vámi podělila o objev, který jsem před pár měsíci učinila, když jsem psala článek do Italian Wired Kdykoli něco píšu, tak mám stále při ruce výkladový slovník, ale když jsem dokončila psaní toho článku, tak jsem si uvědomila, že ani jednou v mém životě jsem si nevyhledala slovíčko "neschopný", abych viděla, co znamená.

Dovolte mi přečíst jeho definici "Neschopný," přídavná jména: "ochromený, bezmocný, nepoužitelný, rozbitý, zastavený, zmrzačený, zraněný, rozdrcený, chabý, znetvořený utlumený, opotřebovaný, oslabený, nemohoucí, kastrovaný, ochrnutý, hendikepovaný zchátralý, sešlý, nezpůsobilý, zubožený, vyčerpaný zničený, vyřízený také zraněný, nepoužitelný a slabý. Antonyma, zdravý, silný, schopný." Když jsem četla tento list mému příteli, tak se zpočátku smál, bylo to tak absurdní, ale když jsem se dostala za slovíčko rozdrcený, tak se mi roztřepal hlas a musela jsem se sebrat z toho emocionálního šoku a dopadu, který byl uvolněn útokem těchto slov na mě.

Víte, ve skutečnosti to byl můj ošuntělý, starý slovník. Myslela jsem si, že to muselo být tisknuto určitě již dávno. Ale ve skutečnosti byl ten slovník vytisknut v osmdesátých letech. v době, kdy jsem začínala základní školu, v době, kdy se formovalo to, jak chápu svět kolem sebe, vně rodiny a to, jakým způsobem přistupuji k dalším dětem a světu kolem mě. A netřeba říci, že jsem vděčná Bohu, že jsem v té době nepoužívala slovník. Tím myslím, že z té definice by se zdálo, že ten svět, do kterého jsem se narodila by vnímal někoho jako jsem byla já, že nemá nic pozitivního, co by jim mohl nabídnout. když, ve skutečnosti, jsem v dnešní době uznávána za ty příležitosti a dobrodružství, které se v mém životě odehrály.

Takže okamžitě poté jsem si šla vyhledat novou definici z roku 2009 a doufala jsem, že najdu revizi, která bude stát za to. Tady je ta aktualizovaná verze té definice. Bohužel to není o moc lepší. A ty poslední dvě slova značená jako "blízká antonyma" jsou zvláště znepokující, "celý, celistvý" a "užitečný."

Takže to není pouze o slovech. Je to o tom, co si myslíme o těch lidech, které pojmenováváme těmito slovy. Je to o hodnotách, které se skrývají za těmito slovy a také o tom, jak definujeme tyto hodnoty. Náš jazyk totiž ovlivňuje naše přemýšlení a to, jak vnímáme svět a také jak vnímáme další lidi. Ve skutečnosti, mnoho prastarých společenství, včetně Řeků a Římanů věřilo, že ústní vyslovení kletby bylo tak mocné, protože vyslovit nějakou věc v té době znamenalo - uvést ji do existence. Takže, jakou realitu chceme uvést do existence, chceme osobu, která je limitována, nebo osobu, která je zmocněná a posilněná? Tím, že děláme něco tak jednoduchého, jako je pojmenováni osoby, dítětě můžeme limitovat neb dokonce zmařit jejich schopnosti a pravomoci. Nechceme jim raději usnadnit cestu a otevřít jim ty dveře?

Jedna taková osoba, která mi otevřela dveře, byl můj dětský lékař v A.I. Dupont Insitutu ve Wilmigtonu, Delaware. Jeho jméno je Doktor Pizzutillo. Italo-Američan, jehož jméno bylo zřejmě příliš těžké vyslovit pro většinu Američanů, takže si nechával říkat Doktor P. A tenhle Dokotr P vždycky nosil barevné vázanky a měl skutečně ideální schopnosti pro práci s dětmi.

