Cheryl: Aimee a já jsme si chtěly - Ahoj, Aimee. AM: Ahoj.
Cheryl: Aimee a já jsme si chtěly trochu povídat a já chtěla, aby vám všem pověděla, díky čemu je tak výraznou atletkou.
AM: No, těm z vás, kdo viděli tu fotku v mé krátké biografii, to možná došlo. Jsem po dvojté amputaci, narodila jsem se bez lýtkových kostí v obou nohách. V jednom roce jsem podstoupila amputaci, a od té doby běhám všude jako čert.
Cheryl: No, proč jim třeba neřekneš, jak ses dostala do Georgetownu? Tím bychom mohly začít.
AM: Studuji poslední ročník v programu Foreign Service v Georgetownu. Na střední škole jsem získala plné akademické stipendium. Každý rok vybírají pro studium zahraničních věcí tři studenty z celého státu a tak jsem vyhrála stýpko na Georgetown a jsem tam už čtyři roky. Moc se mi tam líbí.
Cheryl: Když se tam Aimee dostala tak trochu se začala zajímat o atletiku, a rozhodla se někomu zavolat a poptat se. Tak, proč ten příběh radši nepovíš sama?
AM: Jo. No řekla bych, že jsem se vždycky věnovala sportu. Když jsem vyrůstala, pět let jsem hrála softball. Na střední jsem závodně lyžovala a na univerzitě jsem začala být trochu nesvá, protože jsem jeden dva roky nijak nesportovala. Víte, já nikdy nezávodila v kategorii handicapovaných. Vždy jsem soutěžila se zdravými sportovci. Nic jiného jsem v té době neznala. Vlastně jsem až do svých sedmnácti nepotkala nikoho po amputaci. Slyšela jsem, že pořádají atletické mítinky společně se všemi handicapovanými běžci. A mě se to sice trochu nezdálo, ale rozhodla jsem se tam nejdřív jít a omrknout to. Tak jsem si v devatenácti - v roce 1995 - koupila letenku do Bostonu, samozřejmě jako černý kůň závodu. Nikdy předtím jsem to takhle nezávodila. Pár týdnů před tím mítinkem jsem běhala na štěrkové dráze, abych věděla jak daleko dokážu běžet, a po zhruba 50 metrech jsem toho měla dost. Nemohla jsem dýchat. Měla jsem nohy vyrobené ze dřeva a polymeru, připevněné páskami na suchý zip, na sobě velké, silné, pětivrstvé vlněné ponožky, no žádný komfort, ale nic jiného jsem tehdy neznala.
A moji soupeři v Bostonu měli nohy kompletně vyrobené ze uhlíko-grafitu a k tomu tlumiče otřesů a nejrůznější doplňky, a koukali na mě stylem: "OK, je nám jasný, kdo dnes nevyhraje závod." Já tam totiž šla s očekáváním - vlastně nevím, co jsem čekala - ale když jsem viděla člověka po amputaci celé nohy, jak šel na skok vysoký, vyskočil na jedné noze a skočil 188 centimetrů. Dan O'Brien skočil 180 centimetrů v roce 1996 v Atlantě. Totiž, abyste měli srovnání - ti lidé byli skutečnými sportovci, akorát se neoznačovali slovem "atleti". A tak jsem se rozhodla to zkusit. Víte, s tlukoucím srdcem jsem běžela svůj první závod, porazila držitele národního rekordu o tři setiny vteřiny a stala se novou držitelkou rekordu při mém prvním pokusu.
A lidi mi říkali: "Aimee, jseš rychlá, jseš přirozeně rychlá, ale chybí ti obratnost a dovednosti potřebný na dráze. Běžela jsi jak splašená. Všichni jsme viděli jak usilovně jsi běžela." A tak jsem se rozhodla zavolat dráhovému trenérovi z Georgetownu. A díky bohu jsem nevěděla, jak moc ten člověk znamená ve světě atletiky. Trénoval pět olympijských reprezentantů, jeho kancelář je plná diplomů z celonárodních klání od všech těch atletů, co trénoval, a vůbec je to dost respektovaná osobnost. A já mu zavolala: "Poslouchejte, běžela jsem jeden závod a vyhrála a...
