Adam Ostrow: Poté, co naposledy zaktualizujete svůj status na internetu.

Koncem tohoto roku bude na této planetě téměř miliarda lidí, kteří aktivně používají sociální sítě. Jednu věc mají všichni společnou: jednoho dne zemřou. Možná je to trochu morbidní představa, ale myslím, že to má velmi zásadní důsledky, které by se měly blíže prozkoumat.

První, co mě přivedlo na tuto myšlenku, byl nedávný blogový příspěvek Dereka K Millera, byl to novinář píšící o vědě a technice, který zemřel na rakovinu. Miller nechal svou rodinu a své přátele napsat příspěvek, který byl uveřejněn krátce po jeho smrti. Napsal následující – a tím se to celé spustilo. Řekl: "Je to tady. Umřel jsem a toto je poslední příspěvek na mém blogu. Již předem jsem požádal svou rodinu a přátele, aby uveřejnili tuto zprávu, kterou jsem předem napsal, až se mé tělo konečně osvobodí od týrání rakovinou -- je to první část procesu jak přeměnit tento aktivní web v archiv."

Jako novinář měl Miller oproti řadě dalších velmi dobře psaný a vedený archiv, ovšem my všichni dnes také vytváříme archivy, což je něco zcela odlišného od všeho, co bylo vytvořeno předcházejícími generacemi.

Jen několik málo statistik. Právě v tuto chvíli je během každé minuty nahráno na YouTube 48 hodin videa. 200 milionu příspěvků je uveřejněno na Twitteru každý den. A průměrný uživatel Facebooku vytvoří 90 různých obsahů měsíčně. Když si vezmete své rodiče a prarodiče, přinejlepším vyfotili několik fotek, natočili domácí video nebo si psali deník, který teď leží někde v krabici. Dnes však všichni přispíváme do tohoto neuvěřitelně bohatého digitálního archivu, který bude přítomen v internetovém mraku nekonečně, řadu let potom, co my už tu nebudeme. Myslím, že to povede k neuvěřitelně zajímavým možnostem pro techniky.

Aby bylo jasno, jsem novinář a ne technik, takže bych teď chtěl jen rychle načrtnout obraz toho, jaká je přítomnost a jak bude vypadat budoucnost. Už teď se setkáváme s určitými službami, které nám umožňují rozhodnout se, co se stane s naším online profilem a našimi účty na sociálních médiích poté, co zemřeme. Jedna z nich si mě, dost příhodně, našla, když jsem se na Foursquare registroval v delikatesách jedné newyorské restaurace.

(Nahrávka) Adam Ostrow: Dobrý den. Smrt: Adame? AO: Ano. Smrt: Smrt vás může zastihnout kdekoliv a kdykoliv, dokonce i v biopotravinách. AO: S kým mluvím? Smrt: Jděte na ifidie.net (kdyzzemru.net) dřív než bude pozdě.

(Smích)

Docela to nahání hrůzu, že? Takže co je podstatou této služby, je to celkem jednoduché, můžete vytvořit zprávu nebo video, které může být uveřejněno na Facebooku poté, co zemřete. Další dostupná služba se jmenuje 1000 vzpomínek. Tam můžete vzdát online hold svým blízkým, doplněno o fotografie, videa a příběhy, které po vaší smrti mohou uveřejnit oni. Myslím, že to co bude následovat je ještě mnohem zajímavější.

Většina z vás asi zná Deb Roye, který v březnu předvedl, jak je schopen zanalyzovat více než 90 000 hodin domácího videa. S tím, jak se schopnost počítačů rozumět lidské řeči a zpracovávat obrovská množství dat stále zlepšuje, bude možné zanalyzovat celý život, který je zaznamenán v obrovském množství obsahu, který vytváříme, ať už jsou to fotografie, videonahrávky či texty uveřejněné na blozích či Twitteru. A to umožní, aby naše digitální osobnosti pokračovaly v interakcích v reálném světě ještě dlouho poté, co už tu nebudeme, a to díky záplavě obsahu, který vytváříme, a technice, která je schopna tomu všemu dát smysl.

Některé pokusy již můžeme sledovat dnes. Služba nazvaná Můj další tweet (My Next Tweet) analyzuje celý proud zpráv na vašem Twitteru, vše, co jste na Twitteru uveřejnili, a na základě toho učiní předpověď, co asi řeknete v další zprávě. Jak právě vidíte, výsledek může být poněkud směšný. Představte si, jak tohle může vypadat tak za pět, 10, 20 let, s tím, jak se zlepšují technické možnosti. Posuneme-li se ještě dál, mediální laboratoř na MIT pracuje na robotech, kteří budou reagovat jako lidé. Ale co kdyby tito roboti byli schopni reagovat na základě unikátních vlastností určité osoby, na základě stovek a tisíců jednotlivých obsahů, které ta osoba vytvořila během svého života?

Na závěr, vraťme se do slavného momentu z volební noci v roce 2008 ve Spojených státech, kde CNN v přímém přenosu ve studiu vytvořila hologram hiphopového umělce jménem will.i.am pro rozhovor s Andersonem Cooperem. Co kdybychom byli schopni použít ten samý typ techniky k přenosu podoby našich blízkých do našich obýváků -- a chovali by se jako kdyby byli živí na základě obsahů, které vytvořili, když živí ještě byli. Myslím, že to bude možné, vzhledem k tomu, že množství dat, které používáme, a stejně tak schopnost techniky jim porozumět rostou exponenciálně. Závěrem, myslím, že je potřeba, abychom se zamysleli nad tím, zda chceme, aby se toto stalo realitou -- a pokud ano, co z toho vyplývá pro definici života a všeho, co přijde po něm. Velice vám děkuji.

(Potlesk)