Měla jsem ráda téměř všechno, když jsem trávila čas v té nemocnici, kromě jedné vyjímky, kterou byly hodiny tělesné léčby. Musela jsem dělat věci, které se zdály jako nekonečné, stejné cvíčení s takovými hrubými, elastickými páskami -- různých barev -- a to proto, aby mi pomohly zbudovat svaly na nohách. A já jsem je nesnášela víc, než cokoli jiného. Prostě jsem je nesnášala, měla jsem pro ně i jména. Nesnášela jsem je. A znáte to, jakožto pětileté dítě jsem jsem začala smlouvat s Doktorem P a poukoušela jsem se vymanit z těchto cvičení, samozřejmě jsem nebyla úspěšná. A jeden den přišel ke mně, zatímco jsem cvičila -- vyčerpávající a neúprostné byly tyto hodiny -- nicméně mi řekl, "Wow, Aimee, ty jsi taková silná a schopná mládá dívka, myslím si, že nám tady za chvíli přetrheš jeden z těch pásků. A až se ti povede tohle udělat, tak ti dám sto dolarů."

Samozřejmě že to byl jednoduše prostý trik od Doktora P, aby mě přinutil k tomu dělat ty cvičení, které jsem dělat nechtěla ještě před tou vyhlídkou toho, být to nejbohatší pětileté dítě v okrsku druhého patra, ale co skutečně efektivně pro mě udělal bylo, že mi přeformoval strašnou denní skutečnost do nové, slibně znějící zkušenosti. A tak se musím pozastavit nad tím, do jaké míry jeho vize a jeho prohlášení, když mě nazval silnou a mocnou mladou dívkou, utvořilo můj vlastní pohled na sebe samu jakožto skutečně silnou, mocnou a atletickou osobu připravenou na budoucnost.

Tohle je příklad toho, jak dospělí z pozice moci mohou zažehnout sílu dítěte Ale v předchozích příkladech těch slovníkových definic, nám náš jazyk nedovoluje změnit se v realitu, kterou bychom všichni tak chtěli, totiž možnost, nebo schopnost jedince vidět sebe samé jako - schopné. Náš jazyk nedohonil změny v naší společnosti, jejichž většina byla uskutečněna skrze technologii. Zajisté, z lékařského hlediska mé nohy, laserová operace oční závady, titanové koleno a kyčelní protéza pro stárnoucí těla tyto všechny věci pomájí lidem se více zapojit se svými schopnostmi a dostat se za hranici, kterou jim udělila příroda a to ani nezmiňuji sociální média, která umožňují lidem se ztotožnit, aby se mohli popsat tak, jak chtějí, a to vše proto, aby se mohli přidat ke skupinám po světě, které si sami vyberou. Takže teď možná poznáváme z technologie lépe to, co vždycky byla pravda a to je, že každý jedinec má něco vzácného a mocného, čím může přispět naší společnosti, a také to, že lidská schopnost se přizpůsobit je naše největší výhoda.

Lidská schopnost přízpůsobovat se je zájimavou věcí, protože lidé stále víc a víc se mnou chtějí mluvit o překonávání a porážení neštěstí, a takže učiním prohlášení. Tahle fráze mi nikdy nějak neseděla a vždy jsem se cítila pod tlakem, když jsem musela odpovídat otázky od lidí, kteří se mě na to ptali, a myslím si, že začínám chápat proč. Vyplývajíce z této fráze o překonávání neštěstí je to, že úspěch nebo štěstí je o tom přejít tu zkoušku našeho neštěstí tak, abychom nebyli zraněni nebo poznamenáni tím zážitkem tak jakoby moje úspěchy v životě přišli ze schopnosti ustoupit nebo obeplout ty předem nastražené léčky života s protézami nebo to, co ostatní lidé vidí jako moji "nemohoucnost". Ale skutečnost je taková, že jsme změněni. Jsme samozřejmě poznamenáni takovouto zkušeností, ať už je fyzická, emocionální nebo obojí. A ráda bych řekla to, že smýšlet o tom takovým způsobem, je dobré. Neštěstí není překážkou, které bychom se museli nějak vyhnout proto, abychom začali žít nový život. Je to část našeho života. Ráda o tom přemýšlim tak, že to je můj stín. Někdy toho vidím hodně, jindy zase velice málo, ale je to vždycky se mnou. A teď se v žádném případě nesnažím snížit význam a váhu lidského strádání.