... chtěla jsem vědět, jestli bych mohla, víte - jen potřebuju vědět, jestli bych mohla vidět jeden z vašich tréninků, vidět, jaká cvičení děláte a tak." Více jsem nechtěla, jen dva tréninky. Můžu si jen sednout a dívat se, co děláte? A on řekl: "No, než cokoliv rozhodneme, měli bychom se vidět." Určitě si myslel: "Do čeho to lezu?" Tak jsem se s tím člověkem potkala, vešla do jeho kanceláře a viděla všechny ty plakáty a obálky časopisů s lidmi, které koučoval. Sedli jsme si, začali si povídat a nakonec z toho vzešla výborná spolupráce, protože handicapovaného sportovce nikdy předtím netrénoval. Takže byl bez předsudků vůči tomu, co zvládnu a co ne. Já nikdy předtím neměla trenéra, takže to bylo trochu jako: "Jdeme na to."
Tak mi pravidelně věnoval svou polední pauzu čtyři dny v týdnu, svůj volný čas, abych přišla na dráhu a trénovala s ním. Takhle jsem poznala Franka. Ale to byl podzim 1995. A pak, když se blížila zima, řekl: "Víš, už jsi dost dobrá. Můžeš začít běhat s naším ženským týmem." A já řekla: "Ale jděte." A on řekl: "Ne, vážně. Můžeš začít běhat s naším ženským týmem." Tak jsem se na jaře 1996 - s cílem dostat se v květnu do amerického týmu paraolympioniků - připojila do ženského běžeckého týmu. Žádný tělesně postižený člověk tehdy na univerzitní úrovni neběhal. Takže, no nevím, všechno to do sebe začalo zajímavě zapadat.
Cheryl: Můžeš jim říct třeba o těch několika zajímavých událostech, co se staly v Georgetownu, než ses dostala na olympiádu. O tom bys jim mohla povědět. AM: Jasně, no, víte, jako handicapovaná jsem vyhrála všechno, v čem jsem závodila - totiž trénink v Georgetownu a vědomí, že si budu muset zvyknout na pohled na záda všech těch žen - víte, závodila jsem s příští Florence Griffithovou-Joynerovou a všechny na mě koukaly stylem: "Hm, co se to - co se to tady děje?" A víte, oblékala jsem si dres Georgetownu, a chodila tam s vědomím, že abych se zlepšila, - a už jsem nejlepší ve státě - musím trénovat s lidmi, kteří jsou přirozeně lepší než já.
A chodila jsem tam a dotáhla to až do Velké východní konference, což byl šampionát na konci sezony. Hodně, hodně horká událost. A to první - zrovna jsem dostala ty nové sprinterské nohy, které vidíte v té biografii - a celou tu dobu mi nedošlo, že množství potu, které se nahromadí v ponožce, vlastně bude působit jako lubrikant a budu se v pouzdru posunovat nahoru a dolu. A zhruba v 85. metru, při sprintu na 100 metrů, mi s veškerou slávou upadla jedna noha. Téměř jsem z ní vypadla před asi pěti tisíci lidmi. A já byla úplně pokořená, ještě jsem byla zapsaná v závodě na 200 metrů, co měl odstartovat za půl hodiny.
Šla jsem za koučem: "Prosím, nenuťte mě tam jít. Nemůžu tam před všechny ty lidi. Zas mi upadnou nohy. A když mi jedna upadla při 85. metru, tak za žádnou cenu nepoběžím 200 metrů." A on se tam takhle posadil. A moje prosby šly díky bohu mimo něj, protože to byl drsnej chlap - no znáte chlapy z Brooklynu - a řekl: "Aimee, co uděláš, když ti upadne noha? Popadneš tu blbou věc, nasadíš si ji, a dokončíš ten zatracenej závod!"
(potlesk) A to jsem udělala. Tak takhle mě držel na trati. Držel mě ve správný dráze.
Cheryl: Tak, potom to Aimee dotáhne na paraolympiádu v roce 1996 a je úplně nadšená. Přijede její rodina, je to velká událost. Už běhá - to už běháš dva roky?
Cheryl: Jeden rok. Proč jim neřekneš, co se stalo těsně před závodem, co jsi běžela?