V životě existuje neštěstí a různé životní výzvy, a to vše je velmi realné a vztahuje se to ke každé osobě, ale ta pravá otázka není, jestli se rozhodneš setkat se tímto neštěstí nebo ne ale je to o tom, jak se s tím setkáš. Takže naše zodpovědnost není pouze chránit ty, které máme rádi od toho, aby se jim nepřihodilo neštěstí, ale důležité je připravovat je na to, aby se s tím dobře vypořádali. A my často ubližujeme našim dětem, když jim dáváme znát to, že nejsou dostatečně připraveni na to, aby se přizpůsobili. Tady je důležitý rozdíl a odlišení mezi objektivní lékařskou skutečností toho, že jsem podstoupila amputaci a tím subjektivním názorem lidské společnosti - a to, jestli jsem nebo nejsem "invalidní, neschopná". A popravdě řečeno, ta jediná reálná a neustálá "neschopnost", se kterou jsem se musela konfontovat je to, že by mě svět mohl považovat a popisovat právě tamtěmi definicemi.

V naší touze chránit ty, na kterých nám záleži tím, že jim budeme poskytovat chladnou a krutou pravdu o jejich zdravotním stavu, nebo předpovídat očekávanou kvalitu jejich života, se musíme ujistit, že nejsme těmi, kteří dají tu první cihličku při stavění stěny - mohli bychom totiž někoho tímto zranit a zneškodnit. Možná způsob dívání se na to, co je v nás pochroumané a snaha toho, jak bychom to mohli spravit, slouží více tomu, že je škodlivá pro toho daného jedince než ta samotná patologie.

Tím, že nejednáme s lidmi jakožto celistvími bytostmi a tím, že nevidíme a neuznáváme jejich potenciál tak tím vytváříme další problém na vrcholku toho jejich vrozeného problému, který můžou mít. Tímto výrazně hodnotíme něčí cenu, kterou může mít pro naší společnost. Musíme prohlédnout skrz tuto patologii do toho obrovského rozsahu lidských schopností. A co je nejdůležitější - existuje tam partnerství mezi těmi, kteří jsou vnímáni s jejich nedostatky a naší největší tvořivou schopností. Takže to není o znevažování nebo vyvrácení těchto těžkých časů jakožto něco, čemu bychom se chtěli vyhnout něco, co bychom chtěli zamést pod koberec, ale místo toho bychom se měli snažít nalézt možnosti, které se schovávají v tom neštěstí. Takže možná to co chci říct je, že to není tak tak moc o překovávání neštěstí, jako spíše o tom, když se tomu otevřeme, a vezme si to za své když se s tím porveme kdybych měla použít bojový termín, možná dokonce když si s tím zatancujeme. A takže možná když uvidíme neštěstí jako přirozené, souhlasné a použitelné tak budeme méně zastíněni jeho přítomností.

Tento rok oslavujeme 200. narozeniny Charlese Darwina, a bylo to před 150 lety, když psal o evoluci, a ukázal, co podle mého názoru, je pravda o lidském charakteru. Abych to parafrázovala, není to ten nejsilnější druh, který dokáže přežít, ani ten nejinteligentnější, který dokáže přežít, ale je to ten, který se nejlépe dokáže přizpůsobit. Konflikt je počátek stvoření. Z Darwinovi práce, mimo jiné, můžeme soudit, že lidská schopnost přežít a kvést je vedena bojem lidského ducha skrze konflikt do určité proměny. Takže ještě jednou, přeměna a adaptace jsou naše největší lidské schopnosti. A je to možná tak, že do té doby, než-li jsme otestováni, tak nevíme, z čeho vůbec jsme. Možná to je to, co nám neštěstí dává, pocit toho, že jsme, a pocit naši vlastní síly. Takže tímto si můžeme dát dárek. Můžeme si představit neštěstí jako něco více, než pouze těžké časy Možná to můžeme vidět jako změnu. Neštěstí je pouze změna, na kterou jsme se ještě nepřízpusobili.