AM: Dobře, tak ta Atlanta. Paraolympiáda, jen pro upřesnění, je olympiáda pro lidi s tělesným postižením. Lidé po amputaci, s mozkovou obrnou a sportovci na vozíčku. Narozdíl od Speciální olympiády, kde soutěží lidé s mentálním postižením. Takže Atlanta, týden po olympijských hrách, a já jsem u vytržení z toho, že jen o rok dřív jsem na štěrkové dráze nedokázala uběhnout 50 metrů. A tak jsem tu - bez jediné porážky. V květnu na americkém šampionátu - kvalifikaci na olympiádu - jsem vytvořila nové rekordy a byla jsem si jistá, že si domů povezu zlato. A byla jsem taky jediná po amputaci obou nohou pod kolenem. Byla jsem jediná žena, co závodila ve skoku dalekém. Krátce předtím jsem dokončila skok daleký a jeden chlap po amputaci obou nohou ke mě přišel a řekl, "Jak to děláš? Víš, máme mít plochou nohu, abychom z ní na odrazovém prkně nevypadli." Já řekla: "No, já to prostě dělám takhle, protože mi to nikdo neřekl."
Je to vtipný, držím světový rekord o sedm a půl centimetru, a dál se zlepšuju. Takže jsem byla zapsaná na skok daleký - no zapsaná - dostala jsem se na skok daleký a běh na 100 metrů. A jsem si tím jistá. Dostala jsem se na titulní stranu novin v mém rodném městě, které jsem předtím šest let roznášela. Cítila jsem, že přišel můj čas, abych zazářila. To jsme byli na zahřívacím stadionu při tréninkovém rozběhu před závodem, pár bloků od olympijského stadionu a měla jsem na sobě ty nohy, které právě teď vyndávám. Byla jsem první člověk na světě, kdo je měl - byla jsem jak pokusná myš, a můžu vám říct, že působily jako turistická atrakce.
Lidé si mě fotili a divili se: "Na čem to ta holka běhá?" A já se vždycky rozhlížím kolem, kde jsou moji soupeři. Byl to můj první mezinárodní mítink. Snažila jsem se dozvědět se od ostatních, proti komu tu budu běhat. "Aimee, ještě se u tebe kvůli tomu stavíme." Chtěla jsem se podívat na časy. "Neboj se vedeš si dobře, nedělej si starosti." To bylo 20 minut před mým závodem na olympijském stadionu. Byla vyvěšena startovací listina, tak jsem se na ni šla podívat. A můj nejrychlejší čas, zároveň světový rekord, byl 15,77. Tak se dívám, dráha vedle mě má 12,8. Dráha číslo tři 12,5, dráha čtyři 12,2. Divila jsem se, co se to děje. A oni nás všechny nastrkali do autobusu ke stadionu a všem těm ženám chyběla jedna ruka.
Byla jsem zděšená. Všechny na mě koukaly s výrazem: "Kterápak z nás není jako ty ostatní?" Seděla jsem tam a myslela si: "Ó můj bože, ó můj bože." Víte, nikdy jsem nic neprohrála, ať už to bylo stipendium nebo cokoliv. Jako lyžařka jsem vyhrála pět medailí a vůbec všude jsem byla první. V Georgetownu to bylo skvělý, sice jsem prohrávala, ale byl to ten nejlepší trénink na Atlantu. Tady jsme byly, jenom světová špička a já neměla pochyb, že ten závod prohraju. A víte, myslela jsem na to, jak všichni z mé rodiny nasedli do dodávky a jeli sem až z Pensylvánie. A já byla jediná americká sprinterka. Pak nás vyzvali ven: "Dámy, máte jednu minutu." A když jsem se stavila do bloků a cítila zděšení, protože tam byl takový šum šířící se z tribuny od těch, kdo byli tak blízko, že viděli na startovní čáru. A já si pomyslela: "Já vím! Vždyť to vidíte! To není v pořádku." A myslela jsem na to, že další příležitost tady už nedostanu. Tak víte co, když ty holky nedokážu porazit, tak jim alespoň trochu zamotám hlavu, no ne?
Totiž vnímali mě určitě jako Rockyho IV v zápasu proti Německu. Všichni ostatní, Estonsko a Polsko, byli v tom rozběhu taky. A všechno, co si pamatuju po startovním výstřelu, bylo že jsem skončila poslední. Zadržovala jsem slzy a cítila se neskutečně zdrceně a pokořeně. Musela jsem přemýšlet o tom, proč jsem to vůbec udělala. Dřív jsem všechno musela vyhrát, ale jaký to vlastně mělo smysl? Všechen ten trénink a jak se mi za tu dobu změnil život. Stala jsem se univerzitní atletkou, pak olympijskou atletkou a přimělo mě to přemýšlet, k čemu vlastně svými výkony směřuju. Totiž před pouhým rokem a třemi měsíci jsem se zaměřila na to stát se olympijskou atletkou, můj život se ubíral tím směrem, já tomu šla naproti a chtěla vědět, jak daleko se dokážu dostat.
A fakt, že jsem požádala o pomoc - kolik lidí se ke mě přidalo? Kolik lidí mi věnovalo svůj čas, odbornou pomoc a svou trpělivost se mnou spolupracovat? Byla z toho taková hromadná oslava - víte, stálo za mnou asi 50 lidí, kteří se všichni spojili v této zkušenosti z výpravy do Atlanty. Takže teď mám takovou svojí filozofii, kterou uplatňuju při všem, co dělám. Posadit se a uvědomit si ten postup, jak daleko jste se už dostali na cestě k cíli. Myslím, že je důležité soustředit se na cíl, ale taky je třeba uvědomit si ten vývoj na cestě k němu a jak jste při tom dospěli jako člověk. To je podle mě ten úspěch, skutečný úspěch.
Cheryl: Mohla bys jim teď ukázat svoje nohy?
AM: Jo, jasně. Cheryl: Můžeš nám ukázat víc než jeden pár.
AM: No, tohle jsou moje nohy pro parádu.
Ne, to jsou vlastně moje kosmetické nohy, ale jsou opravdu nádherné. Měli byste si je pořádně prohlédnout zblízka. Jsou na nich i vlasové váčky a můžu si malovat nehty. A bez legrace, můžu nosit vysoké podpatky. No vy kluci tomu nerozumíte, jaké to je, když si můžete zajít do obchodu a koupit si, cokoliv se vám líbí. Cheryl: Musela sis vybrat velikost? AM: Přesněji řečeno. Musela jsem si vybrat, jak budou vysoký.
Patrick Ewing, který hrál v Georgetownu v osmdesátých letech, se vrací každé léto. A já si z něj v konferenčním sále neustále dělala srandu protože když přišel, měl poraněná chodidla. Já na něj: "Sundej je! Nelam si s tím hlavu. Můžeš být vysokej 240 cm. Jenom si je musíš sundat."
Jemu to nepřipadalo tak vtipný, jako mě. Dobře, tohle jsou moje nohy na sprint z uhlíko-grafitu, musím se ujistit, že mám to správný pouzdro. Ne, mám tady takovou spoustu nohou. Tyhle jsou - nechceš si je podržet? To je další noha, kterou mám na tenis a softbal. Mají v sobě pohlcovač otřesů, takže dělají takový "ššš" zvuk, když na nich poskakujete. To bychom měli. A pak tahle silikonová věc, kterou si navleču. Silikonové pouzdro, které si navleču, protože když se potím, můžu z něj vypadnout.
Cheryl: Jsi v nich různě vysoká?
AM: Nevím, asi ne, neřekla bych. Možná jsem o něco vyšší. Vlastně si oboje můžu nasadit.
Cheryl: V těhle nohách nemůže moc stát. Musí se pořád pohybovat ...
AM: Jo, musím se neustále pohybovat a je celkem umění udržet na nich rovnováhu. Ale bez těch silikonových ponožek do nich jen zkusím takhle vklouznout. No tak v těchhle běhám, polovinu světa jsem šokovala, když jsem je měla na sobě.
Mají simulovat polohu sprintera při běhu. Až budete někdy sledovat sprintery, v kontaktu se zemí je jen přední část chodidla, takže když stojím na těhle nohách, moje kolenní šlachy a hýžďové svaly jsou stažený, jako bych měla nohy a stála jen na přední části chodidel.
AM: Společnost ze San Diega s názvem Flex-Foot. Já byla pokusná myš a doufám, že i v budoucnu budu mít každou nově navrženou protézu, která vyjde na trh. A tyhle, jak jsem řekla, jsou stále jen prototyp. Potřebuju nějaký nový, protože na posledním mítinku - je to jako velký... Je to jako v uzavřeném kruhu.
Moderator: Aimee a návrhář těch protéz budou na TED Med 2 a budeme mluvit o jejich designu.
AM: Tak tohle jsou moje sprinterské nohy. A můžu si obout i tu druhou...
Cheryl: Můžeš jim říct, kdo ty nohy navrhl?