Myslím si, že to největší neštěstí, které jsme si vytvořili je myšlenka normálnosti. Takže, kdo je normální? Neexistuje žádné normální. Existuje běžné, existuje typické, ale neexistuje žádné normální. A vůbec, chtěli byste se setkat s tou ubohou, nijakou osobou, kdyby existovala? (Smích) Nemyslím si. Pokud bychom mohli změnit přístup toho, že budeme chtít dosáhnout 'normálnosti' k tomu, že budeme mít možnost nebo dokonce potenciál - aby to znělo nebezpečněji tak můžeme uvolnit moc tak mnoha dětí, a můžeme je přizvat k tomu, aby se zapojovali se svými vzácnými schopnostmi do komunity.

Antropologové nám říkájí jednu věc a to, že my, jako lidé jsme vždy vyžadovali od členů našich komunit, aby byli použitelní a aby byli schopni jí nějakým způsobem obohatit. Jsou důkazy, že před 60tis. lety Neandrtálci nosili osoby starší a také ty, kteří měli nějaká vážná fyzická zranění, a možná díky této životní zkušenosti těchto přeživších lidí nám bylo poukázáno na jednu hodnotu pro naší komunitu: Oni totiž neviděli tyto lidi jako pochroumané a neužitečné; oni se na ně dívali jako na vzácné a hodnoté lidi.

Před pár lety jsem byla na tržišti ve městě, kde jsem vyrostla v té červené zóně v severní Pennsylvánii. a já tam stála nad hromadou brambor. Bylo léto a já měla na sobě kraťasi. A pak jsem uslyšela za sebou chlápka a jeho hlas který říkal,"Takže pokud tohle není to Aimee Mullins." A jak jsem se otočila, tak jsem uviděla postaršího pána ale vůbec jsem nevěděla kdo to je.

A tak jsem řekla,"Promiňte pane, potkali jsme se vůbec někdy? Nepamatuji si, že bych se s Vámi setkala."

On řekl,"Víte, ani byste si mě pamatovat nemohla. totiž, když jsme se potkali, tak to bylo tehdy, kdy jste vycházale z matčina lůna." (Smích) Jo tak ten pán. Ale ve skutečnosti to klaplo.

Byl to Doktor Kean, muž, kterého jsem znala pouze z matčinných příběhů toho dne, protože, jak už to u mě bývá zvykem, tak jsem se opozdila o dva týdny. A čili matčin prenatální lékař odjel na dovolenou, a ten muž, který mě odrodil byl ve skutečnosti mým rodičům úplně cizí. A jelikož jsem se narodila bez lýtkové kosti a měla jsem chodidla stočená dovnitř a také pár prstů v tomhle chodidle a dalších pár zase v tom druhém, Musel to být právě ten cizinec, který přinesl tu špatnou zprávu o mě.

On mi řekl:"Já jsem tvým rodičům musel dát prognózu, že již nikdy nebudeš chodit a že nikdy nebudeš schopna toho pohybu, jaký maji tvý vrstevníci a už vůbec nebudeš moc být samostatná, a od té doby ze mě děláš totálního lháře." (Smích) (Potlesk)

Ta neobvyklá věc byla to, když mi řekl, že si schovával novinové ústřižky v průběhu mého celého dětství, ať už to bylo druhé místo v hláskovací soutěži pochodování s Dívčím Skautem, znáte to, ta Halloweenská promenáda, vítězství mého univerzitního stipendia, nebo jakékoli z mých dalších sportovních úspěchů, a on to používal a začleňoval to při učení zdejších studentů, mediků z Hahnemannské lékařské školy a Hersheyské lékařské školy. A nazval tuto část přednášky jak jinak než, X Factor. potenciál lidské vůle. Žádná prognósa nemůže odpovídat za to, jako mocné to může být jakožto určující faktor v kvalitě něčího života. A Doktor Kean ještě pokračoval a řekl: "Z mé vlastní zkušenosti, jedině že by už to bylo řečeno, a i když dostane špetku podpory a i když je ponecháno aby hospodařilo s vlastními zdroji, dítě toho dosáhne."