AM: Ano. Tyhle mám z místa s názvem Bournemouth v Anglii, asi dvě hodiny jižně od Londýna. Jsem jediný člověk v USA, kdo je má, což je zločin, protože jsou tak krásný. A nemyslím ani kvůli těm prstům a tak - víte, na dráze jsem seriózní sprinterka, ale mimo dráhu chci vypadat žensky a myslím, že je důležité neomezovat se jen na jednu funkci. Ať už je to mobilita nebo třeba móda. Miluju na nich, že můžu jít kamkoliv, vybrat si, co se mi líbí, boty a sukně, a snad se mi podaří je zpřístupnit mnoha lidem. Taky jsou ze silikonu. Je to úplně základní protéza. Trochu jako noha Barbie.
Opravdu. Ty nohy jsou pořád v téhle poloze, takže k nim musím nosit pěticentimetrové podpatky. A jsou opravdu - jenom si tyhle sundám, ať to vidíte. Nevím, jak dobře to vidíte ... Jsou tu i žíly, moje pata je taková růžová a moje achilovka - se trochu pohybuje. Jsou úžasný. Dostala jsem je před rokem a dvěma týdny. A tohle je jen silikonový kousek kůže. Před dvěma lety mi jeden muž v Belgii říkal, že když můžou v muzeu Madame Tussauds vyrobit kopii Jerry Hall včetně barvy očí, která vypadá tak opravdově, jako by dýchala, proč by nešlo vyrobit protézu, která by vypadala jako skutečná noha nebo ruka? Chci říct, přeci už dělají i uši pro oběti požáru. Dokáží se silikonem úžasné věci.
Cheryl: Před dvěma týdny Aimee obdržela cenu Arthura Ashe na ceremoniálu ESPY. Přijela do města, povykovala kolem a řekla: "Musím si koupit nějaký nový boty!" To bylo hodinu před ESPY, a Aimee myslela, že si koupila pěticentimetrové podpatky, ale ve skutečnosti byly sedmiapůlcentimetrové.
AM: A to pro mě představuje problém, protože to znamená, že takhle budu chodit celou noc.
Cheryl: 45 minut, no alespoň, že ten hotel byl ohromný. Sehnali někoho, aby přišel a odříznul ty boty.
AM: A ve spěchu, s Cheryl po mém boku, jsem říkala recepční: "Podívejte, máte tu někoho, kdo by mi mohl pomoct, protože tady mám takový problém?" Víte, ze začátku mě chtěli rovnou odepsat, jestli se mi nelíbí moje boty, litují, ale na to už je příliš pozdě. "Ne, ne, ne, mám tyhle speciální nohy a potřebuju na ně pěticentimetrový podpatky. Mám jen sedmiapůlcentimetrový. Potřebuju je trochu zkrátit." Dobře. Ani se radši nepokoušeli na nic ptát. Prostě to vůbec neřešili a jenom to uřízli. Ale vážně, tyhle nohy jsou skvělé. Za pár týdnů se vracím pro pár vylepšení. Chci si pořídit nohy jako jsou tyhle pro ploché nohy, abych mohla nosit tenisky, protože s těmito nemůžu. Tak... Moderátor: To je všechno.
You can share this video by copying this HTML to your clipboard and pasting into your blog or web page. This video will play with subtitles.
You either have JavaScript turned off or have an old version of the Adobe Flash Player. To view this rating widget you
need to get the latest Flash player.
If your browser allows only "trusted sites" to execute Javascript, you should add the "googleapis.com" domain to your whitelist to allow our Flash detection to work properly.
Got an idea, question, or debate inspired by this talk? Start a TED Conversation, or join one of these:
Aimee Mullins, paraolympijská sprinterka, v tomto TED videu z roku 1998 mluví o své rekordní běžecké kariéře a o obdivuhodných protézách z uhlíkových vláken (toho času prototyp), které jí pomohly proběhnout cílovou čárou.
A record-breaker at the Paralympic Games in 1996, Aimee Mullins has built a career as a model, actor and advocate for women, sports and the next generation of prosthetics. Full bio »
Translated into Czech by Lukas Fil
Reviewed by Kateina Drahokoupilová
Comments? Please email the translators above.
05:10 Posted: Aug 2007
Views 1,230,528 | Comments 90
Just follow the guidelines outlined under our Creative Commons license.
This comment will be attributed to . Not ? Sign Out.