Vidítě, Doktor Kean udělal změnu v přemýšlení. On rozuměl tomu, že je rozdíl mezi lékařským stavem a tím, co s tím ten daný jedinec udělá. A za čas se také odehrála změna v mém přemýšlení, v tom, že pokud byste se mě zeptali, když mi bylo 15, jestli bych vyměnila protézy za tělo a kosti u nohou, tak bych ani na sekundu nezaváhala. Já jsem toužila po tom být takto 'normální' v té době. A pokud se mě zeptáte v dnešní době, tak si nejsem tak jistá. A to je kvůli těm zkušenostím, které jsem s nimi měla né navzdory těch zkušeností a zážitků, které jsem s nimi měla. A možná se tato změna ve mě stala protože jsem se vystavila více lidem, kteří mi pomohli otevřít ty dveře než těm, kteří by ten potenciál ve mě utlumili a zadusili.

Vidíte, všechno, co skutečně potřebujete, je jedna osoba, aby vám ukázala zjevení a krásu vaší vlastní síly, a jedete. Pokud dokážete někomu předat ten pomyslný klíč jejich síly, lidský duch je tak chápavý, že pokud to dovedete udělat a dovedete otevřít dveře pro někoho v tom zlomovém okamžiku, tak je vzděláváte v tom nejlepším smyslu. Učíte je tomu, aby si byli schopni otevřít dveře pro sebe samé. Ve skutečnosti, ten přesný význam slova vzdělávat pochází z kořene slova "vyvinout, vyvodit" a to znamená přinést na světlo něco, co je skryté, ukázat a vyvést náš potenciál. Takže znovu, jaký potenciál chceme ukázat?

Byla udělána případová studie v 60. letech v Británii, kdy byli studenti přesouvání z gymnázií do všeobecných středních škol. Je to nazváno 'průtokový proces'. Tady ve Státech tomu říkáme 'tracking'. Je to o oddělování studentů z jedničkami, dvojikami, trojkami, čtyřkami atd. a jedničkáři dostanou těžší studijní plán a ty nejlepší učitele atd. No a oni vzali v období třech měsíců čtverkaře a dali jim jedničky, říkali jim, že jsou jedničkáři a že jsou skvělí. A na konci období těch třech měsíců oni skutečně pracovali jako jedničkáři.

A samozřejmě ta zdrcující druhá stránka té studie bylo, že vzali studenty, kteří před tím byli jedničkáři a řekli jim, že jsou čtverkaři. A tady to se stalo na konci toho tříměsíčního období - začli být čtverkaři. A to byli ještě ti, kteří se udrželi ve škole a nevypadli. Klíčová část této studie bylo, že také ti učitelé byli napáleni. Oni totiž nevěděli, že byla provedena změna. Jednoduše jim bylo řečeno, že tohle jsou jedničkáři a tamto jsou čtverkaři. A to byl způsob, jak se k nim chovali a jak je učili.

Takže si myslím, že ta jediná, skutečná neschopnost je zničený duch, duch, který byl zdrcen a nemá naději. Takový, který nevidí krásu. Takový, který postrádá naši přirozenou, dětskou zvědavost a naší vrozenou schopnost si představovat. Takže pokud bychom místo tohodle dokázali posílit lidského ducha, aby měl naději a aby viděl krásu v lidech a jejich okolí, aby byl zvědavý a dokázal mít představivost, tak tehdy bychom mohli prohlásit, že skutečně používáme naši moc dobře. Když má duch tyto vlastnosti, tak jsme schopni vytvářet nové skutečnosti a nové způsoby bytí.

Ráda bych zakončila básní od perského básníka z 14. století, Hafize, o kterém mi řekl můj přítel Jacques Dembois. A tá báseň se jmenuje "Bůh, který zná pouze čtyři slova." "Každé dítě poznalo Boha, ne Boha jmen, ne Boha nedělej, ale Boha, který pouze zná čtyři slova a neustále je opakuje, říká, pojď a tancuj se mnou" Pojď a tancuj se mnou.

Děkuji. (Potlesk)